článek, co mi zhoršil den

13. února 2018 v 22:56 | Hipís |  storýčka
V posledních dnech se necítím úplně dobře. Ne, že bych byla nemocná, i když to jsem možná taky, těžko rozpoznat s mým kuřáckým kašlem, zním jako bych měla choleru, hnus.
Každopádně nevím, co přesně mně je. Jsem si vědoma toho, že moje psychika zažívá něco jako stres, kterej vlastně tak uplně nevnímám, protože jsem pořád zhulená. Přičemž trávu používám jako prostředek k úniku.

Každý den kontroluju email. Fakticky každý den. V pátek to bude pět týdnů od podání mojí přihlášky na vysokou ve Velký Británii a mně zatím nepřišlo ani jedno vyjádření. Přičemž je to moje poslední šance. Na vysokou. Jestli tohle krachne, krachne celej můj studentskej život, leda bych byla schopna si všechno zafinancovat příští rok sama a do toho pečlivě studovat ve městě, který nenávidím na škole, která mě nebaví.
Dobře, ta nenávist k Praze asi není až tak úplně nenávist. Mám Prahu ráda. Hodně mi dala a hodně mi vzala, hodně mě naučila a žádný město na světě se jí nikdy nevyrovná. Další věc, co mě trápí. Občas jen tak jezdím tramvají na černo sem a tam a poslouchám svůj pražskej playlist z loňskýho jara. Nostalgicky vzpomínám na rozmazaný rána u objektu číslo dva a na noci, který nikdy nekončily, když jsem potkala jednorožce.
Zbývají mi tři týdny tohohle šílenství. Za tři týdny už budu vědět, jestli jsem v hajzlu nebo jestli jdu na vysokou.
Ne, že by se tyhle dvě věci vylučovaly, stejně jsem v hajzlu a nezáleží na tom, jestli mě vezmou nebo ne.

Mé špatné nálady mají původ v uvědomění si toho, že držím svůj osud ve vlastních rukou. Upřímně, z týhle věty se mně teď dost navalilo.
Otec je nemocný. Jakože na hlavu nemocný. Moc o tom nikdy a nikde nemluvím, protože lidi berou některý druhy poruch osobnosti jako něco, co je strašně cool, protože Kurt Cobain byl přeci taky bipolární. Dost často se shledávám s tím, jak o sobě spousta lidí tvrdí, že jsou bipolární, ba dokonce i schizofrenici a podobně, na svých sociálních sítích, na blogu, všude. Každopádně maniodepresivní lidi si většinou vůbec neuvědomují, že jsou nemocní. Nebo si to uvědomují, ale rozhodně o tom nemluví a nepřipouští si to.
Můj otec mě trápí. Pracuje pod firmou mýho otčíma, kterej mu dává výplatu v přídělech podle toho, kolik má zrovna odpracovaných hodin, protože můj otec není schopnej vyjít z měsíční výplaty jako normální lidi. Takže se dost často stává, že nemá co jíst. Moje rodina je v tomhle ohledu dost zvláštní, v podstatě k nám můj otec patří, i když jsou s mamkou rozvedení, ona se o něj pořád stará, protože po někom jsem tuhle záchranářskou povahu zdědit musela. Každopádně mi láme srdce ho vidět na dně, trápí mě. Trápí mě, že když mu balím do krabičky zbytky z oběda, kroutí se a vymlouvá se, že doma jídlo má a že to vůbec nemusím, protože nechce, abych věděla, jak špatně na tom je.
Je nezodpovědnej. A to víc než já.

Nemám peníze. Jakože vůbec.
V práci teď mají hodně lidí a já mám vysoký výdaje. Nezaplacená pokuta za jízdu na černo v MHD, taky jsem si půjčovala od kamarádky, abych zbytek měsíce vyžila, půjčovala jsem si od mamky, měla bych zaplatit to a tamto a já nemám. Nemám ani na jídlo. A jo, uvědomuju si, že jsem si právě před chvílí kvůli tomuhle stěžovala na tátu.
Jenže jeho jediná povinnost je chodit do práce. Já jsem student. Nedávno bylo zkouškový a já prostě nemůžu chodit do práce mezi zkouškama, protože se svým laxním přístupem bych se nenaučila absolutně nic. A navíc je mně dvacet, pořád mám nárok na to se teprve učit tomu, jak být zodpovědná.
V neděli večer jsem snědla jedno kolečko salámu z ledničky mojí spolubydlící, protože jsem měla hlad a neměla jsem peníze na jídlo, tak jsem potřebovala nějak umlčet můj kručící žaludek.
Děsí mě to, kolik věcí musím zaplatit a že na to nemám. Bojím se toho, že mi někde něco uteče a já se zadlužím a dostanu do průseru.

Trápí mě tolik věcí. V mojí hlavě vyskakuje jedna myšlenka za druhou. Jako lavina. A čím víc nad tím přemýšlím, tím hůř mi je. Mám problém s marihuanou, jsem si toho vědoma. A mám problém čelit tomu, že jsem svýho štěstí strůjcem, sama sobě pánem a že bych se měla naučit objednat sebe samotnou k doktorovi. Mám problém s tím být dospělá, protože nemam páru, jak se to dělá.
A protože mi je mizerně a myslela jsem si, že psaní tohohle článku mi třeba trochu pomůže, ale naopak jen zhoršilo činnost mýho mozku, co se týká přemýšlení nad píčovinama, jdu si ubalit brko, abych mohla ležet v posteli jako tělo bez duše a usmívat se nad tím, jak je všechno easy a v klídku.

Možná se předtim ještě vybrečim do polštáře.
Zkurvený stresy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 14. února 2018 v 3:56 | Reagovat

Mně taky zhoršil den, tak snad příště takové články nepsat. :)

2 violetnikol violetnikol | Web | 25. února 2018 v 14:01 | Reagovat

Je mi smutno jen když tenhle článek čtu. Přijde mi, že jsi úplně přesně popsala ty rozdíly mezi pozérama typu "hele mám depresi jo a taky náběh na schizofrenii" a tím, jak to skutečně je, když tím někdo trpí.
Je mi líto Tvýho táty a i Tebe, že se kvůli tomu trápíš. Četla jsem článek o vejšce v Británii, doufám, že Ti to vyjde. Já se teď také hlásila na vysokou, ale už vím, že mě nevzali, happens.
Celkově mi přijde, že když je člověk studentem a do toho má ještě pracovat, není možný to zvládat s čistou hlavou. Zvláště když je ta škola těžká a je období těch nejdůležitějších zkoušek.
Přeju Ti jen to pěkné a doufám, že se to brzy zlepší, já se řídím heslem, že po každé bouři vyjde sluníčko, tak doufám, že ty slunné dny přijdou i k Tobě ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama