doháňka asi

2. dubna 2017 v 21:28 | Hipís |  Diary
Tak jo, píšu asi proto, že to potřebuju někomu říct. Mam takovou potřebu zase celej logovej svět obohatit o můj úžasnej život. No, dobře, nebudu přehánět, vlastně je to docela na hovno, ale všechno postupně.

Nepsala jsem přes rok, já vím. Můj poslední příspěvek se týkal oné úžasné svatby, kde jsem vlastně vůbec neměla být. A pak se děly věci. Začala jsem chodit ven s kamarády ze školy. No fakt. Neuvědomovala jsem si to, nikdy dřív jsem si neuvědomovala, že se distancuju od lií ve svým okolí. Žila jsem Lake Malawi. Žila jsem naší skvělou fanouškovskou famílií, kde všechno bylo růžový. Protože jsme se zase tak dobře neznali.

Začala jsem chodit ven s kamarády a taky jsem si začala uvědomovat, že jsem tak učinila na poslední chvíli a přišla jsem o tři skvělý roky na střední. Vyměnila jsem je za neustálý depky kvůli Božskýmu. No jo, na toho vola jsem ještě pořád nezapomněla. K němu se asi taky dostanu. Taky jsem plakala. Hrozně moc jsem plakala na svým maturitním plese, během maturit, po maturitách. Ještě teď jsem trochu zničená. Můj nejlepší kamarád Fíla je v Liberci a já jsem skončila ve městě, kde jsem vlastně nikdy být nechtěla.

Nedávno jsem si četla dopis, co mně dala Lee k osmnáctým narozeninám a došlo mi, že naše světy se úplně otočily. Lee studuje v Brně, má našlápnuto ke skvělý kariéře, myslím, že tady neexistuje možnost, že by Lee tu školu nedodělala, i kdyby se měla zcvoknout. Vypadá to, že si našla kamarády na úrovni, ne takový chodící bordely, jako jsem já. Lee vypadá šťastně. Problém je, že tak jen vypadá, protože mně před Vánocema oznámila, že mně nemá co říct. Nepopřála mi k narozeninám, když jsem za ní dojela do Brna, neozvala se a já málem skončila na ulici. (Dobře, to nikdy, pořád mám svoje drahý kamarádky z ostatních konců země.)
Studuje v Brně, kde jsem chtěla studovat já. Bude mít skvělou kariéru, pravděpodobně dokonalou rodinu a bohatýho manžela. A přesně to byla ta věta v tom dopise: "Doufám, že si najdeš bohatýho manžela, protože můj bude chudej hudebník na volný noze, kterýho uvidíš hrát možná tak v zaplivaným baru."

Můj milostnej život. Šlo to tak nějak dobře, od posledního článku. Přenesla jsem se od Božskýho. Myslela jsem, že úplně. Viděla jsem ho v naprosto jiným světle. Zamilovala jsem se do finskýho hokejisty, kterej u nás byl na tři měsíce a já ho potkala až čtrnáct dní před jeho odjezdem, asi osud. A pak jsem se zamilovala do člověka, kterej mně každej víkend v baru objímal, vykládal, jak jsem úžasná, krásná a chytrá a když mně jednou dal pusu, pochopila jsem to jako takový to gesto, že mezi námi něco bude. No, tady asi začala moje posedlost feťákama, protože očividně v barech líbáte svoje kamarádky, který nejsou váš typ. A narazila jsem na Božskýho. Přesně v tenhle nevhodnej moment.
Bylo to perfektní, bylo to přesně takový, jaký jsem to chtěla.
Maturitní ples jeho bratra. Přikráčela jsem jako královna a periferním viděním sledovala jeho. A on na mě zíral. Vždycky jsem si představovala, jak někam přijdu a on ze mě nebude moct spustit oči. Cítila jsem se tak mocně. A povídali jsme si, bylo to všechno pohádkově úžasný a já cejtila, jak zase propadám tomu jeho neuvěřitelně silnýmu kouzlu.
"Dáme rychlovku?" řekl a objal mě.
Samozřejmě jsem se otřepala a poslala ho do hajzlu, jenomže o pět panáků později jsem si uvědomila, že bych ho vlastně chtěla. A tak jsem za ním šla sama.
Byla jsem i u něj doma. Opil se. V neděli odpoledne se opil.
Doteď ci umím živě představit, jak mi ležel opřený o hrudník, potilo se mu čelo a vypadal, že každou chvílí omdlí. V tom to bylo jiný. Starala jsem se o něj. Starala jsem se o něj i na plese, kdy ho snad třikrát někdo praštil a já mu pak otírala krev ze rtu. Díval se na mě jinak. Myslím, že možná tohle období byl nějakej zranitelnej, že se pomalu mohlo zdát, že mě přeci jen má aspoň trochu rád.
A pak se neozval. Já se tomu vysmála, i když mi pořád v hlavě hrála hitovka oné doby: "Before you play with fire do think twice, if you get burned, well baby, don't you be surprised." A já se samozřejmě spálila.
Mezitím ale přišla svatba mýho bratránka, kde jsem byla jediná mladá holka, tudíž mě balili snad tři kluci najednou a víte, no, do té doby se mně to nikdy nestalo. Bejvala jsem vždycky ta vtipná a divná holka, ne ta, která se klukům líbí, ta, co je možná tak baví. Nikdy jsem nevěřila, že mam nějaký kouzlo osobnosti nebo tak, očividně mám a nějak se s tím pořád snažím smířit, ale k tomu se taky dostanu. Jeden z těch kluků byl tak moc podobnej Božskýmu. A začal mně nalejvat už v jedenáct dopoledne. Pak jsem usnula v kapli a večer zvracela na záchodech, no jo. Celej ten večer byl kouzelnej, bylo to jak vystřihnutý z nějakýho americkýho filmu, leželi jsme nad starým opuštěným koupalištěm na rozpitým skákadle a dívali se na hvězdy. Recitoval mi Villona ve francouzštině a utíral mi slzy z tváře, když jsem se před ním rozbrečela. Znala jsem ho den a on se fakticky snažil a já najednou chytla nějaký blok a když pak řekl: "Já nevím, co se ti kdy stalo, ale věř mi, že nejsem jeden z těch kreténů, co by ti někdy chtěl ublížit."
A tak jsem mu napsala. Když jsme si domluvili rande, prožila jsem nejhorší sex svýho života s člověkem, kterej mě fyzicky přitahoval asi tak jako nohy. (NESNÁŠÍM NOHY) No jo, já nevím, možná to byl alkohol, možná to společenský oblečení, možná jen ta atmosféra svatby. Nějak mně z očí spadly brýle. Ale nezvdávala jsem to, byla jsem ve fázi, kdy jsem si řekla, že bych potřebovala mít kluka, že se ho třeba naučím mít ráda. Přestal mi odepisovat.
A pak se Božský vrátil do Varnsdorfu. A zrovna onoho večera, kdy jsem mu posílala opilý zprávy přes facebook, jsem pak seděla ve dvě ráno před domem na lavičce a kolem šel můj bratranec. S kamarádem ze svatby. Okamžitě jsem si vyslechla výčitky, proč jsem se mu neozvala, bla bla bla, pak se mě pokoušel svést můj vlastní bratranec a celý to bylo příšerný.
A pak si se mnou Božský domluvil rande, na který nepřišel.
Zdevastoval mě znova.
Koncem srpna přišel můj objev z Tinderu, ze kterýho se vyklubal stalker, kterej se pořád nemůže smířit s tím, že ho nechci a přesně v den, kdy mi začala škola, se mně ozval kluk ze svatby.
ON MĚL CELÝ LÉTO NA TO, ABY MI NAPSAL A NEUDĚLAL TO A PAK SE ZAČAL OBHAJOVAT TÍM, ŽE MĚL HODNĚ PRÁCE.

Long story short mýho ztracenýho roku. Ne moc short, ale to nevadí. Kdo to přečte, zatleskám mu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 4. dubna 2017 v 12:16 | Reagovat

Usnout v kapli je cool, já si strašně moc přeju si dát na mši tripa.
...
A rychlovka teda byla?

2 vysokoskolackazmalomesta vysokoskolackazmalomesta | 4. dubna 2017 v 12:45 | Reagovat

[1]: Tak to je pro mě jako pro věřícího člověka naprosto nepřípustný. I když musím uznat, že by z toho mohl vzniknout zajímavej zážitek.

A jo, rychlovka byla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama