30 days blog challenge #2

30 days blog challenge > day 19

16. května 2014 v 20:34 | Hipís
Mám sem vyvěsit svůj obrázek bez učesaných vlasů a makeupu. Nevím, nedělala jsem to už kdysi? Protože já se dřív nemalovala. :D Ale mám tu jednu animaci, kterou jsem udělala asi před půl rokem. Nemyslím si, že bych se nějak změnila. Takhle vypadají moje vlasy, když s nimi nic neudělám, takže docela na nic a nenamalovaná už se skoro nepoznávám. :D

30 days blog challenge > day 18

13. května 2014 v 20:23 | Hipís
Dneska bych sem měla hodit svůj TO DO LIST.
A protože já ho mám na blogu napsaný, tak TADY je odkaz, nechce se mi to psát znovu. :D

30 days blog challenge > day 17

11. května 2014 v 20:27 | Hipís
Tak jsem si pročítala starý články v rubrice diary a říkám si, jak jsem byla vydeptaná z konce Charlie Straight a strašně zaujatá proti Lake Malawi. Přijde mi to docela vtipné vzhledem k tomu, že mi stačil jeden koncert, abych úplně obrátila a tvrdila, jak jsou Lake Malawi super a jak jsem ráda, že to takhle dopadlo. Jakože jsem ráda, to jo, jen to vypadá hrozně vtipně, když jsem ještě před pár měsíci byla přesvědčená o tom, že mě to bavit nebude. :D
Dneska mám na seznámku něco, čeho lituji.
Já lituji spousty věcí, i když se snažím nelitovat, protože v tu chvíli jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla, řekla jsem to, co jsem říct chtěla a když jsem neřekla něco, co jsem říct chtěla, byla jsem jen posera a toho litovat prostě nemůžu, stejně s tím nic nezmůžu.
Ale abych k tomu napsala aspoň něco, v tomhle článku jsem vám napsala jednu opilou historku. A teď si o mě myslete, co chcete, myslete si, že jsem divná, myslete si, že jsem nějaká pouliční kurva (nejsem, přísahám!), ale já lituju toho, že jsem se vymlouvala a nikam s ním nešla, protože kdyby se to stalo, zlomil by mi srdce a já bych se na něj dokázala aspoň naštvat. A myslím, že bych o to přišla snad i lepším způsobem, než jakým jsem o to doopravdy přišla. Dokonce i za lepších okolností a tak. Omluvte mě, že jsem tak otevřená, ale mě zrovna tohle trapné nepřijde. Stejně tenhle blog nikdo, kdo mě zná, nečte (doufám), tak je to jedno, ne?

30 days blog challenge > day 16

9. května 2014 v 11:59 | Hipís
Design blogu měním častěji než ponožky.
Dobře, tak zle na tom ještě nejsem, pořád ponožky měním častějc. :D
Ale já se prostě nemůžu spokojit s tím, jak blog vypadá. Nevím proč. Je docela divný mít bílej blog, ale tak co, aspoň chvilku to tu nechám. Pak se asi zase vrátím k tomu starému vzorovanému pozadí a žádnému záhlaví.
To je jedno, rozhodla jsem se pro další den challenge. (Já si fakt jedu svoje pravidla challengí. :D To je možná důvod, proč mi žádná cvičící challenge nezabírá. Aha.)
Dneska bych vám měla napsat jednu opilou historku.
Těch je, ale nevím, která je lepší. Nebo spíš která je horší, protože většina mých opilých historek je o tom, jak někoho oblejzám. Hnus, že? Napadlo mě, jestli bych třeba nemohla napsat historku někoho jinýho, ale to bych už asi fakt hodně měnila pravidla challenge. A pořád přemýšlím, proto píšu taková hovna. :D
Tak jo, takhle je asi nejmíň nechutná a každý se jí směje (i když já nevím proč, mě to přijde doclea smutné).
Kdysi dávno (jo, dávno, zhruba před rokem) jsem si myslela, že do Božského už zamilovaná nejsem, ale pak jsem ho uviděla na jednom plese. Přišel, pohodil tou svojí krásnou hlavou, světla zazářila skrz jeho půvabnou tvář a tohle všechno jsem si vymyslela, on prostě jen přišel a zamával mi. A první věc, která mě v tu chvíli napadla bylo: "Holky, jdeme na panáka!"

30 days blog challenge > day 15

4. května 2014 v 13:35 | Hipís
Text písně, která dokáže popsat tvoji aktuální náladu.
Hahaha, to je docela těžké, protože já mám obvykle takových písniček strašně moc, ale v poslední době si nejsem jista svou náladou, takže ani nevím, jakou písničku bych vám sem měla dát.
Hups, teď mě jedna napadla.
Nemyslete si o mě nic špatného. Vlastně já si ani dřív tolik nemyslela, že by se mnou ta písnička mohla mít něco společnýho, poslala mi to kámoška, že si myslí, že moje situace přesně odpovídá týhle písničce a já jí to vymlouvala, že to není pravda, ale když jsem se nad tím tak zamyslela a pořád se zamýšlím, tak měla asi pravdu. :D
To je fuk, nebudu chodit kolem horké kaše.

Please tell me I'm your one and only,
or lie and say it at least tonight.
I've got a brand new cure for lonely
and if you give me what I want,
then I’'ll give you what you like.
(...)
Emotions aren’'t that hard to borrow,
when love's the word you've never learned.

Moje asi nejoblíbenější části písničky. Čekali jste Taylor? Cha cha! Špatně! :D Přemýšlela jsem o spoustě Taylořiných písniček, ale pravdou je, že jsem se dokonale stotožnila se spoustou z nich, ale zhruba před rokem. Teď to v našem vztahu nějak skřípe. Možná proto, že Taylor je svým způsobem dokonalá a já ne, takže v poslední době je chyba spíš na mý straně, než na stranách těch kluků.

30 days blog challenge > day 14

21. dubna 2014 v 20:57 | Hipís
Něco nechutného, co děláš.
Hahahahaha, nenávidím nechutné věci a teď tak přemýšlím, že určitě jako každý dělám něco nechutného, jen mě teď nenapadá co. Třeba spousta lidí se šťourá v uších, to je fakt hnus, ale dělá to hodně lidí, takže jim to vyčítat nemůžu, ale to já nedělám, protože nesnáším dotyk uší.
Jeden náš učitel se vždycky šťoural v nose, dělal z toho kuličky a pak to cvrnkal mezi studenty. Ty zlobivý pak posadil do první lavice. Moje mamka ho taky zažila a říkala, že v první lavici seděla jednou a myslela si, že se pozvrací.
Ale co dělám já?



Hm, víte, co dělám? Mám hodně husté kudrnaté vlasy, takž ekdyž se češu, dost mi jich vypadá. No a já je potom nikdy nesmetu a nevyhodím, ale vždycky je na té zemi nechám, to je docela nechutné. A taky pokoj uklízím jen tenhdy, když už ten nepořádek vadí fakt i mě a to musím mít pod postelí chuchvalce prachu a na podlaze spoustu těch vlasů. Já nevím, proč to neuklidím dřív, mě to přijde nechutné pořád, ale jsem prostě líná. I když musím říct, dneska mám úplně uklizeno, čisto a vysáto, dokonce jsem vyluxovala i pavučiny od pepíků, co mi utkali až ke stropu. Ty pepíky jsem žít nechala, nemohla bych žít s vědomím, že jsem je zabila, podle mě i pepíci mají právo na život, ale moc se jich štítím na to, abych je vyhodila, takže brzo budu asi luxovat další pavučiny.

30 days blog challenge > day 13

20. dubna 2014 v 21:03 | Hipís
Jména lidí, do kterých jsi byla zamilovaná od svého dětství.
Tak ono je to asi myšlené jako crushe, já to zamilování beru jako něco víc, ale to samy víte. :D
Moje první láska ve školce - Štěpán.
A pak dál:
Max
Vítek
Sidy
David
Ondra
Patrik
Ferda
Vojta
další Vojta
a pak dva kluci z tábora - Hanz a Reiner.
Nechce se mi to rozepisovat ale doopravdy zamilovaná jsem byla jen do dvou z nich. Hádejte, který je z TOHOHLE článku. Aka moje první zlomený srdce.
Jo a ten první se doopravdy Max nejmenuje, jenom je to holka, která je na holky, a když mi bylo asi devět a jí jedenáct, nedalo se poznat, že je to holka, tak se mi nedivte. :D

Tenhle vzhled se mi nelíbí, nebojte, dlouho tu nebude, ale já nevím, co sem mám hodit za vzhledík. :(

30 days blog challenge > day 12

18. dubna 2014 v 19:51 | Hipís
Něco, co ti momentálně dělá starosti.
Ahah, tak mě dělá starosti pořád něco, nebo taky vůbec nic.
Měla bych třeba napsat, jak mi dělá starosti, že kvůli nemoci jsem nestihla odevzdat maturitní četbu včas a jak kvůli tomu dostanu na čtvrtletí neklasifikaci z češtiny, ale pravdou je, že mě to absolutně nezajímá.
Moje jediná starost za poslední rok je Božský.
Víte, někdy tak ležím v posteli, zírám do stropu a prosím Boha, aby mě už netrápil. Říkám si, že tady přeci musí být důvod, proč jsem pořád zamilovaná a nemůžu se posunout dál. (Řekla bych move on a nevím, jaké přesné české slovo by se pro tohle dalo použít, popřípadně nějaké, které se v tomhle spojení používá.) Protože vždycky, u každýho zlomenýho srdce jsem se oklepala a bylo to oukej, ale poslední rok, poslední rok je ten nejhorší rok, jaký jsem zatím zažila, myslím v ohledu vztahů. Takže mi docela dělá starost, kdy tohle zamilování přejde, kdy už se stane něco, co mi pomůže zapomenout.


A když nad tím tak přemýšlím, možná je problém to, že on mi srdce nezlomil, jako ti ostatní idioti. Nikdy mi neřekl nic hnusného, nikdy se na mě nevykašlal, protože ani neměl jak.
Minulý rok na konci června, kdy jsem utrápeně sbírala zbytky svojí důstojnosti mezi odpadky povalujícími se na nádvoří našeho pivovaru, jsem psala do deníku a ptala se sama sebe, proč mi on prostě neřekne, ať už to nechám být, že z toho stejně nic nebude? Pochybuji, že by se někdo vyžíval nad něčí psychickou bolestí.
A teď momentálně mě trápí, co se letos v červnu stane, až ho po roce uvidím. Co když se nestane vůbec nic a já zůstanu další rok ve slepý naději, že jednou k něčemu dojde. A pořád si budu říkat, že už ho nechám jít, ale stejně ho jít nenechám. A co když vlastně vůbec nepřijde? Co když ho už neuvidím?
Před plesovou sezónou jsem si říkala, že když se na plese neuvidíme, vzdám se svých nadějí. A teď se držím toho samého, jen s jinou akcí.
Víte, v únoru na plese za mnou přišel jeho kamarád a řekl mi, že mě pozdravuje, že ho mrzí, že nemohl přijet. A i když vím, že si to tak na sedmdesát procent ten kluk vymyslel, protože všichni jeho kamarádi se vždycky vyžívali v tom, jak jsem do toho kluka úplně zblázněná, tak ve mě stejně něco věřilo tomu, že je to pravda, že si na mě opravdu vzpomněl.
Jedna moje kamarádka mi minulé léto řekla, že si myslí, že mě má Božský rád a že mu na mě určitě aspoň trochu záleží. Ale můžete tomuhle věřit, když vám to řekne kamarádka?

30 days blog challenge > day 11

16. dubna 2014 v 21:25 | Hipís
Tak jo, vracím se k challengi a nechápu, proč jsem si vybrala takovou pitomou.
Dneska jsem dostala otázku:
Byla bys radši vysazená na poušti s člověkem, kterého miluješ na deset měsíců, nebo s člověkem, kterého nenávidíš pouze na měsíc?
Rozhodnětu druhou možnost.
Proč?
Tak zaprvé by mi asi moje láska začala lézt krkem a měla bych ho plné zuby a pak taky, jak by se dalo přežít na poušti deset měsíců, nebo spíš, jak je možné, že bych já mohla v poušti přežít deset měsíců? Podívejte se na mě, vždyť já jsem ráda, když přežiju čtrnáctidenní tábor bez elektřiny, natož abych si sama musela obstarat jídlo a pití a nějak se krýt před písečnou bouří, brrrr.
A navíc, s člověkem, se kterým se nenávidím se pořád na té poušti můžu sblížit a potom, čím vším si projdeme, se z nás stanou nejlepší kámoši a budeme žít šťastně až navěky! Dadadydá!

30 days blog challenge > day 10

29. března 2014 v 12:04 | Hipís
Menší výpadek, ale mám vysvětlení. Ve čtvrtek jsem byla v cirkuse, fakt děsné. Během show nám ukázali čivavy, lamu, velbloudy a jednoho hada. To je vše, žádná jiná zvířátka. Aspoň, že ten ukrajinec, co žongloval byl seksi. A žonglovat tedy uměl, to jo.
Včera jsem si jela pro nový botky, je docela vtipný, jak boty, který chcete už šest let se najednou začnou prodávat, protože jsou kůl a z toho důvodu je vy přestanete chtít. Ale nakonec jsem si je stejně koupila, protože tahle éra přejde a kůl bude úplně něco jinýho.


V challengi mám dneska napsat jednu věc, o které jsem lhala.
Já lžu pořád, ale musela jsem vybrat takovou, kterou si mohou přečíst i lidi, kteří mě znají. Teda jakože nelžu pořád, to ne, jen neříkám úplnou pravdu. Prostě to zatajím.
Několikrát jsem lhala mamce kvůli koncertům Charlie Straight. Největší lež to byla asi tehdy, když jsem jela do Pardubic, 8. březen 2013. Řekla jsem jí, že jedu jen do Liberce, nepustila by mě samotnou až do Pardubic. To byla asi největší lež, kterou jsem jí kdy řekla. Mamce se bojím lhát, vím, že pozná pravdu a prostě mi to nepřijde fér. Celou dobu si myslela, že jsem Liberci, zatímco já v Pardubicích trsala na koncertě. Jo, byl to jeden z mých nejlepších koncertů, nelituju toho, že jsem jí to neřekla. Jediné, co mě mrzelo bylo, že jsem jí o tom pak nemohla vyprávět, ale teď už je to jedno. :D
 
 

Reklama