zmatky, zmatky, zmatky

10. června 2018 v 20:32 | Hipís |  Diary
Jasně, že to moc nehrotím. Prostě to je mnou. Nebo už jinak nevím.
Jak je možný, že když už se zdá, že jsem konečně našla někoho, kdo v mým životě nebude dělat drama a bude mě mít rád, vyklube se z něj jen dobře vychovanej fuckboy?

Začala jsem chodit do práce. V pondělí nám nasadili skennery v podobě roborukou. Seznámila jsem se s hubeným angličanem Aidenem, co se mi docela líbí, ale hlavně se zrzavým Joem. Joe bydlí o ulici vedle, je to škaredej třicetiletej zrzek, co prodává hulení, ale je s ním neskutečná sranda.
Všichni v práci jsou skvělý. Během týdne jsem zapadla do kolektivu, jako bych s nimi pracovala už léta. A Joe je můj současnej nejlepší kámoš.
V úterý večer mi Declan napsal, že se mi omlouvá, že neodepsal, ale byl s někým na pivu. Povídali si prý až do jedný do rána. "Aspoň byla sranda," snažila jsem se najít něco pozitivního na tom, co mě znervózňovalo. Ale pořád jsem si říkala, že s někým, jak můžu vědět, o kom mluvil, že jo.
"Ne tenhle druh srandy..." odpověděl mi Declan.
A tak to začalo. Nejistota a všechny ty sračky, co mám v sobě v podobě svých daddy issues a taky po všech těch zkušenostech s fuckboyema. Co když potká někoho, kdo je lepší než já?
Ve středu jsem měla obědovou pauzu a zapomněla jsem si oběd, takže jsem seděla v prostoru vyhrazeným pro kouření a volala s kolejní sestrou.
"Mám pro tebe špatné zprávy," blikla mi zpráva od Declana.
"Jasně, špatný zprávy, zamiloval se do tý borky, co s ní byl na pivu," zasyčela jsem.
"Nebuď drama queen, nic takovýho se nestalo," řekla mi kolejní sestra a rozlučily jsme se, protože jsem si chtěla aspoň do pusy ještě nasypat hrst ovesných vloček, abych zase náhodou neomdlela z hladu.
"Ta holka, se kterou jsem byl párkrát na rande to začala brát nějak moc vážně. Chtěl bych ji respektovat a zároveň tebe, tak jsem si myslel, že by byl dobrej nápad to říct hned. Ale pořád se můžeme vídat, mám tě rád, je s tebou sranda."

Můj vnitřní Satan se otřásl, jako by ho někdo ve spánku pošimral peřím pod nosem. A moje šéfová mě poslala na úplně jiný oddělení, kde jsem sama čtyři následující hodiny balila krabice. Chtělo se mi brečet a vztekat se. Vlastně ani nevím, co se mi chtělo, možná dokonce zvracet. Byla jsem tak ublížená.
Říkala jsem mu o svým strachu, jak mě lidi celej život opouští, říkala jsem mu, že s ním nechci spát moc brzy, tvrdil, že nechce vztah. A já jsem byla ochotná to respektovat, sama se na něco takovýho pořád necítím, ale plán byl takovej, že budeme kamarádi, co souloží, protože by nám to oběma vyhovovalo. Snažíme se pracovat a moc času stejně nemáme. Ale já tak nějak doufala v monogamii.
Nevěděla jsem, co říct. Několikrát jsem musela na záchod si opláchnout obličej a dýchat. Bylo mi příšerně. Tak příšerně, že když se přede mnou objevil můj spolubydlící, že ho dneska zrovna poslali do práce, nechápala jsem, kdo je a co po mně chce.
Vybouchla jsem Declanovi do chatu a nechala ho zažít moje poloviční šílenství.
"Nenechalas mě to vysvětlit," vymlouval se do telefonu, když jsem se konečně dočkala pracovní cígopauzy. "Mojí prioritou je práce a nechci a ani jsem nechtěl vztah. Vážný je to v tom, že ta holka je neteř mýho šéfa a musím v tomhle ohledu jednat rozumně. Nechtěl jsem ti ublížit a rozhodně jsem tě nechtěl využít, kdyby to všechny udělalo šťastný, nikdy bych už s nikým nesouložil."
Mlčela jsem. Pořád jsem se cítila zneužitá.
"Nejsem naštvaná proto, že sis našel někoho lepšího, jsem naštvaná proto, že ses scházel s někým jiným, zatímco už jsi spal se mnou i potom, co jsem ti řekla, že to pro mě něco znamená."
"Proč jsi teda tvrdila, že nemáš zájem a když se tohle stalo, tak se cejtíš ublíženě? Mrzí mě to, pořád bych se s tebou chtěl kamarádit, ale jestli to nechceš, rozumím tomu a i když mě to sere, pravděpodobně na to máš právo."
"Nikdy jsem neřekla, že nemám zájem!"

Nadechla jsem se. Hodně jsem o tom přemýšlela.
"Omlouvám se, že přehnaně reaguju, ale mám špatnej den," vydechla jsem nakonec.
"Všechno zapomenuto? Mrzí mě, že máš špatnej den. Mně je hrozně, jsem unavenej a všechno mě bolí..."
A tak jsem uzavřela tuhle konverzaci, i když jsem se cítila příšerně.
Následující dva dny jsem byla nepříjemná a mrzutá a on to přežil. A pak mně můj kamarád Filip po tom, co jsem mu pověděla celou tuhle historku, řekl, že mu mám dát šanci. Že by to už dávno vzdal, protože moje šílený já by mu za to jinak nestálo. Jenže o to šlo. On nezažil moje šílený já. Ale já se rozhodla, že kluci tomu přeci rozumí líp než já. Všichni mi říkají, abych mu dala šanci.
Domluvila jsem si s ním tedy rande na úterý. Jenže včerejší ráno jsem se probudila se skvělou náladou, zatímco on měl vztek a veškerý moje snahy o rozveselení utnul, přičemž jsem si ještě vysloužila pár nehezkých slov.
"Omlouvám se, mám špatnej den, nechtěl jsem na tebe vystartovat," dodal.
A tak jsem mu popřála hezkej den a rozhodla se, že je lepší ho nechat na pokoji.
Je to víc než dvacet čtyři hodin a já jsem mu nestála za jedinou zprávu.
Když jsme se poznali, odepisoval mi do pěti minut a využil každou příležitost k tomu, aby mě mohl rozesmát. Uvěřila jsem tomu, že to myslí vážně, protože nejsem zvyklá na hezký chování. Nejsem zvyklá na kluky, co se smějou mým trapným vtipům a co si myslí, že jsem hezčí, když mám tepláky, než když jsem upravená.

A tak přemýšlím o tom, co mám dělat. Kde jinde ho najdu? Kluka, co má dvacet jedna, pracuje na farmě a je to perfektní Johny k mojí Taylor. Šetří si na dům, soustředí se na práci, v hlavě to má srovnaný. Younger than my exes but he act like such a man. Měl strašný dětství a jeho psychika na tom taky není nejlíp, ale díky tomu, co má všechno za sebou s ním můžu mluvit několik hodin o všem. O největších hloupostech, co mě napadnou, ale i o životě a rozebírat všechny ty filozofický kecy. Kluk, co poslouchá country, jezdí na motorce a v životě má víc špatnýho štěstí, než je zdrávo. A k tomu ten skvělej sex a milion maličkostí, který z něho dělaj toho speciálního člověka, co mi pomotal hlavu. Smrká do látkových kapesníků, nenávidí fazole a myslí si, že jsem úžasná i po tom, co jsem mu omdlela v koupelně. Uvědomila jsem si, že jeho smích je jedna z nejmilejších věcí, co jsem v posledních pár měsících slyšela. Líbí se mi, jak se nemůžu pořádně soustředit, když na mě mluví. Chtěla jsem ho. A pořád ho chci.
A počkala bych na něj. Ale ne takhle.
Nejsem jeho boxovací pytel, na kterým se vyvzteká, když má špatnej den, aby mohl jít za svojí vesnickou holkou a udělat jí čtyřikrát za večer. A nechci, aby se se mnou někdo bavil jen proto, že se cítí zodpovědně za to, abych se necítila zneužitě. Já už se tak kurva cítím a tohle jeho chování to asi jenom zhoršuje.

Snažím se na to vysrat. Ale dneska je nějaká špatná konstalace hvězd a já už přemýšlím o tom, jak se mu pomstím, až mi napíše, že v úterý nepřijede. Protože jestli se tohle stane, já v sobě tu děvku už dýl neudržím. Druhej Declan byl jedna věc, ten člověk pro mě neznamenal nic víc, než velký péro. Ale v tohodle kluka jsem vložila důvěru (zase, kráva blbá nepoučitelní). Nescházíme se tak dlouho, takže to pořád není na zlomený srdce. Ale bolí to.
A pak přišla skvělá událost. Napsal mi můj kamarád z vejšky Mára, co mně většinou píše jen ožralej, jestli mu nechci vykouřit. Má oči jako Božskej a vlastně si jsou celkově dost podobný. Jenže Mára je kokot, Božský je Božský.
"Mohl bys mi říct, proč tyhlety tvoje kydy píšeš zrovna mně? Vypadám jako coura?" zeptala jsem se ho.
"Ani ne, ty jsi coura."

Bylo to venku. Ne, že bych nevěděla, že jsem coura.
Jenže já už nechci být Samantha, chci být Charlotte. Nepotřebuju prince na bílým koni, potřebuju někoho, ke komu bych mohla přijít jednou týdně, užít si skvělej sex a dva dny se válet v posteli a tulit se. Bavit se o všemožných kravinách a necejtit se tak osaměle. Protože mě fakticky sere bejt mnou. Sere mě, že nemám nikoho, kdo by chápal moje myšlenkový pochody. On je chápe, chápe mě asi nejvíc ze všech lidí, co jsem kdy poznala. A i když je mladší, mám pocit, že toho ví o moc víc než já, ale ne tím špatným vlezlým způsobem jako to bylo u jednorožce, kterej mě nutil poslouchat jeho dementní názory na politiku a historky o dinosaurech.
My doopravdy konverzujeme.
A mně se líbí.
Ale teď už to je asi stejně všechno jedno...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 12. června 2018 v 1:56 | Reagovat

Chceš být agresivní čůza, která ovládá všecky dicky na povel?

Lepší zůstat hezky roztažená při zemi a naučit se ovládat své oduševnělé tužby. :)

2 stuprum stuprum | Web | 12. června 2018 v 2:02 | Reagovat

Víš, jedna moudra duše, Laura Marling, kdysi prohlásila, že všecko je o sexu. Řekli to před ní jiní a i po jiní to ještě řeknou, ale nikdo to už tak hezky nedá do textů a nikdo to zaručeně tak pěkně nezazpívá. :)

A když i puritánka a rozumná, citlivá tajnůstkářtka přiznává, že světu vládne sex, je načase si uvědomit, že monogamní vztahy nemají u většiny populace šanci a buď se s tím srovnat, nebo prostě se tahat při dnu s nějakými věrnými uzlíčky bolesti, se kterými možná prožiješ spokojený život, ale těsně před hrobem tě nedostatek DRAMA zamrzí a rozpláče. :D

3 Niko Niko | Web | 13. června 2018 v 0:28 | Reagovat

To se podda, chce to čas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama