stará láska nerezaví

29. června 2017 v 20:09 | Hipís |  Diary
A tak se v posledních dnech každej den potácim od baru k baru a hledam jedničku.

Chtěla bych ho ještě vidět, než odjedu, fakt jo. Chtěla bych mu říct, že mě to všechno mrzí. Není to jen jeho chyba. Já za to můžu taky, když jsem mu tenkrát řekla, že budeme kamarádi a pak jsem ho pozvala k sobě, že u mě může přespat, co jsem si myslela? Že si pustíme hvězdný války, zkouříme se a budeme tančit na písničky od Hoštyho?
Věděla jsem, proč ho zvu k sobě, chtěla jsem s ním spát, jen jsem nečekala, že to doopravdy vyjde. Moje sebevědomí v tý době prostě bylo někde jinde. Ale můžu za to úplně stejně jako on.

Vlastně jsem se s nikým nerozloučila. Připadalo mně, že mám ještě tak měsíc do odjezdu, vůbec mně nedocházelo, že je konec června. Ani jsem neměla na koleji sbaleno, až doteď. Dneska ráno jsem se totiž dozvěděla, že naše ubytovatelka si trochu pomotala pojmy s dojmy a ubytovala na mým pokoji cizí lidi už dneska, když já mám smlouvu do třetího.
Říkala jsem si, kolik já mám času a co do tý doby ještě stihnu. Všem jsem přislíbila nějakou párty, pivo, podobně...
V neděli jsem byla s jednou kamarádkou, potřebovala jsem záchranu. Napsal mi Božský. Tak si říkám, jestli třeba nemá nějakou poznámku v kalendáři, 21. 6. 2014 - den, kdy jsem ošukal mojí malou milou. (Měla bych dodat něco jako berušku nebo zlatíčko, tak mně vždycky říkával, lol.)
Napsal mně totiž přesně 21. června. Nejdřív jsem jeho zprávu ignorovala, ale pak mně došlo, že to je zbytečný, protože mě bude otravovat, dokud neodpovím.
"Rychlovka?"
"Ne," napsala jsem jednoznačnou odpověď. Trvalo mně tak deset minut, než jsem se k tomu odhodlala, protože jsem si říkala, jak by bylo super ho zase vidět. Je tak vysokej. A hezky voní. A má velký ruce a nejlepší rty na světě. O jeho penisu psát nebudu, ne. Chybí mi, ale ještě si pamatuju naše poslední drama a do novýho fakt nejdu. Aspoň ne teď. Byla jsem tak moc zlomená. A teď jsem sice zlomená taky, ale nikdy se mně nikdo nedostal pod kůži tak moc, jako tenhle krypl. A nejhorší je, že zase začala působit moje milovaná vlastnost, hledat v lidech to dobrý.
"Třeba mně pořád tak ubližuje záměrně, má mě rád a chce, abych viděla, jakej to je hajzl a nechala ho bejt, protože mi nechce zničit život," řekla jsem v neděli kamarádce u skleničky vína.
"Nemyslíš, že bys aspoň zapomněla na jedničku?"
"Je pravda, že bych na něj možná přestala myslet, ale jsou i míň krutý způsoby, prostě odjedu a nějak se přes to přenesu. Nebudu myslet na to, že je možný, že ho potkám v hospodě nebo na koncertě. Nebude to možný, budu za mořem, pro krista."

Chtěla jsem se zabít. A ne kvůli Božskýmu, jenom to, co mně udělal, mě dostalo do takový depky, že jsem se chtěla zabít. Ovšem moje matka je záchranář, takže mě tenkrát ještě stihla dotáhnout k mýmu oblíbenýmu sexy doktorovi, kterej mně vlastně přivedl na myšlenku, že se zabít nechci.
Respektivě přemýšlím nad tím, jak je to jednoduchý. Jen tak hupsnout pod metro, zdržet tisícovky lidí, co spěchaj do práce. Ale už to neřešit. Neudělala bych to. Je to zbabělý a sobecký.
Nikdy jsem sebepoškozování nebrala moc vážně, měla jsem pocit, že když to lidi dělají, prahnou po pozornosti.
Moje spálená ruka mně připomíná, co jsem cítila. Nic. Bylo to asi takhle, necítila jsem vůbec nic, nemohla jsem brečet, nic mně nepřišlo zábavný, nic mě nebavilo, nechtělo se mi do ničeho, celý dny jsem ležela v pokoji, zírala do zdi a přemýšlela, proč bych na tomhle světě měla zůstávat, když nic nemá smysl. A tak jsem si každou dokouřenou cigaretu típla o ruku. Bolelo to jak zmrd, vždycky mně ukáplo pár slziček a na chvíli jsem měla pocit, že jsem zase člověk, ovšem většinu dnů, když jsem ležela a čuměla do zdi, jsem si připadala jako nic.

To je všechno, co si pamatuju. Jakej to byl pocit, to nevím. A to je možná ten problém, vždycky zapomenu, jakej to byl pocit. Strašnej, to vím. Ale neumím si vybavit, jak mně bylo. Neumím se do toho vžít. Tím pádem nevím, co bych riskovala.
Samozřejmě, že nedal pokoj, kdybych to v tu dobu neměla, pravděpodobně bych mu napsala, že jsem za dvacet minut u něj. Možná i dřív, jezdí mně tam přímej spoj a trvá to asi 8 minut.

I přes to jsem na sebe pyšná. Odolala jsem tomu. V pondělí mi napsal naposledy. A teď je v Dublinu. Vím, že už nemám šanci ho tady zastihnout a je to nesmírná úleva.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luce Luce | Web | 30. června 2017 v 20:17 | Reagovat

Taky dobrá story :D "po nějakým tom pátku", to jsem měla napsat na úvod svýho epickýho comebacku.

No ani nevíš, jakou mam radost, že jsem našla jednoho pozůstalého, myslím, že každý už má svůj vlastní život a nemá na to čas :) Ale přijde mi hezký, že se alespoň někdo na blog vrátil něco tvořit.

2 Retrospektivní Píča Retrospektivní Píča | 3. července 2017 v 22:37 | Reagovat

Mysli na Kurta, bude líp. Žasni nad tím, že žiješ a zkus to žasnutí proměnit v radost ze života. Klišé, ano. Ale myslím to dobře. Come as you are girl 😊

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama