špatnej den

13. června 2018 v 17:39 | Hipís |  Diary
Zkurvená špatná karma. Nebo už nevim, proč se mi v životě sere každá maličkost, na kterou sáhnu.

Včera jsem odpoledne měla několik nepřijatých hovorů od univerzity, přičemž po mně chtěli, abych se dneska dostavila na pohovor. Odmítla jsem je kvůli tomu, že je pro mě moje práce důležitá. Zazdila jsem možnost jít do prváku a odsouhlasila na sto procent nultý ročník, kvůli práci.
Když nám skončila směna, kráčím si to s Joem k východu, smějeme se, vtipkujeme a najednou mě doběhne supervizorka se slovy: "Zítra nemusíte chodit."
"Proč?" vyštěkla jsem na tu tlustou polskou čundu.
"Nemáme pro vás práci, ve čtvrtek zavoláme."
"Bullshit," začala jsem se vztekat.
"Uklidni se, vždyť říkali, že ve čtvrtek půjdeš," řekl Joe.
"Joe, jsme pracovníci z agentury, oni vůči nám nemají vůbec žádnou povinnost. Řekla mi to jen proto, aby mě uklidnila, protože viděla, jak mi na čele nabíhá žíla a je to posraná tlustá Polka, co se jenom bojí říct, že mě vyhodili, protože nechce dostat přes píču."
Měla jsem pravdu.

"Volali Mikovi do agentury, žes řekla, že něco neuděláš," oznámila mi sestra důvod mýho padáka, když jsem se zkroušeně přibelhala domů. To jsem neudělala. Samozřejmě. Celou dobu jsem pracovala poctivě, protože taková já jsem, když už jsem v práci, miluju pracovat. Nehledě na to, že se mnou poslali domů i našeho indickýho kámoše, kterej nemluvil, tak by mě zajímalo, co uvedli jako důvod jeho vyhazovu. Protože ten, jehož jméno zní jak Bangladéž, se dřel jak mezek.
Bylo úterý. Úterky mívám depky.
Po cestě z práce jsem si sedla na břeh jezera, ubalila si poslední cígo, protože mně došly filtry a přemítala o svým zkurveným životě. Proč. Proč mám špatnej den už půl roku. Je to proto, že jsem pomstychtivá potvora a mám špatnou karmu?
Je pravda, že bych na tom pořád mohla být hůř. Mám se skvěle, ale moje nestabilní psychika to občas úplně nezvládne.
Declan nepřijel. Výmluvy, výmluvy, výmluvy. A do toho několik zpráv ohledně jeho přítelkyně Sáry, která má mimochodem ve dvaadvaceti letech dvě děti a dost škaredý zuby. Celá je škaredá. Opravdu mi nezbývá nic jinýho, než si myslet, že mě nechal kvůli ní jen proto, že je to neteř jeho šéfa. Declan nenávidí děti.
Myslela jsem si, že když mu řeknu, jak se cítím, uleví se mi, ale on povýšil ignoraci na úplně jinej level. Nedostávám zobrazeno, v podstatě ho ani nezajímá, co mu chci říct.
A mně v hlavě vyběhlo jen: "You're a redneck heartbreak who's really bad at lying."
Takže asi takhle. Běž všem svým kamarádům říct, jaká jsem šílená a obsesivní, já řeknu těm mým, že jsi gay a máš malý péro. Což není pravda, jasně, ale jsem naštvaná, ublížená a znechucená. Ne, že bych ho ještě chtěla po tom, co šuká roztáhnutou sešitou vagínu, potom so líbá borku, jejíž zuby zažily první světovou. Ale pořád mám někde v koutku hlavy ty hezký chvíle.

"Jsi otravnej, jak se pořád omlouváš."
"Skvělý, vyhrávám!" řekl.
"Vyhráváš? A co jsi vyhrál?"
"Tebe," zašeptal mi do ucha a políbil mě do vlasů.
To bylo ještě když mi tvrdil, že dlouho nepotkal člověka, jako jsem já. Dzieki bardzo.

Takže nemám práci, nemám univerzitu a nemám Declana.
Ale mám sestru, mám skvělý spolubydlící, milovanýho psa a střechu nad hlavou.
(Prachy taky nemam, měli byste vidět, jak vypadalo naše úterní ráno, když nám došel tabák. Zjistila jsem, že kouření není můj zlozvyk, ale doopravdy je to moje závislost, ups.)
Dnes jsem měla jít za sestrou do agentury na pohovor, přičemž mi řekla, abych se vynasnažila vypadat co nejlépe, že mi to musí fakticky slušet. Trvalo mi hodinu a půl, než jsem se nalíčila. Pak mi řekla, že vlastně stačí, když pošlu životopis.
A pak se stalo něco divnýho.
Včera jsem s mojí spolubydlící Nikou probírala sex a tak jsme si projížděli galerii penisů, kterou mám v telefonu. Jasně, druhej Declan. Na jednu stranu toho kluka fakt miluju, protože mi do života přínáší radost i po tom, co se spolu už absolutně vůbec nebavíme.
Dnes Nika přišla s tím, že jí jakýsi Declan poslal žádost o přátelství a kterejpak Declan to byl?
Jsem zmatená, myslela jsem si, že se mě chce zbavit a nechce o mně už nikdy slyšet, psát mojí sestře je jedna věc, ale kde proboha přišel na mojí spolubydlící a co jí kurva chce?

Rejpu se sama v sobě každej den a tak nějak nevím, jestli se tentokrát nemám poddat svýmu vnitřnímu Satanovi. Protože mi možná přijde, že jsem to trochu už udělala. Napsala jsem vedení firmy, ze které mě vyhodili, že se dopustili rasové diskriminace a zamířila jsem na svoje oddělení. Teď je na řadě Declan. Ten třetí Declan. Declan, co mi nasliboval hory doly a zradil mě.
Lidi mě přesvědčují, že mi přeci neudělal nic tak hroznýho.
No, to je pravda. Ale já chci, aby trpěl. Za všechny lidi, co mi kdy ublížili. A proč on? Protože nechtěl drama a já mu na to řekla, že drama nebude, dokud mi nedá důvod. Myslím, že randit s někým jiným, když souloží se mnou, je dostatečnej důvod na to, abych mu do života vmetla trošku dramatu. V pátek jdu na pivo s jeho šéfem, bylo to tak strašně jednoduchý.

Přemýšlím o tom, zda je moc zmrdský předstírat těhotenství a následnej potrat. Nechci peníze, chci mu škodit. Ale tak nějak jsem zatím ještě neobjevila, zda vůbec existuje nějaká hranice, co je moc a co je málo. Jak daleko je můj vnitřní Satan ochotnej zajít?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama