život je k nasrání

7. listopadu 2017 v 3:49 | Hipís |  Diary
Jsem cvok. Magor. Fakticky.

Poslala jsem do hajzlu kyberkluka, protože mi poslal spoiler ke Stangers Things. A teď se mně po něm stýská. Kyberkluk je člověk, kterej během dne ví i to, že jsem si právě prdla v metru během cesty do Jinonic z Náměstí Republiky mezi zastávkou Smíchovské nádraží a Radlická.
Ale postupně, jak se to všechno stalo a co všechno jsem zase provedla. Já v podstatě nic, ale popořádku.
V pátek jsem dojela večer, unavená, jak jinak. Ve čtvrtek jsme se zmrskali jako prasata a prvák, co se mi líbí měl kocovinu, chuděrka. Na jednu stranu z toho mám ale radost, nikdy mu není špatně.
Kamarádka mi poslala naštvanou textovku, že mně volá celej tejden a nejde to a že jsem jí ještě neodpověděla na přání k mým narozeninám. Pravda. Ale měla jsem hodně práce s opíjením se, jak bych to stihla. Už to mě vytočilo. Ale nakonec jsem se stejně rozhodla, že se večer půjdu podívat na naší maloměstskou diskotéku, protože jsem dlouho nebyla znechucena.

Můj nejlepší kamarád, kterého nazývám králem plísně, mě vyzvedl doma s dalšíma třema klukama a zamířili jsme na místo činu společně. Byla jsem střízlivá. Pila jsem jen Fantu a nedůvěřivě pozorovala okolí. Všude se to hemžilo maskama a ty krvavý xichty na pohled nebyly uplně příjemný. Já s králem jsme si tancovali na Wonderwall a pak se tajně vytratili na brko, aby nikdo nešel s náma a nepřipravil nás o stav, kterej naběhl hned a byl fakt skvělej. Bavila jsem se. Bavila jsem se se svým králem, kterej mně přes tejden strašně moc chybí, protože nejlepší kámoši jsou nejlepší kámoši.
Došla mně jedna věc. Jsem jeho jediná kamarádka, ke který se nechová jako kokot. Je to jeden z nejvíc sobeckých lidí, jaký jsem kdy potkala, ale ke mně z nějakýho záhadnýho důvodu ne. Možná proto, že ví, že by dostal hejta.
A pak do toho všeho přišla moje nejlepší kamarádka.
Kdysi jsme bývali skvělá trojka.
Celou střední jsme spolu chodili na brka, popíjeli Avanti v parku a měli se fajn. Kde byla akce, byli jsme my tři. V podstatě jsem většinou byla já, kamarádka a začaly jsme volat krále, protože jsme dostaly chuť na nějakou lepší akci, než je cígo v parku.
Na našem stužkováku jsme my dva tančili ploužáka na Con Te Partiro, protože tu písničku oba moc milujeme, hlavně když jsme na sračku. Ale pak přišla vysoká, já s králem jsme se odcizili a kamarádka mě na chvíli skoro zavrhla, protože jsem bývala monstrum. Dobře. Jenže u mě v tu dobu šlo o něco úplně jinýho, než že bych spala s klukama pro nedostatek sebeúcty. Souložila jsem čistě proto, že jsem mohla. A chtěla jsem. Láska a sex byly jsou dvě věci, který mě v životě snad nikdy neomrzí. Samozřejmě se to nikdy neobejde bez slziček a trápení, takže jsem si tím na jednu stranu pestřila život. V létě jsem pak byla v Anglii, takže jsem se s nimi už vůbec neviděla. A teď nastoupila na vysokou i ta moje kočička. Kočička dojela do velkoměsta.
Měla jsem ji párkrát u sebe, když jsme v Praze mířily na nějakou bláznovinu, viděla jsem, co umí. Na vesnici to je tak, že se každý s každým zná. Nemáte moc možností, co se hledání protějšku týče. Ve velkoměstě je to jiný, že jo. Všude samý neznámý xichty a i ti kluci jsou mnohem otevřenější a něčím i atraktivnější. Jo, jenže ona si nikdy neuvědomila, že do ní žádnej z těch idiotů, co jí nabalují, rozhodně není a nebude zamilovanej.
Takhle to začalo u ní na vejšce taky. Miliony kluků. Začala pít. Má schizofrenii. Nemůže pít.
Díkybohu s ní nežiju, takže ty jejich kolejní párty nesleduju, ale v tenhle večer byla fakt skvělá.
Vyspala se s mým nejlepším kamarádem. I s jejím nejlepším kamarádem.

A to je ten rozdíl mezi námi. Já a král jsme taky měli chvilku. Bavíme se už několik let, oba jsme měli svoje hodný a zlobivý období, řešíme spolu naprosto všechno, známe se jako brácha a ségra a i náš vztah je takovej sourozeneckej. On mě šikanuje. A když přišel maturitní ročník, nějak jsme nezvládli tu představu, že budeme bez sebe. Byli jsme spolu pořád. Ve škole, po škole, po večerech, když jsme spolu nebyli, aspoň jsme drželi kontakt pomocí messengeru. Každý den. Já jsem svoje deprese z toho, že mě opustí, řešila vyplakáním se z okna před spaním, on mě začal přemlouvat k tomu, že by byl fakt dobrej nápad si spolu zapíchat. Ha ha ha...
A já ho samozřejmě poslala do hajzlu a vyjasnila naši situaci.
Kočička to nezvládla.
Naštvali mě, oba dva. Zkurvili úplně všechno.

Další ráno jsem se pak vzbudila, spoiler ke Stranger Things, jednorožcova fotka na facebooku z křtu alba jeho kapely, jak objímá svojí přítelkyni a oba dva jsou naprosto sjetí. Smazal ji chvíli po tom, co ji přidal, ale já ji mám. Do toho do mě šila mamka, ať jí pomáhám a já se prostě naštvala.
Ječela jsem, brečela a vztekala se.
A zase jsem poslala všechny do prdele. Všechny, kromě mojí sestry, kterou miluju nadevše. Nazdar.
 

narozeninovej tejden

2. listopadu 2017 v 21:06 | Hipís |  Diary
Začal narozeninový týden.
Každoročně si v pondělí vyžehlím vlasy a pak se celý týden raduju z toho, že je narozeninový.
Přijela jsem na kolej, zhulila se jak hovado, přežrala se sladkých bonbonů a šla spát. Samozřejmě jsem celý den jen ležela v posteli.
Seznámila jsem se s jedním fakticky rozkošným prvákem. Možná jsem o něm už psala, možná ne, každopádně historie našeho seznámení je teď nepodstatná.
Nikdy se mně nelíbil nikdo, kdo by byl hodnej. A nikdy se mně nelíbil nikdo hodnej, komu bych se líbila taky a to čistě z nevinnejch důvodů a ne kvůli tomu, že mam dobrý prsa. Jsem z toho všeho nesvá. Nevěřím tomu, že by to tak doopravdy mělo být. Každopádně se mi líbí. A já jemu možná taky.
V úterý večer jsem přišla na kuřárnu a holky pro mě udělaly rozkošnou výzdobu. Nejvíc nepříjemnej kolejní kuřák si dokonce vzal kytaru. Zpívali jsme, pili jsme, bavili se, já si toho dost nepamatuju, protože jsem byla hodně nalitá. Ale přišel. Přišel prvák a sedl si naproti mně. Zíral jako vždycky a usmíval se. Dokonce si přinesl alkohol. A jakmile se místo vedle mě uvolnilo, přisedl si.
Povídali jsme si, smáli se, pošťuchovali se, dělal mi pavouky na koleni, protože mi to vadí, pral se se mnou o skleničku. Všechno bylo skvělý až do tý doby, než do něj lidi z koleje začali rýt. Což přesně udělali minulý týden. A co do něj, do mě taky.
"Vy spolu budete souložit?"
"On říkal, že chce pusu."
A tak dále. Jako kdyby nám bylo dvanáct. Sedíme vedle sebe na židli, červenáme se a snažíme se vyhnout jakýmukoli očnímu kontaktu.
Kluci mi řekli, že říkal, že se mu líbím. Ale proč by to říkal jim a ne mně? Dost často to vypadá, že mi nelžou, ale třeba dneska ne...
Je čtvrtek. Čtvrtý den z mého narozeninového týdne. Sedla jsem si do kuřárny, nabídla mu brko a on pak odešel. Hráli jsme hru a on na nás jen koukal. Dobře, chápu. A já jsem mu nevěnovala jedinej pohled, protože se stydím. Navíc přišel s tou jeho spolubydlící, co studuje teologii a bavili se o náboženství. Super. Já jsem chodila na církevní školu, no tak.
Jeho spolubydlící se na mě tak zle dívá. Třeba na něj má zálusk, co já vím. Ale má výhodu, že s ním bydlí. No, je to možná i nevýhoda. Nemluví o ní nijak moc zalíbeně, pravda.
Říkala jsem si, že třeba ještě přijde na cígo, ale psala mi kamarádka, ať dojdu na dvorek, že tam sedí i on. Seděl. S jeho teologickou spolubydlící. A já teď přemýšlím o tom, že kdybych se mu doopravdy líbila, proč by nešel na kuřárnu, když ví, že tam jsem já.

Nebo to prostě seru tim, že hraju. Ale já hrát nechci, jenom je to už můj zvyk. Nikdy jsem s klukem nejednala na rovinu. Nikdy. Nikdy se to neobešlo bez toho pohrávání si s psychikou toho druhýho. Já vím, že hrát se nemá a že možná proto jsem vždycky tak děsně smutná. Ale to dělají oni, já jen odpovídám na otázku otázkou...

your love feels so fake and my demands aren't high to make

26. října 2017 v 1:25 | Hipís |  Diary
Začala jsem psát článěk o mým skvělým týdnu se sestrou, ale omylem jsem si zavřela panel, no jo.

Předtím jsem si to asi neuvědomovala, ale když se se mnou ségra rozloučila na letišti, chyběla mi dřív, než zmizela v duty free. Brečela jsem jak malý děcko a nešlo to zastavit. Bolí mě u srdce, když pomyslím na to, že nejsem s ní.
Má na mě dobrej vliv. A celej náš tejden byl skvělej. Večery jsme trávily naším anglickým způsobem. S brkem, čajem u American Horror Story.

Oficiálně mi začala škola, všechno je zase na hovno. Menstruace mi mešká, udělal se mi atopickej exém a moje pleť je jak struhadlo. Cejtim se v klidu, ale asi úplně v klidu nejsem. Přišel koncerty jedný z mých oblíbených studentských kapel. Byla jsem na kolejní kuřárně a seznamovala se s prvákama. Dávali jsme brko a zkoušeli, kdo se chce socializovat a kdo ne.
Přišel vysokej kluk v tmavý mikině s roztomilým obličejem. Nabídl si, i když prvně řekl, že chce jít darovat plazmu. Líbil se mi. A pořád na mě koukal. Možná proto, že já koukala na něj. Takže jsme spolu na sebe navzájem koukali a já pak vyrazila na koncert. Sešli jsme se tam všichni. Všichni moji nejmilovanější kamarádi. Nechtěla jsem moc pít, řekla jsem, že si dám sklenku nebo dvě, ale jakmile jsem vešla do koncertní haly, přímo naproti mně seděl jednorožec s lejdy kopretinou. Zvedlo mi to krevní tlak.
Vyběhla jsem k baru a kopla do sebe čtyři deci vína. Koupila si třetí skleničku a posadila se naproti pódiu. Viděl mě, takže samozřejmě hned musel přijít. Což měnaštvalo ještě víc. Tuhle jeho divnou mentalitu nepochopím. Objal mě a něco mi začal vykládat.
"Proč máš make up?" zarazila jsem se při pohledu na jeho křivý a ošklivý oční linky a špatně nanesenou červenou rtěnku.
"Kája říkala, že by byla sranda mě nalíčit, tak jsem se nechal."
Vyprskla jsem smíchy. "Gratuluju."
"No, tak se ještě uvidíme, já teď půjdu za ní.
Kývla jsem.
Jakmile odešel, obrítil se mi žaludek a bylo mi na blití. Ale zároveň mě pobavil ten make up. Vzpomněla jsem si, jak mi řekl, abych se přestala líčit, že míň, je někdy víc a že když jsem nenalíčená, tak jsem mnohem hezčí, že takhle vypadám jako holka z instagramu. Zalichotilo mi to. Ne kvůli tomu, že by se mu víc líbil můj zarudlej obličej s nepravidelným obočím. Zalichotil mi proto, že si myslel, že je moje umění se nalíčit stejně dobrý jako holek z instagramu.
V ten večer jsem měla dokonalej make up. Můj teplej kamarád, kterej mi v ten den ve škole řekl, že vypadám jako skřet a ať se okamžitě začnu líčit, ke mně přiběhl se slovy, jak mně to šíleně sluší a že můj make up je perfektní. Ten kluk je make up artist, tak mě to potěšilo.
Večer se vyvýjel jak scéna ze středoškolskýho americkýho filmu pro holky. Hejtovaly jsme jednorožce s kopretinou, když se ti dva společně sjížděli, utahovali jsme si z toho, jaký budou mít ošklivý děti a neustále předváděly zvracení, když došlo na konverzaci o drogách.
"Já a moje přítelkyně jsme se sjeli," řekl jednorožec mýmu teplýmu kamarádovi.
"Gratuluju," usmála jsem se na něj a napila se vína. Vztekle.
Nenáviděla jsem je oba. K němu jsem začala cítit jen samý hnusný věci a bylo mi z něj na blití.
Hnusák. V hlavě mi běhalo mnoho výrazů, ale hnusák byl nepřesnější.
Byla jsem naštvaná na něj. Že byl tak debilní a za celou dobu mu nedošlo, že je jedinej, na kom mi záleží. Snesla bych mu modrý z nebe a chtěla bych mu pomoct ze všech těch sraček. Dostala bych ho mezi nový lidi. Mezi lidi, který se nepomlouvaj na každým rohu. Mezi lidi, který by ho přijali a měli rádi. Nemá kamarády, nemá nic. A já jsem mu vždycky chtěla hlavně pomoct. Byla jsem naštvaná na ní, že je tak blbá a vrátila se k němu. Nejradši bych jí řekla, že měl pravdu, když si myslela, že jí spím s klukem a zda jí už o tom řekl nebo ne, když spolu teď začínají odznovu. A byla jsem naštvaná na sebe. Jak jsem mohla být tak slepá a pitomá?

Láska je fakt divná. Nasadí vám růžový brejle. Vytvořila jsem si o něm perfektní představu. Vytvořila jsem si perfektní představu o našem vztahu. O tom, jak by mohl bejt skvělej. Přičemž nemohlo. Ozkoušela jsem si to. Nepustil mě ke slovu a vůbec ke mně neměl úctu. Ti dva si navzájem ubližují. Skončí špatně. Myslela jsem si, že jsem měla být ta, co s ním všechno prokalí a profetuje. Že profrkáme naše nájmy a budeme bydlet ve squatu nebo přespávat u známých. Zato budeme na každým koncertě, každej večer na každý párty.
Ne. Už to není to, co chci.
Asi stárnu, ale...

Chtěla bych jistotu. Chtěla bych svýho anglickýho drogovýho dealera. Nebo mýho novýho kamaráda. Dejme tomu Marka.
Chtěla bych vedle sebe člověka, kterej myslí na budoucnost. Chtěla bych někoho, na koho když se podívám, tak si řeknu: "Jo, přesně s tebou chci mít jednou dítě." Uvědomila jsem si, že chci, aby moje dítě mělo skvělej život.
Chci dítě, co bude mít vzdělání, chci kluka, co bude mít vzdělání, chci klidnej život na předměstí, se psem a společnýma snídaněma.
Ale v tenhle moment chci někoho, kdo má cíle. Kdo se snaží. A kdo ke mně bude mít respekt, úctu. Někoho, kdo nebude sebestřednej a bude mě mít rád stejně jako já jeho. Chci čistou a nevinnou lásku. Chci to hezký.

A jak by řekla Billie Eilish: "If we were meant to be be would have been right now."
Takže I'll sit and watch your car burn with the fire that you started in me.


Další články