Sparks Fly - 4. díl

30. března 2012 v 19:34 | Hipís

Blog onedirection-ff.blog.cz končí :// No nijak nadšená z toho nejsem, ale tak všechno jednou končí :D Ale to není důvod proč bych tu ffku měla přestat psát :D


"Ty je neznáš?" zakroutila Nina káravě hlavou.
Potom se zvedla z postele a já jí zahanbeně sledovala. Vytáhla obrovskou krabici a začala z ní vyhazovat věci. Časopisy, plakáty, náramky, měla dokonce i pastelky, na kterých byli i kluci. Pak mi podala časopis starý tak dva roky. Byl tam nějaký titulek, kterému jsem rozuměla jen z poloviny, ale aby se Nina nezlobila jsem se poctivě věnovala čtení článku.

"One Direction," řekla a zaculila se. "Harry je můj budoucí manžel," vyplázla jazyk a zaculila se. Malinkým prstíčkem ukázala hrdě na zelenookého kudrnáče. Celkem díťátko oproti tomu zbytku.
"Pozveš mě na svatbu?" zavtipkovala jsem.
"Samozřejmě!" Nina to myslela naproti mně smrtelně vážně. "Budeš mi dělat družičku, protože Emily ho nemá ráda," založila si ručičky na prsou.

Pomohla jsem jí všechno vrátit zpátky do krabice a šla jsem se chystat do školy.
"Bereme ještě Ninu do školy, tak sebou hoď," usmál se na mě Simon, kterého jsem potkala na schodech. Celkem mi připomínal jednoho z těch kluků, jen s rozdílem, že ten kluk neměl propíchanou půlku obličeje.

Ve škole jsem se chtěla snažit na Emily neviset, ale vzhledem k tomu, že jsem se před ostatními lidmi bála pípnout anglicky, radši jsem se jí držela jako klíště.

"Simon Dickens je podle Laury jeden z nejoblíbenějších kluků na škole!" vykvikla Marie-Louisa, když jsem jí sdělovala na chodbě své první dojmy. Laura byla její hostitelka.
"To bych i pochopila, kdyby nebyl potetovaný jako zombie a neměl všude ty děsivé stříbrné piercingy," odpověděla jsem na to.
"Ty jsi! Já, kdyby Laura měla pěknýho staršího bráchu, bych už nebyla panna," vyprskla smíchy Marie-Louisa. Nejistě jsem se usmála a radši jsem se vrátila k Emily, protože konverzace vedla k mně nepříjemnému tématu.

Celý den jsem někde lítala. Emily ustavičně někam odcházela a já jí pak musela hledat a asi třikrát jsem se kvůli tomu ztratila a přišla jsem pozdě na hodinu.

Když byl konečně oběd, vyčerpaně jsem dosedla ke stolu, kde seděla Emily a zřejmě i Laura, protože tu byla Marie-Louisa a potom tři kluci.
"To je dost, žes nás našla," zašklebila se Marie-Louisa.
"Já jsem Mike," zazubil se na mě brýlatý kluk.
"Já Johny."
"A já Ian." Všichni vypadali dost podivně. Tak jako Laura a Emily. Navíc si celý oběd něco špitali a koukali na mě, z čehož jsem si odvodila, že se dost pravděpodobně baví o mě.
"Jen kdybyste nebyli tak nápadní," odfrkla jsem si. Kluci se od sebe odsunuli a začali se rýpat v jídle. Emily s Laurou se jim začali děsivě smát na celou jídelnu.
"Dej mi pět!" výskla Laura a napřáhla ruku.
"To já nedělám. Jednou ze mě takhle udělali idiota," zavrtěla jsem hlavou a nacpala jsem si pusu hranolkami.

Odpolední vyučování jsem skoro prospala. Obyčejně spím a možná bych, kdy už jsem na návštěvě, nespala, ale starý smradlavý učitel nám předčítal z bible. Kdo to má vydržet s otevřenýma očima?

"Co zajít do Starbucksu?"
"Já nevím, není už moc pozdě?" namítl Mike.
"Můžeš jít domů," prohodila Emily a naskočila do metra. Všichni se samozřejmě hrnuli za ní, aby na zastávce nikdo nezůstal.

Ve Starbucksu bylo narváno.
"Střihnem si, kdo tam půjde!" poručila Emily. Všichni si hned připravili ruce v pěst.
"Užij si to Ginny," zazubila se na mě Marie-Louisa a já se vrhla vstříc frontě.

Deset minut. Otočila jsem se ke dveřím, jestli na mě pořád ještě někdo čeká. Patnáct minut. Znovu jsem se otočila. Dvacet minut. Otočená jsem už chtěla zůstat.
"Co si dáte slečno?"
"Ehm, já," najednou jsem zapomněla všechny objednávky. Sakra! Rychle jsem projela celé menu. Ani to mi moc nepomohlo. Prodavačka na mě nervózně koukala a lidi ve frontě jakbysmet. Dýchej Ginny! Dýcehj. Vzpomeneš si.

Nakonec jsem objednala šest stejných kafí a sobě jsem si nekoupila nic, protože bych to neunesla. Věděla jsem, že mě zabijou, ale nic jinýho jsem dělat nemohla, když jsem to celé zapomněla. Další půl hodinu bych v té frontě nepřežila.
Hrdě jsem nesla občerstvení pro celou bandu ke dveřím a najednou do mě někdo vrazil. Ve zmatku zachránit alespoň pár kelímků jsem zakopla o vlastní nohu a svalila se na zem. Byla jsem celá mokrá a opařená. Chtělo se mi z toho brečet.

"Promiň, omlouvám se! Jsi v pořádku?" zašeptal někdo. Otočila jsem se za hlasem. Stál tam kluk v kapuci a podával mi kapesníčky. Chvíli jsem na něj zírala.
"Ty jsi přeci..."
"Pšt, jo jsem. Dám ti autogram, fotku, cokoli budeš chtít, jen to neříkej nahlas," klekl si vedle mě a sbíral ze země rozbité kelímky.
"K čemu by mi tvůj podpis byl? Neznám tě," zaklepala jsem si na čelo.
"Tím líp," usmál se. "Jsem Harry."
"Já Ginny," podala jsem mu ruku opatlanou od kafe. Rychle jsem jí zase stáhla a ořela kapesníčkem.
"Odkud jsi?" začal se nějak zajímat.
"Nejsem zdejší. To ti musí stačit," zaculila jsem se.
"Právě proto jsem se ptal. Máš jiný přízvuk." Chytla jsem se za pusu. Určitě se mi večer až bude sám bude smát. "Ne není to hrozný, je to..." zamyslel se a já si oddechla, protože z tohohle důvodu jsem se bála mluvit s angličany anglicky.
"Divný?"
"Ne, spíš roztomilý," zamrkal.
"Aha. Tak já radši půjdu," řekla jsem a rozpačitě jsem si zastrčila pramen vlasů za ucho. Neuměla jsem mluvit s kluky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bibi Bibi | Web | 30. března 2012 v 19:51 | Reagovat

pěkný ;)

PS: Mohl/a by jsi mi tady prosím hlásnout??- http://www.periodanenitabu.cz/#/zapojse/galerie/2271
Díky moc, klidně oplatím :)

2 Dadusha Dulce Dadusha Dulce | Web | 30. března 2012 v 19:54 | Reagovat

Wow, paráda! To stretnutie s Harrym sa mi páči :) Už aby tu bol ďalší diel, milujem tvoj štýl písania :D

3 Májuš Májuš | Web | 31. března 2012 v 18:40 | Reagovat

Aww, to je dokonalý! :) Nechceš dnes přidat další díl? :D So cuuuute! :) Ten Harry je zlatej, aw! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama