doháňka II.

4. dubna 2017 v 13:17 | Hipís |  Diary
Samozřejmě, že můj život nabyl uplně jinejch rozměrů, když jsem nastoupila na vysokou. Ještě teď si vzpomínám, jak mi naši donesli kufry na kolejní pokoj a šli jsme na večeři do čínskýho bistra na Karláku. Pak jsem s nimi jela metrem na Holešovice, kde měli zaparkovaný auto. No a jak odjížděli, začala jsem hystericky plakat.

Ono je to takový divný, když si uvědomíte, že najednou vlastně máte zodpovědnost jen sami za sebe. Pořád jsem z toho trochu vykolejená, mam pocit, že jsem dospěla hrozně rychle a kolikrát se vracím ke svým starým deníkům, kdy mi bylo čtrnáct a maturoval Božský. Chtěla bych se do těch let vrátit, prožít to všechno znova. Prožít znova ten věk, kdy jsem byla bezstarostná malá holka, jasně, měla jsem starosti, ale starosti typu: "Panebože, on se na mě podíval, když jsem žvýkala s otevřenou pusou."

Ještě k tomu všemu hned ten večer přijely moje spolubydlící a hned se chtěly kamarádit. Samozřejmě jsem je neodsoudila hned na první pohled (jo, uvědomuju si svoje častý použití slova hned), ale takový nástin toho, jaká byla situace s holkama na pokoji.
"Ahoj, já jsem Danča," řekla vysoká, hubená, kudrnatá holka, se skejtem v ruce a piercingem v nose.
"Ahoj, těší mě, pěknej piercing. Ty jezdíš na skejtu? U nás máme skvělej skatepark, skejťáci každej rok pořádají festival, kde letos vystupoval třeba Rest."
"No, díky, ale já nejezdím na skejtu. Nosím ho jen proto, že vypadá dobře."
Ty dvě holky byly kamarádky a mně bylo jasný, že si s něma nebudu mít o čem povídat, už od začátku. Musely si myslet, že jsem fakt divná, každej večer jsem se sbalila, odešla a přišla až v době, kdy spaly, přičemž jsem spala celý dopoledne, do školy odešla v době, kdy ony nebyly doma a pak zase přišla až k ránu.

Měla jsem krušný období. Byla jsem tady nešťastná. Když jsem neměla s kým jít ven, tak jsem se prostě sebrala, koupila si pivo a šla si ho vypít na Florenc do parku, kde jsem krmila krysy zbytky z mojí večeře. A když jsem měla s kým jít ven, nevracela jsem se dřív než ve dvě ráno a pořád jsem jenom zvracela. Nějak jsem neuměla koordinovat svoje picí schopnosti.

Zakoukala jsem se do spolužáka, kterej měl šlechtický jméno (asi proto, že byl šlechtic, to nekecám, Brit). Chodil se mnou na hodiny rockový hudby. Líbil se mně už na Letní škole, kde si ho žádná z jeho fanynek nevšimla. Pak jsem zjistila, že hraje v kapele (ajéje) a přidala si ho na facebooku. Psali jsme si a já jsem z něj byla naprosto unešená. Ale ve škole jsem se mu vždycky snažila vyhnout, jenomže jednou, když jsem šla na hodinu, jsem do něj omylem vrazila. Byla jsem znova outsider. Příšerný časy. Vrátilo se mně všechno ze základky, ze střední, všechno to vynechávání mojí osoby z plánovanejch akcí na víkendy, jedinej, koho jsem tu měla, byla Maki. Po chodbách ve škole jsem chodila se sklopenou hlavou a předstírala jsem, že neexistuju, což zapříčinilo, že jsem narazila do šlechtice, co vypadal jako Jim Morrison.
Ještě večer toho dne jsem šla na koncert jeho kapely a když mě pozdravil na baru, zrudla jsem, řekla čau a zdrhla.

V tý době jsem si uvědomila, že můj německej Tinder kluk je vlastně na nic, protože k němu necejtim vůbec žádnej chtíč, lásku, nic. Jenom jsem ho chtěla, protože jsem nechtěla být sama a chtěla jsem něco cítit. A když jsem začala něco cítit tady k Morrisonovi, uvědomila jsem si, že Tinder kluk je mi k ničemu. Jenomže on se nějak nemohl smířit s faktem, že ho nechci. Řekla jsem mu, že nekouřím, když jsem u něj byla naposledy a on mně prohrabal tašku, aby mi vmetl do obličeje, že jsem mu lhala a že kouřím. Jezdila jsem domů v depce a poslouchala Razor Blade od Luka Bryana, představující si šlechtice na baru a jeho anglický ahoj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama