nejlepší noc v mým životě

17. června 2017 v 19:56 | Hipís |  Diary
O 24 hodin později je všechno v hajzlu.

Uvědomila jsem si, že včera mam poslední možnost vidět jedničku, než odjedu. Totálně na sračku jsem v jednu ráno přišla do jeho oblíbenýho baru a nějak doufala, že tam bude. Byl tam. S přítelkyní.
"Můžeme si promluvit?" přišel za mnou venku.
Kývla jsem a následovala ho na druhou stranu ulice, aby nás nikdo neslyšel.
"Obejmi mě," řekl a já ho poslechla. "Strašně moc bych se ti chtěl omluvit."
"Za co?"
"Nech mě mluvit. Chtěl bych se ti omluvit za všechno, co jsem ti udělal. Jsem kretén, prostě mě to všechno hrozně mrzí, nepřemejšlel jsem, vím, že to ode mě všechno bylo strašně sobecký, já jsem si vůbec neuvědomoval, že tímhle někomu můžu ublížit. Jsi fakt skvělá, jsi strašně nádherná a chytrá a je s tebou sranda, jsi prostě úžasná a to něco, co cejtim... Já nevim, co to je, hrozně moc bych tě chtěl, fakt jo, posledních čtrnáct dní jsem jenom myslel na to, kdy tě znova uvidim, protože jsem ti tohle všechno potřeboval říct. Jsem kretén, i tohle jednání je sobecký, říkám to, aby se ulevilo mně, protože mně je mizerně a nechci, aby bylo mizerně i tobě a hrozně moc doufám, že mě teď nepošleš do hajzlu, já tě nechci ztratit, jsi fakticky skvělá holka, ale já Káju miluju."
Zasmála jsem se. Moje srdce se v ten moment rozskočilo na milion kusů, proč to ti kluci musí dělat tak komplikovaný. Nemohl prostě jednoduše říct: "Chci bejt s Kájou, končíme." On k tomu musel přidat půlhodinovej proslov, jak jsem úžasná.
"Mně se hrozně líbí, jak s Kájou vycházíte, prostě když jsme takhle někde my tři v jedný místnosti a je to všechno v pohodě. A já už to nezvládám."
"Já vím, všimla jsem si, když jsem tě viděla posledně. Bylo mi jasný, že už to pro tebe není snesitelný. Vyhejbala jsem se ti, protože jsem ti chtěla dát prostor, aby sis to ujasnil."
"Můžeme to všechno smazat? Můžeme prostě dělat, jakože se to nestalo a bejt kamarádi? Já tě mám děsně rád a nechci o tebe přijít. A když jsi mně teď řekla, že odjíždíš, prostě jsem to nemohl nechat na jindy, to bys mně pak taky mohla odjet bez rozloučení..."
"Ne, šla jsem sem cíleně za tebou, chtěla jsem tě vidět, než odjedu."
"Můžu ti jenom něco říct? Nikdy jsem s nikým neměl lepší sex, asi bych to říkat neměl, ale když jsem byl s tebou, bylo to jak jiná dimenze, jak kdybych byl sjetej."
"Vždyť jsi skoro vždycky sjetej byl."
"Nech toho," zasmál se a objal mě.
Zadržovala jsem v sobě ten panickej záchvat breku. Cítila jsem, jak chce ven. Ale nemohla jsem brečet před ním, nemohla jsem mu ukázat, jak moc mně ublížil, protože by to ublížilo i jemu. V krku jsem měla knedlík. Chtěla jsem mu to všechno vytmavit, ale nedokázala jsem říct už nic. Rozbrečela bych se. Sesypala jsem se na záchodě v kabince. Zrovna jsem koukala na jeden díl Orange is the new black a přemejšlela o tom, proč vždycky, když je někdo v seriálu nebo filmu smutnej, opře se zádama o zeď a sjede na zem. Říkala jsem si, jestli tohle někdo vůbec dělá. A jo, dělá, já jsem to udělala. Podlomily se mně kolena a zhroutila jsem se k zemi. Brečela jsem. Šíleně moc jsem brečela a zvracela a bylo mně příšerně.

Seděli jsme u stolu, já pletla jednomu klukovi copánek a tančila jsem, jednička hrál na kytaru a zpíval, jeho holka se ze mě snažila vytáhnout, proč pořád pláču a kamarád mě učil balit cigarety.
A pak mi začal zvonit telefon a na displeji se objevilo jméno dvojky.
"Jsem na Karláku a čekám na tebe," řekl.
Oznámila jsem mu svoji polohu a odložila telefon, přičemž do dvou minut mně zablikala smska, že stojí před barem. Složila jsem se mu kolem krku, potřebovala jsem ho. Dal si malý pivo a celou dobu se mě snažil osahávat, zatímco jednička po něm házela ošklivý pohledy a mně vyprávěla vtipy, abych přestala brečet. Tvrdila jsem, že jsem smutná, že odjíždím, ten blb mně to snad i sežral.
Dvojka ne. Odvezl mě k němu domů a hladil po vlasech, říkal mi, jak jsem nádherná holka, že pro každýho kluka je výhra bejt se mnou. Jsem chytrá a zábavná. Kde že už jsem to slyšela?
"Kluk, kterej s tebou bejt nechce, je prostě čůrák."
"Ty mě taky nechceš," odsekla jsem.
"Já tě chci, jenom to ještě řeším tak, aby to všechno fungovalo i s mojí přítelkyní, to je prostě něco jinýho."
"To je kurva uplně to samý. On mně neřekl, že mě nechce, v podstatě mi řekl, že mě hrozně chce, ale miluje svojí přítelkyni. A některý lidi prostě nezvládaj sedět jednou prdelí na dvou židlích."
Díval se na mě a nevěděl, co říct.

Možná bych ho poslala do hajzlu, kdybych byla střízlivá a věci se vyvíjely jinak...
 

England calling

16. června 2017 v 15:59 | Hipís |  Diary
Můj život je pošahanej.
Celá tahle věc s objektama mně nějak přerostla přes hlavu.

Dvojka a já jsme skončili. Tak nějak už jsem to čekala od svejch příjmaček na vysokou, tenkrát mě to hodně zasáhlo, protože mně totálně sral na hlavu a já z toho byla smutná.
Když se do toho všeho vmíchala jednička, začalo to bejt ještě horší. A pak přišla moje sestra s přemlouváním, abych se na léto vysrala na celou Prahu a jela za ní do Anglie. Přišlo mně to nepředstavitelný, jakože tři měsíce neuvidím ani dvojku a ani jedničku.
A pak jsem si s jedničkou dala čáru na jednom koncertě a celý se to nějak vyhrotilo, téměř jsem mu vyznala lásku. Když jsme se potom potkali na Náplavce a skončili v jedný hospodě, došel za mnou, jestli půjdeme domů spolu. Vyčetla jsem mu, že se chová divně a řekla mu, aby toho nechal a tohle stačilo k tomu, aby toho doopravdy nechal. Seděli jsme u stolu a pili pivo, byla jsem opilá a on se mě zeptal, jestli s ním nepůjdu na záchod na dvacet vteřin. Za dvacet vteřin se snad neudělá, že jo, takže jsem šla a on mě objal. Dvacet minut jsme stáli na záchodech a objímali se.
Když jsme spolu naposledy spali, což není tak dávno, tak se pak stalo něco divnýho. Zvedl se a praštil hlavou do zdi. Nadával. Zeptala jsem se ho, co se děje a on pořád jen nadával.
"Já nevím, nevím nic, neptej se, já nevím, co mám dělat."
Opakoval pořád dokola a pak mě požádal, jestli bych ho objala. Usoudila jsem, že potřebujem oba nějakej čas, než se znovu uvidíme, takže se mu vyhejbám jako čert kříži a on mně pravděpodobně taky. I když na různejch akcích chodí za mýma kamarádkama a ptá se, jak se mám.

Tak nějak mě pak omrzela dvojka. Když jsem u něj byla naposled, měl pocit, že si musíme ujasnit, jak to mezi námi je. Že se s tou svojí nerozejde, že mě má sice rád, ale ji taky. No jasně, já bych ani nechtěla, aby se s ní rozešel. Jestli tady k němu něco cejtim, je to jednička.
A já jsem se začala nudit. Nás sex už neni tak dobrej jako dřív. Je to furt to samý. Dokola a dokola. Když mně takhle řekl v posteli, jestli se nechci přesunout, vzplál ve mně plamínek naděje, že bude nějaký vzrůšo, ale on myslel, jestli se nechci trochu posunout v tý posteli, protože mlátím hlavou o zeď. Plamínek zhasl, supr.
V pondělí mi psal, jestli nemám čas a nechci přijít na návštěvu, ha ha, jo, na návštěvu. Ale minulej tejden jsem chytla angínu a byla jsem doma, tak jsem mu řekla, že se stavím v úterý na jeho koncertě.
A když jsem přišla, sotva mě pozdravil.

Dávám tohle za vinu jedný osobě, která se o nás čirou náhodou dozvěděla a pořád mně to dává sežrat. Dokud jsem toho kluka neznala, všechno bylo skvělý. Souložili jsme si v klidu, nikdo nás neřešil.
Tahle osoba se pak jednoho dne rozhodla, že mě začne srát.
"Proč mě nemáš ráda?" ptá se mě pokaždý, když mě vidí. No, možná proto, že tvoje první věta, kterou jsem od tebe slyšela byla: "Jak se vstávalo dvojce?" Možná proto, že mně cpeš cíga do výstřihu a říkáš, že bys tam mohl vyvenčit svýho psa. Možná proto, že i přes to, jak víš, že nesnáším, když na mě lidi sahají a šťouchají do mě, pořád máš potřebu se mě nějakým způsobem dotýkat, objímat mě a říkat mi, že mě nacpeš do záchodu, ha ha, to je fakticky k popukání.

A nejhorší na tom je, že já se těm jeho debilním vtipům směju. Stalo se vám někdy, že jste někoho nenáviděli tak moc, až vám přišel sexy? Já se nemůžu zbavit tý myšlenky o tom, že si to s ním rozdávám v tom jeho luxusním bytě na Barrandově. Což samozřejmě nikomu neříkám. Pořád jen omílám dokola, jak ho nemůžu vystát.
Když mně mával z pódia při větě: "You look so beautiful tonight," ukázala jsem na něj prostředníček a rozesmála ho. A byl to docela hezkej pocit.

Každopádně toho mam plný zuby. Moje sestra mě zlanařila. Anglie v dohledu. Dneska jsem si koupila letenku, od 11. července nastupuju do práce. A myslím, že si to zasloužím. Všichni moji kamarádi mě hejtujou, že si jen tak odjedu a nechám je tady. Jo, protože každej duševní masochistka občas potřebuje pauzu od svejch VéKáVéček. Stejně jako já. Potřebuju si pročistit hlavu, nemyslet na to, proč jednička mlátí čelem do zdi a proč mi dvojka sere na hlavu. Proč je trojka neschopná mě pozvat na rande a proč jsem debilní kráva a pořád si seru pod nohy...

objekt nekonečno

9. května 2017 v 17:23 | Hipís |  Diary
Po tom všem na mě přišla docela deepk depka. Byla jsem zase nasraná. Hlavně sama na sebe. Navíc jsem utratila všechny peníze a nedošlo mi, že je víkend a státní svátek a já žádnej cash minimálně do úterý od máti nedostanu, protože mně nepřijde.
Měla jsem jít s jedničkou a basákem na koncert do Lesa, ale vzhledem k mojí finanční situaci jsem se domluvila s kamarádkou, že si s ní dám možná tak víno. Dala jsem si s ní pivo, protože bylo levnější, ale šly jsme do Lesa a já celou dobu předstírala, že jsem na koncertě.
Kouřila jsem sama venku na chodníku a kopala do kamínků na zemi, když na mě jednička začal řvát zdrobnělinou mýho jména, ať jdu za nima. Zvedla jsem hlavu a probodla ho pohledem, myslím, že si toho všiml, vrhl se na mě a začal mě olíbávat a objímat. Trochu jsem tam stála jako hadrovej panák a čekala, až je všechny přestane bavit bejt tak kontaktní.
Byl nějakej přehnaně milej a všichni jeho kamarádi taky a mně se chtělo na něj strašně začít ječet, protože už jsem ztrácela nervy. A nakonec jsem se sebrala a jela domů. Úplně domů.
Vesnickej vzduch vyléčí všechno, takže jsem se zasmušeně potácela po městě a mrzla s jedním lahváčem na lavičce u rybníka. Měla jsem všeho dost.
Pocit, že jsem ničitelka životů. Pocit, že ten člověk by se měl líp, kdyby mě nikdy nepotkal. A jo, vzpomněla jsem si na fotky, který mi posílal, když jsme se poznali. Vypadal jinak. Vypadal šťastně a zdravě a fakt dobře. Srovnala jsem si je v hlavě s tím, jak vypadá teď. Jakej má život. Vyhodili ho ze školy, je z něj smažka a vypadá jako bezdomovec. Co se mně na něm líbí, no to fakt nemám páru. Možná, že mě ti bezdomovci a smažky prostě nějak přitahujou. Protože jo, nejsem objektivní, vzhledem k tomu, že ho mám ráda, ale pořád mě fyzicky bere. Bylo by mu beze mě líp? Nezačal se mu život srát až po tom, co poznal mě?
Vždycky mně pak v hlavě dochází, jak mně kdysi jedna kamarádka dávala proslov o tom, že když jsem zmatená z toho, co cítím k jedničce a trojce, neměla bych do toho ještě motat dvojku. Já vlastně nejsem zase tak zmatená. Jsem zamilovaná do jedničky. Jakože fakticky zamilovaná. Taková ta hrozně na nic zamilovanost, kdy vám ten člověk dokáže ublížit během jedný vteřiny a ani nemusí vědět o tom, že by to udělal. Dvojku mám ráda. Tak nějak je to mezi námi fajn. Je přesně to, co jsem hledala. Souložíme bez závazků a k tomu všemu je to fakticky skvělej sex. A s trojkou nějak nevím. Trojka je moc stydlivá na to, aby se ke všemu nějak vyjádřila.
Přišla mi od něj zpráva.
"V sobotu je párty."
"To je jako pozvání?" kdybych mluvila, zním otráveně, protože mě tohle jeho vyjadřování unavovalo. Jako by bylo tak moc těžký napsat: "Nechceš přijít na párty?" Nebo: "Nechceš na víno?" Místo otázky, jestli nechci na víno mně napíše: "Nevím, jestli to víno zvládnu vypít sám. Asi budeš muset. Hm.
"Jasně, přijdeš?"
Po půl roce toho, co se bavíme mě konečně někam pozval a já zrovna byla doma. Jestli mě ještě někdy někam pozve, stane se zázrak, nevěřím tomu, že by to udělal. A fakt mě to mrzelo, protože představa, že uvidím jedničky výraz, když přijdu na oslavu narozenin jeho kamarádky s trojkou... To byl byl tak uspokojivej pocit.

Nakonec jsem se po příjezdu do Prahy zhulila s Dekou a Matfyzákem od nás z koleje a jeli jsme o půl jedné ráno nakupovat do Tesca. Koupila jsem si hrnec a zničeho nic ze mě opadly všechny moje problémy. Je ze mě kuchta. Mám hrnec, všichni běžte do hajzlu.
"Hele, když máš ty kluky očíslovaný, kolikátej objekt jsi pak ty?" zeptala se mě Deka. (Deka je nejvíc hustá holka ode mě z koleje. Hrozně moc hulí, pije slívu a pomalu a jistě se z ní stává moje nejbližší kamarádka, což je fajn.
"No vidíš, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela," zadívala jsem se na sebe, svírajíc svůj novej hrnec.
"Řekl bych, že objekt nula," ozval se přemoudřelej Matfyzák.
Já s Dekou ho máme rády, je fajn, když odjede, stýská se nám po něm, ale jakmile je tady, stačí jedna věta a už nám oběma leze na nervy. Jeho nejoblíbenější věta je totiž: "Vyměníš mi cígo?"
PROČ SI KURVA NEKOUPÍŠ TY POSRANÝ MÁČKA, KDYŽ JSOU JEN O PĚTIKORUNU DRAŽÍ, NEŽ TY HNUSNÝ VĚCI, CO KOUŘÍŠ TY. JÁ MĚNIT NECHCI, KUPUJU SI TO, CO MÁM RÁDA. HALELUJA.
A nejde jen o to. On je prostě celkově vyžírka. Navíc ty peníze má. Já a Deka to nějak neřešíme. Kilo sem, kilo tam, pořád jsme na mizině, ale nevadí nám to. Však jak se říká, peníze budou, my ne. Proto nemám ráda lidi, co jsou hamižný. Je to odpuzující. A musím jen dodat, že jsem z Matfyzáka byla na začátku roku docela hotová. Pak jsem zjistila, že je teplej, jenom si to ještě nepřiznal a tak tvrdí, že je bisexuál. A navíc je otravnej jak labutě na olbersdorfským jezeře. (To je zatopenej lom v Německu. Ty kreténský labutě maj v zálibě plavat k lidem a štípat, když pro ně nemáte nic k jídlu. Děvky.)
Ale kdybych si měla postěžovat na Matfyzáka, věnovala bych mu celou kapitolu. Uzavřela bych ho tím, že je to jedna z těch osob, kterou na jednu stranu nesnášíte, ale na druhou stranu by vám v tý společnosti chyběla.
"Připadám ti jako nula?" zamračila jsem se na něj, takže jsem přivřela oči tak, že jsem neviděla už skoro nic. Můj zkouřenej pohled, ha ha.
"Ne, ale myslel jsem to tak, že jsi nadobjekt. Oni jsou tvoji objekti. A ty jsi to, co by bylo i bez nich."
"Já si spíš myslím, že jsem objekt nekonečno."
"Nemyslíš objekt mínus nekonečno?" PROSTĚ MATFYZÁK.
"Ne. Vem si, že celej život potkáváš lidi, dejme tomu objekty. A ovlivní tě i ten, do koho třeba jenom omylem strčíš v tramvaji a omluvíš se mu. Celej tvůj život ovlivňujou úplný maličkosti a lidi, který potkáváš. A ty lidi budeš potkávat, dokud neumřeš, jenže ty nevíš, kdy umřeš, takže si můžeš říct, že vlastně do nekonečna. Tudíž já sama jsem objekt nekonečno. A ty jsi třeba objekt 31 897. Zatímco sám pro sebe jsi ty objekt nekonečno a já jsem pro tebe objekt 48 721. Celej život se budeš měnit. A ty lidi, respektive objekty, který potkáváš, na tom maj strašně velkou zásluhu. Jsem objekt nekonečno."
S touhle mega deep myšlenkou jsem uzavřela naši zhulenou debatu a ulehla do postele šťastná jako nikdy. Dobře, možná jsem byla štastnější. Ale po dlouhý době jsem zase měla pocit, že je všechno tak, jak má bejt. Protože jsem objekt nekonečno, mám svůj hrnec a všichni mi můžou políbit prdel.

Další články