doháňka IV.

6. dubna 2017 v 15:20 | Hipís |  Diary
Objekt číslo 3.

Po narozeninový oslavě O.1 jsem šla na koncert jedný garage rock'n'rollový kapely, kde vystupoval i O.3. Nevím, proč mám takovou slabost pro ty performery, ale která holka nemá, že jo.
O.3 a já jsme se náramně bavili až do doby, než jsem vyšla ven, protože mi volala Maki. O.3 tam stál a čekal na autobus. Dvacet minut. A já telefonovala. Odjel. Neřekl ani ahoj, nezamával, nic. A dvě minuty po jeho odjezu mi přišla zpráva.
"Jsem se ani nestihl rozloučit, promiň, trochu mě to mrzí." NESTIHL?!

Naštvala jsem se. Samozřejmě tam byl i O.1, kterej se mě znovu ptal, jestli nemám doma spolubydlící, že by u mě chtěl přespat. No jo. Od O.1 jsem si tuhle větu vyslechla tolikrát, přičemž za to vždycky dodal: "Ale ne, já už jsem hodnej, takhle jsem to nemyslel, fakt jenom spát." Předhazoval mi Káju a to mě ničilo. Brečela jsem. Jednoho večera, když jsem jela domů a můj bejvalej gympl měl maturitní ples, brečela jsem tak strašně moc. Lehla jsem si do postele a vzlykala jsem tak nahlas, že to museli slyšet i sousedi. Tiskla jsem si k hrudi kocoura a ptala se svojí krysy, proč se tohle děje. Nikdo mi neodpověděl, nemohla jsem se uklidnit. Bylo to, jako by byl všude kolem mě. Možná je to tím, že je ze stejnýho města. A když na plese začala hrát písnička, kterou mi zpíval, když jsme spolu jeli poprvý k nám, zamknula jsem se na záchodech a mlátila hlavou do zdi. "Rozmažeš si řasenku," nadávala jsem si v duchu.

Všechno mě trápilo. Trápil mě O.1, trápil mě O.3, byla jsem nešťastná.

Potkala jsem holku. Cecílii. (nikdo se nejmenuje tak, jak mu tady říkám, to je doufám jasný, ale má podobně divný jméno, proto je z ní Cecílie)
Cecílie pila. A pořád pije. Seznámili jsme se hned o letní škole ve výtahu na koleji. Bydlela v pokoji vedle mě a měla tmavý vlasy. Jela jsem na pivo s jedním svým dobrým kamarádem a měly jsme stejnej odstín rtěnky. V tý době vypadala Cecílie ještě mnohem líp, než vypadá teď. Je z ní troska, ještě větší než ze mě.
Cecílii jsem pak potkala jednoho večera znovu, vlastně toho večera o Halloweenu. Měla na sobě kostým Hugh Heffnera a byla zrzavá a já neměla vůbec ani tušení, že bydlí vedle mě, než jsem jí dalšího rána potkala v kuchyni. Měla jsem jí na jedné fotce, takže jsem se jí šla zeptat, jestli to je ona.
Slyšela jsem spoustu historek o tom, co se dělo. O jejím životě. Nepadla mi do oka. Mluvila jen o sobě, působila tak, že si myslí, jak je výjimečná. Ona si to doopravdy myslí, ale nevěří tomu. Navíc je nemocná.
Začaly jsme spolu chodit na ranní cigarety, ona pila kávu a já černej čaj s citrónem, přičemž jsme dokázaly sedět v kuřárně několik hodin. Poslouchala jsem její historky z baru, kam chodí. Poslouchala jsem o jejím bývalým příteli, kterej bere heroin a píše poezii. (pak jsem zjistila, že je i docela známej, má i fanklub, hustý) Vykládala mi o spoustě lidí a já je neznala. Ztrácela jsem se v jejích příbězích, ale začínala jsem ji mít ráda. Byla taková nespoutaná. A hlavně pořád ožralá, to je pravda.

Jednoho večera mě donutila jít s ní do toho jejich vyhlášenýho baru, kde jsem se seznámila s jedním operním pěvcem. Byl hodně atraktivní. Měl oblek a voněl jako koriandr. Vysokej, hnědovlasej, s krásným hlubokým basbarytonem. Ze začátku byl galantní. Připaloval mi cigarety, neustále mi skládal komplimenty a zajímal se o všechno, co jsem říkala. Dle jeho chování jsem soudila, že je mu minimálně pětatřicet, což nebyla pravda, bylo mu dvacet čtyři. (nechápala jsem, jak je možný, že tenhle člověk, co má charisma padesátiletýho chlapa, je takhle mladej)
Když se pak trochu připil, začal se dostávat k tomu svýmu pravýmu já.
"Ty kozy máš pravý nebo umělý?" zeptal se mě bez servítek.
Jak už jsem zjistila, když si někdo zadá do googelu: "Moje jméno - velký prsa - město, kde jsem se narodila - Praha," vyjede mu můj facebook. Já vím, že mám skvělý prsa, ale tahle otázka už mě docela otravuje. Jsem mladá, jaký si představujou, že bych ty prsa měla mít?
Každopádně jsem se opila tak, že došlo na moje první veřejný obnažování, kdy mě vyhecoval celej bar k tomu, abych jim je ukázala. A já to udělala. A všichni tleskali. A řeknu vám, veřejný svlíkání je parádní záležitost.

Pak se to nějak zvrtlo a já jsem se s ním líbala na dámských záchodech, přičemž jsme si to tam ještě rozdali a doteď nemůžu přijít na to, jak jsme se tam vešli, když on má přes dva metry a já taky nejsem zrovna prcek a už vůbec ne hubeňour. Na tom záchodě se vám sotva vejdou kolena, když se jdete vyčurat.
Byla jsem unavená a chtěla jsem jet domů, což se mně splnilo, ale měla jsem na pokoji dva nahý operní pěvce a Cecílii. Chtělo se mi spát, ale já jsem byla ta střízlivější a pravděpodobně jsem asi v posteli i lepší než Cecílie, protože se mi zdá, že při tom vytuhne vždycky. Takže mě nechala oddřít celou tu těžkou práci a spokojeně si chrupkala v povlečení mojí spolubydlící, kterou už jsem v té době začala nesnášet. Nikdy jsem jim neřekla, že tam Cecílie souložila a ani jedna z nich si povlečení od prosince nepřevlíkla. Od prosince. Nekecám.

Mělo to bejt naše tajemství, ale nějakou náhodou se to dozvěděl celej bar a od té doby mně tam říkají: "Nazdar ty, cos prcala s basbarytonem."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama