A Perfectly Good Heart - 6. díl

3. února 2012 v 14:28 | Hipís |  A Perfectly Good Heart


"Dáš si čaj?" otočila se na mě teta. Kývla jsem.
"Ale, potom se asi půjdu proběhnout po pláži. Už jsem tu dlouho nebyla."
"Páni, když jsme byli na nádraží, vypadala jsi unaveně. Co se s tebou stalo?" valila na mě teta oči. Položila na stůl tác se sušenkami a dala vařit vodu na čaj.
"Já nevím, to bylo kvůli té cestě vlakem. Už jsem se zase probrala." Zakousla jsem se do jedné sušenky. Byli lepší, než ty co kupovala mamka. Teta je totiž pekla sama.
"Můfu je f tebou pfíftě píft?" řekla jsem s plnou pusou.
"Samozřejmě, s tím počítám. Už jsem nakoupila na dvě várky, abys mohla ujídat těsto." Usmála jsem se na tetu. Zářila jsem blahem. Teta byla úžasná. Přesně věděla, jak mě udělat šťastnou. Podala mi hrnek s čajem, který dopustila studenou vodou.
"Skočím pro mléko," řekla jsem, vzala jsem si ještě sušenku a vyskočila ze židle. Teta mléko měla ve spíži. Vadilo jí když bylo ledové. A to mě taky. Potom jsme se bavili o Londýně. Teta chtěla vědět všechno o rodičích, o Shannon a o Felixovi. Pak mi vyprávěla o tom, že včera mluvila s tátou. Prý jí dneska ještě bude volat kvůli mně. Super. Dopila jsem poslední zbytek čaje, snědla jsem jednu ze dvou sušenek co zůstaly na talíři a vystřelila jsem zase zpátky do pokoje. Hodila jsem na sebe to nejobyčejnější oblečení, vytáhla jsem plátěnou tašku, kterou mi taky udělala teta. Na nohy jsem hodila sandály. Měla jsem v plánu se projít v moři.
"Přijď včas na večeři! Pak se můžeš flákat jak chceš!" houkla za mnou teta ještě než jsem vyběhla ven. Zamířila jsem rovnou směr moře. Tašku jsem hodila do písku a rozeběhla jsem se vstříc vlnám. Po chvíli už mi nohy osvěžovaly chladné vlnky. Otřásla jsem se, protože první dojem byl vskutku ledový. Začala jsem se z ničeho nic smát. Pak jsem se otočila, vzala jsem kabelku z písku a zamířila jsem k travnatému kopečku zhruba ve středu pláže. Sedla jsem si tam na jednu z dřevěných beden. Teta mi jich tam kdysi přitáhla deset. To bylo ještě s tátou. Seděli jsme na nich, když jsme u tety trávili silvestr. Dívali jsme se na odrazy ohňostroje na mořské hladině. Táta se taky snažil jednu odpálit, ale místo toho, aby letěla do vzduchu, letěla přímo do moře. Tehdy mi bylo osm a bylo mi toho strašně líto. Teď už tam bedny byli jen tři. Na jednu jsem mrskla kabelku a odvrátila jsem pohled na moře. Sluníčko mi sice svítilo do obličeje, ale mě mohl zkazit náladu už jen Jonathan. Najednou se pod kopečkem přímo v mém obzoru objevil tmavovlasý kluk s náušnicí. V ruce nesl skicák a fixu. Sundal si košili a jen tak nahý do půl těla si tam sedl a díval se stejným směrem jako já. Otřásla jsem se. Že mu není zima. Čekala jsem, kdy začne kreslit, ale místo toho jsem si všimla, že má v ruce cigaretu. Potáhl z ní a do vzduchu vyfoukl obláček bílého kouře. Po pár minutách jsem cítila ten zápach, který ke mně foukal vítr přímo od něj. Zakuckala jsem se. Otočil se. Usmál se a zahrabal cigaretu do písku. Strašně mi byl povědomý ale nemohla jsem přijít na to kdo to byl. Pak vzal blok a začal do něj něco čmárat. Občas se na mě otočil, usmál se a zase pokračoval. Pobrukoval si nějakou melodii, která mi taky přišla povědomá. Pozorovala jsem ho ještě tak hodinu. Pak mi začal zvonit mobil.
"Val? Už je večeře." Teta zněla vcelku klidně. Máma už by pěnila vzteky.
"Jo! Promiň, já... vůbec jsem si to neuvědomila. Běžím domů." Típla jsem hovor, popadla tašku a seběhla kopeček druhou stranou, abych nemusela kolem toho kluka. Ještě se na mě naposledy usmál. Pak se také zvedl. Oprášil košili od písku a odkráčel opačným směrem. Přistihla jsem samu sebe, jak se usmívám.
"Můžu se po večeři projet na kole?" řekla jsem, když mi teta nandavala studenou okurkovou polévku.
"Samozřejmě," usmála se. "Ale teď jez, ať máš pak sílu."
"Teto, už mi není sedm," podívala jsem se na ní a kroutila jsem hlavou. Ten tón hlasu, kterým to řekla. Mluvila na mě jako na malou holku. Ale nevadilo mi to. Měla jsem jí ráda.
Bylo asi tři čtvrtě na sedm. Skočila jsem na kolo a rozjela se do města. Projížděla jsem mezi domy. Město nebylo velké. Dalo se říct, že jsem to za hodinu projela křížem krážem a nevěděla jsem, co dělat dál. Dojela jsem k pláži z druhé strany. Tenhle pohled na moře jsem neznala. Byl jiný než ten od tety, ale zároveň tak stejný. Sedla jsem si na zábradlí a sledovala moře. Milovala jsem to. Ten pohled na ty nezkrotné vlny byl úžasný.
"Ahoj," křikl mi někdo do ucha.
"Bože Jone! Lekla jsem se," řekla jsem a vrhla jsem na něj zlý pohled. Začal se smát.
"Hezký výhled viď. Rád sem chodím."
"Jo, ale od tety je hezčí," vyplázla jsem na něj jazyk. Pohlédl do země.
"Nechceš se projít po pláži?" řekl na to.
"Ehm... Mám tu kolo."
"Tak bychom se mohli projet," pořád sledoval strukturu písku.
"Na jednom kole?" zasmála jsem se. Pokrčil rameny. "No, když budeš šlapat," řekla jsem se smíchem. Jon se na mě podíval, pak chytl kolo a řekl:
"Nasedat! Jízda začíná!" Sedla jsem si na nosič a ruce mu dala kolem pasu. "Nelechtat!" vyjekl.
"Vždyť nic nedělám!" Schválně jsem ho ještě popichovala do boků. Kroutil se jak žížala, ale když začal šlapat, radši jsem toho nechala. Bála jsem se abychom nenabourali. Už tak jsme jezdili jak opilí. Smály jsme se. Jon zabrzdil u hřbitova.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Májuš Májuš | Web | 3. února 2012 v 16:10 | Reagovat

moc pěkný díl! :D Hm, moc se mi líbil ten kousek, kde byl tmavovlasý kluk s náušnicí v uchu na té pláži! :D Mohl by se tam vyskytovat víc. :P těším se na pokráčko, moc pěkný! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama