první díl ničitelky životů

14. dubna 2017 v 12:55 | Hipís |  Diary
Od pondělí jsem nechápala, jak je možný, že můj život konečně zapadl do těch správnejch kolejí a všechno jde tak, jak má. Začala jsem chodit do nový práce, nastěhovala se mi nová spolubydlící a je to ta nejúžasnější spolubydlící, jakou jsem mohla dostat. Všechno bylo skvělý.

V neděli bylo hezky a my jsme se s naší kolejní partou rozhodli jít na Petřín, ale skončilo to u půjčování šlapadel na Vltavě. Koupili jsme si zmrzlinu, šli na Matějskou a nakonec se stavili v žabce pro pivo, aby se nám hezky spalo.
Já jsem si celou dobu říkala, kdy zase chytnu depku a co se stane.

V úterý jsem šla na koncert dvojky. A na tramvajový zastávce jsem potkala jedničku. Jednička s dvojkou jsou asi nejdůležitější objekty mýho současnýho života. Jedničku mám ráda, hodně ráda. Jednička mě dokázala složit stejně jako Božský, ale s tím rozdílem, že Božskýmu to zabralo osm let. Jednička to zvládla za tři měsíce. A dvojku mám taky ráda. Jenom jiným způsobem. Tak nějak nechci, aby to přerostlo v něco víc, než náš sexuální vztah, ale zároveň chci. Těžko říct, co chci, jsem fakticky mega zmatená. Ta zápletka tady je asi v tom, že spím i s jedničkou i s dvojkou, jednou se mně to povedlo dokonce ve stejný den, oba mají přítelkyně a já jsem jenom ta side hoe, ale stejně se cítím provinile, protože spát s dvěma lidma najednou, no, řeknu to takhle, nikdy by mě nenapadlo, že se do týhle pozice dostanu.

Jela jsem tedy za dvojkou a potkala jedničku. Vykládali jsme si o všem možným, protože už jsem se nějakej pátek neviděli a hlavně jsme si vykládali o následujícím večeru, kde jsme se vidět už měli.
"Podal jsem si přihlášku na tvojí školu," řekl.
"Ježiši, proč, kdo by tam chtěl. Teda já si ji podala taky, ale to jenom proto, že jsem šíleně ztracená a nevím, co mám dělat. Však se na mě podívej, prodávám zahradní trpaslíky."
Rozesmála jsem ho. "Tak třeba budem spolužáci," významně se na mě podíval a pak se začal smát. Trochu mě to vyděsilo. Na jednu stranu bych dala cokoliv, abych jedničku mohla potkávat každej den ve škole, na druhou mám z té představy osypky. Když jsem to pak volala svojí kamarádce, řekla mi na to: "Ale neboj, ve škole jsou záchody taky."
HA HA HA. Mám takový pocit, že už se mnou někdo na školních záchodech souložit chtěl, protože se doslechl, jak jsem se seznámila s jedničkou. Tohle mě štve, to, že si to občas rozdám s někým na veřejných toaletách neznamená, že si to rozdám s každým. Víceméně.

Došla jsem na koncert dvojky, kde už seděla ožralá Cecílie. Měla hlad. Koupila mně pivo a pořád do mě hučela:
"Podívej se na něj, není sexy? Vyser se na jedničku, vždyť dvojka je úžasnej. Hudebník, alkoholik, má spoustu životních zkušeností, drogy bral taky, všechno tvoje požadavky splněny. A není to kokot."
"To je ono, Cecílie, on není kokot, je hodnej a nedělá ze mě krávu, takže nesplňuje všechny požadavky. Já ho mám ráda, líbí se mi, je s ním sranda a vždycky, když hraje, mrká na mě a usmívá se. Ale dvojka má Karin."
"Ale on nemá Karin," pustila se se mnou Cecílie do sporu. "Karin má každej. Však i on o ní mluví, že je to mrdatelná holka a ne jeho přítelkyně."
"Já už jsem od něj to slovo přítelkyně slyšela několikrát. Je mně jedno, co je a co není Karin, pořád Karin má, tak ať si to vyřeší s Karin. Až nebude s Karin, můžeme se pak zabejvat tím, jestli s ním já bejt chci nebo ne. Teď to nemá smysl."
A potom, když zpíval Wonderful World, neodvrátil se na frázi: "I love you," což mě naštvalo. Na tuhle část písničky se na mě dívat nemá. Stejně jako se já nedívám na něj. Zpíváme si to spolu, skoro všechno. Písničky znám nazpaměť. Vyvádím jako malá holka, ale tohle dělat nemá, je to trapný.
"Chtěl jsem se ti omluvit, za ten telefonát," přinesl mi židli a počkal, až všichni odejdou, aby tuhle konverzaci nikdo neslyšel. Protože my jsme ultratajný.
"Proč? Sorry, jestli jsem volala nevhod. Jenom mě to tak napadlo."
"Ne, já jsem tě odbyl, tak za to se omlouvám, ale volala jsi v nejmíň vhodnou chvíli z celýho tejdne."
"No jo, to jsi nemusel vytahovat, nepřišlo mi, že bys mě odbyl. Jenom jsi pak v pondělí nedošel a já jsem čekala."
"Tys čekala? Já jsem šel rovnou domů, byl jsem unavenej a musel jsem přepisovat noty."
"To je v pohodě, bavila jsem se s Vavřincem o jeho obrazech a o moderním umění. Oba ho nesnášíme. Vavřinec mně pak ukazoval sochy a obrazy, který bude mít na Vernisáži. Bylo to skvělý, konečně jsem tady potkala někoho, kdo nedělá do muziky."
"Vadí ti lidi, co dělají do muziky?"
"Nevadí, ale každej dělá do muziky. A pak tu tenhle vůl pouští slavný písničky v D-duru, jenom aby všechny nasral," ukázala jsem na barmana.
"Každopádně, řídil jsem a vedle mě seděla Karin, přičemž slyšela tvůj hlas, takže na mě hned začala ječet, kdo jsi a co chceš." Celou dobu jsem se snažila od týhle konverzace utýct. Nikdo se nechce bavit o nevydařeným telefonátu. A ani o přítelkyni svýho milence.
"To nemůžeš mít kamarádky?"
"Můžu, ale..."
"Už o tom přestaň mluvit, normálně máš hroznej problém s vyjadřováním se, když jde o věci, který vědět chci a potřebuju, tohle mě fakt nezajímá a je to trapný. Teď tady budeme deset minut sedět zticha, dokud nepřijde ožralá Cecílie a nezačne nás lanařit na párty s Maďarama, protože oba budeme přemejšlet, co k tomu dodat. Nedělej to ještě divnější, než to je. Takovýhle věci neřešíme, oukej?"
Nevydržela jsem to. Nechtěla jsem na něj vystartovat, ale nevydržela jsem to. Ale že by to něco změnilo?

Zbytek večera seděl naproti mně a pořád se jenom usmíval. Občas řekl: "Co ty?"
Začínalo to ve mně znovu vřít.
"Co já?" zhluboka jsem se nadechla a usmála se na něj zpátky.
Věděla jsem, co chce říct, ale potřebovala jsem, aby se v tom vykoupal.
Pořád se na mě usmíval a nic neříkal, až konečně po půl jedné ráno jsem to z něj dostala.
"Půjdeš se mnou?" pohladil mě po ruce.
"Bylo to tak těžký?" neodpověděla jsem mu.
"Cože?"
"Bylo tak těžký se mě zeptat, jestli půjdu s tebou?"
"Nebylo, proč by to mělo bejt těžký."
Protože s tím dvojka má nějakej problém.

Když jsme v pět ráno u něj doma kouřili moje poslední dvě cigarety, vypadlo z něj, že se přihlásil na mojí školu.
"Vidíš to, možná budem spolužáci!" začal se smát.
"Co vám všem mrdá," vztekle jsem se zvedla a ignorovala jeho nechápající výraz. Lehla jsem si do postele a zírala do stropu. Přišlo mu to srandovní, protože je o deset let starší než já. Mně nepřijde srandovní ten scénář, kdy se potká jednička s dvojkou.

A ještě něco se změnilo. Dvojka mě přestal šukat a místo toho začal dělat lásku.
 

všichni jsou kokoti

9. dubna 2017 v 13:24 | Hipís |  Diary
Úplně jsem ze svýho života smazala jednu osobu, kterou jsem poznala v říjnu ve škole. Zapomněla jsem na něj a on mně včera začal psát hrubý nechutný zprávy. Budu mu říkat třeba Mára, protože jeho jméno je stejně nudný jako je jméno Marek. Hmmm.

Bylo to naše první večerní sbližování s partou. Seděli jsme v Druhým Světě na pivu a ten člověk na mě pořád upřeně zíral, tak jsem začala se svým obvyklým jednáním s klukama, kteří blbě čumí a náš vztah se od toho dne začal ubírat přesně tím směrem, kterým jsem chtěla. Pořád jsme se pošťuchovali a rýpali do sebe, ten kluk se mně fakt líbil. Ani nevím, jestli líbil jako líbil nebo jen prostě nevinně líbil. Jenomže pak začal chodit se spolubydlící mojí milovaný Rézinky a nějak jsme přestali komunikovat. Vídali jsme se jen občas na společných akcích naší party, když třeba někdo slavil narozeniny. A pořád měl debilní kecy a já jsem z toho vždycky byla špatná, protože jsem cejtila, že mezi náma něco je a on očividně taky, vzhledem k tomu, jakým způsobem se mnou jednal.

A pak se rozešli. Alenka slavila narozeniny a pozvala ho tam taky (čemuž nerozumím, protože se nerozešli zrovna v nejlepším, ale co já vím, třeba měla naději, že se dají znova dohromady - každopádně se nedivím, že ho poslala k vodě, takovýho vola bych doma nezvládla ani já a to jsem docela tvrďas ha).
"Otoč se a běž domů," volal na mě přes poloprázdnou ulici. Bylo půl dvanáctý večer a tak jsme nějak hledali podniky, kam bychom mohli jít.
A byl zpátky, ten úžasnej člověk, kterým býval, než se dali dohromady s Alenkou. Ten večer začalo strašně moc sněžit, auta už moc nejezdila, protože byla noc, pondělí a před výplatou, všude mrtvo. Házeli jsme po sobě sníh a snažili se jeden druhýho shodit na zem, ono to většinou vždycky dopadlo blbě pro mě, ač nejsem žádnej trpaslík, tenhle člověk má přes dva metry a sílu snad větší než můj otec. No.

Nakonec jsme zalezli do Vagonu, protože všude jinde měli zavřeno. A i ve Vagonu jsme byli uplně sami. Nikde nikdo. Jenom my a obsluha, skvělý. A pak do sebe ti dva začali šít. Dobrou půlhodinu se hádali a já jsem byla příčinou, protože se mě Alenka zastala, když do mě Mára začal rýpat. Vylezli jsme ven a on se to u ní snažil urovnat, takže dělal všecho, co řekla, což mě strašně naštvalo. Měla jsem hlad jako vlk a protože Alenka neměla hlad, Marek řekl:
"Alenka nic nechce, na jídlo se nejde."
Asi mu došlo, že se chová jako kretén a doběhl pro mě, že se teda na jídlo jde a ať přestanu hrát uraženou. Já ji nehrála, byla jsem uražená. A celý zbytek večera jsem byla pořád jenom uražená.

Alenka chtěla jít domů a my ostatní jsme ještě zvažovali možnost jménem Vzorkovna. Tedy on tam nikdo z nich předtím nebyl, takže mně důvěřovali v tom, že Vzorkovna je dobrý nápad. Všichni šli vyprovodit Alenku na tramvaj a já jsem s ním zůstala sama.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zazubil se na mě.
"No, povídej," byla jsem trochu ovíněná a tak jsem seděla s debilním úsměvem a přivřenýma očima. No jo, to je můj opilej výraz.
"V čem jsi fakt jako dobrá? Jako hodně dobrá?"
"Já? V ničem. Proč si myslíš, že končím s touhle školou, protože nic neumím. Umím od každýho jenom trochu. Zpívat umím, ale jenom trochu. Psát umím, ale jen tak průměrně. Malovat umím, ale celkem podrpůměrně. Nejsem hodně dobrá v ničem, jsem ve všem jenom průměrná."
"Ale tak určitě je něco, v čem jsi lepší, než ostatní."
"V konzumaci vína, to je pravda, vína zvládnu víc než ostatní."
"No vidíš. A když to víno piješ, polykáš ho?"
Vyprskla jsem smíchy. "Ne, jenom ho vocucam a vyplivnu zpátky do skleničky," plácla jsem rukou do stolu a chytla se za břicho, protože jsem z toho záchvatu smíchu dostala křeč.
Mára se nesmál. Jenom na mě zase upřeně zíral.
Vím, co se mi na něm vždycky líbilo. Má stejný oči jako Božský. Ale fakticky moc. Vždycky, když se na mě takhle dívá, mám pocit, že ani nemluvím s ním, ale sedí tu se mnou právě B.

Děkovala jsem Bohu za příchod ostatních, kteří mě vysvobodili z tohohle divnýho momentu a pokračovali jsme do Vzorkovny, kde to pak začalo být ještě trapnější. Než mně došlo, že je Marek opilej, chvíli mi to trvalo a říkala jsem si, jestli je to doopravdy takovej kokot i normálně a já si toho dřív nevšimla.
Hráli jsme fotbálek a ten člověk mně říká: "Víš, že jsme se s Alenkou rozešli?"
"No jo, vím, smutný."
Rozesmála jsem ho.
"Nevím, co ti na to mám říct jinýho. Mrzí mě to?"
"Ne, nic, nemusíš říkat nic."
"Víš, musíš s těma tyčkama trochu kroutit, abys zastavila ten míček," řekl mně Dominik, otravnej člověk, se kterým už se skoro vůbec nevídám, protože nechci. Ale ten večer tam byl.
"Prosímtě, já vím, jenom jsem nedávala pozor. Teď už budu kroutit jak divá."
"Umíš s tím kroutit, jo?" říká Mára.
"Si piš, to by ses divil, jak umím kroutit."
(Typická trapná konverzace o sexu, no jo, asi jsem moc basic.)
"Jo, kde ses to naučila? To je tim, jak honíš péra, že jo, přiznej se."
"Proč bych honila péra? Můžeš si ho vyhonit sám, na to nepotřebuješ holku," pokrčila jsem rameny a znuděně otáčela fotbalisty.
Ostatní byli z naší konverzace trochu nesví (nevím, proč se obklopuju lidma, pro který je i slovo prsa sprostý), takže jsme vyhrávali, ale já už jsem začínala bejt nasraná, protože do mě ten člověk pořád rýpal. Do mě a do mýho sexuálního života, co mu je sakra do toho.
A potom, když jsme se bavili o filmech, který by popisovaly naše sexuální životy, Dominik řekl dva roky prázdnin a Mára Sám Doma, tak jsem se jim trochu vysmála, čímž jsem si vysloužila větu: "Tak my nespíme s každým, koho potkáme jako ty, že jo."
"Tak to si užijte svoje dva roky prázdnin," zvedla jsem se a šla pryč.

Po cestě domů jsem brečela, protože jsem byla nešťastná z mojí současný situace s objektem číslo jedna a tyhle kecy jsem doopravdy nemohla snýst nikdy. Aspoň ne od lidí, kterým jsem víceméně věřila. Netvrdím, že jsem matka Tereza, souložím o sto šest a ne s jedním člověkem, ale já prostě nejsem schopná se teď zavázat k monogamnímu vztahu, jsem ještě děcko a většina z mých objektů stejně hledá jenom milenku, protože přítelkyně už mají.
Je pravda, že až se to jednou ty holky dozví, budu já ta kurva. Jen si tu potřebuju sama sobě vysvětlit, že kurva nejsem. Možná jsem. Toť otázka. Ale já sama si myslím, že to vlastně až zas tak špatný není. Nikoho nemám, nikoho nepodvádím, jenom mám ráda sex (a kdo ne).
Ale brečela jsem, protože mě to prostě ranilo. Jsem nějaká ubulená v poslední době.

A včera mně ten člověk napsal. Naše konverzace o alkoholu se změnila v konverzaci o kouření, přičemž mně nakonec napsal: "Pošli kozy," což ve mně vyvolalo všechny ty vzpomínky na Božskýho.
Všichni moji objekti jsou teď zaneprázdnění a tak se ptám sama sebe, jestli do toho mám s tímhle volem jít, abych pak nebrečela jako u objektu číslo jedna...

doháňka V.

8. dubna 2017 v 17:27 | Hipís
Osudný večer s Cecílií nás nějakým způsobem spojil. Další den mi volala, že se mně omlouvá a jestli z toho nemám moc velké trauma. Uvědomila jsem si, že mě vlastně vůbec nezná, protože pořád mluví především ona a já poslouchám. Ale náš vztah se prohloubil. Občas jsem s ní zašla do baru, ona pak zašla se mnou na koncert.

Její současnej přítel je nejhodnější člověk na planetě a hrává v jedný snobský hospodě pro turisty český hospodský písničky. Jednoho večera jsem tam s Cecílií šla a zakoukal se do mě šedesátiletej pan kapelník. Ještě štěstí, že byl tak moc ožralej, že už s námi nemohl pokračovat dál do baru. Pomalu jsem usrkávala vínko a rozhlížela se všude kolem sebe. Basbaryton nikde, v podstatě jsem neviděla nikoho, koho bych mohla označit za objekt mého zájmu onoho večera.
Přišel objekt číslo dva
Slyšela jsem o něm. Slyšela jsem o osobě, jehož každý druhý slovo je vulgární a myslela jsem si, že mu bude minimálně padesát. A on si stoupl vedle mě. Mladej, blonďatej, s dlouhýma vlasama a pohledem piráta. Plácl dlaní do baru a místo toho, aby slušně požádal o pivo, řekl jen: "Pivo píčo."
"Píčo pivo?" zasmála se servírka.
Cecílie mi oznámila, že to je ta vulgární osoba, o který mi vykládala a já jsem se platonicky zamilovala. Měl sametový sako a hezky voněl. Sedl si na druhej konec baru a celej večer na mě zíral. Jenomže já mám od toho kluka, mě kdysi líbal v baru a pak mi řekl, že nejsem jeho typ, nějakej blok, kdy se neodvažuju odhadovat, jestli se objektu líbím nebo ne.

Celý večer jsme se na sebe jen dívali a ve čtyři hodiny ráno mi od něj přišla žádost o přátelství. Sice jsem neměla páru o tom, jak mě našel, když ani nevěděl, jak se jmenuju a v tom baru mě nikdo neznal. Ale byl tam.
Párkrát jsme se ještě potkávali, ale nikdy jsme spolu nemluvili, vždycky jsme se na sebe jen dívali a usmívali se. A on občas mrknul.
Pak jsem šla do baru s Maki a s dalšíma kamarádkama, neměla jsem páru o tom, že se tam O.2 objeví. Holky mě tam nechaly a Evička mně zašeptala na rozloučenou: "Bež za ním, však se na tebe celou dobu dívá."
A už jsem měla hladinku, tak jsem prostě šla. Povídali jsme si hodiny a hodiny, dokud nás z baru nevyhodili.
"Ještě pivo?"
"Já asi pojedu domů s Cecílií," oznámila jsem mu.
"Tak to já půjdu ještě na pivo, ale kam bych mohl jít, kde mají otevřeno."
"Vagon nebo Vzorkovna."
"No vidíš to, ve Vzorkovně jsem už dlouho nebyl, tak tam já asi zajdu."
"Já jsem tam taky dlouho nebyla, tak možná nakonec přeci jen půjdu s tebou a dám si modrou ZONku."
Málem jsem přišla o tak skvělou příležitost, no jo.

Ještě nutno podotknout, že O.2 má přítelkyni, kterou by podle Cecílie a jejího přítele nejradši vyměnil. Čímž si zase nejsem až tak úplně jistá, ale bylo nutné to zmínit.

"Modrou co?"
"Takovou tu limonádu z Vysočiny, když jí vypiješ hodně, obarví se ti jazyk na modro," snažila jsem se vypadat co nejvíc dětinsky to šlo, protože jsem do něj už pár minut šila kvůli jeho věku. Objekt číslo 2 má téměř třicet jedna let a sestru, která je stejně stará jako já.
"Takže jsi stará jako moje sestra, kterou jsem vozíval v kočárku, ježišmarja."
"Ne, starej seš ty, já jsem mladá."
Šíleně pršelo a moje vlasy byly ohavně mokrý, můj obličej rozteklej a moje oblečení by se dalo ždímat. Seděli jsme ve Vzorkovně až do zavíračky a on mě pak šel vyprovodit na Národní s tím, že má někde za rohem auto a pojede domů autem, protože když prší, policajti nikde stát nebudou.
"Já mám doma ještě flašku vína, nechceš jít ke mně?"

Proč se mi někdy stává, že úplně ignoruju všechny náznaky toho, že by mě nejradši vohnul hned tady za rohem, to nemám páru, možná jsem debilní. Říkala jsem si, zda si budeme jen čistě vykládat, nebo na to vlítnem. Vykládali jsme si. Vykládali jsme si do pěti do rána, než se odvážil mi vůbec položit ruku na předloktí.
Povídal o tom, co dělá jeho přítelkyně a že nikdy neměl holku, která by byla mladší než on.
"Vlastně mi to zas tak nevadí, když si ze mě děláš srandu, že jsem starej. Vždycky bejvám všude nejmladší."

V pět ráno jsme se konečně dostali k tomu, proč jsem tam šla. Souložili jsme čtyři hodiny, myslela jsem, že moje pohlavní orgány už odumřely, ale byl to nejlepší sex mýho života. Ono na té šikovnosti hudebníků něco bude. O.2 hraje snad na všechno, co má struny. Jeho ložnice je trochu jako překážková dráha. Kytara sem, kontrabas tam, banjo vlevo, akordeon vpravo (no jo, hraje i na akordeon).
Normálně bejvá hrozně nabručenej, ale těsně předtím, než se udělal z něj vypadlo, že se na mě hrozně těšil, že to Cecílie řekla, že se uvidíme v baru a já byla jedinej důvod, proč on ten večer přišel.
"Líbila ses mně od toho prvního večera," pokrčil rameny, když jsem do toho začala šťourat. Chtěla jsem ho rozmluvit. Vadí mi, jak pořád žvatlá o věcech, co mě nezajímaj, ale na tomhle jsem si krásně honila ego.

A to je tak trochu problém s objektem číslo dva. Je užvaněnej, což o to, ale věci, o kterých mluví, jsou naprosto zbytečný pro můj život. Když pak jde o to, co bych slyšet chtěla, má problém s vyjadřováním se. Nic neřekne narovinu. A proto se pokaždý trmácíme do Vzorkovny na jednu modrou ZONku a pivo.

Další články