the way i loved you #1

21. března 2012 v 17:25 | Hipís |  The Way I Love You

začala jsem psát něco novýho :)) snad se bude líbit :)


S těžkou hlavou jsem se opřela o dveře. Žaludek se mi svíral, bylo mi mizerně.
"Nicolasi, otevři!" hulákala jsem na celou chodbu a bušila do dveří.
Konečně se někdo uráčil otevřít, odstrčila jsem Nicka stranou a běžela rovnou do koupelny. Složila jsem se na podlahu k záchodu a začala zvracet.
"Amaryllis, jsou čtyři hodiny ráno. Nemůžeš sem chodit, jak se ti zlíbí, i já mám svůj osobní život."
"Zmlkni," odsekla jsem a ptřela si ústa.
Středa, 12. října, Kensington, tři hodiny a čtyřicet sedm minut.
Úterní večer začínal vskutku nevinně. Domluvila jsem se s jednou z mých dobrých kamarádek z West Endu, že zajdeme na koncert jedné studentské punkové kapely. Kamarádka Monica studuje hudební produkci na Middlesex University a neznám většího fanouška muziky, než je ona. Jako by měla šestej smysl, díky kterýmu vycejtí, že dneska bude zajímavej koncert na druhým konci Londýna. Opuštěná fabrika na výrobu zmrzliny, čtyři kluci na pódiu, spousta piva a neskutečnej bordel. Neplánovala jsem se zbořit, všechno by šlo podle plánu, kdybychom nenarazily na partičku debilních ožralích neandrtálců.
"Nechte ji na pokoji," řekla jsem nahlas a důrazně, když jsem spatřila kamarádku v nesnázích obklopenou skupinou kluků.
"Sklapni buřte," odbyl mě jeden z nich. Moje srdce poskočilo, ten hlas jsem znala moc dobře. Ten hlas jsem znala tak dobře, že jsem úplně zapomněla na to, jak mě dotyčný právě nazval.
"Wi-Williame?"
"A-Amaryllis?" napodobil moje koktání.
William byl moje první láska. Dětská láska. Bylo mi dvanáct, když jsem ho viděla poprvý. Rozevlátý vlasy a flanelový košile. Vypadal už od svejch šestnácti furt stejně. Několikrát jsem si spolu začali, ale nikdy to nedopadlo zrovna dvakrát dobře. Oba jsme byli naprosto neschopní mezi sebou komunikovat, pokud nešlo o sex.
"Co tady děláš?" řekla jsem šokovaně.
"To samý co ty?" pořád napodoboval intonaci mého hlasu.
William byl zvláštní, to se mi na něm vždycky líbilo. Možná by se mohlo zdát, že se ke mně nechoval úplně hezky, což je ve svý podstatě pravda, na druhou stranu se William nikdy nechoval k nikomu hezky a já jsem si vždycky říkala, že kdyby se se mnou bavit nechtěl, nebude, tudíž jsem jeho nepříjemný poznámky nikdy nebrala vážně a smála se jim jako vtipům.
"Dáme dneska rychlovku na hajzlech, co Amy?" drcl do mě loktem, když jsme spolu stáli ve frontě na pivo.
"Moc se na to necítím," protáhla jsem si krk a usmála se.
"Necítíš se na to, jo?"
"Necítím. A doufám, že se na tom po pěti panácích nic nezmění."
Zasmáli jsme se. Měla jsem silnou vůli, no, za střízliva.
"Stejně to s tebou vždycky dopadne stejně, tak proč si dělat námahu a utrácet peníze za alkohol?" pohladil mě po tváři.
"Bez alkoholu to ztratí kouzlo," mrkla jsem a odstrčila jeho ruku. Kočkovat mě, to by mu šlo. Pokaždý si říkám, že mu na ty jeho laciný kecy nedám. Ale vždycky, když ho potkám, dřív nebo pozdějc se mně ty kolena klepat začnou. Věděla jsem, že je začátek večera a já se řítím do jámy, jen jsem ještě nevěděla, že ta jáma je větší než moje žízeň.
Nic si nepamatuju. Naposledy jsem kupovala láhev tequilly v obchůdku, kde zavírali v deset večer, tudíž moje poslední vzpomínka je tak vzdálená, že mě možná i trochu děsí, co se dělo. Ve dvě hodiny ráno jsem se probudila na hotelovým pokoji jakýsi kapely z Rakouska, která hrála v The Princess Royal blízko místa, kde bydlí můj přítel Nicolas.
Můj přítel Nicolas. Zní to tak majestátně. Nick je takovej můj londýnskej Chuck Bass, ovšem bez toho šarmu a charisma. Nejvíc okouzlující na jeho osobnosti je možná tak to, kolik má peněz, s čímž si zrovna já v současnosti hlavu taky nedělám.
Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo patnáct. Táta dělá ředitele marketingu jedné farmaceutické společnosti a moje máma nikdy moc nebyla na práci. Než se naši rozvedli, bydleli jsme v East Endu v centru Londýna. Měli jsme kočku a všechno bylo skvělý. Aspoň jsem si myslela, že je všechno skvělý. Rodiče mně neřekli proč. Nikdo se mě na nic neptal. Otec se odstěhoval do Paříže a já zůstala bydlet s matkou.
Všechno mi došlo, když se týden po tátovo odjezdu objevil Theodore, který se nejdříve tvářil nenápadně, kupoval mi dárky, nikdy se nezrdžel moc dlouho a matku zásadně líbal pouze na tvář. Během měsíce u nás téměř bydlel. Každý večer seděli s matkou u televize, drželi se za ruce a chichotali se jako školáci. Říkala jsem si, že mi do toho nic není, dokud jsme se neodstěhovali z našeho malýho útulnýho bytu, čirou náhodou se nám zaběhla kočka a já dostala pokoj o velikosti tanečního sálu s vlastní koupelnou a šatnou. Nevěděla jsem, co Theodore dělá. Doteď to nevím a ani nechci.
Všichni mi říkají, že jsem nevděčnej spratek, kterýho peníze mění rychlejc, než se mění počasí. A možná to je pravda, možná jsem spratek. Jenže já mám tohle všechno mámě za zlý. Podvedla mýho tátu, tím pádem ona je strůjcem našeho neštěstí. Theodore je psychopat, bohatej, to jo, ale psychopat. Nikdy jsem s ním nevycházela a asi se to ani nikdy nenaučím. Jak se nenápadně vetřel do mýho života a začal se pokoušet mi nahrazovat tátu, to mu nikdy neodpustím.
Nicolase mám ráda. Věřím tomu, že někde v jádru je dobrej kluk. Jediný, co nás spojuje, je odpor ke konzervativnímu chování našich rodin, takže spolu většinou jenom utrácíme peníze našich rodičů a na různých večírcích a akcích se čas od času ukážeme spolu. Kryjeme se navzájem, právě když chceme utrácet peníze našich rodičů a dělat ostudu.

"Dám si čaj a vypadnu," zničeně jsem se pokoušela postavit na nohy.
Nick si povzdechl. "Občas přemýšlím, že ti dám kopačky," zasyčel. Pak vzal ručník, namočil ho a začal mi otírat obličej.
"Brzdi s tou péčí, co můj make up?"
"Tvůj make up má svoje nejlepší léta za sebou, myslím, že kdybych ti podal zrcadlo, byla bys ještě ráda, že ti umývám obličej."
"Sorry Nicku, jsem blbá kráva," hlesla jsem.
"Omluva přijata, blbá krávo. Pojď, lehneš si na gauč a já ti mezitím udělám ten čaj."
"Nemáš zejtra nějakej turnaj v kroketu nebo tak?" uchichtla jsem se.
"Ve fotbale. Dvakrát jsi přišla na zápas, jak je možný, že si to pořád nepamatuješ."
"Nicky?" ozvalo se z ložnice. Nick zbledl.
"Ale ale ale, Nicolasi, ty mi zahejbáš?" ohnala jsem se po něm, když mi začal pomáhat se zvedat.
"Zmlkni a pojď."
"Nicky, kdo je to?"
V chodbě se objevila vysoká štíhlá blondýnka. Měla na sobě černý tanga a Nicolasův dres na kroket. Teda fotbal, jasně.
"Čau já jsem Amy a jsem Nickova holka," vyprskla jsem smíchy.
Nick se taky začal smát.
"Cože?" dívala se na nás blondýnka a nechápavě kroutila hlavou.
"No, to máš tak, tady Nicka znáš, že jo," objala jsem ho kolem pasu, "a když se mají dva lidi rádi, tak spolu začnou budovat nějakej ten vztah, že jo, pak se třeba vezmou, že jo, tak já a Nicky se teda ještě brát nechceme, ale tenhle prsten mi dal Nick letos na pouti a ten příští už prej bude zásnubní," zvedla jsem ruku a zamávala jí před obličejem rukou, na které jsem měla navlečený růžový plastový pouťový prstýnek. A Nicolas se smál. Jenom slečně do smíchu moc nebylo.
Nejdřív se mračila a nechápavě kroutila hlavou. Pak mlčky zvedla ruce a přetáhla si Nicolasův dres přes hlavu, takže před námi stála téměř nahá, jen v černých kalhotkách, otočila se na patě v ložnici si posbírala svoje oblečení a při cestě ke dveřím se záhadným způsobem stihla obléknout, pohodila vlasy a beze slova odešla.
Já a Nick jsme okamžitě propadli v hlasitý záchvat smíchu.
"Musím jít spát," řekl po chvilce, "vypadáš, že se ti ulevilo, takže si ten čaj zvládneš udělat sama. Můžeš si lehnout na gauč, vyprovodit se zvládneš, ne?"
"Děkuju," hlesla jsem.
"Já taky děkuju, i když mě její reakce trochu zklamala, abych byl upřímnej."
"Na uřvanou Lacey nemá nikdo," pokrčila jsem rameny a polkla na prázdno, cítila jsem, jak se mi žaludek znovu obrací.
"Jsi v pořádku?" položil mi ruku na rameno.
Kývla jsem a mlčky mu naznačila, že musím zpátky do koupelny.
Probudila jsem se s hlavou opřenou o záchodový prkýnko. Všechno mě bolelo, v koutku pusy jsem měla slinu a svět se mi pořád točil. Zjistila jsem, že jsem spala jen dvacet minut, takže jsem se tiše vyplížila z bytu a pomalu kráčela k výtahu, když jsem viděla na dveře vedlejšího bytu bušit kluka. Delší vlasy, charisma, že tě praští, když s ním stojíš v jedný místnosti. Tenhle obličej zná snad každý Brit. Co Brit, každý Evropan. Spíš každý člověk, žijící v civilizovaný zemi. Harry Styles netrpělivě přešlapující před prázdným bytem vedle bytu mého přítele. Ha ha ha, můj přítel Nicolas. Bušil na dveře a dožadoval se, aby mu někdo otevřel.
"Ehrm, ten byt je prázdnej," řekla jsem.
"Prázdnej?" podíval se na mě a zamračil se.
"Jo, už tak dva týdny, nikdo tam není," zaklepala jsem na dveře a přidala strašidelný tón na mém hlase.
"Aha," zamrkal, otočil se na podpatku a rozeběhl se ke schodům. Stála jsem na místě a pozorovala ho. Zastavil se.
"Díky," zavolal, když už jsem ho téměř neviděla.
Ze zvyku jsem kývla, nenapadlo mě, že to vlastně neuvidí.
Trmácela jsem se k východu, polykala na prázdno, protože jsem cítila, jak můj žaludek chce vrhnout další várku žaludečních šťáv, neměla jsem co zvracet.
"Jsi v pořádku?" položil mi někdo ruku na rameno. Moc dobře jsem věděla kdo.
"Jo, díky, těžkej večer," nenápadně jsem si snažila utřít prsty oblast pod očima, jen tak preventivně, kdybych náhodou měla všude černou.
"Nechceš někam hodit nebo tak něco?" řekl Harry Styles. Dobrák jeden.
Zírala jsem na něj. Fakticky jsem na něj zírala. Harry Styles mě chce odvézt domů. Rozhlédla jsem se kolem po okolí čtvrti a moje pohrdání penězi ve mně vzbudilo dojem, že by mi to nenabídl, kdyby si nemyslel, že tu bydlím.
"Ne, to je dobrý, chytím si taxíka."
"Já tě svezu zadarmo, nevypadáš moc dobře a cejtil bych se špatně, kdybych tě tu nechal na ulici," usmál se.
Nevím proč, nechala jsem se ukecat. Vlastně kecám, vím proč, nikdo by neřekl ne Harrymu Stylesovi, protože to je Harry Styles. Zastavil na benzínce, aby koupil káfe a abych se mohla jít vyzvracet. Do auta mi dal sáčky, což jsem chápala, nechtěla bych mít poblitý auto. A celou cestu se šklebil. Občas se na něco debilního zeptal, jako kde jsem byla a jestli jsem si párty užila. Nesnáším small talk.
"Tady bydlím," oddychla jsem si, když jsme vjeli do naší ulice.
"Páni, pěknej dům," uznale kývl.
"Dík," taky jsem kývla. "A taky dík za odvoz," zazubila jsem se a vyklouzla jsem z auta.
"Rád jsem tě poznal..." odmlčel se.
"Amaryllis."
"Amy?"
"Amaryllis," zavrtěla jsem hlavou, otočila se, pelášila pryč a snažila se z hlavy vymazat ten jeho divnej pohled. Vážně, Amaryllis, teď jsi předvedla, že nemáš žádný koule.

"Kdes byla, Amaryllis," supěla matka sedící v křesle v chodbě u mého pokoje. Nemohla si odpustit gesto s lampičkou.
"Cejtíš se jako detektiv, mami? Cejtíš se jako Sherlock? Ha, no, vidíš, Sherlock, na toho se musím podívat," vrtěla jsem hlavou a smála jsem se. Byla jsem opilá a vůbec mi nedocházelo, jak bude drahá máti reagovat. Mrskla jsem tašku do kouta a praštila jsem sebou na postel.
"V devět hodin ať jsi připravená, v deset máme být u McConnellů," postavila se do dveří.
"Uhni, mam z tebe schízu, vypadáš jak nějakej chrlič," zachechtala jsem se.

Zasyčela, praštila dveřmi a já okamžitě propadla hlubokýmu spánku. Těžká noc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Májuš Májuš | Web | 21. března 2012 v 18:28 | Reagovat

Hm, vypadá to moc zajímavě! :) Těším se na pokráčko. ;)

2 Dadusha Dulce Dadusha Dulce | Web | 22. března 2012 v 8:36 | Reagovat

Hneď ako som uvidela, že píšeš novú poviedku, musela som si ju prečítať :) Nesklamala! Ty vieš tie postavy tak dobre vystihnúť, že to sa hádam ani opísať nedá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama