objekt nekonečno

9. května 2017 v 17:23 | Hipís |  Diary
Po tom všem na mě přišla docela deepk depka. Byla jsem zase nasraná. Hlavně sama na sebe. Navíc jsem utratila všechny peníze a nedošlo mi, že je víkend a státní svátek a já žádnej cash minimálně do úterý od máti nedostanu, protože mně nepřijde.
Měla jsem jít s jedničkou a basákem na koncert do Lesa, ale vzhledem k mojí finanční situaci jsem se domluvila s kamarádkou, že si s ní dám možná tak víno. Dala jsem si s ní pivo, protože bylo levnější, ale šly jsme do Lesa a já celou dobu předstírala, že jsem na koncertě.
Kouřila jsem sama venku na chodníku a kopala do kamínků na zemi, když na mě jednička začal řvát zdrobnělinou mýho jména, ať jdu za nima. Zvedla jsem hlavu a probodla ho pohledem, myslím, že si toho všiml, vrhl se na mě a začal mě olíbávat a objímat. Trochu jsem tam stála jako hadrovej panák a čekala, až je všechny přestane bavit bejt tak kontaktní.
Byl nějakej přehnaně milej a všichni jeho kamarádi taky a mně se chtělo na něj strašně začít ječet, protože už jsem ztrácela nervy. A nakonec jsem se sebrala a jela domů. Úplně domů.
Vesnickej vzduch vyléčí všechno, takže jsem se zasmušeně potácela po městě a mrzla s jedním lahváčem na lavičce u rybníka. Měla jsem všeho dost.
Pocit, že jsem ničitelka životů. Pocit, že ten člověk by se měl líp, kdyby mě nikdy nepotkal. A jo, vzpomněla jsem si na fotky, který mi posílal, když jsme se poznali. Vypadal jinak. Vypadal šťastně a zdravě a fakt dobře. Srovnala jsem si je v hlavě s tím, jak vypadá teď. Jakej má život. Vyhodili ho ze školy, je z něj smažka a vypadá jako bezdomovec. Co se mně na něm líbí, no to fakt nemám páru. Možná, že mě ti bezdomovci a smažky prostě nějak přitahujou. Protože jo, nejsem objektivní, vzhledem k tomu, že ho mám ráda, ale pořád mě fyzicky bere. Bylo by mu beze mě líp? Nezačal se mu život srát až po tom, co poznal mě?
Vždycky mně pak v hlavě dochází, jak mně kdysi jedna kamarádka dávala proslov o tom, že když jsem zmatená z toho, co cítím k jedničce a trojce, neměla bych do toho ještě motat dvojku. Já vlastně nejsem zase tak zmatená. Jsem zamilovaná do jedničky. Jakože fakticky zamilovaná. Taková ta hrozně na nic zamilovanost, kdy vám ten člověk dokáže ublížit během jedný vteřiny a ani nemusí vědět o tom, že by to udělal. Dvojku mám ráda. Tak nějak je to mezi námi fajn. Je přesně to, co jsem hledala. Souložíme bez závazků a k tomu všemu je to fakticky skvělej sex. A s trojkou nějak nevím. Trojka je moc stydlivá na to, aby se ke všemu nějak vyjádřila.
Přišla mi od něj zpráva.
"V sobotu je párty."
"To je jako pozvání?" kdybych mluvila, zním otráveně, protože mě tohle jeho vyjadřování unavovalo. Jako by bylo tak moc těžký napsat: "Nechceš přijít na párty?" Nebo: "Nechceš na víno?" Místo otázky, jestli nechci na víno mně napíše: "Nevím, jestli to víno zvládnu vypít sám. Asi budeš muset. Hm.
"Jasně, přijdeš?"
Po půl roce toho, co se bavíme mě konečně někam pozval a já zrovna byla doma. Jestli mě ještě někdy někam pozve, stane se zázrak, nevěřím tomu, že by to udělal. A fakt mě to mrzelo, protože představa, že uvidím jedničky výraz, když přijdu na oslavu narozenin jeho kamarádky s trojkou... To byl byl tak uspokojivej pocit.

Nakonec jsem se po příjezdu do Prahy zhulila s Dekou a Matfyzákem od nás z koleje a jeli jsme o půl jedné ráno nakupovat do Tesca. Koupila jsem si hrnec a zničeho nic ze mě opadly všechny moje problémy. Je ze mě kuchta. Mám hrnec, všichni běžte do hajzlu.
"Hele, když máš ty kluky očíslovaný, kolikátej objekt jsi pak ty?" zeptala se mě Deka. (Deka je nejvíc hustá holka ode mě z koleje. Hrozně moc hulí, pije slívu a pomalu a jistě se z ní stává moje nejbližší kamarádka, což je fajn.
"No vidíš, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela," zadívala jsem se na sebe, svírajíc svůj novej hrnec.
"Řekl bych, že objekt nula," ozval se přemoudřelej Matfyzák.
Já s Dekou ho máme rády, je fajn, když odjede, stýská se nám po něm, ale jakmile je tady, stačí jedna věta a už nám oběma leze na nervy. Jeho nejoblíbenější věta je totiž: "Vyměníš mi cígo?"
PROČ SI KURVA NEKOUPÍŠ TY POSRANÝ MÁČKA, KDYŽ JSOU JEN O PĚTIKORUNU DRAŽÍ, NEŽ TY HNUSNÝ VĚCI, CO KOUŘÍŠ TY. JÁ MĚNIT NECHCI, KUPUJU SI TO, CO MÁM RÁDA. HALELUJA.
A nejde jen o to. On je prostě celkově vyžírka. Navíc ty peníze má. Já a Deka to nějak neřešíme. Kilo sem, kilo tam, pořád jsme na mizině, ale nevadí nám to. Však jak se říká, peníze budou, my ne. Proto nemám ráda lidi, co jsou hamižný. Je to odpuzující. A musím jen dodat, že jsem z Matfyzáka byla na začátku roku docela hotová. Pak jsem zjistila, že je teplej, jenom si to ještě nepřiznal a tak tvrdí, že je bisexuál. A navíc je otravnej jak labutě na olbersdorfským jezeře. (To je zatopenej lom v Německu. Ty kreténský labutě maj v zálibě plavat k lidem a štípat, když pro ně nemáte nic k jídlu. Děvky.)
Ale kdybych si měla postěžovat na Matfyzáka, věnovala bych mu celou kapitolu. Uzavřela bych ho tím, že je to jedna z těch osob, kterou na jednu stranu nesnášíte, ale na druhou stranu by vám v tý společnosti chyběla.
"Připadám ti jako nula?" zamračila jsem se na něj, takže jsem přivřela oči tak, že jsem neviděla už skoro nic. Můj zkouřenej pohled, ha ha.
"Ne, ale myslel jsem to tak, že jsi nadobjekt. Oni jsou tvoji objekti. A ty jsi to, co by bylo i bez nich."
"Já si spíš myslím, že jsem objekt nekonečno."
"Nemyslíš objekt mínus nekonečno?" PROSTĚ MATFYZÁK.
"Ne. Vem si, že celej život potkáváš lidi, dejme tomu objekty. A ovlivní tě i ten, do koho třeba jenom omylem strčíš v tramvaji a omluvíš se mu. Celej tvůj život ovlivňujou úplný maličkosti a lidi, který potkáváš. A ty lidi budeš potkávat, dokud neumřeš, jenže ty nevíš, kdy umřeš, takže si můžeš říct, že vlastně do nekonečna. Tudíž já sama jsem objekt nekonečno. A ty jsi třeba objekt 31 897. Zatímco sám pro sebe jsi ty objekt nekonečno a já jsem pro tebe objekt 48 721. Celej život se budeš měnit. A ty lidi, respektive objekty, který potkáváš, na tom maj strašně velkou zásluhu. Jsem objekt nekonečno."
S touhle mega deep myšlenkou jsem uzavřela naši zhulenou debatu a ulehla do postele šťastná jako nikdy. Dobře, možná jsem byla štastnější. Ale po dlouhý době jsem zase měla pocit, že je všechno tak, jak má bejt. Protože jsem objekt nekonečno, mám svůj hrnec a všichni mi můžou políbit prdel.
 

druhej díl ničitelky životů, už na mě jde ta depka

1. května 2017 v 16:42 | Hipís |  Diary
Ráno bylo stejně strašný jako vždycky. Hodinu ležím v posteli a poslouchám, jak dvojka chrápe, pak se zvednu a řeknu mu, že jdu domů a on pořád leží a ignoruje ten fakt, že tam ještě jsem. Musím si k němu zpátky lehnout a dát mu pěstí do ramene, aby se probral a šel mi otevřít bránu.
Odcházela jsem poměrně brzo, když si to tak vezmu. Většinou jsem chodila domů k odpoledni, ale řekla jsem mu, že musím jít do práce, což byla lež, jen abych se mohla dostat dřív z toho děsnýho místa. Bylo mi zle, protože jsem se opila a ráno na mě dolehla kocovina. A navíc jsem večer měla jít na koncert. Na koncert jedničky.

Hrálo tam víc kapel a nikdo nechtěl jít se mnou, takže jsem šla sama. Cítila jsem se fakt drsně, protože sama na akce normálně nechodím. Beru to jako takovou mojí obranu, obklopuju se davem kamarádek, protože mám pak pocit, že na mě nikdo nemůže. Ale jak jsem byla sama, bylo to skvělý. Nemusela jsem brát ohledy na to, že moje kamarádky, co mají metr padesát odmítají pogovat, aby jim někdo nerozbil brýle. Nemusela jsem se zabývat vůbec ničím a nikým, takže jsem si tentokrát fakt naplno užívala koncert tak, jako jsem to dělávala, když jsem sama jezdila po republice na Charlie Straight. (lol)
Hned při první písničce nějakej pošuk skočil do davu. Neviděla jsem, kdo to je, jen jsem viděla, jak se lidi rozestupují a osoba letí dolů rovnou po hlavě. Chytla jsem ho za ruku, tak nějak mě srazil k zemi, ale na druhou stranu, zabránila jsem tomu, aby si rozbil hlavu hned ze začátku večera.
"Ahoj," zvedl se první a podal mi ruku. Jednička.
Obrátila jsem oči v sloup a začala se smát.
Objal mě a dal mi pusu na přivítanou.
"Tohle už nedělej, myslela jsem, že si rozbiješ hlavu."
"Ale tak to já dělám crowsurfing i na koncertech, kde není vůbec nikdo, jsem zvyklej."
"Jéééé, nazdar, co ty tady děláš!" přiřítil se ke mně basák kapely jedničky Honza. U nás na maloměstě se lidi při vítání neobjímaj a už vůbec nelíbaj, ale tady v Praze je to snad nějakej zvyk. Kdyby mě tolik lidí chtělo objímat pár let zpátky, schovala bych se pod stůl a předstírala, že neexistuju.
No, našla jsem kámoše. Jednička vypadal pro ten večer až přehnaně dobře, měl trochu ostříhaný vlasy, vždycky se mně líbilo, když je měl zkrácený. Končí mu přesně v úrovni čelisti, když mu dorostou až na ramena, vypadá jako nějakej máničkovskej kámoš mýho otce. Ale stejně je úžasnej. A já jsem příšerná osoba, co se začala kamarádit s jeho přítelkyní. Ta se taky objevila.

Přišla Maki a já už jsem byla vcelku nalitá. Jedničky přítelkyně si vedle mě sedla na podium a sdílely jsme spolu její poslední cígo, přičemž jsem se z ní snažila nenápadně dostat informace o tom, jak to v tom jejich vztahu vlastně je. A do toho se mě ona začala vyptávat na můj milostnej život. Když jsem opilá, ráda povídám. Nikdy bych jí samozřejmě neřekla o tom, že mě mrdá její přítel, ale vzhledem k tomu, odkud jsem se ráno vrátila, jsem měla o čem mluvit.
"Ty máš nějakou smůlu na ty kluky, co s tebou podvádí svoje přítelkyně, to je fakt strašný."
Zakuckala jsem se slzavýma očima na ní zakývala.
"Nemáš ještě jedno cígo?" došel za ní její přítel a lamač mýho srdce.
Podala jsem mu zbytek krátký startky, o kterou jsme se dělily my dvě.
Kája se vzdálila s tím, že si jde pro pivo, ale už se k nám nevrátila. Stála jsem v první řadě, to jsem uplně nechtěla, ale už jsem byla tak nalitá, že mně to bylo jedno. Celej klub pogoval a já jsem jenom přepadávala přes podium a trhala si silonky o kovovou tyč na kraji pódia.
Máme s jedničkou písničku, kterou nenapsal on, ale oba ji máme rádi a on má občas ve zvyku mne jí zpívat, když jsme sami. Polil mě vodou, asi aby mě zchladil. Jako by můj roztékající se make-up nevypadal už teď dost strašně. A pak při poslední písničce přišel úplně na kraj podia, přímo přede mě a s kytarou v ruce se předklonil, opřel si o mně čelo a já ho chytla za kotníky. Dal mi pusu.
Celý vyschízovaná jsem se začala rozhlížet kolem sebe, ale nikdo se netvářil nijak zaskočeně. Říkala jsem si, jestli se mně to nezdálo nebo jestli mi někdo nehodil něco do pití a já nemám halucinace. Hledala jsem Káju a doufala jsem, že neodběhla brečet na záchod, protože její kluk líbá jinou holku z podia. Podívala jsem se na něj, usmál se a kývnul na mě.
"Maki, tys... Vidělas to?"
"Jo, kretén. Ještě, když tu má Káju."
Takže se mně to nezdálo. Zničeně jsem si sedla na kraj pódia a koukala, jak davy prchají pryč, proti nim se drala osoba s nasupeným výrazem. Bylo mi všechno jedno, čekala jsem, že mi třeba vrazí, nemám páru, jak hipsterky řeší nevěru svých kluků.
Zastavila se, vydechla. "Šla jsem na záchod a celej koncert tam zůstala s tím, že jsem se starala o nějakou Anežku, co to přehnala s pitím. Její kamarádka je malá a blonďatá. Jmenuje se Ester. Neviděly jste nějakou malou a blonďatou Ester?"
Zkoušela jsem přes přesmyčky z té věty udělat: "Proč mi líbáš kluka?", ale nešlo to.

Byla jsem na sračku. Jednička za mnou chodil, abych našla spoj domů jeho holce, přičemž na mě u toho tak divně mrkal. Já se bavila se zpěvákem jiný kapely a snažila se na něj udělat dojem, protože byl fakticky atraktivní a docela se mi to dařilo. Do doby, než jsem řekla, že jsem chodila na církevní gympl. Pohádali jsme se díky rozdílným názorům na víru a já se odebrala na gauč do backstage, kde si ke mně přisedl basák Honza a objímal mě. Bylo mi fajn. Honza byl takovej ten člověk, kterej vám dokáže říct i v ten nejhorší moment něco, co vás strašně moc potěší. Pamatuju si, když mě jednička poprvý naprosto potopil, bylo mi na umření a Honzovi stačila jedna věta na to, abych se cítila o sto procent líp a při cestě domů neskočila pod tramvaj.
"Ty bys už radši měla pro dnešek přestat pít, nebo si s náma jít dát nahoru lajnu," řekl.
"Já a lajny? Neblbni! Jsem z tý církevní školy přece."
"No jo, já jsem taky z církevní školy. To mě naučil jednička. A ten kokajn neni tak špatnej."
"Máš cigaretu? Dám si radši cigaretu."
Podal mi modrou gauloisku, což mě naprosto zabilo. V ten moment, kdy jsem měla to cígo v puse, jsem nevěděla, kde jsem, co tam dělám a co budu dělat v následující hodině. A pak jsem se s ním rozloučila, poděkovala mu, zvedla se a šla pryč.
Na baru mě za ruku chytl jednička.
"Kam jdeš?"
"Domů," ukázala jsem na východ.
"Nechceš ještě zůstat?" pohladil mě po ruce.
"Ne, jsem na to moc ožralá."
"Tak si pojď dát lajnu, udělá se ti líp."
"Nechci lajnu, chci postel," usmála jsem se.
"Můžu ti ukázat mojí v mým novým bytě," zazubil se.
"Jsem myslela, že budete bydlet s Kájou spolu."
Zamračil se. Neměl rád, když jsem o ní mluvila já.
"Promiň," položila jsem mu hlavu na rameno.
"Aspoň tě doprovodím, nevypadáš na to, že bys na tu tramvaj trefila."
Zasmála jsem se. Vzal si kabát a chytl mě kolem ramen.
Nevím, jak dlouho jsme tam šli, nevím, co jsem mu říkala, co říkal on mně, nepamatuju si absolutně vůbec, jak jsem se dostala domů. Ani nevím, jestli mě doprovodil na tramvaj nebo mě vyhodil uplně před kolejí. Poslední část večera, kterou si pamatuju je, když jsme vycházeli z klubu a já zakopla o schodek, přičemž jednička mě chytil a řekl, že jsme vyrovnaní za záchranu života.

první díl ničitelky životů

14. dubna 2017 v 12:55 | Hipís |  Diary
Od pondělí jsem nechápala, jak je možný, že můj život konečně zapadl do těch správnejch kolejí a všechno jde tak, jak má. Začala jsem chodit do nový práce, nastěhovala se mi nová spolubydlící a je to ta nejúžasnější spolubydlící, jakou jsem mohla dostat. Všechno bylo skvělý.

V neděli bylo hezky a my jsme se s naší kolejní partou rozhodli jít na Petřín, ale skončilo to u půjčování šlapadel na Vltavě. Koupili jsme si zmrzlinu, šli na Matějskou a nakonec se stavili v žabce pro pivo, aby se nám hezky spalo.
Já jsem si celou dobu říkala, kdy zase chytnu depku a co se stane.

V úterý jsem šla na koncert dvojky. A na tramvajový zastávce jsem potkala jedničku. Jednička s dvojkou jsou asi nejdůležitější objekty mýho současnýho života. Jedničku mám ráda, hodně ráda. Jednička mě dokázala složit stejně jako Božský, ale s tím rozdílem, že Božskýmu to zabralo osm let. Jednička to zvládla za tři měsíce. A dvojku mám taky ráda. Jenom jiným způsobem. Tak nějak nechci, aby to přerostlo v něco víc, než náš sexuální vztah, ale zároveň chci. Těžko říct, co chci, jsem fakticky mega zmatená. Ta zápletka tady je asi v tom, že spím i s jedničkou i s dvojkou, jednou se mně to povedlo dokonce ve stejný den, oba mají přítelkyně a já jsem jenom ta side hoe, ale stejně se cítím provinile, protože spát s dvěma lidma najednou, no, řeknu to takhle, nikdy by mě nenapadlo, že se do týhle pozice dostanu.

Jela jsem tedy za dvojkou a potkala jedničku. Vykládali jsme si o všem možným, protože už jsem se nějakej pátek neviděli a hlavně jsme si vykládali o následujícím večeru, kde jsme se vidět už měli.
"Podal jsem si přihlášku na tvojí školu," řekl.
"Ježiši, proč, kdo by tam chtěl. Teda já si ji podala taky, ale to jenom proto, že jsem šíleně ztracená a nevím, co mám dělat. Však se na mě podívej, prodávám zahradní trpaslíky."
Rozesmála jsem ho. "Tak třeba budem spolužáci," významně se na mě podíval a pak se začal smát. Trochu mě to vyděsilo. Na jednu stranu bych dala cokoliv, abych jedničku mohla potkávat každej den ve škole, na druhou mám z té představy osypky. Když jsem to pak volala svojí kamarádce, řekla mi na to: "Ale neboj, ve škole jsou záchody taky."
HA HA HA. Mám takový pocit, že už se mnou někdo na školních záchodech souložit chtěl, protože se doslechl, jak jsem se seznámila s jedničkou. Tohle mě štve, to, že si to občas rozdám s někým na veřejných toaletách neznamená, že si to rozdám s každým. Víceméně.

Došla jsem na koncert dvojky, kde už seděla ožralá Cecílie. Měla hlad. Koupila mně pivo a pořád do mě hučela:
"Podívej se na něj, není sexy? Vyser se na jedničku, vždyť dvojka je úžasnej. Hudebník, alkoholik, má spoustu životních zkušeností, drogy bral taky, všechno tvoje požadavky splněny. A není to kokot."
"To je ono, Cecílie, on není kokot, je hodnej a nedělá ze mě krávu, takže nesplňuje všechny požadavky. Já ho mám ráda, líbí se mi, je s ním sranda a vždycky, když hraje, mrká na mě a usmívá se. Ale dvojka má Karin."
"Ale on nemá Karin," pustila se se mnou Cecílie do sporu. "Karin má každej. Však i on o ní mluví, že je to mrdatelná holka a ne jeho přítelkyně."
"Já už jsem od něj to slovo přítelkyně slyšela několikrát. Je mně jedno, co je a co není Karin, pořád Karin má, tak ať si to vyřeší s Karin. Až nebude s Karin, můžeme se pak zabejvat tím, jestli s ním já bejt chci nebo ne. Teď to nemá smysl."
A potom, když zpíval Wonderful World, neodvrátil se na frázi: "I love you," což mě naštvalo. Na tuhle část písničky se na mě dívat nemá. Stejně jako se já nedívám na něj. Zpíváme si to spolu, skoro všechno. Písničky znám nazpaměť. Vyvádím jako malá holka, ale tohle dělat nemá, je to trapný.
"Chtěl jsem se ti omluvit, za ten telefonát," přinesl mi židli a počkal, až všichni odejdou, aby tuhle konverzaci nikdo neslyšel. Protože my jsme ultratajný.
"Proč? Sorry, jestli jsem volala nevhod. Jenom mě to tak napadlo."
"Ne, já jsem tě odbyl, tak za to se omlouvám, ale volala jsi v nejmíň vhodnou chvíli z celýho tejdne."
"No jo, to jsi nemusel vytahovat, nepřišlo mi, že bys mě odbyl. Jenom jsi pak v pondělí nedošel a já jsem čekala."
"Tys čekala? Já jsem šel rovnou domů, byl jsem unavenej a musel jsem přepisovat noty."
"To je v pohodě, bavila jsem se s Vavřincem o jeho obrazech a o moderním umění. Oba ho nesnášíme. Vavřinec mně pak ukazoval sochy a obrazy, který bude mít na Vernisáži. Bylo to skvělý, konečně jsem tady potkala někoho, kdo nedělá do muziky."
"Vadí ti lidi, co dělají do muziky?"
"Nevadí, ale každej dělá do muziky. A pak tu tenhle vůl pouští slavný písničky v D-duru, jenom aby všechny nasral," ukázala jsem na barmana.
"Každopádně, řídil jsem a vedle mě seděla Karin, přičemž slyšela tvůj hlas, takže na mě hned začala ječet, kdo jsi a co chceš." Celou dobu jsem se snažila od týhle konverzace utýct. Nikdo se nechce bavit o nevydařeným telefonátu. A ani o přítelkyni svýho milence.
"To nemůžeš mít kamarádky?"
"Můžu, ale..."
"Už o tom přestaň mluvit, normálně máš hroznej problém s vyjadřováním se, když jde o věci, který vědět chci a potřebuju, tohle mě fakt nezajímá a je to trapný. Teď tady budeme deset minut sedět zticha, dokud nepřijde ožralá Cecílie a nezačne nás lanařit na párty s Maďarama, protože oba budeme přemejšlet, co k tomu dodat. Nedělej to ještě divnější, než to je. Takovýhle věci neřešíme, oukej?"
Nevydržela jsem to. Nechtěla jsem na něj vystartovat, ale nevydržela jsem to. Ale že by to něco změnilo?

Zbytek večera seděl naproti mně a pořád se jenom usmíval. Občas řekl: "Co ty?"
Začínalo to ve mně znovu vřít.
"Co já?" zhluboka jsem se nadechla a usmála se na něj zpátky.
Věděla jsem, co chce říct, ale potřebovala jsem, aby se v tom vykoupal.
Pořád se na mě usmíval a nic neříkal, až konečně po půl jedné ráno jsem to z něj dostala.
"Půjdeš se mnou?" pohladil mě po ruce.
"Bylo to tak těžký?" neodpověděla jsem mu.
"Cože?"
"Bylo tak těžký se mě zeptat, jestli půjdu s tebou?"
"Nebylo, proč by to mělo bejt těžký."
Protože s tím dvojka má nějakej problém.

Když jsme v pět ráno u něj doma kouřili moje poslední dvě cigarety, vypadlo z něj, že se přihlásil na mojí školu.
"Vidíš to, možná budem spolužáci!" začal se smát.
"Co vám všem mrdá," vztekle jsem se zvedla a ignorovala jeho nechápající výraz. Lehla jsem si do postele a zírala do stropu. Přišlo mu to srandovní, protože je o deset let starší než já. Mně nepřijde srandovní ten scénář, kdy se potká jednička s dvojkou.

A ještě něco se změnilo. Dvojka mě přestal šukat a místo toho začal dělat lásku.

Další články