Sparks Fly - 2. díl

18. března 2012 v 17:36 | Hipís


Zazvonilo a já se rychle zvedla z lavice, abych nemusila čelit madam Mercier. Všichni mě vyděšeně sledovali jak si razím cestu ze třídy.
"Virginnie?" Sakra! V duchu jsem zaklela a s úsměvem jsem se obrátila.
"Co potřebujete paní profesorko?" zaculila jsem se.
"Ukaž mi své poznámky," nehnula ani brvou, což mě trošku děsilo. Otevřela jsem blok, kde byla napsaná jedna věta:
Ludvík XIV. Byl odpudivý, protože se nemyl každý den.
"K čemu je potřebujete?" naklonila jsem hloupě hlavu na stranu.
"To je tvá práce za celou hodinu?" ukázala zamračeně na blok. Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem jen kývla. "Takže, drahá Virginnie, dneska budeš zase po škole," mrkla a sebrala mi blok. Otráveně jsem zamířila ze třídy.
"Ginny, měla bys občas dávat pozor," usmála se na mě Theo, když jsem vyšla na chodbu.
"Tobě se to mluví, jsi chytrá od přírody," odsekla jsem a naházela jsem učebnice do skříňky. Byla jsem vážně naštvaná. Těšila jsem se, že odpoledne vyrazím do města na nákupy a i když nevím, jak Emily vypadá můžu jí něco koupit. A sama si chci koupit nějaké nové hadříky. Jenže takhle? Byla jsem naštvaná i na Theo. Ona byla dokonalá. Chytrá, krásná, štíhlá, vysoká blondýna. Co víc si přát? Tancovala balet a v zimě krasobruslila. Od svých pěti let hrála na klavír. To má prostě někdo štěstí, když mu všechno jde.
"Uvidíme se na obědě," usmála se Theo, naskládala učebnice do skříňky a odešla opačným směrem. Někdy jsem měla chuť jí vlepit facku. Popadla jsem učebnici angličtiny a zamířila na hodinu. Zvonilo.
"Ahoj Ginny," pleskl sebou vedle mě Xavier.
"Nazdar," zabručela jsem.
"Těšíš se do Anglie?" usmál se. Obrátila jsem oči v sloup a otevřela učebnici angličtiny.
"Pvosím, odevzdejte mi vaše dopisy pvo anglické studenty ke kontvole," zakvičela Leroyová a půlka třídy zaúpěla. Zapomněli. Cha! Jsem snad jediná, kdo to tu má? Ne, nebyla jsem. Samozřejmě.
"Ginny!" mávla na mě Theo. Jídelna byla doslova přecpaná a já nemohla najít náš stůl.
"Ahoj Ginny," uculil se Xavier. Od dnešní angličtiny mi připadal tak vlezlý. Mávla jsem rukou na pozdrav a pleskla jsem sebou vedle Theo.
Oběd se nedal jíst. Hranolky byli nedodělané a sýr vlastně ani nebyl sýr. Byla to strouhanka obalená sýrem. Fuj! Blaf! Znechuceně jsem odstrčila talíř.
"Ty to nebudeš?" vykulila na mě Theo oči.
"Je to odporný! Nenávidím americká jídla. Nechápu proč nám to sem cpou. Vždyť se o francouzský kuchyni taky ve světě mluví," máchla jsem rukama. Theo se zamračila.
"Dáš mi to?" zaculila se po chvíli. Povzdechla jsem si a hodila jsem jí na talíř strouhanku v sýru a pár hranolek.
"Hele Ginny, nechceš dneska večer zajít do Buddhy? Hraje tam kapela, ve který zpívá Vincentův bratr," namítl Xavier. Podezíravě jsem si ho změřila. Copak mě pro dnešek nemůže dát pokoj?
"Ne."
"Ale Ginny, já bych šla taky! Určitě to bude super!" zavýskala radostí Theo.
"Tak za prvé, do Buddhy se smí až od osmnácti a za druhé tam jít nechci. Běžte spolu a já si budu večer pilně balit do Anglie," usmála jsem se a vypila jsem skleničku džusu, načež jsem se zvedla od stolu a zamířila jsem pryč z jídelny.
Neměla jsem na nic náladu. A to mě ještě čekala poškola. S Ludvíkem čtrnáctým. Bejby! Ani netušíš, jak se na tebe těším.
"Právě včas," usmála se na mě madam Mercier jen co jsem vlezla do dveří. Úsměv jsem jí opětovala a pozorně jsem si prohlédla poškoláky. Bianca, Gerrard, Marie-Louisa a Edourard. Jak jinak. Všechny jsem znala moc dobře. Jediný kdo mi tu chyběl byl Vincent. Také byl dost často po škole, ale dneska si asi dával bacha. Pleskla jsem sebou do lavice, otevřela jsem učebnici dějepisu a svůj poznámkový blok a začala jsem pozorně číst, abych odsud mohla rychle vypadnout. A dvacet minut jsem to měla hotové.
"Paní profesorko," podala jsem jí blok. Pozorně si četla moje poznámky.
"Skvělá práce Virginnie, ale ještě umyj tabuli," ukázala svojí kostnatou rukou na tabuli počmáranou snad i zezadu. Sklidila jsem pár pohoršených pohledů, protože jsem asi podle posledních měřítek až moc velká šprtka.
Ze třídy jsem vyšla s nechutnýma rozmočenýma rukama. Fuj! Ale ještě, že už je to za mnou. Pelášila jsem na autobus, abych se co nejrychleji dostala domů, ale koho jsem na zastávce nepotkala. Kéž bych mohla domů pěšky.
"Ahoj Ginny, tak jak dopadla poškola?"
"Čau Xaviere, radši pojď nebo nám ujede bus," pleskla jsem ho po zádech a utíkala ke dveřím. Zbytek cesty jsem strávila namáčknutá na zadku nějaké stařenky, když se mě Xavier nechtěně dotýkal v intimních místech. Přála jsem si už vypadnout. Jasně, že jemu to nevadilo. Byl dneska vážně zvláštní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama