první díl ničitelky životů

14. dubna 2017 v 12:55 | Hipís |  Diary
Od pondělí jsem nechápala, jak je možný, že můj život konečně zapadl do těch správnejch kolejí a všechno jde tak, jak má. Začala jsem chodit do nový práce, nastěhovala se mi nová spolubydlící a je to ta nejúžasnější spolubydlící, jakou jsem mohla dostat. Všechno bylo skvělý.

V neděli bylo hezky a my jsme se s naší kolejní partou rozhodli jít na Petřín, ale skončilo to u půjčování šlapadel na Vltavě. Koupili jsme si zmrzlinu, šli na Matějskou a nakonec se stavili v žabce pro pivo, aby se nám hezky spalo.
Já jsem si celou dobu říkala, kdy zase chytnu depku a co se stane.

V úterý jsem šla na koncert dvojky. A na tramvajový zastávce jsem potkala jedničku. Jednička s dvojkou jsou asi nejdůležitější objekty mýho současnýho života. Jedničku mám ráda, hodně ráda. Jednička mě dokázala složit stejně jako Božský, ale s tím rozdílem, že Božskýmu to zabralo osm let. Jednička to zvládla za tři měsíce. A dvojku mám taky ráda. Jenom jiným způsobem. Tak nějak nechci, aby to přerostlo v něco víc, než náš sexuální vztah, ale zároveň chci. Těžko říct, co chci, jsem fakticky mega zmatená. Ta zápletka tady je asi v tom, že spím i s jedničkou i s dvojkou, jednou se mně to povedlo dokonce ve stejný den, oba mají přítelkyně a já jsem jenom ta side hoe, ale stejně se cítím provinile, protože spát s dvěma lidma najednou, no, řeknu to takhle, nikdy by mě nenapadlo, že se do týhle pozice dostanu.

Jela jsem tedy za dvojkou a potkala jedničku. Vykládali jsme si o všem možným, protože už jsem se nějakej pátek neviděli a hlavně jsme si vykládali o následujícím večeru, kde jsme se vidět už měli.
"Podal jsem si přihlášku na tvojí školu," řekl.
"Ježiši, proč, kdo by tam chtěl. Teda já si ji podala taky, ale to jenom proto, že jsem šíleně ztracená a nevím, co mám dělat. Však se na mě podívej, prodávám zahradní trpaslíky."
Rozesmála jsem ho. "Tak třeba budem spolužáci," významně se na mě podíval a pak se začal smát. Trochu mě to vyděsilo. Na jednu stranu bych dala cokoliv, abych jedničku mohla potkávat každej den ve škole, na druhou mám z té představy osypky. Když jsem to pak volala svojí kamarádce, řekla mi na to: "Ale neboj, ve škole jsou záchody taky."
HA HA HA. Mám takový pocit, že už se mnou někdo na školních záchodech souložit chtěl, protože se doslechl, jak jsem se seznámila s jedničkou. Tohle mě štve, to, že si to občas rozdám s někým na veřejných toaletách neznamená, že si to rozdám s každým. Víceméně.

Došla jsem na koncert dvojky, kde už seděla ožralá Cecílie. Měla hlad. Koupila mně pivo a pořád do mě hučela:
"Podívej se na něj, není sexy? Vyser se na jedničku, vždyť dvojka je úžasnej. Hudebník, alkoholik, má spoustu životních zkušeností, drogy bral taky, všechno tvoje požadavky splněny. A není to kokot."
"To je ono, Cecílie, on není kokot, je hodnej a nedělá ze mě krávu, takže nesplňuje všechny požadavky. Já ho mám ráda, líbí se mi, je s ním sranda a vždycky, když hraje, mrká na mě a usmívá se. Ale dvojka má Karin."
"Ale on nemá Karin," pustila se se mnou Cecílie do sporu. "Karin má každej. Však i on o ní mluví, že je to mrdatelná holka a ne jeho přítelkyně."
"Já už jsem od něj to slovo přítelkyně slyšela několikrát. Je mně jedno, co je a co není Karin, pořád Karin má, tak ať si to vyřeší s Karin. Až nebude s Karin, můžeme se pak zabejvat tím, jestli s ním já bejt chci nebo ne. Teď to nemá smysl."
A potom, když zpíval Wonderful World, neodvrátil se na frázi: "I love you," což mě naštvalo. Na tuhle část písničky se na mě dívat nemá. Stejně jako se já nedívám na něj. Zpíváme si to spolu, skoro všechno. Písničky znám nazpaměť. Vyvádím jako malá holka, ale tohle dělat nemá, je to trapný.
"Chtěl jsem se ti omluvit, za ten telefonát," přinesl mi židli a počkal, až všichni odejdou, aby tuhle konverzaci nikdo neslyšel. Protože my jsme ultratajný.
"Proč? Sorry, jestli jsem volala nevhod. Jenom mě to tak napadlo."
"Ne, já jsem tě odbyl, tak za to se omlouvám, ale volala jsi v nejmíň vhodnou chvíli z celýho tejdne."
"No jo, to jsi nemusel vytahovat, nepřišlo mi, že bys mě odbyl. Jenom jsi pak v pondělí nedošel a já jsem čekala."
"Tys čekala? Já jsem šel rovnou domů, byl jsem unavenej a musel jsem přepisovat noty."
"To je v pohodě, bavila jsem se s Vavřincem o jeho obrazech a o moderním umění. Oba ho nesnášíme. Vavřinec mně pak ukazoval sochy a obrazy, který bude mít na Vernisáži. Bylo to skvělý, konečně jsem tady potkala někoho, kdo nedělá do muziky."
"Vadí ti lidi, co dělají do muziky?"
"Nevadí, ale každej dělá do muziky. A pak tu tenhle vůl pouští slavný písničky v D-duru, jenom aby všechny nasral," ukázala jsem na barmana.
"Každopádně, řídil jsem a vedle mě seděla Karin, přičemž slyšela tvůj hlas, takže na mě hned začala ječet, kdo jsi a co chceš." Celou dobu jsem se snažila od týhle konverzace utýct. Nikdo se nechce bavit o nevydařeným telefonátu. A ani o přítelkyni svýho milence.
"To nemůžeš mít kamarádky?"
"Můžu, ale..."
"Už o tom přestaň mluvit, normálně máš hroznej problém s vyjadřováním se, když jde o věci, který vědět chci a potřebuju, tohle mě fakt nezajímá a je to trapný. Teď tady budeme deset minut sedět zticha, dokud nepřijde ožralá Cecílie a nezačne nás lanařit na párty s Maďarama, protože oba budeme přemejšlet, co k tomu dodat. Nedělej to ještě divnější, než to je. Takovýhle věci neřešíme, oukej?"
Nevydržela jsem to. Nechtěla jsem na něj vystartovat, ale nevydržela jsem to. Ale že by to něco změnilo?

Zbytek večera seděl naproti mně a pořád se jenom usmíval. Občas řekl: "Co ty?"
Začínalo to ve mně znovu vřít.
"Co já?" zhluboka jsem se nadechla a usmála se na něj zpátky.
Věděla jsem, co chce říct, ale potřebovala jsem, aby se v tom vykoupal.
Pořád se na mě usmíval a nic neříkal, až konečně po půl jedné ráno jsem to z něj dostala.
"Půjdeš se mnou?" pohladil mě po ruce.
"Bylo to tak těžký?" neodpověděla jsem mu.
"Cože?"
"Bylo tak těžký se mě zeptat, jestli půjdu s tebou?"
"Nebylo, proč by to mělo bejt těžký."
Protože s tím dvojka má nějakej problém.

Když jsme v pět ráno u něj doma kouřili moje poslední dvě cigarety, vypadlo z něj, že se přihlásil na mojí školu.
"Vidíš to, možná budem spolužáci!" začal se smát.
"Co vám všem mrdá," vztekle jsem se zvedla a ignorovala jeho nechápající výraz. Lehla jsem si do postele a zírala do stropu. Přišlo mu to srandovní, protože je o deset let starší než já. Mně nepřijde srandovní ten scénář, kdy se potká jednička s dvojkou.

A ještě něco se změnilo. Dvojka mě přestal šukat a místo toho začal dělat lásku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 14. dubna 2017 v 14:11 | Reagovat

Mám rada ako sa život dokáže zvrtnúť :D jo, s chlapmi je vždy sranda :D som zvedavá ako to dopadne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama