30 days blog challenge > day 12

18. dubna 2014 v 19:51 | Hipís |  30 days blog challenge #2
Něco, co ti momentálně dělá starosti.
Ahah, tak mě dělá starosti pořád něco, nebo taky vůbec nic.
Měla bych třeba napsat, jak mi dělá starosti, že kvůli nemoci jsem nestihla odevzdat maturitní četbu včas a jak kvůli tomu dostanu na čtvrtletí neklasifikaci z češtiny, ale pravdou je, že mě to absolutně nezajímá.
Moje jediná starost za poslední rok je Božský.
Víte, někdy tak ležím v posteli, zírám do stropu a prosím Boha, aby mě už netrápil. Říkám si, že tady přeci musí být důvod, proč jsem pořád zamilovaná a nemůžu se posunout dál. (Řekla bych move on a nevím, jaké přesné české slovo by se pro tohle dalo použít, popřípadně nějaké, které se v tomhle spojení používá.) Protože vždycky, u každýho zlomenýho srdce jsem se oklepala a bylo to oukej, ale poslední rok, poslední rok je ten nejhorší rok, jaký jsem zatím zažila, myslím v ohledu vztahů. Takže mi docela dělá starost, kdy tohle zamilování přejde, kdy už se stane něco, co mi pomůže zapomenout.


A když nad tím tak přemýšlím, možná je problém to, že on mi srdce nezlomil, jako ti ostatní idioti. Nikdy mi neřekl nic hnusného, nikdy se na mě nevykašlal, protože ani neměl jak.
Minulý rok na konci června, kdy jsem utrápeně sbírala zbytky svojí důstojnosti mezi odpadky povalujícími se na nádvoří našeho pivovaru, jsem psala do deníku a ptala se sama sebe, proč mi on prostě neřekne, ať už to nechám být, že z toho stejně nic nebude? Pochybuji, že by se někdo vyžíval nad něčí psychickou bolestí.
A teď momentálně mě trápí, co se letos v červnu stane, až ho po roce uvidím. Co když se nestane vůbec nic a já zůstanu další rok ve slepý naději, že jednou k něčemu dojde. A pořád si budu říkat, že už ho nechám jít, ale stejně ho jít nenechám. A co když vlastně vůbec nepřijde? Co když ho už neuvidím?
Před plesovou sezónou jsem si říkala, že když se na plese neuvidíme, vzdám se svých nadějí. A teď se držím toho samého, jen s jinou akcí.
Víte, v únoru na plese za mnou přišel jeho kamarád a řekl mi, že mě pozdravuje, že ho mrzí, že nemohl přijet. A i když vím, že si to tak na sedmdesát procent ten kluk vymyslel, protože všichni jeho kamarádi se vždycky vyžívali v tom, jak jsem do toho kluka úplně zblázněná, tak ve mě stejně něco věřilo tomu, že je to pravda, že si na mě opravdu vzpomněl.
Jedna moje kamarádka mi minulé léto řekla, že si myslí, že mě má Božský rád a že mu na mě určitě aspoň trochu záleží. Ale můžete tomuhle věřit, když vám to řekne kamarádka?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barbora Barbora | E-mail | Web | 19. dubna 2014 v 10:29 | Reagovat

Chce se naučit mít ráda samu sebe... Já na jednoho kluka takhle čekala pomalu dva roky, i teď si na něj vzpomenu, ale vím že by to stejně nemělo cenu, když jsem ho před rokem potkala díval se na mě svrchu a už to prostě nebyl a nebral mě jako osobu, ke který toho dřív tolik cítil. (pokud ovšem to co říkal byla pravda...)

2 L. L. | Web | 19. dubna 2014 v 11:02 | Reagovat

Přála bych ti ,aby ses přes to přenesla ;).

3 Hope Hope | Web | 19. dubna 2014 v 11:19 | Reagovat

S tím ti neporadím, sama jsem byla dost dlouho zamilovaná do jednoho idiota. :D
Někdy je lepší to nechat být, ale sama nejlíp poznáš kdy.
Přeju ti hodně štěstí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama