melancholická holka

14. března 2018 v 1:23 | Hipís |  Téma Týdne
Sedíme v mým domovským městě s kamarádkama ze střední na kávě v místní kavárně. Neviděla jsem je několik měsíců, když nepočítám maturitní ples našeho gymplu, kdy jsem byla pod vlivem mnoha omamných látek a večer mám docela v mlze. Nechala jsem se ukecat, protože jsem poslední dobou velmi pozitivně naladěná a hlavně jsem strávila tři týdny v posteli s chřipkou.

Bývaly jsme prima parta. Měla jsem kamarádku Lee. Vlastně to byla holka, co mi udělala první layout na blog. Skamarádily jsme se v osmý třídě, kdy nás okolnosti donutily si k sobě přisednout. Byly jsme jediný členky party, co neměly sousedku. Ona nosila plísňový džíny a třpytivý trika, když byla přestávka, zapnula si písničky a házela hlavou při předstírání, že je zpěvačka. Já jsem většinou seděla v koutě, kreslila si obrázky a snažila se vyhnout úderům tělocvikového pytle, který po mně házel král plísně.
Našla si kluka a já jí vyčetla, že se na mě vykašlala. Štvalo mě to hodně dlouho, ale pak jí dal kopačky a všechno bylo jako dřív, než v roce 2012 odjela na dovolenou do Řecka, našla si tam jinýho a s tím se na mě vykašlala skoro úplně, ale pořád byl pryč. A pak přišel ten rok, co se dala dohromady s naším spolužákem a ten nám úplně rozvrátil přítelství. Naše rozhovory probíhaly jedině v její lavici, kdy jsem já musela přijít, abych s ní probrala můj dramatickej život. A pak skončila střední a my se pohádaly. Přijela jsem za ní až do Brna a ona na tu posranou kávu nedorazila.

S tou druhou se známe od dětství. Je to ta holka, o který si myslíš, že je píča, ale máš ji ráda. Co nastoupila na vejšku, vídáme se zřídka. Má svojí partu a čuchá s nima poprs.

Kávu jsme vypily, zdrbnuly jsme spolužáky, nevěřila bych, co všechno se děje. Kluk mojí spolužačky je ve vězení, jiná chce DALŠÍ dítě.
A pak přišla ta chvíle, kdy jsme začaly vzpomínat na starý časy.
"Nechybí vám ta jednoduchost středoškolskýho života?" řekla jsem zamyšleně a to bez požití marihuany.
Pamatujete, jak jsme se ožraly v bordelu, když nám bylo třináct? Na to, jak jsi volala a zazvonil ti mobil! Nebo jak jsme byly na týden v Německu a bydlely na tamnějším intru. Pletly jsme si náramky se jmény One Direction a přihlašovaly se na ty jejich pošahaný počítače, jen abychom mohly číst twitter členů kapely. Harry Styles měl tenkrát jen 250 tisíc followerů! Skládaly jsme písničky a psaly si kulturní deníky. Král plísně mě mlátil a šikanoval, ale vždycky jsme byli kamarádi. Chodily jsme na párty na místní diskotéku napodobovat tančící smažky a ten finskej hokejista mi zpíval finský koledy pod městským vánočním stromkem u pití levnýho červenýho vína. Měl dlouhý vlasy, modrý oči a byla to láska na první pohled. Zval mě na jeho chatu v Laponsku, říkal, že je tam teď vidět polární záře. Skončilo to obyčejně, na lavičce v parku předtím, než odjel. Chodil s finskou vice miss a pak jsem tu byla já a naše krátká aférka. Proč já, to snad nikdy nepochopím.

Objednaly jsme si další pití a se smutnými úsměvy si vykládaly o tom, jak je dospěláckej život strašnej. Chtěla bych být zase dítě. Chtěla bych mít třináct, jezdit na skejtu po břiše a stanovat na zahradě se spoustu energeťáků a chipsů, číst bravíčko, vykládat si budoucnost a ztrapňovat se před staršíma klukama. A taky se ožrat v bordelu, jasně, to je veselá historka, ale o tý někdy jindy.
Z toho vzpomínání je mi vždycky smutno. Život utíká tak strašně rychle a nemůžu uvěřit tomu, když mamka tvrdí, že s věkem je to rychlejší a rychlejší, protože můj život se jistojistě řítí do neznáma neskutečnou rychlostí a já mám strach. Přeci už to nemůže být rychlejší.

Vzpomínky mě zachraňují. Vzpomínky na úsměvy, oční kontakty, na šťastný momenty. A to je možná to, co lidi drží zpátky. Píšu si blog, protože si chci pamatovat, co se v mým životě dělo. Neopakovat stejný chyby. Ale hlavně se k tomu vracet. Znovu prožívat to, co jsem prožívala v danej moment. Skrze hudbu, skrze články, skrze fotky. A pak si píšu i deník. Maluju obrázky z daných momentů.
Tvrdila jsem, že jsem pozitivně naladěná. Ale mám strach. Zapírám sebe samotnou, tvrdím, že jsem v pořádku, ale vzorně se chovám jen proto, že se bojím nového. Lpím na starém. Žiju z toho, co už se stalo a předstírám, že mě omrzelo drama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 realistkadneska realistkadneska | 14. března 2018 v 12:38 | Reagovat

Ten strach je cítít :-( , ale máme ho všichni.

2 stuprum stuprum | Web | 15. března 2018 v 2:56 | Reagovat

Škoda, že jsem tě nepotkal v baru, pamatoval bych si tvé rysí oči navždy! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama