jak bejt Carrie Bradshaw, aneb sami si vyvolejte milostný drama, protože lyfe iz short

Neděle v 16:40 | Hipís |  Diary
You ever love somebody so much, you can barely breathe when you're with them.
You meet and neither one of you even know what hit 'em.

Můj kamarád Filip má problém. S holkou.
Včera jsem s kamarádkou byla u ní doma na brku, pak jsme vyráběly nějaký papírový čísla z barevných papírů na oslavu, kam nejsem pozvaná. Sypala jsem všude třpytky jako blázen a pak přišla její máti a dostaly jsme hejta za marihuanovej zápach v její ložnici. No jo, tak jsme špatně vyvětraly. Do toho mě nakonec ještě sprdla za to, že musí kámošce pomáhat s výrobou papírových čísel místo mě, protože já odcházím. Mám ji ráda, je super.
Po cestě domů jsem narazila na místní putyku s partičkou lidí před vchodem.
"Tady smrdí skéro," řekl neznámej blonďák v trapným tričku.
"Čégo," praštil mě Filip do ramene a já se mu to chtěla aspoň pokusit vrátit, ale vrhnul se na mě další známej obličej. Ze všech stran na mě lítaly pozdravy opilých kluků a já se cítila úplně mimo jejich sféru. Všichni byli přítulní a já nejsem moc kontaktní osoba, dokud se nenapiju. A pít jsem nechtěla.
Filip mi začal osahávat nohu, když jsem vztekle vytáhla drtičku, protože všichni ostatní byli sračky (nemam páru, jaký i/y má bejt ve slově být, protože prostě ostatní byli nebo sračky byly?) a nechtěli balit.
"Já to pro tebe sbalim," zašeptal mi do ucha a objal mě. Setřásla jsem ho a postavila se. Ostatní mě většinou jen chytali kolem ramen, což jsem zvládla přežít.

Na druhý brko přišel týpek, plešatej, v teplákách a kšiltovce, pohled psychopata. Vztekal se. Pochopila jsem, že se jedná o spor mezi ním a nějakým kamarádem jeho přítelkyně, na něhož si ona neustále stěžuje a jeho vytáčí, že se s ním pak ve společnosti stejně baví. Přičemž prý spor vznikl zničeho nic, že se spolu před požitím alkoholu kluci spolu kamarádili. Zvláštní.
On se vztekal, křičel a hulil brko půl hodiny, protože pořád mluvil a nezavřel hubu a nehulil.
Štval mě, protože byl hloupej. Měla jsem u sebe dost trávy na zhulení celýho autobusu a k putyce přijeli policajti.
"Mně nikdo z nich nezajímá!" křičel. "Já vezmu to brko a plivnu jim ho do huby, sleduj."
"Mě to ale zajímá," postavila jsem se a naštvaně jsem na něj zírala.
Chvilku předtím mluvil o tom, že jestli s ním má někdo problém, ať mu to řekne, ale ať ho nesere nebo ho tady na trávníku pokouše. Wow. Asi jsem to chtěla otestovat. A hlavně mi to doopvrady jedno nebylo. Zjistila jsem, že moje kámoška je drbna, její matka ještě větší a tak si teď rodiče mezi sebou šeptaj o tý dceři místní hračkářky, co strašně moc hulí a šňupe kokain. Fak of, doopravdy. Každopádně jsem se taky dozvěděla o policejní činnosti týkající se marihuany v mém městě a není to úplně v pohodě, jak jsme si doteď všichni mysleli. Každopádně někde moje jméno nebo obličej ve spojitosti s marihuanou určitě mají.
"Jo, jí to zajímá, vyser se na to a buď zticha," okřikl ho Loki.
"A píču vole, nikdo mě nezajímá, já tady nikoho z těch lidí nepotřebuju, chápeš to? Já za těma zmrdama půjdu a rozbiju jim auto," hulákal. "Vyhulim si s nima to brko, sleduj."
"Říkala jsem, že mě to ale zajímá, to brko, co máš v ruce už tak dvacet minut je z mojí marihuany a já nepotřebuju mít žádný problémy s policajtama. Nehledě na to, že u sebe dost tý trávy mám, takže buď se uklidni aspoň než odjedou, nebo přestaň už mluvit o tom, jak tady na všechny sereš a jdeš domů a zmiz," zasyčela jsem a on otráveně podal brko Filipovi.
Cítila jsem se mocně. Cítím se v jejich společnosti mocně. Kdo by si dovolil na holku mezi deseti klukama.

Ale k problému mého kamaráda Filipa.
Miluje jednu holku, ona je zákeřná manipulátorka, co mu pořád jenom ubližuje, ale on si to na jednu stranu pořád dokola nechá líbit. Seděla tam s jejíma perfektníma vlasama a sladkým obličejíčkem. Mrkala na ostatní a usmívala se jako vždycky. Vypadala jako socha. Pořád ten stejný výraz. Panenka.
Sedl si k ní, ona si s ním chvíli povídala a pak se otočila zády. Když odešel na bar, zvedla se, následovala ho, zastavila se metr před ním, zamrkala, usmála se, odešla za někým jiným.
Myslela jsem si, že jsem jen zaujatá a nedělá to, ale Filip mi dosvědčil, že to doopravdy dělá. Nechápavě jsem je pozorovala, přišlo mi to dost zábavný. Což by asi nemělo, každopádně jeho mučednický pohledy byly vskutku kouzelný.
Mám kamarádku, která Filipa miluje tak jako já Božskýho. A Filip má taky holku, kterou takhle miluje. Jednou mi řekl, že by si tu mojí kamarádku chtěl vzít. Ale že je na to mladej. Možná už jsem to tu i zmiňovala, nejsem si tím ale jistá.

Přemýšlím o tom, kolikrát o mně kdy Božský řekl něco pěknýho, když jsem u toho nebyla. Jestli vůbec.
Říkám si, že z toho vyrostu, ale s každým hártbrejkem mi přijde, že se do něj akorát víc zamilovávám. A na jednu stranu mám strach, že ten hártbrejk přijde brzo, protože už to budou dva roky od posledního. Říkala jsem si, že by to ale mělo znamenat, že ho znovu uvidím, což je pozitivum, protože za to by mně to zlomený srdce snad i stálo. Jenže pak mě napadlo, co se mnou dokázal udělat jeden dvouhodinovej telefonát ve pět ráno. Bojím se, že až mi přijde email o přijetí na univerzitu (jestli vůbec), překonám se a budu ho chtít vidět. A on mě odmítne. Přičemž dobře ví, jak ubližovat. Had.

Jsem smutná z Filipa, jsem smutná ze mě. A na jednu stranu říkám, že jsem si zase musela najít cestu zpátky k někomu, protože mi chybí milostný dramata v mým životě. Teď se pokusim soustředit na práci a třeba to bude dobrý. Mám problém s marihuanou a s nehynoucí láskou. NAPÍČU.


Párty dopadla v pohodě. Debilní týpek se uklidnil, já se nechala ukecat na cígo. Bylo skvělý sedět, pozorovat situaci a do toho si vykládat s Lokim a Zbyškem a ostatníma. Poznala jsem pár nových lidí, většina z nich byli kluci. Možná, že jsem jako malá vyhledávala špatnou společnost, když jsem se snažila zapadnout mezi normální holky. Nezapadám ani mezi klukama, ale o to je to lepší, protože jejich reakce na mojí přítomnost jsou jedna z nejhezčích věcí, kterou v současným životě mám.
Zjistila jsem, že opačná strana sporu byl člověk, kterýho znám. Kuky. Kuky je hodně mladej, drzej fotbalista. Ale nějak mi sedl, líbí se mi, jak se do sebe navážíme, ale s úctou. A taky se mi líbí, jak se na mě vždycky snaží udělat dojem. Nevím proč, ten kluk je tak o hlavu menší než já, včera se mi opíral o kozy, když jsem mu psala do telefonu odkaz na můj instagram. Ale možná jen chce bejt v mojí přízni a včera byl opilej a stejně jako všichni opilí kluci z týhle party, chtěl by je vidět. Podle toho, kdo z nich mi kdy pokládá otázku, zda mu ukážu prsa, se dá dobře určit i jejich opilecká hladinka. U Zbyška je to pivo a brko, u Filipa je to stav, kdy už by měl jít domů a spát, protože přestává racionálně uvažovat.
Donutili mě pózovat na fotkách, i když jsem vypadala jako barbecue taťka.
Domů jsem došla v půl dvanáctý a krásně se mi spinkalo. Alkohol jsem nepožila a večer jsem si skvěle užila.
Nevím, co bez těch mejch kluků ušatejch budu dělat.
 

článek, co mi zhoršil den

13. února 2018 v 22:56 | Hipís |  Diary
V posledních dnech se necítím úplně dobře. Ne, že bych byla nemocná, i když to jsem možná taky, těžko rozpoznat s mým kuřáckým kašlem, zním jako bych měla choleru, hnus.
Každopádně nevím, co přesně mně je. Jsem si vědoma toho, že moje psychika zažívá něco jako stres, kterej vlastně tak uplně nevnímám, protože jsem pořád zhulená. Přičemž trávu používám jako prostředek k úniku.

Každý den kontroluju email. Fakticky každý den. V pátek to bude pět týdnů od podání mojí přihlášky na vysokou ve Velký Británii a mně zatím nepřišlo ani jedno vyjádření. Přičemž je to moje poslední šance. Na vysokou. Jestli tohle krachne, krachne celej můj studentskej život, leda bych byla schopna si všechno zafinancovat příští rok sama a do toho pečlivě studovat ve městě, který nenávidím na škole, která mě nebaví.
Dobře, ta nenávist k Praze asi není až tak úplně nenávist. Mám Prahu ráda. Hodně mi dala a hodně mi vzala, hodně mě naučila a žádný město na světě se jí nikdy nevyrovná. Další věc, co mě trápí. Občas jen tak jezdím tramvají na černo sem a tam a poslouchám svůj pražskej playlist z loňskýho jara. Nostalgicky vzpomínám na rozmazaný rána u objektu číslo dva a na noci, který nikdy nekončily, když jsem potkala jednorožce.
Zbývají mi tři týdny tohohle šílenství. Za tři týdny už budu vědět, jestli jsem v hajzlu nebo jestli jdu na vysokou.
Ne, že by se tyhle dvě věci vylučovaly, stejně jsem v hajzlu a nezáleží na tom, jestli mě vezmou nebo ne.

Mé špatné nálady mají původ v uvědomění si toho, že držím svůj osud ve vlastních rukou. Upřímně, z týhle věty se mně teď dost navalilo.
Otec je nemocný. Jakože na hlavu nemocný. Moc o tom nikdy a nikde nemluvím, protože lidi berou některý druhy poruch osobnosti jako něco, co je strašně cool, protože Kurt Cobain byl přeci taky bipolární. Dost často se shledávám s tím, jak o sobě spousta lidí tvrdí, že jsou bipolární, ba dokonce i schizofrenici a podobně, na svých sociálních sítích, na blogu, všude. Každopádně maniodepresivní lidi si většinou vůbec neuvědomují, že jsou nemocní. Nebo si to uvědomují, ale rozhodně o tom nemluví a nepřipouští si to.
Můj otec mě trápí. Pracuje pod firmou mýho otčíma, kterej mu dává výplatu v přídělech podle toho, kolik má zrovna odpracovaných hodin, protože můj otec není schopnej vyjít z měsíční výplaty jako normální lidi. Takže se dost často stává, že nemá co jíst. Moje rodina je v tomhle ohledu dost zvláštní, v podstatě k nám můj otec patří, i když jsou s mamkou rozvedení, ona se o něj pořád stará, protože po někom jsem tuhle záchranářskou povahu zdědit musela. Každopádně mi láme srdce ho vidět na dně, trápí mě. Trápí mě, že když mu balím do krabičky zbytky z oběda, kroutí se a vymlouvá se, že doma jídlo má a že to vůbec nemusím, protože nechce, abych věděla, jak špatně na tom je.
Je nezodpovědnej. A to víc než já.

Nemám peníze. Jakože vůbec.
V práci teď mají hodně lidí a já mám vysoký výdaje. Nezaplacená pokuta za jízdu na černo v MHD, taky jsem si půjčovala od kamarádky, abych zbytek měsíce vyžila, půjčovala jsem si od mamky, měla bych zaplatit to a tamto a já nemám. Nemám ani na jídlo. A jo, uvědomuju si, že jsem si právě před chvílí kvůli tomuhle stěžovala na tátu.
Jenže jeho jediná povinnost je chodit do práce. Já jsem student. Nedávno bylo zkouškový a já prostě nemůžu chodit do práce mezi zkouškama, protože se svým laxním přístupem bych se nenaučila absolutně nic. A navíc je mně dvacet, pořád mám nárok na to se teprve učit tomu, jak být zodpovědná.
V neděli večer jsem snědla jedno kolečko salámu z ledničky mojí spolubydlící, protože jsem měla hlad a neměla jsem peníze na jídlo, tak jsem potřebovala nějak umlčet můj kručící žaludek.
Děsí mě to, kolik věcí musím zaplatit a že na to nemám. Bojím se toho, že mi někde něco uteče a já se zadlužím a dostanu do průseru.

Trápí mě tolik věcí. V mojí hlavě vyskakuje jedna myšlenka za druhou. Jako lavina. A čím víc nad tím přemýšlím, tím hůř mi je. Mám problém s marihuanou, jsem si toho vědoma. A mám problém čelit tomu, že jsem svýho štěstí strůjcem, sama sobě pánem a že bych se měla naučit objednat sebe samotnou k doktorovi. Mám problém s tím být dospělá, protože nemam páru, jak se to dělá.
A protože mi je mizerně a myslela jsem si, že psaní tohohle článku mi třeba trochu pomůže, ale naopak jen zhoršilo činnost mýho mozku, co se týká přemýšlení nad píčovinama, jdu si ubalit brko, abych mohla ležet v posteli jako tělo bez duše a usmívat se nad tím, jak je všechno easy a v klídku.

Možná se předtim ještě vybrečim do polštáře.
Zkurvený stresy.

alkoholy ze mě dělaj příšeru

8. února 2018 v 18:41 | Hipís |  Diary
Měla jsem za to, že když se jednorožec dostane mezi ty správný lidi, přestane bejt kokot. Vedle.

Na koleji máme různý zkratky znamenající všemožný věci. Když se ovšem řekne PP, všichni si držte klobouky a hlavně kyblíky blízko postele, protože PP je zkratka pro "pijem pyčo". A jo, pořádně tvrdě.
S holkama jsme to původně plánovaly na poklidnej večer u televize s lahví vína. Samozřejmě, že takhle to plánujeme vždycky. V deset večer už jsem měla láhev vína v sobě a na ruce kérku udělanou dost na punk. Ničeho nelituju, moje nová kérka je skvělá.
"Co to znamená?" ptají se mě lidi z okolí.
"To je číslo mojí prababičky z koncentráku."
Samozřejmě, že nemam vytetovaný číslo mojí prababičky z koncentráku, moje prababička tam ani nebyla, ale je to skvělej způsob, jak dostat lidi do nepříjemný situace. Ne, že bych vůči takovým věcem neměla úctu... Přemýšlím, jak bych se mohla obhájit, asi nijak, prostě čím horší životní situace se odehrává, tím větší srandu si z toho dělám. Omlouvám se všem, jejichž praprarodiče byli v koncentračním táboře.

S novýma kérkama jsme vyrazily na Žižkov oběhnout si pár zaplivanejch podniků a koupit hulení, takže už po cestě do Nekázanky jsem se potácela po ulici ožralá tak, jako dřív bývalo mým každodenním zvykem. Zamířily jsme si místní hospody za klukama z koleje, přičemž jeden venku u cigarety povídá:
"Nezná jednorožec Marka Ebena? Kdyby ho znal, tak bych se s ním snad i chtěl seznámit."
"Nevím, ale můžu mu napsat," vytáhla jsem telefon z kapsy a nemotorně se snažila odesla otázku.
Samozřejmě jsem byla ožralá husa, takže jsem si neuvědomovala následky svých činů, který zněly: "Budu tam za padesát minut."

Zbytek večera mám dost v mlze a moc si nepamatuju, co se dělo, jen vím, že se jednorožec strašně urazil, když si z něho kluci u stolu dělali srandu. "Ten člověk na mě útočil každým slovem, co řekl," vztekal se při kouření mých cigaret a pití mýho piva. Zase neměl prachy.
Když jsem se ho snažila utěšit, poslal mě do hajzlu a ještě mě začal tahat Na Perštýn.
Po cestě mi pak ukazoval nahý fotky jeho přítelkyně, což už ze svojí hlavy asi nikdy nesmažu. Díky tomu ale u mě jeho přítelkyně dost klesla, takže jsem konečně přestala mít morální kocovinu. Nikdy jsem nechápala posílání nahých fotek, nepřijde mi to ani sexy, ani nic jinýho, prostě nahej člověk, na jednu stranu je to dost fuj.
A ano, i u člověka jako já je možný, že zrovna moc nemusí nahotu. Proto souložím v noci. A za tmy.

V pět hodin ráno jsem mu zaplatila za to, aby mě nechal jít. Vážně. Byla jsem tak ožralá, že mi vůbec nedošlo, že to tak může vypadat a on s tím neměl vůbec žádný problém, když jsem mu do ruky nacpala dvě stovky a zamířila ke dveřím.
Zavolal na mě jménem, rozeběhl se za mnou a začal mě vášnivě líbat přímo před celým osazenstvem nonstopu. Což byla babka za barem, nějaká šlapka s nohama na stole a týpek, co si přišel mačkat bedny.
"V pohodě, hlavně to teď neutrať za alkohol, ať máš zejtra co jíst," obdařila jsem ho svým nejmilejším úsměvem a nadšeně jsem vyběhla z toho odpornýho pajzlu a volala jsem holkám, že už se vracím.
Po cestě jsem prej ještě stihla poděkovat Pákistáncovi za to, že není Vietnamec, což mně přijde hrozně škaredý od mýho opilýho já, ovšem myslela jsem to v tom smyslu, že prodává samosu, té se člověk ve vietnamské večerce nedočká.

Stydím se, že jsem dala jednorožcovi prachy, stydím se za svoje rasistický kecy, stydím se za to, že jsem hloupá husa a když se ožeru, jsem ještě horší.
Pozitivní věcí na tomhle příšerným večeru je, že jednorožec dostal od mých kolejních kámošů hejta. Ošklivýho hejta. Ocházel nasranej a uraženej a neumíte si představit, jak mně to dělalo dobře. Cítím se kvůli tomu trochu provinile, ale na druhou stranu myslím, že neexistuje člověk, kterej se ještě nikdy neradoval z cizího neštěstí.

Další články