je ze mě smutnej zoufalec

Pátek v 13:50 | Hipís |  Diary
Myslela jsem si, že jsem v pohodě. Že to zvládám na jedničku.

Declan si včera aktualizoval profilový obrázek, aniž bych se dočkala odpovědi na moje zprávy. Chodí s ní týden a už si spolu fotí fotky používajíc snapchatové filtry. Wow.
Jsem ublížená. Jsem hodně ublížená, protože jsem věřila všem těm kecům o tom, jak mě v budoucnu vezme na přehradu a uvaří mi curry. Věřila jsem, že když mi tvrdí, že jsem u něj kdykoliv vítaná, myslí to vážně.
A pak jsem se chtěla mstít, než mi došlo, že to fakticky bolí.
Protože jsem to nečekala.

Vždycky jsem měla tendenci si vybírat kluky bez potenciálu, protože se od nich dalo čekat, že se mnou vymrdaj a tak jsem to taky pak zvládla zkousnout, když pomineme jednorožce, ale přežila jsem. Ale tohle...
Co dokáže jedna fotka, že jo.

Dokáže probudit Satana. No, aspoň bude sranda.
Svěřila jsem se sestře a doufala v nějakou podporu, nedočkala jsem se žádný, moje sestra je zatracená coura, která si vůbec neváží toho, jak jsem k ní vzhlížela a obdivovala ji. A hlavně si neváží toho, že má mě. Radši, než aby jeden večer obětovala k utěšování svojí mladší ublížený sestry, sebrala se, nalila sobě a svýmu osobnímu trenérovi a zamířila do ložnice si zapíchat. No, karma je děvka, takže si moje sestra akorát tak sedla do jahod. A ještě měla tu drzost na mě řvát, jestli nemám nějaký hulení.
Pro jejího osobního trenéra? Prosím?
Ne, že bych toho kluka nesnášela, vlastně ho mám docela ráda, protože je hodnej, ale hnusí se mi. A hnusí se mi i ten fakt, že ho moje sestra chce vopíchat jen proto, že neumí bejt sama. Neustále jsem poslouchala kritiku na to, s jakými idioty se scházím já, no, řekněme, že aspoň byli vtipní. Osobní trenér mojí sestry je bačkora, nehledě na to, že s námi hulí už třetí tejden a když jsem ho jednou požádala o slože, řekl, že tu naší trávu hulit nechce, přičemž se mě pak s psíma očima ptal, jestli si může dát prda. Wow.

A tak jsem se ožrala s Nikou. A našla jsem kamarádku.
Nestačí to, pořád to bolí jak čert a nevim, jestli si mam vzít třeba ibalgin, protože spousta lidí tvrdí, že to pomůže, haha. No, já to vidím spíš na nějakej xanax.
Každopádně jdeme na to, Satan už se nemůže dočkat, až dostane prostor a mě už nebaví se hlídat.
Mám ráda drogy, mám ráda alkohol (kterej nemůžu pít, ale třeba mi trénink zase pomůže bejt ta super párty holka, jakou jsem bývala, haha), mám ráda sex.
A mám ráda svýho vnitřního Satana.
Je to kurva, ale je super.

Ale kurvadoprdele tohle mě fakt bolí, co s tim mam jako dělat.
 

špatnej den

Středa v 17:39 | Hipís |  Diary
Zkurvená špatná karma. Nebo už nevim, proč se mi v životě sere každá maličkost, na kterou sáhnu.

Včera jsem odpoledne měla několik nepřijatých hovorů od univerzity, přičemž po mně chtěli, abych se dneska dostavila na pohovor. Odmítla jsem je kvůli tomu, že je pro mě moje práce důležitá. Zazdila jsem možnost jít do prváku a odsouhlasila na sto procent nultý ročník, kvůli práci.
Když nám skončila směna, kráčím si to s Joem k východu, smějeme se, vtipkujeme a najednou mě doběhne supervizorka se slovy: "Zítra nemusíte chodit."
"Proč?" vyštěkla jsem na tu tlustou polskou čundu.
"Nemáme pro vás práci, ve čtvrtek zavoláme."
"Bullshit," začala jsem se vztekat.
"Uklidni se, vždyť říkali, že ve čtvrtek půjdeš," řekl Joe.
"Joe, jsme pracovníci z agentury, oni vůči nám nemají vůbec žádnou povinnost. Řekla mi to jen proto, aby mě uklidnila, protože viděla, jak mi na čele nabíhá žíla a je to posraná tlustá Polka, co se jenom bojí říct, že mě vyhodili, protože nechce dostat přes píču."
Měla jsem pravdu.

"Volali Mikovi do agentury, žes řekla, že něco neuděláš," oznámila mi sestra důvod mýho padáka, když jsem se zkroušeně přibelhala domů. To jsem neudělala. Samozřejmě. Celou dobu jsem pracovala poctivě, protože taková já jsem, když už jsem v práci, miluju pracovat. Nehledě na to, že se mnou poslali domů i našeho indickýho kámoše, kterej nemluvil, tak by mě zajímalo, co uvedli jako důvod jeho vyhazovu. Protože ten, jehož jméno zní jak Bangladéž, se dřel jak mezek.
Bylo úterý. Úterky mívám depky.
Po cestě z práce jsem si sedla na břeh jezera, ubalila si poslední cígo, protože mně došly filtry a přemítala o svým zkurveným životě. Proč. Proč mám špatnej den už půl roku. Je to proto, že jsem pomstychtivá potvora a mám špatnou karmu?
Je pravda, že bych na tom pořád mohla být hůř. Mám se skvěle, ale moje nestabilní psychika to občas úplně nezvládne.
Declan nepřijel. Výmluvy, výmluvy, výmluvy. A do toho několik zpráv ohledně jeho přítelkyně Sáry, která má mimochodem ve dvaadvaceti letech dvě děti a dost škaredý zuby. Celá je škaredá. Opravdu mi nezbývá nic jinýho, než si myslet, že mě nechal kvůli ní jen proto, že je to neteř jeho šéfa. Declan nenávidí děti.
Myslela jsem si, že když mu řeknu, jak se cítím, uleví se mi, ale on povýšil ignoraci na úplně jinej level. Nedostávám zobrazeno, v podstatě ho ani nezajímá, co mu chci říct.
A mně v hlavě vyběhlo jen: "You're a redneck heartbreak who's really bad at lying."
Takže asi takhle. Běž všem svým kamarádům říct, jaká jsem šílená a obsesivní, já řeknu těm mým, že jsi gay a máš malý péro. Což není pravda, jasně, ale jsem naštvaná, ublížená a znechucená. Ne, že bych ho ještě chtěla po tom, co šuká roztáhnutou sešitou vagínu, potom so líbá borku, jejíž zuby zažily první světovou. Ale pořád mám někde v koutku hlavy ty hezký chvíle.

"Jsi otravnej, jak se pořád omlouváš."
"Skvělý, vyhrávám!" řekl.
"Vyhráváš? A co jsi vyhrál?"
"Tebe," zašeptal mi do ucha a políbil mě do vlasů.
To bylo ještě když mi tvrdil, že dlouho nepotkal člověka, jako jsem já. Dzieki bardzo.

Takže nemám práci, nemám univerzitu a nemám Declana.
Ale mám sestru, mám skvělý spolubydlící, milovanýho psa a střechu nad hlavou.
(Prachy taky nemam, měli byste vidět, jak vypadalo naše úterní ráno, když nám došel tabák. Zjistila jsem, že kouření není můj zlozvyk, ale doopravdy je to moje závislost, ups.)
Dnes jsem měla jít za sestrou do agentury na pohovor, přičemž mi řekla, abych se vynasnažila vypadat co nejlépe, že mi to musí fakticky slušet. Trvalo mi hodinu a půl, než jsem se nalíčila. Pak mi řekla, že vlastně stačí, když pošlu životopis.
A pak se stalo něco divnýho.
Včera jsem s mojí spolubydlící Nikou probírala sex a tak jsme si projížděli galerii penisů, kterou mám v telefonu. Jasně, druhej Declan. Na jednu stranu toho kluka fakt miluju, protože mi do života přínáší radost i po tom, co se spolu už absolutně vůbec nebavíme.
Dnes Nika přišla s tím, že jí jakýsi Declan poslal žádost o přátelství a kterejpak Declan to byl?
Jsem zmatená, myslela jsem si, že se mě chce zbavit a nechce o mně už nikdy slyšet, psát mojí sestře je jedna věc, ale kde proboha přišel na mojí spolubydlící a co jí kurva chce?

Rejpu se sama v sobě každej den a tak nějak nevím, jestli se tentokrát nemám poddat svýmu vnitřnímu Satanovi. Protože mi možná přijde, že jsem to trochu už udělala. Napsala jsem vedení firmy, ze které mě vyhodili, že se dopustili rasové diskriminace a zamířila jsem na svoje oddělení. Teď je na řadě Declan. Ten třetí Declan. Declan, co mi nasliboval hory doly a zradil mě.
Lidi mě přesvědčují, že mi přeci neudělal nic tak hroznýho.
No, to je pravda. Ale já chci, aby trpěl. Za všechny lidi, co mi kdy ublížili. A proč on? Protože nechtěl drama a já mu na to řekla, že drama nebude, dokud mi nedá důvod. Myslím, že randit s někým jiným, když souloží se mnou, je dostatečnej důvod na to, abych mu do života vmetla trošku dramatu. V pátek jdu na pivo s jeho šéfem, bylo to tak strašně jednoduchý.

Přemýšlím o tom, zda je moc zmrdský předstírat těhotenství a následnej potrat. Nechci peníze, chci mu škodit. Ale tak nějak jsem zatím ještě neobjevila, zda vůbec existuje nějaká hranice, co je moc a co je málo. Jak daleko je můj vnitřní Satan ochotnej zajít?


zmatky, zmatky, zmatky

10. června 2018 v 20:32 | Hipís |  Diary
Jasně, že to moc nehrotím. Prostě to je mnou. Nebo už jinak nevím.
Jak je možný, že když už se zdá, že jsem konečně našla někoho, kdo v mým životě nebude dělat drama a bude mě mít rád, vyklube se z něj jen dobře vychovanej fuckboy?

Začala jsem chodit do práce. V pondělí nám nasadili skennery v podobě roborukou. Seznámila jsem se s hubeným angličanem Aidenem, co se mi docela líbí, ale hlavně se zrzavým Joem. Joe bydlí o ulici vedle, je to škaredej třicetiletej zrzek, co prodává hulení, ale je s ním neskutečná sranda.
Všichni v práci jsou skvělý. Během týdne jsem zapadla do kolektivu, jako bych s nimi pracovala už léta. A Joe je můj současnej nejlepší kámoš.
V úterý večer mi Declan napsal, že se mi omlouvá, že neodepsal, ale byl s někým na pivu. Povídali si prý až do jedný do rána. "Aspoň byla sranda," snažila jsem se najít něco pozitivního na tom, co mě znervózňovalo. Ale pořád jsem si říkala, že s někým, jak můžu vědět, o kom mluvil, že jo.
"Ne tenhle druh srandy..." odpověděl mi Declan.
A tak to začalo. Nejistota a všechny ty sračky, co mám v sobě v podobě svých daddy issues a taky po všech těch zkušenostech s fuckboyema. Co když potká někoho, kdo je lepší než já?
Ve středu jsem měla obědovou pauzu a zapomněla jsem si oběd, takže jsem seděla v prostoru vyhrazeným pro kouření a volala s kolejní sestrou.
"Mám pro tebe špatné zprávy," blikla mi zpráva od Declana.
"Jasně, špatný zprávy, zamiloval se do tý borky, co s ní byl na pivu," zasyčela jsem.
"Nebuď drama queen, nic takovýho se nestalo," řekla mi kolejní sestra a rozlučily jsme se, protože jsem si chtěla aspoň do pusy ještě nasypat hrst ovesných vloček, abych zase náhodou neomdlela z hladu.
"Ta holka, se kterou jsem byl párkrát na rande to začala brát nějak moc vážně. Chtěl bych ji respektovat a zároveň tebe, tak jsem si myslel, že by byl dobrej nápad to říct hned. Ale pořád se můžeme vídat, mám tě rád, je s tebou sranda."

Můj vnitřní Satan se otřásl, jako by ho někdo ve spánku pošimral peřím pod nosem. A moje šéfová mě poslala na úplně jiný oddělení, kde jsem sama čtyři následující hodiny balila krabice. Chtělo se mi brečet a vztekat se. Vlastně ani nevím, co se mi chtělo, možná dokonce zvracet. Byla jsem tak ublížená.
Říkala jsem mu o svým strachu, jak mě lidi celej život opouští, říkala jsem mu, že s ním nechci spát moc brzy, tvrdil, že nechce vztah. A já jsem byla ochotná to respektovat, sama se na něco takovýho pořád necítím, ale plán byl takovej, že budeme kamarádi, co souloží, protože by nám to oběma vyhovovalo. Snažíme se pracovat a moc času stejně nemáme. Ale já tak nějak doufala v monogamii.
Nevěděla jsem, co říct. Několikrát jsem musela na záchod si opláchnout obličej a dýchat. Bylo mi příšerně. Tak příšerně, že když se přede mnou objevil můj spolubydlící, že ho dneska zrovna poslali do práce, nechápala jsem, kdo je a co po mně chce.
Vybouchla jsem Declanovi do chatu a nechala ho zažít moje poloviční šílenství.
"Nenechalas mě to vysvětlit," vymlouval se do telefonu, když jsem se konečně dočkala pracovní cígopauzy. "Mojí prioritou je práce a nechci a ani jsem nechtěl vztah. Vážný je to v tom, že ta holka je neteř mýho šéfa a musím v tomhle ohledu jednat rozumně. Nechtěl jsem ti ublížit a rozhodně jsem tě nechtěl využít, kdyby to všechny udělalo šťastný, nikdy bych už s nikým nesouložil."
Mlčela jsem. Pořád jsem se cítila zneužitá.
"Nejsem naštvaná proto, že sis našel někoho lepšího, jsem naštvaná proto, že ses scházel s někým jiným, zatímco už jsi spal se mnou i potom, co jsem ti řekla, že to pro mě něco znamená."
"Proč jsi teda tvrdila, že nemáš zájem a když se tohle stalo, tak se cejtíš ublíženě? Mrzí mě to, pořád bych se s tebou chtěl kamarádit, ale jestli to nechceš, rozumím tomu a i když mě to sere, pravděpodobně na to máš právo."
"Nikdy jsem neřekla, že nemám zájem!"

Nadechla jsem se. Hodně jsem o tom přemýšlela.
"Omlouvám se, že přehnaně reaguju, ale mám špatnej den," vydechla jsem nakonec.
"Všechno zapomenuto? Mrzí mě, že máš špatnej den. Mně je hrozně, jsem unavenej a všechno mě bolí..."
A tak jsem uzavřela tuhle konverzaci, i když jsem se cítila příšerně.
Následující dva dny jsem byla nepříjemná a mrzutá a on to přežil. A pak mně můj kamarád Filip po tom, co jsem mu pověděla celou tuhle historku, řekl, že mu mám dát šanci. Že by to už dávno vzdal, protože moje šílený já by mu za to jinak nestálo. Jenže o to šlo. On nezažil moje šílený já. Ale já se rozhodla, že kluci tomu přeci rozumí líp než já. Všichni mi říkají, abych mu dala šanci.
Domluvila jsem si s ním tedy rande na úterý. Jenže včerejší ráno jsem se probudila se skvělou náladou, zatímco on měl vztek a veškerý moje snahy o rozveselení utnul, přičemž jsem si ještě vysloužila pár nehezkých slov.
"Omlouvám se, mám špatnej den, nechtěl jsem na tebe vystartovat," dodal.
A tak jsem mu popřála hezkej den a rozhodla se, že je lepší ho nechat na pokoji.
Je to víc než dvacet čtyři hodin a já jsem mu nestála za jedinou zprávu.
Když jsme se poznali, odepisoval mi do pěti minut a využil každou příležitost k tomu, aby mě mohl rozesmát. Uvěřila jsem tomu, že to myslí vážně, protože nejsem zvyklá na hezký chování. Nejsem zvyklá na kluky, co se smějou mým trapným vtipům a co si myslí, že jsem hezčí, když mám tepláky, než když jsem upravená.

A tak přemýšlím o tom, co mám dělat. Kde jinde ho najdu? Kluka, co má dvacet jedna, pracuje na farmě a je to perfektní Johny k mojí Taylor. Šetří si na dům, soustředí se na práci, v hlavě to má srovnaný. Younger than my exes but he act like such a man. Měl strašný dětství a jeho psychika na tom taky není nejlíp, ale díky tomu, co má všechno za sebou s ním můžu mluvit několik hodin o všem. O největších hloupostech, co mě napadnou, ale i o životě a rozebírat všechny ty filozofický kecy. Kluk, co poslouchá country, jezdí na motorce a v životě má víc špatnýho štěstí, než je zdrávo. A k tomu ten skvělej sex a milion maličkostí, který z něho dělaj toho speciálního člověka, co mi pomotal hlavu. Smrká do látkových kapesníků, nenávidí fazole a myslí si, že jsem úžasná i po tom, co jsem mu omdlela v koupelně. Uvědomila jsem si, že jeho smích je jedna z nejmilejších věcí, co jsem v posledních pár měsících slyšela. Líbí se mi, jak se nemůžu pořádně soustředit, když na mě mluví. Chtěla jsem ho. A pořád ho chci.
A počkala bych na něj. Ale ne takhle.
Nejsem jeho boxovací pytel, na kterým se vyvzteká, když má špatnej den, aby mohl jít za svojí vesnickou holkou a udělat jí čtyřikrát za večer. A nechci, aby se se mnou někdo bavil jen proto, že se cítí zodpovědně za to, abych se necítila zneužitě. Já už se tak kurva cítím a tohle jeho chování to asi jenom zhoršuje.

Snažím se na to vysrat. Ale dneska je nějaká špatná konstalace hvězd a já už přemýšlím o tom, jak se mu pomstím, až mi napíše, že v úterý nepřijede. Protože jestli se tohle stane, já v sobě tu děvku už dýl neudržím. Druhej Declan byl jedna věc, ten člověk pro mě neznamenal nic víc, než velký péro. Ale v tohodle kluka jsem vložila důvěru (zase, kráva blbá nepoučitelní). Nescházíme se tak dlouho, takže to pořád není na zlomený srdce. Ale bolí to.
A pak přišla skvělá událost. Napsal mi můj kamarád z vejšky Mára, co mně většinou píše jen ožralej, jestli mu nechci vykouřit. Má oči jako Božskej a vlastně si jsou celkově dost podobný. Jenže Mára je kokot, Božský je Božský.
"Mohl bys mi říct, proč tyhlety tvoje kydy píšeš zrovna mně? Vypadám jako coura?" zeptala jsem se ho.
"Ani ne, ty jsi coura."

Bylo to venku. Ne, že bych nevěděla, že jsem coura.
Jenže já už nechci být Samantha, chci být Charlotte. Nepotřebuju prince na bílým koni, potřebuju někoho, ke komu bych mohla přijít jednou týdně, užít si skvělej sex a dva dny se válet v posteli a tulit se. Bavit se o všemožných kravinách a necejtit se tak osaměle. Protože mě fakticky sere bejt mnou. Sere mě, že nemám nikoho, kdo by chápal moje myšlenkový pochody. On je chápe, chápe mě asi nejvíc ze všech lidí, co jsem kdy poznala. A i když je mladší, mám pocit, že toho ví o moc víc než já, ale ne tím špatným vlezlým způsobem jako to bylo u jednorožce, kterej mě nutil poslouchat jeho dementní názory na politiku a historky o dinosaurech.
My doopravdy konverzujeme.
A mně se líbí.
Ale teď už to je asi stejně všechno jedno...

Další články