objekt nekonečno

9. května 2017 v 17:23 | Hipís |  Diary
Po tom všem na mě přišla docela deepk depka. Byla jsem zase nasraná. Hlavně sama na sebe. Navíc jsem utratila všechny peníze a nedošlo mi, že je víkend a státní svátek a já žádnej cash minimálně do úterý od máti nedostanu, protože mně nepřijde.
Měla jsem jít s jedničkou a basákem na koncert do Lesa, ale vzhledem k mojí finanční situaci jsem se domluvila s kamarádkou, že si s ní dám možná tak víno. Dala jsem si s ní pivo, protože bylo levnější, ale šly jsme do Lesa a já celou dobu předstírala, že jsem na koncertě.
Kouřila jsem sama venku na chodníku a kopala do kamínků na zemi, když na mě jednička začal řvát zdrobnělinou mýho jména, ať jdu za nima. Zvedla jsem hlavu a probodla ho pohledem, myslím, že si toho všiml, vrhl se na mě a začal mě olíbávat a objímat. Trochu jsem tam stála jako hadrovej panák a čekala, až je všechny přestane bavit bejt tak kontaktní.
Byl nějakej přehnaně milej a všichni jeho kamarádi taky a mně se chtělo na něj strašně začít ječet, protože už jsem ztrácela nervy. A nakonec jsem se sebrala a jela domů. Úplně domů.
Vesnickej vzduch vyléčí všechno, takže jsem se zasmušeně potácela po městě a mrzla s jedním lahváčem na lavičce u rybníka. Měla jsem všeho dost.
Pocit, že jsem ničitelka životů. Pocit, že ten člověk by se měl líp, kdyby mě nikdy nepotkal. A jo, vzpomněla jsem si na fotky, který mi posílal, když jsme se poznali. Vypadal jinak. Vypadal šťastně a zdravě a fakt dobře. Srovnala jsem si je v hlavě s tím, jak vypadá teď. Jakej má život. Vyhodili ho ze školy, je z něj smažka a vypadá jako bezdomovec. Co se mně na něm líbí, no to fakt nemám páru. Možná, že mě ti bezdomovci a smažky prostě nějak přitahujou. Protože jo, nejsem objektivní, vzhledem k tomu, že ho mám ráda, ale pořád mě fyzicky bere. Bylo by mu beze mě líp? Nezačal se mu život srát až po tom, co poznal mě?
Vždycky mně pak v hlavě dochází, jak mně kdysi jedna kamarádka dávala proslov o tom, že když jsem zmatená z toho, co cítím k jedničce a trojce, neměla bych do toho ještě motat dvojku. Já vlastně nejsem zase tak zmatená. Jsem zamilovaná do jedničky. Jakože fakticky zamilovaná. Taková ta hrozně na nic zamilovanost, kdy vám ten člověk dokáže ublížit během jedný vteřiny a ani nemusí vědět o tom, že by to udělal. Dvojku mám ráda. Tak nějak je to mezi námi fajn. Je přesně to, co jsem hledala. Souložíme bez závazků a k tomu všemu je to fakticky skvělej sex. A s trojkou nějak nevím. Trojka je moc stydlivá na to, aby se ke všemu nějak vyjádřila.
Přišla mi od něj zpráva.
"V sobotu je párty."
"To je jako pozvání?" kdybych mluvila, zním otráveně, protože mě tohle jeho vyjadřování unavovalo. Jako by bylo tak moc těžký napsat: "Nechceš přijít na párty?" Nebo: "Nechceš na víno?" Místo otázky, jestli nechci na víno mně napíše: "Nevím, jestli to víno zvládnu vypít sám. Asi budeš muset. Hm.
"Jasně, přijdeš?"
Po půl roce toho, co se bavíme mě konečně někam pozval a já zrovna byla doma. Jestli mě ještě někdy někam pozve, stane se zázrak, nevěřím tomu, že by to udělal. A fakt mě to mrzelo, protože představa, že uvidím jedničky výraz, když přijdu na oslavu narozenin jeho kamarádky s trojkou... To byl byl tak uspokojivej pocit.

Nakonec jsem se po příjezdu do Prahy zhulila s Dekou a Matfyzákem od nás z koleje a jeli jsme o půl jedné ráno nakupovat do Tesca. Koupila jsem si hrnec a zničeho nic ze mě opadly všechny moje problémy. Je ze mě kuchta. Mám hrnec, všichni běžte do hajzlu.
"Hele, když máš ty kluky očíslovaný, kolikátej objekt jsi pak ty?" zeptala se mě Deka. (Deka je nejvíc hustá holka ode mě z koleje. Hrozně moc hulí, pije slívu a pomalu a jistě se z ní stává moje nejbližší kamarádka, což je fajn.
"No vidíš, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela," zadívala jsem se na sebe, svírajíc svůj novej hrnec.
"Řekl bych, že objekt nula," ozval se přemoudřelej Matfyzák.
Já s Dekou ho máme rády, je fajn, když odjede, stýská se nám po něm, ale jakmile je tady, stačí jedna věta a už nám oběma leze na nervy. Jeho nejoblíbenější věta je totiž: "Vyměníš mi cígo?"
PROČ SI KURVA NEKOUPÍŠ TY POSRANÝ MÁČKA, KDYŽ JSOU JEN O PĚTIKORUNU DRAŽÍ, NEŽ TY HNUSNÝ VĚCI, CO KOUŘÍŠ TY. JÁ MĚNIT NECHCI, KUPUJU SI TO, CO MÁM RÁDA. HALELUJA.
A nejde jen o to. On je prostě celkově vyžírka. Navíc ty peníze má. Já a Deka to nějak neřešíme. Kilo sem, kilo tam, pořád jsme na mizině, ale nevadí nám to. Však jak se říká, peníze budou, my ne. Proto nemám ráda lidi, co jsou hamižný. Je to odpuzující. A musím jen dodat, že jsem z Matfyzáka byla na začátku roku docela hotová. Pak jsem zjistila, že je teplej, jenom si to ještě nepřiznal a tak tvrdí, že je bisexuál. A navíc je otravnej jak labutě na olbersdorfským jezeře. (To je zatopenej lom v Německu. Ty kreténský labutě maj v zálibě plavat k lidem a štípat, když pro ně nemáte nic k jídlu. Děvky.)
Ale kdybych si měla postěžovat na Matfyzáka, věnovala bych mu celou kapitolu. Uzavřela bych ho tím, že je to jedna z těch osob, kterou na jednu stranu nesnášíte, ale na druhou stranu by vám v tý společnosti chyběla.
"Připadám ti jako nula?" zamračila jsem se na něj, takže jsem přivřela oči tak, že jsem neviděla už skoro nic. Můj zkouřenej pohled, ha ha.
"Ne, ale myslel jsem to tak, že jsi nadobjekt. Oni jsou tvoji objekti. A ty jsi to, co by bylo i bez nich."
"Já si spíš myslím, že jsem objekt nekonečno."
"Nemyslíš objekt mínus nekonečno?" PROSTĚ MATFYZÁK.
"Ne. Vem si, že celej život potkáváš lidi, dejme tomu objekty. A ovlivní tě i ten, do koho třeba jenom omylem strčíš v tramvaji a omluvíš se mu. Celej tvůj život ovlivňujou úplný maličkosti a lidi, který potkáváš. A ty lidi budeš potkávat, dokud neumřeš, jenže ty nevíš, kdy umřeš, takže si můžeš říct, že vlastně do nekonečna. Tudíž já sama jsem objekt nekonečno. A ty jsi třeba objekt 31 897. Zatímco sám pro sebe jsi ty objekt nekonečno a já jsem pro tebe objekt 48 721. Celej život se budeš měnit. A ty lidi, respektive objekty, který potkáváš, na tom maj strašně velkou zásluhu. Jsem objekt nekonečno."
S touhle mega deep myšlenkou jsem uzavřela naši zhulenou debatu a ulehla do postele šťastná jako nikdy. Dobře, možná jsem byla štastnější. Ale po dlouhý době jsem zase měla pocit, že je všechno tak, jak má bejt. Protože jsem objekt nekonečno, mám svůj hrnec a všichni mi můžou políbit prdel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama