všichni jsou kokoti

9. dubna 2017 v 13:24 | Hipís |  Diary
Úplně jsem ze svýho života smazala jednu osobu, kterou jsem poznala v říjnu ve škole. Zapomněla jsem na něj a on mně včera začal psát hrubý nechutný zprávy. Budu mu říkat třeba Mára, protože jeho jméno je stejně nudný jako je jméno Marek. Hmmm.

Bylo to naše první večerní sbližování s partou. Seděli jsme v Druhým Světě na pivu a ten člověk na mě pořád upřeně zíral, tak jsem začala se svým obvyklým jednáním s klukama, kteří blbě čumí a náš vztah se od toho dne začal ubírat přesně tím směrem, kterým jsem chtěla. Pořád jsme se pošťuchovali a rýpali do sebe, ten kluk se mně fakt líbil. Ani nevím, jestli líbil jako líbil nebo jen prostě nevinně líbil. Jenomže pak začal chodit se spolubydlící mojí milovaný Rézinky a nějak jsme přestali komunikovat. Vídali jsme se jen občas na společných akcích naší party, když třeba někdo slavil narozeniny. A pořád měl debilní kecy a já jsem z toho vždycky byla špatná, protože jsem cejtila, že mezi náma něco je a on očividně taky, vzhledem k tomu, jakým způsobem se mnou jednal.

A pak se rozešli. Alenka slavila narozeniny a pozvala ho tam taky (čemuž nerozumím, protože se nerozešli zrovna v nejlepším, ale co já vím, třeba měla naději, že se dají znova dohromady - každopádně se nedivím, že ho poslala k vodě, takovýho vola bych doma nezvládla ani já a to jsem docela tvrďas ha).
"Otoč se a běž domů," volal na mě přes poloprázdnou ulici. Bylo půl dvanáctý večer a tak jsme nějak hledali podniky, kam bychom mohli jít.
A byl zpátky, ten úžasnej člověk, kterým býval, než se dali dohromady s Alenkou. Ten večer začalo strašně moc sněžit, auta už moc nejezdila, protože byla noc, pondělí a před výplatou, všude mrtvo. Házeli jsme po sobě sníh a snažili se jeden druhýho shodit na zem, ono to většinou vždycky dopadlo blbě pro mě, ač nejsem žádnej trpaslík, tenhle člověk má přes dva metry a sílu snad větší než můj otec. No.

Nakonec jsme zalezli do Vagonu, protože všude jinde měli zavřeno. A i ve Vagonu jsme byli uplně sami. Nikde nikdo. Jenom my a obsluha, skvělý. A pak do sebe ti dva začali šít. Dobrou půlhodinu se hádali a já jsem byla příčinou, protože se mě Alenka zastala, když do mě Mára začal rýpat. Vylezli jsme ven a on se to u ní snažil urovnat, takže dělal všecho, co řekla, což mě strašně naštvalo. Měla jsem hlad jako vlk a protože Alenka neměla hlad, Marek řekl:
"Alenka nic nechce, na jídlo se nejde."
Asi mu došlo, že se chová jako kretén a doběhl pro mě, že se teda na jídlo jde a ať přestanu hrát uraženou. Já ji nehrála, byla jsem uražená. A celý zbytek večera jsem byla pořád jenom uražená.

Alenka chtěla jít domů a my ostatní jsme ještě zvažovali možnost jménem Vzorkovna. Tedy on tam nikdo z nich předtím nebyl, takže mně důvěřovali v tom, že Vzorkovna je dobrý nápad. Všichni šli vyprovodit Alenku na tramvaj a já jsem s ním zůstala sama.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zazubil se na mě.
"No, povídej," byla jsem trochu ovíněná a tak jsem seděla s debilním úsměvem a přivřenýma očima. No jo, to je můj opilej výraz.
"V čem jsi fakt jako dobrá? Jako hodně dobrá?"
"Já? V ničem. Proč si myslíš, že končím s touhle školou, protože nic neumím. Umím od každýho jenom trochu. Zpívat umím, ale jenom trochu. Psát umím, ale jen tak průměrně. Malovat umím, ale celkem podrpůměrně. Nejsem hodně dobrá v ničem, jsem ve všem jenom průměrná."
"Ale tak určitě je něco, v čem jsi lepší, než ostatní."
"V konzumaci vína, to je pravda, vína zvládnu víc než ostatní."
"No vidíš. A když to víno piješ, polykáš ho?"
Vyprskla jsem smíchy. "Ne, jenom ho vocucam a vyplivnu zpátky do skleničky," plácla jsem rukou do stolu a chytla se za břicho, protože jsem z toho záchvatu smíchu dostala křeč.
Mára se nesmál. Jenom na mě zase upřeně zíral.
Vím, co se mi na něm vždycky líbilo. Má stejný oči jako Božský. Ale fakticky moc. Vždycky, když se na mě takhle dívá, mám pocit, že ani nemluvím s ním, ale sedí tu se mnou právě B.

Děkovala jsem Bohu za příchod ostatních, kteří mě vysvobodili z tohohle divnýho momentu a pokračovali jsme do Vzorkovny, kde to pak začalo být ještě trapnější. Než mně došlo, že je Marek opilej, chvíli mi to trvalo a říkala jsem si, jestli je to doopravdy takovej kokot i normálně a já si toho dřív nevšimla.
Hráli jsme fotbálek a ten člověk mně říká: "Víš, že jsme se s Alenkou rozešli?"
"No jo, vím, smutný."
Rozesmála jsem ho.
"Nevím, co ti na to mám říct jinýho. Mrzí mě to?"
"Ne, nic, nemusíš říkat nic."
"Víš, musíš s těma tyčkama trochu kroutit, abys zastavila ten míček," řekl mně Dominik, otravnej člověk, se kterým už se skoro vůbec nevídám, protože nechci. Ale ten večer tam byl.
"Prosímtě, já vím, jenom jsem nedávala pozor. Teď už budu kroutit jak divá."
"Umíš s tím kroutit, jo?" říká Mára.
"Si piš, to by ses divil, jak umím kroutit."
(Typická trapná konverzace o sexu, no jo, asi jsem moc basic.)
"Jo, kde ses to naučila? To je tim, jak honíš péra, že jo, přiznej se."
"Proč bych honila péra? Můžeš si ho vyhonit sám, na to nepotřebuješ holku," pokrčila jsem rameny a znuděně otáčela fotbalisty.
Ostatní byli z naší konverzace trochu nesví (nevím, proč se obklopuju lidma, pro který je i slovo prsa sprostý), takže jsme vyhrávali, ale já už jsem začínala bejt nasraná, protože do mě ten člověk pořád rýpal. Do mě a do mýho sexuálního života, co mu je sakra do toho.
A potom, když jsme se bavili o filmech, který by popisovaly naše sexuální životy, Dominik řekl dva roky prázdnin a Mára Sám Doma, tak jsem se jim trochu vysmála, čímž jsem si vysloužila větu: "Tak my nespíme s každým, koho potkáme jako ty, že jo."
"Tak to si užijte svoje dva roky prázdnin," zvedla jsem se a šla pryč.

Po cestě domů jsem brečela, protože jsem byla nešťastná z mojí současný situace s objektem číslo jedna a tyhle kecy jsem doopravdy nemohla snýst nikdy. Aspoň ne od lidí, kterým jsem víceméně věřila. Netvrdím, že jsem matka Tereza, souložím o sto šest a ne s jedním člověkem, ale já prostě nejsem schopná se teď zavázat k monogamnímu vztahu, jsem ještě děcko a většina z mých objektů stejně hledá jenom milenku, protože přítelkyně už mají.
Je pravda, že až se to jednou ty holky dozví, budu já ta kurva. Jen si tu potřebuju sama sobě vysvětlit, že kurva nejsem. Možná jsem. Toť otázka. Ale já sama si myslím, že to vlastně až zas tak špatný není. Nikoho nemám, nikoho nepodvádím, jenom mám ráda sex (a kdo ne).
Ale brečela jsem, protože mě to prostě ranilo. Jsem nějaká ubulená v poslední době.

A včera mně ten člověk napsal. Naše konverzace o alkoholu se změnila v konverzaci o kouření, přičemž mně nakonec napsal: "Pošli kozy," což ve mně vyvolalo všechny ty vzpomínky na Božskýho.
Všichni moji objekti jsou teď zaneprázdnění a tak se ptám sama sebe, jestli do toho mám s tímhle volem jít, abych pak nebrečela jako u objektu číslo jedna...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 9. dubna 2017 v 13:36 | Reagovat

Jo, to ti nikdo nemůže radit, jestli do toho jít, a nebo ne. Musíš dát na sebe, na svý pocity...

2 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 9. dubna 2017 v 13:41 | Reagovat

Nechoď do toho, on nie je ten správny typ.

3 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 10. dubna 2017 v 17:20 | Reagovat

Pri aktívnom používaní iného hostingu by si si zvykla do týždňa :) Teda za predpokladu aspoň trošky odhodlania

4 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 12. dubna 2017 v 13:22 | Reagovat

:D au, tak to je nepríjemné. Ja sa akurát presúvam pomaličky na blogspot lebo ma fakt vytáča, že keď sa už rozhýbem niečo zo seba vypotiť, tak sa to zmaže...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama