druhej díl ničitelky životů, už na mě jde ta depka

1. května 2017 v 16:42 | Hipís |  Diary
Ráno bylo stejně strašný jako vždycky. Hodinu ležím v posteli a poslouchám, jak dvojka chrápe, pak se zvednu a řeknu mu, že jdu domů a on pořád leží a ignoruje ten fakt, že tam ještě jsem. Musím si k němu zpátky lehnout a dát mu pěstí do ramene, aby se probral a šel mi otevřít bránu.
Odcházela jsem poměrně brzo, když si to tak vezmu. Většinou jsem chodila domů k odpoledni, ale řekla jsem mu, že musím jít do práce, což byla lež, jen abych se mohla dostat dřív z toho děsnýho místa. Bylo mi zle, protože jsem se opila a ráno na mě dolehla kocovina. A navíc jsem večer měla jít na koncert. Na koncert jedničky.

Hrálo tam víc kapel a nikdo nechtěl jít se mnou, takže jsem šla sama. Cítila jsem se fakt drsně, protože sama na akce normálně nechodím. Beru to jako takovou mojí obranu, obklopuju se davem kamarádek, protože mám pak pocit, že na mě nikdo nemůže. Ale jak jsem byla sama, bylo to skvělý. Nemusela jsem brát ohledy na to, že moje kamarádky, co mají metr padesát odmítají pogovat, aby jim někdo nerozbil brýle. Nemusela jsem se zabývat vůbec ničím a nikým, takže jsem si tentokrát fakt naplno užívala koncert tak, jako jsem to dělávala, když jsem sama jezdila po republice na Charlie Straight. (lol)
Hned při první písničce nějakej pošuk skočil do davu. Neviděla jsem, kdo to je, jen jsem viděla, jak se lidi rozestupují a osoba letí dolů rovnou po hlavě. Chytla jsem ho za ruku, tak nějak mě srazil k zemi, ale na druhou stranu, zabránila jsem tomu, aby si rozbil hlavu hned ze začátku večera.
"Ahoj," zvedl se první a podal mi ruku. Jednička.
Obrátila jsem oči v sloup a začala se smát.
Objal mě a dal mi pusu na přivítanou.
"Tohle už nedělej, myslela jsem, že si rozbiješ hlavu."
"Ale tak to já dělám crowsurfing i na koncertech, kde není vůbec nikdo, jsem zvyklej."
"Jéééé, nazdar, co ty tady děláš!" přiřítil se ke mně basák kapely jedničky Honza. U nás na maloměstě se lidi při vítání neobjímaj a už vůbec nelíbaj, ale tady v Praze je to snad nějakej zvyk. Kdyby mě tolik lidí chtělo objímat pár let zpátky, schovala bych se pod stůl a předstírala, že neexistuju.
No, našla jsem kámoše. Jednička vypadal pro ten večer až přehnaně dobře, měl trochu ostříhaný vlasy, vždycky se mně líbilo, když je měl zkrácený. Končí mu přesně v úrovni čelisti, když mu dorostou až na ramena, vypadá jako nějakej máničkovskej kámoš mýho otce. Ale stejně je úžasnej. A já jsem příšerná osoba, co se začala kamarádit s jeho přítelkyní. Ta se taky objevila.

Přišla Maki a já už jsem byla vcelku nalitá. Jedničky přítelkyně si vedle mě sedla na podium a sdílely jsme spolu její poslední cígo, přičemž jsem se z ní snažila nenápadně dostat informace o tom, jak to v tom jejich vztahu vlastně je. A do toho se mě ona začala vyptávat na můj milostnej život. Když jsem opilá, ráda povídám. Nikdy bych jí samozřejmě neřekla o tom, že mě mrdá její přítel, ale vzhledem k tomu, odkud jsem se ráno vrátila, jsem měla o čem mluvit.
"Ty máš nějakou smůlu na ty kluky, co s tebou podvádí svoje přítelkyně, to je fakt strašný."
Zakuckala jsem se slzavýma očima na ní zakývala.
"Nemáš ještě jedno cígo?" došel za ní její přítel a lamač mýho srdce.
Podala jsem mu zbytek krátký startky, o kterou jsme se dělily my dvě.
Kája se vzdálila s tím, že si jde pro pivo, ale už se k nám nevrátila. Stála jsem v první řadě, to jsem uplně nechtěla, ale už jsem byla tak nalitá, že mně to bylo jedno. Celej klub pogoval a já jsem jenom přepadávala přes podium a trhala si silonky o kovovou tyč na kraji pódia.
Máme s jedničkou písničku, kterou nenapsal on, ale oba ji máme rádi a on má občas ve zvyku mne jí zpívat, když jsme sami. Polil mě vodou, asi aby mě zchladil. Jako by můj roztékající se make-up nevypadal už teď dost strašně. A pak při poslední písničce přišel úplně na kraj podia, přímo přede mě a s kytarou v ruce se předklonil, opřel si o mně čelo a já ho chytla za kotníky. Dal mi pusu.
Celý vyschízovaná jsem se začala rozhlížet kolem sebe, ale nikdo se netvářil nijak zaskočeně. Říkala jsem si, jestli se mně to nezdálo nebo jestli mi někdo nehodil něco do pití a já nemám halucinace. Hledala jsem Káju a doufala jsem, že neodběhla brečet na záchod, protože její kluk líbá jinou holku z podia. Podívala jsem se na něj, usmál se a kývnul na mě.
"Maki, tys... Vidělas to?"
"Jo, kretén. Ještě, když tu má Káju."
Takže se mně to nezdálo. Zničeně jsem si sedla na kraj pódia a koukala, jak davy prchají pryč, proti nim se drala osoba s nasupeným výrazem. Bylo mi všechno jedno, čekala jsem, že mi třeba vrazí, nemám páru, jak hipsterky řeší nevěru svých kluků.
Zastavila se, vydechla. "Šla jsem na záchod a celej koncert tam zůstala s tím, že jsem se starala o nějakou Anežku, co to přehnala s pitím. Její kamarádka je malá a blonďatá. Jmenuje se Ester. Neviděly jste nějakou malou a blonďatou Ester?"
Zkoušela jsem přes přesmyčky z té věty udělat: "Proč mi líbáš kluka?", ale nešlo to.

Byla jsem na sračku. Jednička za mnou chodil, abych našla spoj domů jeho holce, přičemž na mě u toho tak divně mrkal. Já se bavila se zpěvákem jiný kapely a snažila se na něj udělat dojem, protože byl fakticky atraktivní a docela se mi to dařilo. Do doby, než jsem řekla, že jsem chodila na církevní gympl. Pohádali jsme se díky rozdílným názorům na víru a já se odebrala na gauč do backstage, kde si ke mně přisedl basák Honza a objímal mě. Bylo mi fajn. Honza byl takovej ten člověk, kterej vám dokáže říct i v ten nejhorší moment něco, co vás strašně moc potěší. Pamatuju si, když mě jednička poprvý naprosto potopil, bylo mi na umření a Honzovi stačila jedna věta na to, abych se cítila o sto procent líp a při cestě domů neskočila pod tramvaj.
"Ty bys už radši měla pro dnešek přestat pít, nebo si s náma jít dát nahoru lajnu," řekl.
"Já a lajny? Neblbni! Jsem z tý církevní školy přece."
"No jo, já jsem taky z církevní školy. To mě naučil jednička. A ten kokajn neni tak špatnej."
"Máš cigaretu? Dám si radši cigaretu."
Podal mi modrou gauloisku, což mě naprosto zabilo. V ten moment, kdy jsem měla to cígo v puse, jsem nevěděla, kde jsem, co tam dělám a co budu dělat v následující hodině. A pak jsem se s ním rozloučila, poděkovala mu, zvedla se a šla pryč.
Na baru mě za ruku chytl jednička.
"Kam jdeš?"
"Domů," ukázala jsem na východ.
"Nechceš ještě zůstat?" pohladil mě po ruce.
"Ne, jsem na to moc ožralá."
"Tak si pojď dát lajnu, udělá se ti líp."
"Nechci lajnu, chci postel," usmála jsem se.
"Můžu ti ukázat mojí v mým novým bytě," zazubil se.
"Jsem myslela, že budete bydlet s Kájou spolu."
Zamračil se. Neměl rád, když jsem o ní mluvila já.
"Promiň," položila jsem mu hlavu na rameno.
"Aspoň tě doprovodím, nevypadáš na to, že bys na tu tramvaj trefila."
Zasmála jsem se. Vzal si kabát a chytl mě kolem ramen.
Nevím, jak dlouho jsme tam šli, nevím, co jsem mu říkala, co říkal on mně, nepamatuju si absolutně vůbec, jak jsem se dostala domů. Ani nevím, jestli mě doprovodil na tramvaj nebo mě vyhodil uplně před kolejí. Poslední část večera, kterou si pamatuju je, když jsme vycházeli z klubu a já zakopla o schodek, přičemž jednička mě chytil a řekl, že jsme vyrovnaní za záchranu života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama