A Perfectly Good Heart - 7. díl

6. února 2012 v 19:58 | Hipís |  A Perfectly Good Heart


"Bojíš se?" pronesl významně. Pohlédla jsem na něj. Čekal na mou reakci.
"Ne," řekla jsem po chvíli s otráveným výrazem. Šli jsme bránou dovnitř. Uprostřed hřbitova bylo malé mauzoleum.
"Co kdybychom šli dovnitř?" řekl po chvíli Jon.
"Hmm..." zabručela jsem.
Uvnitř mauzolea nic nebylo. Alespoň ně nic zajímavého. V půl deváté jsme s Jonem vyrazili domů. Dojeli jsme ke krámku tety Meg a Jon se ztratil v domě. Z okna mi poslal vzdušný polibek a pak se začal smát. Nakonec zas nebyl tak špatný. Jen pořád žvanil. Měla jsem ještě půl hodiny. Napadlo mě jet zase k tomu zábradlí. Docela se mi tam líbilo. Přijela jsem tam a sedla si na něj tak jako předtím. Zavřela jsem oči a vnímala jsem jen ty zvuky v okolí. Šum moře. Pískání racků. Vítr. Nějaké kroky a zatřesení zábradlí, kterém jsem seděla. To nebylo to co jsem měla v úmyslu vnímat. Otevřela jsem oči a vedle mě někdo seděl. Kluk s černými vlasy a náušnicí. Na sobě měl košili od písku.
"Ahoj," řekl.
"Nazdar," pronesla jsem otráveně. Nechtěla jsem působit, že se o něj zajímám. Ve skutečnosti mě docela zajímal. Jak se na mě odpoledne usmíval, to se nedalo zapomenout. A teď byl u mě tak blízko. Až mě něco došlo.
"Jak se jmenuješ?" řekl člen skupiny One Direction, který mi na Londýnském koncertu zpíval.
"Val," zasyčela jsem.
"Jako Valerie?"
"Ne, jako Valkýra." Otočila jsem oči v sloup kvůli jeho blbé otázce. Zasmál se.
"A copak se ti stalo Val, že jsi tak nabroušená?" pronesl s dalším úsměvem.
"Co tě to zajímá," odsekla jsem. Trochu se zarazil, ale nedal se. S klidem se mě ptal na další hloupé otázky. Neodradilo ho ani to jak jsem celou dobu byla nepříjemná. Znuděně jsem z kapsy u kalhot vytáhla mobil. Za pět minut devět! Super. Aspoň se ho zbavím.
"Už musím jít, ehm..." zarazila jsem se v místě, kde jsem chtěla říct jeho jméno. "Ehm?" podívala jsem se na něj.
"Zayne. Jsem Zayn."
"Jo, tak ahoj Zayne. Ráda jsem tě poznala a je mi fakt líto, že musím jít. Ale za pět minut mám být doma." Snažila jsem se o co nejironičtější tón, ale nějak mi to v uších znělo, jako že to myslím vážně.
"Jo, ahoj," usmál se a seskočil ze zábradlí. Odešel zase někam, mě neznámo kam. Ještě se na mě zase stačil usmát. Jela jsem podél pláže a najednou mi došlo, že se usmívám od té doby, co se na mě usmál ten Zayn. Pleskla jsem si přes tvář, ale málem jsem spadla z kola, takže jsem toho radši nechala.
"Chceš se dívat na televizi?" zeptala se mě teta. To už jsem seděla v obývacím pokoji na staré sedačce se zeleným přehozem. Ona seděla v houpacím křesle a háčkovala.
"Ne, děkuju. Já radši půjdu k sobě." Usmála jsem se a vytratila jsem se. V patře na chodbě stál klavír. Byl celý bílý a no, prostě nádherný. Já měla u nás doma v Londýně jen klávesy. Sedla jsem si na židličku před ním a položila ruce na klávesy. Ale pak jsem je zavřela a šla jsem do pokoje. Neměla jsem náladu na hraní. Sedla jsem si na postel a vytáhla jsem notebook.
"SAKRA!" zaúpěla jsem. Byla jsem bez signálu. Schovala jsem ho a vytáhla jsem si knížku. Do uší jsem si pustila písničky a upadla jsem do hlubokého transu způsobeného knížkou.
Ráno jsem se probudila v oblečení. Knížka ležela pod postelí. Odkopala jsem ze sebe peřinu, zvedla jsem knížku a hupsla jsem do bačkor od tety. Natáhla jsem na sebe huňatý růžový župan a seběhla vrzající schody. Teta už byla v práci. Však aby ne. Bylo půl desáté. Na stole ležel vzkaz s adresou. Měla jsem zajet pro vejce a pro maso na večerní grilování. Prý by to nestihla. Nacpala jsem si do pusy tři vafle a šla jsem se obléknout. Pohlédla jsem z okna na moře. Vypadalo to, že je venku nádherně. Hodila jsem na sebe kraťasy, tílko a sandály a vyběhla jsem z domu. Klíč jsem zašoupla pod květináč na terase a vyrazila na kole na danou adresu. Svítilo sluníčko a bylo na Wales nezvykle teplo. Po chvíli mi začalo být teplo na krk a tak jsem si své černé kudrny stáhla do ohonu. První adresa byla starší paní. Měla trochu oplácanou postavu a staré seprané šaty. Na nich květinovanou zástěru a přivítala mě velmi mile. Dokonce chtěla abych si u ní něco dala. Slušně jsem odmítla s prosbou o vajíčka. Přinesla mi plné plato a vložila jej do košíku na kole. Vyjela jsem na druhou adresu pro maso. Dveře mi otevřela holka ve věku asi jako já. Blondýnka. Široce se usmála.
"Ahoj!" povídá.
"A-ahoj," řekla jsem nejistě. Dívala se na mě jako na vraha a docela mi naháněla strach.
"Co chceš?" řekla otráveně. Najednou se ve dveřích objevil pán s knírem.
"Chloe! Víš, že nemáš být nepříjemná na zákazníky. A navíc toto je neteř Megan. A víš, že Megan je pro náš podnik velmi důležitá. Pro co tě tetička posílá?" usmál se sladce. Podala jsem mu papírek a během pár minut mi přinesl všechno, co jsem potřebovala. Dala jsem mu peníze a slušně poděkovala. Potom jsem vyrazila zpátky k pláži.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Májuš Májuš | Web | 8. února 2012 v 19:31 | Reagovat

Těším se na další díl! :) Moc pěkný! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama