Diary

neštěstí na štěstí

Neděle v 15:15 | Hipís
Naplánovala jsem si svůj velkolepej návrat na jednorožcovu oslavu narozenin s tím, že moje pomsta bude spočívat v tom, že na sebe strhnu pozornost. A dokonce nechtěně se mně to podařilo.

Během první kapely jsme do sebe s kamarádkou vyklopily tři vína, takže jsem byla nalitá jak prase, protože už neumim pít, že jo. A začalo se projevovat moje emo já. Jednorožec mě viděl, jak do sebe liju alkohol a jak se pomalu začínám dostávat do svýho opileckýho stavu. Nemohla jsem si nevšimnout, že mu to udělalo radost. Přišel za mnou, chytil mě za ruku a zatáhl do pogujícího davu. Už na to nejsem asi tolik stavěná, zaskákala jsem si a hned jsem se musela jít vydejchat.
Celou dobu jsem jeho holku hejtovala. A pak jsem si jí všimla, jak od začátku večera pořád jen sedí někde sama v koutě. V podstatě mně jí bylo líto a tak jsem se začala socializovat. A tím začal můj velkej comeback.

Lidi křičeli moje jméno z každýho koutu klubu, každejch deset minut jsem slyšela někoho s nadšením volat a to včetně lidí, který jsem neznala. Každej se se mnou chtěl seznámit, každej mi říkal, jak mi to sluší a jak jsem krásná. Ego by mně mělo vystoupat hrozně vysoko, ale nějak to nešlo. Ne s jednorožcovou přítelkyní v závěsu, která mně pořád říkala, jak je ráda, že mě vidí, že je hrozně ráda, že mě zná, starala se o mně, nosila mi vodu, hlídala mě, abych nešňupala a odháněla ode mě úchyly. A já chytla depresi z toho, že je tak moc hodná a já taková mrdka.

Nevím, jestli tenhle blog čte ještě někdo, kdo ví o objektu číslo tři. Potom, co jsem odjela do Anglie si našel holku, přičemž jsem zjistila, že jsem byla jednou z kandidátek, kterou si samozřejmě nevybral. Nemám mu to za zlý, psal mi před odjezdem, že se mu bude stejskat. Ale za zlý mu mám to, že co je s tou holkou, vůbec se se mnou nebaví a kdykoliv se někde vidíme, chová se divně. On po pár pivech, já po pár vínech, seděli jsme v backstagi na červeným gauči a kouřili.
"Strašně ti to sluší, jsi fakt... Fakt nádherná," řekl.
A mně se chtělo plakat. Sama nevím proč. Možná proto, že jsme se tak skvěle bavili a já celou dobu myslela jen na to, že bych mu chtěla dát pusu, ale nemůžu, protože má přítelkyni a takový věci já už dělat nechci.
"Hrozně moc bych se chtěl odstěhovat do Japonska."
"Jo, vždycky jsem jako malá koukala na Objektiv v neděli ráno a doufala, že budou prozkoumávat Asii. Japonsko bylo moje oblíbený, co se týče přírody. Strašně moc bych se tam chtěla podívat."
"Co kdybychom se na všechno vysrali, dostudovali a po škole se spolu odstěhovali do Japonska?"
Smála jsem se. Ale on to myslel vážně.
"Odstěhuj se se mnou do Japonska, budeme bydlet v Tokyu, jednou za čas pojedeme na vesnici, abychom si mohli dát brko, protože v Japonsku se to řeší víc než u nás. Budeš dělat hudební producentku nějaký japonský kapele a budeme si dělat domácí sushi."

Moje srdce mě bolí. Jednorožcova přítelkyně mi ho zlomila, objekt číslo tři mi ho zlomil a pak je tu ten prvák na koleji. Celý odpoledne jsme spolu koukali na televizi a já mluvila jenom o tom, jak se těším na tu párty.
V půl čvtrý ráno se ten člověk zvedl z postele, aby se mnou mohl jít na cígo. A já zase jen mluvila o jednorožcovi. Když odešel, holky se na mě tak podívaly a řekly:
"Máme tady hrozně zamilovanýho kluka. Do tebe."
Vnímala jsem to celou dobu, jen jsem si to nechtěla připustit, protože kdo by se zamiloval do tak hrozný osoby jako já.
"Však to bylo jasný už od začátku roku. Ty jsi vždycky dělala hrozný kokotiny a on jenom seděl a díval se na tebe. Pokaždý tu seděl tak dlouho, dokud jsi chtěla. A když jsme tu teď seděli a tys šla na záchod, začal se mě ptát, proč pořád pálíš za tím jednorožcem, když je to kokot. Řekl, že se mu líbíš, když jsi měla narozeniny a v půl čtvrtý ráno vylezl z postele, jen aby s tebou mohl jít na cígo."
Mělo mi to dojít, ještě když mi pořád píše. A to mi taky zlomilo srdce. Ten kluk musí mít strašně špatnej vkus.

Teď jsem si to uvědomila. Jaký to je bejt v pozici Božskýho nebo v pozici jednorožce. S tím rozdílem, že nejsem debilní kluk a nevyužila bych toho, že je do mě někdo zamilovanej jen proto, abych ho mohla vojet. Každopádně tady jsem znova, zdroj lidskýho neštěstí. Jednorožec to vystihl, když mi řekl, že ho se mnou baví bejt smutnej. I já jsem to vystihla, když jsem mu před odjezdem do Anglie řekla: "Ozvi se, až zase budeš chtít bejt smutnej."

velkolepej návrat a já, když jsem emoušn-l

3. ledna 2018 v 14:35 | Hipís
"Koukám, že jdeš do sebe," slyšela jsem několikrát při včerejším návratu na kolej. Jasně, dokud jsem se na tu kolej nevrátila, že jo. Všechno bylo skvělý, přestala jsem hulit, přestávala jsem kouřit, akorát moje já bylo neskutečně zničený. V momentě, kdy ten přecpanej autobus zastavil na Holešovicích, moje nový vylepšený já zase skončilo.
Brko sem, brko tam. Dej si prda, dáme kýbl?
Spala jsem do půl jedný, no, aspoň jsem zaplatila nájem. A pravdou je, že moje personal statement je víc než jen napsaný, nebo vlastně je jen napsaný, ale je dobře napsaný. Akorát mám tisíc slov místo šesti set. Upsí.

Plánuju odjezd domů. Nenávidim Prahu. Začínám si všímat toho, jak moc jí nenávidím, čím víc se blíží rozhodnutí o mým studiu v Anglii. Bože pomáhej mi.

Každopádně je leden a to znamená, že když přestávám hulit, měla bych se vrátit zpátky do ulic. No jo. Stala se mně na Silvestra taková podivná věc. Jelikož jsem nechtěla nikam jít, všechny jsem poslala do prdele a rozhodla se, že strávím volný večer doma, v klidu, s rodinou. To přesně jsem dělala, ale moje mamka šla spát v devět a její přítel čuměl na televizi. Smotala jsem brko. Smotala jsem druhý. Bylo půl dvanáctý, když jsem seděla na zahradě a začínala chytat depku, že jsem sama na největší noc v roce. Bylo by to v klidu, protože jsem věděla, že stejně ještě půjdu dát novoroční brko se svým nejlepším kamarádem.
A pak mi zavolala kámoška ze střední, která nikdy nepila. No jasně, na sračku. A byla na párty nerdů, kde byli všichni na sračku. Největší outsideři z mojí střední a párty. Nic by se nedělo, kdyby mě najednou nezačali přemlouvat, ať se stavím. Bylo jim mě líto.
Cejtila jsem se jako zapomenutá celebrita. Párty královna sedí doma sama o největší noci v roce. Zhulená jsem plakala a přemejšlela nad tím, jak moc se mně za ten poslední rok život změnil. A jak jsem za tu změnu byla ráda a najednou tady sedím, v ruce mam špatně zabalený brko v nechutným kokosovým papírku, protože ousíbíčka mně došly a vzpomínám na to, kdy každej v pražský kavárenský společnosti znal moje jméno.
"Reputaci, kterou si většina z nás budovala už od základky, sis tady ty zvládla udělat za půl roku," řekl mi jednou jednorožec. Byla jsem na to hrdá, byla jsem hrdá, že mě každej zná, i když mě to občas sralo, protože mě znali i lidi, který jsem neznala já.

A tak sedím u notebooku, věnuju se personal statement, nehulím a snažím se, abych odsud mohla vypadnout. Když jsem to tak milovala, proč? Protože toho mám plný zuby. A projevenej sentiment je stejně jen známkou toho, jak špatně nesu veškerý svátky.

jsem trapák strženej konzumem, šťastnej a veselej, jo a začaly se mně líbit kýčovitý kérky hah

31. prosince 2017 v 2:47 | Hipís
Za rok se toho může stát hodně.

Blíží se leden a já poprvý v životě zažívám něco jako stres. Sedím doma, učím se, najednou se nemůžu nadechnout, začnu se klepat, hrdlo se mi svírá, nemůžu nic, všechno mě bodá a mám pocit, že umřu. Zjistila jsem, že mi pomáhá běhat. Což je u mě docela zvláštní, jelikož běh je jedna z věcí, kterou nejvíc nesnášim.
Blíží se leden, já dostala k Vánocům stejnej parfém jako loni a mám pocit, že se to všechno bude opakovat.

Za rok se toho stalo spoustu. Touhle dobou jsem loni depkařila nad zakázanýma pocitama k jednorožcovi. Teprve jsem ho poznávala. Zlomil mi srdce. Začala jsem šňupat, začala jsem souložit až moc, vyhodili mě ze školy, měla jsem moc špatný období, žádná práce, žádná škola, nasraný rodiče, zlomený srdce, rozsračkovaná psychika, byla jsem na dně. V červenci jsem odjela do Anglie, abych utekla před svýma neskutečnýma telenovelama, bylo mi mizerně, že jsem pryč. A pak mi bylo mizerně, že se vracím. Celej podzim jsem proseděla za oknem v dalších depkách s brkem v ruce a přemýšlela nad tím, co si počnout. Co s jednorožcem. Znovu mi zlomil srdce, udělal ze mě krávu ještě několikrát.
A celej ten rok se točil kolem něj, dokud jsem nenašla novej domov.
A teď tu sedím, jsou skoro tři ráno, měla bych psát personal statement a přihlášku na univerzitu do Anglie a místo toho poslouchám melancholický písničky ze soudtracků různých anime, zavíraj se mi oči, ale nemůžu spát, protože jsem vypila moc kafe.

Celej život jsem konce roku brala jako povinnou oslavu. Nikdy jsem nevnímala rozdíl. Zkoušela jsem se ohlížet, ale moc se toho v mým životě neměnilo. A najednou se ohlížím za rokem 2017 a zírám nad tím, jak moc jinej člověk jsem.
Je mi z toho smutno. Je mi smutno, že se lidi mění.

Zdar a sílu do osmnáctky. Hlavně při psaní datumů během ledna, haha.

ANGLIEEEEEEEEEE

21. prosince 2017 v 15:57 | Hipís
Byla jsem v Anglii. Týden.

Přijela jsem v úterý a moje sestra stála v zácpě, takže jsem dvě hodiny seděla na letišti a čekala. Přijel pro mě kamarád jejich spolubydlícího Ryan. Ryan je vysokej a překvapivě pěknej angličan, kterej odpovídá tomu, co si pod pojmem angličan představuju. Gentleman.
Zhulily jsme se hned první večer a vykládaly si historky z dětství. Miluju svojí sestru.
Celý týden byl probíhal celkem klidně, sestra s D. se nehádali, dokud se nerozhodli si koupit štěně. Začalo to tím, že se moje sestra ptala D., kdo jsou ti lidi, co zdravil. "Nebuď paranoidní," začal se vztekat. Pokračovalo to konfliktem, který nastal při rozhodování o výchově novýho mimina v domácnosti. Štěně udělalo loužičku.
Chtěly jsme jít se ségrou v sobotu na koncert, protože D. šel na vánoční večírek s lidma z práce. Jenže jí vybral z účtu strašně moc peněz, který pak prošňupal. Naštval se totiž, že jsme s ním nechtěli jít na brovárka a místo toho jsme si uvařily svařák a zhulily se jen my a jejich spolubydlící.

V pátek k nám do domu přišla moje jediná britská chyba, přičemž vypadal dost šťastně, že mě vidí. Což setrvalo jenom do neděle, no. Rozbila se nám elektrika. A moje sestra psala drogovýmu dealerovi, kterýho viděla naposledy, když mě vezl na letiště. Srdíčko mě zabolelo, když jsem se dozvěděla, že můj milovanej drogovej dealer přestal dealovat a začal brát speed. Ani se na mě nepodíval. Jednou. Řekl mi siema a pak se ani nerozloučil, když odcházel. Dobře, ještě se mě zeptal, jestli nechci lajnu.
Byla jsem smutná a ožrala jsem se do sraček. Šly jsme se sestrou na ten koncert, na který jsme chtěly už v sobotu. Nějací dva mladí angličani vedle nás hráli biliárd a očividně se chtěli socializovat. Ani jsem se nenadála a roztomilej angličan mě držel kolem ramen. Moje sestra rozhodla, že jdeme a já nechtěla opakovat stejnou chybu jako v létě, přeci jen bylo v baru se mnou dvanáct chlapů a jedna holka.
Vyčetla jsem angličanovi, se kterým jsem v létě NEspala, že všem řekl, že ano. "What the duck?" opakoval. A pak mě zablokoval. Takhle jsem ukončila svojí jedinou britskou chybu.

Jsem smutná. Dealer je smažka, angličan mě zablokoval a moje sestra s D. se zase začali hádat.
Když jsem v pondělí večer ležela v posteli se štěnětem, D. přišel do mojí ložnice, podal mi brko a říká: "See you later, shitface. Have a safe journey, alright?"
Rozplakala jsem se a zhulila se do sraček.
V úterý jsem šla do knihovny, kde jsem se musela zaregistrovat, abych si mohla vytisknout letenky. Loučení se sestrou bylo horší než jindy, musela jsem ubulená dojít ještě zpátky domů, kde už na mě čekal Ryan.
Bála jsem se s ním jet sama. Nebo jsem se spíš styděla. Ale ten člověk se mě celou cestu na něco vyptával, jen aby nestála řeč. A pak mi slíbil, že až se vrátím, vezme mě do opuštěnýho lunaparku za městem, koupíme si hovězí páj s cibulí z Greggs a prý si tam můžu nafotit spoustu fotek.
"Come here, give me a hug," rozpřáhl ruce, když mě dovezl na letiště. Když jsem šla domů od sestry z práce, přemýšlela jsem, že se ho na letišti zeptám, jestli bych ho mohla obejmout, protože je jedinej, kdo tam se mnou jede, takže mi splnil, co jsem si přála.
Ten člověk celej tejden kdykoliv jsme se viděli, tak přesně věděl, co má dělat, aby mně udělal radost. Což bylo hrozně milý. Ryan je takovej angličan, jak si angličany představuju. Ryan je hustej.
Brečela jsem jak mimino, ale na druhou stranu jsem se domů těšila, protože mi Božský psal, jestli půjdeme ven.

Ale je to Božský. Asi ani nejsem zklamaná, protože jsem to čekala. Nepamatoval si, že mi psal, tak mu říkám, že jestli si nepamatoval ani to, tak má problém s pitím. "To asi mám," napsal. No, zamrzelo to. Ale je to jen další důkaz toho, že je to kokot a že bych se na něj už mohla vysrat.

ITS FRIDAY IM I N L O V E

20. prosince 2017 v 12:09 | Hipís
Ha ha ha ha ha. Ha ha. Ha ha ha. Ha. Ha ha ha ha ha ha.

Jestli tyhle mindfucky nejsou vtip, tak jsem ztracená.
Pátek. Od mýho příjezdu se držim na uzdě, málo piju, píčuju na svět a nadávám na kluky.
Jednorožce jsem neviděla dva měsíce. Dokud nepřišel ten zkurvenej pátek. Pátek.

Zahlídla jsem na facebooku příspěvek, že jede autobusem, kam asi. No a nebyla bych to já, kdybych mu nedala vědět, že pravděpodobně míříme na stejný místo. Začal mě přemlouvat, abych šla na pivo.
Všechno to bylo děsně easy, protože se od začátku choval jako kokot.
"Jak jsme se teď dva měsíce neviděli, tak jsme se s Kájou asi desetkrát rozešli a zase dali dohromady a teď je to lepší, než kdy jindy."
"Wow, gratuluju," obdařila jsem ho křečovitým úsměvem.
"Neházej na mě ten tvůj odsuzující pohled, jo," řekl.
Jako bych mohla za to, že mam xicht jak píčus.
Deset minut. Trvalo mu deset minut, než mě začal osahávat.
"Neříkals náhodou, že teď to máš s Kájou lepší, než kdy jindy."
Kývnul.
"Tak proč tohle děláš?"
"Já nevím, asi mě baví bejt smutnej."
WOW. DĚKUJU ZA TO, ŽE MŮŽU BEJT TOU, KTERÁ TĚ UDĚLÁ SMUTNÝM, FAKT.
Bránila jsem se dost dlouho, sešli jsme se v deset, povolila jsem v půl třetí. Protože jsem byla unavená a chtěla jsem jít spát. A bylo mi jasný, že dokud ten člověk nědostane to, co chce, nedostanu to ani já. A vlastně to bylo docela fajn. Mohla jsem ho líbat, když jsem chtěla, mohla jsem ho obejmout, když jsem chtěla. A líbat jsem ho chtěla furt, protože poslouchat ho mluvit dýl než půl hodiny, to se nedá. Odcházela jsem s úsměvem na tváři a s kočkou za prdelí. Uvědomila jsem si, že takhle to vlastně může fungovat. Strašně moc mě přitahuje, je to až divný, protože vzhledem k tomu, jakej je to idiot, mně jeho charakter neskutečně leze na nervy. Ale jenom jeho charakter. Kdyby mlčel, byl by neuvěřitelně hot.

A ta kočka. Ha. Našli jsme spolu kočku, která mě sledovala domů. Myslela jsem, že zůstane jen přes noc, nebo že se po cestě zatoulá někam jinam a ne zrovna ke mně. Nevyšlo to. Jako odměnu za to, že jsem porušila všechny svoje nově stanovený zásady mám kočku, která mi to bude do konce života připomínat.
Přišla jsem tedy s kočkou domů někdy po třetí. Ubalila si brko, lehla do postele a dívala se na Sherlocka, když mně začal zvonit mobil.
Bylo pět hodin ráno. Rozklepanýma rukama jsem přijala hovor a co nejvíc nepříjemným hlasem jsem zavrčela do sluchátka:
"Co je?"
"Ahoj lásko, jak co je? Chtěl jsem se zeptat, jak se máš."
Božský se opil. Kdyby opil, sjel na emku. Božský.
Je to dva roky, co jsem ho viděla naposledy.
Vykládal mi o tom, jak dospěl (myslím, že samo za sebe mluví to emko, co si dal - fun fact: on a jeho kamarádi si občas hází navzájem emko do pití, aby se jeden mohl tomu druhýmu smát, hlavně, že jsme dospělí), jak by se mně chtěl omluvit a vzít mě na večeři. Ptal se mě, jestli jsme kamarádi.
"Nevím, znám tě tak dlouho, že mám pocit, že jo, ale na druhou stranu tě vlastně už vůbec neznám."
"Neznáme se, máš pravdu," řekl trochu smutně. "Víš, já mám pocit, že v mým věku už nemůžu s nikým, koho jsem právě potkal, navázat upřímný přátelství."
To, že chci být jeho upřímná kamarádka je od tý doby jediná věc, na kterou myslím, ha ha.

Sdíleli jsme svoje pocity, obavy, myšlenky, který vyjdou na povrch jen v pět ráno a s alkoholem v krvi. A najednou se z toho parchanta, co mně trápil několik let, stal kluk, kterýho jsem si vysnila, když mi bylo devět. Chodila jsem do třetí třídy, nosila jsem dlouhý copánky a tak nějak jsme s holkama řešily, kdo se nám líbí ze třídy a proč. Všechny moje spolužačky měly celkem jasný perference - blond vlasy, modrý oči, v tý době ještě frčelo mít značkový oblečení, takže čím víc značek, tím líp. Každá samozřejmě neměla ráda blonďáky, ale to byla ta nejčastější verze.
"Já bych chtěla někoho, s kým si pozdě v noci budu moct povídat o tom, co mě už dlouho trápí, ale i o tom, co mě zrovna napadlo," pronesla moje moudrá mladší verze.
Jo, tohle bylo něco, co jsem fakt chtěla. A takhle jsem si Božskýho představovala.
No...

Ptal se mě, jestli někam půjdem a já řekla, že určitě, protože jsem nepoučitelná.

život je k nasrání

7. listopadu 2017 v 3:49 | Hipís
Jsem cvok. Magor. Fakticky.

Poslala jsem do hajzlu kyberkluka, protože mi poslal spoiler ke Stangers Things. A teď se mně po něm stýská. Kyberkluk je člověk, kterej během dne ví i to, že jsem si právě prdla v metru během cesty do Jinonic z Náměstí Republiky mezi zastávkou Smíchovské nádraží a Radlická.
Ale postupně, jak se to všechno stalo a co všechno jsem zase provedla. Já v podstatě nic, ale popořádku.
V pátek jsem dojela večer, unavená, jak jinak. Ve čtvrtek jsme se zmrskali jako prasata a prvák, co se mi líbí měl kocovinu, chuděrka. Na jednu stranu z toho mám ale radost, nikdy mu není špatně.
Kamarádka mi poslala naštvanou textovku, že mně volá celej tejden a nejde to a že jsem jí ještě neodpověděla na přání k mým narozeninám. Pravda. Ale měla jsem hodně práce s opíjením se, jak bych to stihla. Už to mě vytočilo. Ale nakonec jsem se stejně rozhodla, že se večer půjdu podívat na naší maloměstskou diskotéku, protože jsem dlouho nebyla znechucena.

Můj nejlepší kamarád, kterého nazývám králem plísně, mě vyzvedl doma s dalšíma třema klukama a zamířili jsme na místo činu společně. Byla jsem střízlivá. Pila jsem jen Fantu a nedůvěřivě pozorovala okolí. Všude se to hemžilo maskama a ty krvavý xichty na pohled nebyly uplně příjemný. Já s králem jsme si tancovali na Wonderwall a pak se tajně vytratili na brko, aby nikdo nešel s náma a nepřipravil nás o stav, kterej naběhl hned a byl fakt skvělej. Bavila jsem se. Bavila jsem se se svým králem, kterej mně přes tejden strašně moc chybí, protože nejlepší kámoši jsou nejlepší kámoši.
Došla mně jedna věc. Jsem jeho jediná kamarádka, ke který se nechová jako kokot. Je to jeden z nejvíc sobeckých lidí, jaký jsem kdy potkala, ale ke mně z nějakýho záhadnýho důvodu ne. Možná proto, že ví, že by dostal hejta.
A pak do toho všeho přišla moje nejlepší kamarádka.
Kdysi jsme bývali skvělá trojka.
Celou střední jsme spolu chodili na brka, popíjeli Avanti v parku a měli se fajn. Kde byla akce, byli jsme my tři. V podstatě jsem většinou byla já, kamarádka a začaly jsme volat krále, protože jsme dostaly chuť na nějakou lepší akci, než je cígo v parku.
Na našem stužkováku jsme my dva tančili ploužáka na Con Te Partiro, protože tu písničku oba moc milujeme, hlavně když jsme na sračku. Ale pak přišla vysoká, já s králem jsme se odcizili a kamarádka mě na chvíli skoro zavrhla, protože jsem bývala monstrum. Dobře. Jenže u mě v tu dobu šlo o něco úplně jinýho, než že bych spala s klukama pro nedostatek sebeúcty. Souložila jsem čistě proto, že jsem mohla. A chtěla jsem. Láska a sex byly jsou dvě věci, který mě v životě snad nikdy neomrzí. Samozřejmě se to nikdy neobejde bez slziček a trápení, takže jsem si tím na jednu stranu pestřila život. V létě jsem pak byla v Anglii, takže jsem se s nimi už vůbec neviděla. A teď nastoupila na vysokou i ta moje kočička. Kočička dojela do velkoměsta.
Měla jsem ji párkrát u sebe, když jsme v Praze mířily na nějakou bláznovinu, viděla jsem, co umí. Na vesnici to je tak, že se každý s každým zná. Nemáte moc možností, co se hledání protějšku týče. Ve velkoměstě je to jiný, že jo. Všude samý neznámý xichty a i ti kluci jsou mnohem otevřenější a něčím i atraktivnější. Jo, jenže ona si nikdy neuvědomila, že do ní žádnej z těch idiotů, co jí nabalují, rozhodně není a nebude zamilovanej.
Takhle to začalo u ní na vejšce taky. Miliony kluků. Začala pít. Má schizofrenii. Nemůže pít.
Díkybohu s ní nežiju, takže ty jejich kolejní párty nesleduju, ale v tenhle večer byla fakt skvělá.
Vyspala se s mým nejlepším kamarádem. I s jejím nejlepším kamarádem.

A to je ten rozdíl mezi námi. Já a král jsme taky měli chvilku. Bavíme se už několik let, oba jsme měli svoje hodný a zlobivý období, řešíme spolu naprosto všechno, známe se jako brácha a ségra a i náš vztah je takovej sourozeneckej. On mě šikanuje. A když přišel maturitní ročník, nějak jsme nezvládli tu představu, že budeme bez sebe. Byli jsme spolu pořád. Ve škole, po škole, po večerech, když jsme spolu nebyli, aspoň jsme drželi kontakt pomocí messengeru. Každý den. Já jsem svoje deprese z toho, že mě opustí, řešila vyplakáním se z okna před spaním, on mě začal přemlouvat k tomu, že by byl fakt dobrej nápad si spolu zapíchat. Ha ha ha...
A já ho samozřejmě poslala do hajzlu a vyjasnila naši situaci.
Kočička to nezvládla.
Naštvali mě, oba dva. Zkurvili úplně všechno.

Další ráno jsem se pak vzbudila, spoiler ke Stranger Things, jednorožcova fotka na facebooku z křtu alba jeho kapely, jak objímá svojí přítelkyni a oba dva jsou naprosto sjetí. Smazal ji chvíli po tom, co ji přidal, ale já ji mám. Do toho do mě šila mamka, ať jí pomáhám a já se prostě naštvala.
Ječela jsem, brečela a vztekala se.
A zase jsem poslala všechny do prdele. Všechny, kromě mojí sestry, kterou miluju nadevše. Nazdar.

narozeninovej tejden

2. listopadu 2017 v 21:06 | Hipís
Začal narozeninový týden.
Každoročně si v pondělí vyžehlím vlasy a pak se celý týden raduju z toho, že je narozeninový.
Přijela jsem na kolej, zhulila se jak hovado, přežrala se sladkých bonbonů a šla spát. Samozřejmě jsem celý den jen ležela v posteli.
Seznámila jsem se s jedním fakticky rozkošným prvákem. Možná jsem o něm už psala, možná ne, každopádně historie našeho seznámení je teď nepodstatná.
Nikdy se mně nelíbil nikdo, kdo by byl hodnej. A nikdy se mně nelíbil nikdo hodnej, komu bych se líbila taky a to čistě z nevinnejch důvodů a ne kvůli tomu, že mam dobrý prsa. Jsem z toho všeho nesvá. Nevěřím tomu, že by to tak doopravdy mělo být. Každopádně se mi líbí. A já jemu možná taky.
V úterý večer jsem přišla na kuřárnu a holky pro mě udělaly rozkošnou výzdobu. Nejvíc nepříjemnej kolejní kuřák si dokonce vzal kytaru. Zpívali jsme, pili jsme, bavili se, já si toho dost nepamatuju, protože jsem byla hodně nalitá. Ale přišel. Přišel prvák a sedl si naproti mně. Zíral jako vždycky a usmíval se. Dokonce si přinesl alkohol. A jakmile se místo vedle mě uvolnilo, přisedl si.
Povídali jsme si, smáli se, pošťuchovali se, dělal mi pavouky na koleni, protože mi to vadí, pral se se mnou o skleničku. Všechno bylo skvělý až do tý doby, než do něj lidi z koleje začali rýt. Což přesně udělali minulý týden. A co do něj, do mě taky.
"Vy spolu budete souložit?"
"On říkal, že chce pusu."
A tak dále. Jako kdyby nám bylo dvanáct. Sedíme vedle sebe na židli, červenáme se a snažíme se vyhnout jakýmukoli očnímu kontaktu.
Kluci mi řekli, že říkal, že se mu líbím. Ale proč by to říkal jim a ne mně? Dost často to vypadá, že mi nelžou, ale třeba dneska ne...
Je čtvrtek. Čtvrtý den z mého narozeninového týdne. Sedla jsem si do kuřárny, nabídla mu brko a on pak odešel. Hráli jsme hru a on na nás jen koukal. Dobře, chápu. A já jsem mu nevěnovala jedinej pohled, protože se stydím. Navíc přišel s tou jeho spolubydlící, co studuje teologii a bavili se o náboženství. Super. Já jsem chodila na církevní školu, no tak.
Jeho spolubydlící se na mě tak zle dívá. Třeba na něj má zálusk, co já vím. Ale má výhodu, že s ním bydlí. No, je to možná i nevýhoda. Nemluví o ní nijak moc zalíbeně, pravda.
Říkala jsem si, že třeba ještě přijde na cígo, ale psala mi kamarádka, ať dojdu na dvorek, že tam sedí i on. Seděl. S jeho teologickou spolubydlící. A já teď přemýšlím o tom, že kdybych se mu doopravdy líbila, proč by nešel na kuřárnu, když ví, že tam jsem já.

Nebo to prostě seru tim, že hraju. Ale já hrát nechci, jenom je to už můj zvyk. Nikdy jsem s klukem nejednala na rovinu. Nikdy. Nikdy se to neobešlo bez toho pohrávání si s psychikou toho druhýho. Já vím, že hrát se nemá a že možná proto jsem vždycky tak děsně smutná. Ale to dělají oni, já jen odpovídám na otázku otázkou...

your love feels so fake and my demands aren't high to make

26. října 2017 v 1:25 | Hipís
Začala jsem psát článěk o mým skvělým týdnu se sestrou, ale omylem jsem si zavřela panel, no jo.

Předtím jsem si to asi neuvědomovala, ale když se se mnou ségra rozloučila na letišti, chyběla mi dřív, než zmizela v duty free. Brečela jsem jak malý děcko a nešlo to zastavit. Bolí mě u srdce, když pomyslím na to, že nejsem s ní.
Má na mě dobrej vliv. A celej náš tejden byl skvělej. Večery jsme trávily naším anglickým způsobem. S brkem, čajem u American Horror Story.

Oficiálně mi začala škola, všechno je zase na hovno. Menstruace mi mešká, udělal se mi atopickej exém a moje pleť je jak struhadlo. Cejtim se v klidu, ale asi úplně v klidu nejsem. Přišel koncerty jedný z mých oblíbených studentských kapel. Byla jsem na kolejní kuřárně a seznamovala se s prvákama. Dávali jsme brko a zkoušeli, kdo se chce socializovat a kdo ne.
Přišel vysokej kluk v tmavý mikině s roztomilým obličejem. Nabídl si, i když prvně řekl, že chce jít darovat plazmu. Líbil se mi. A pořád na mě koukal. Možná proto, že já koukala na něj. Takže jsme spolu na sebe navzájem koukali a já pak vyrazila na koncert. Sešli jsme se tam všichni. Všichni moji nejmilovanější kamarádi. Nechtěla jsem moc pít, řekla jsem, že si dám sklenku nebo dvě, ale jakmile jsem vešla do koncertní haly, přímo naproti mně seděl jednorožec s lejdy kopretinou. Zvedlo mi to krevní tlak.
Vyběhla jsem k baru a kopla do sebe čtyři deci vína. Koupila si třetí skleničku a posadila se naproti pódiu. Viděl mě, takže samozřejmě hned musel přijít. Což měnaštvalo ještě víc. Tuhle jeho divnou mentalitu nepochopím. Objal mě a něco mi začal vykládat.
"Proč máš make up?" zarazila jsem se při pohledu na jeho křivý a ošklivý oční linky a špatně nanesenou červenou rtěnku.
"Kája říkala, že by byla sranda mě nalíčit, tak jsem se nechal."
Vyprskla jsem smíchy. "Gratuluju."
"No, tak se ještě uvidíme, já teď půjdu za ní.
Kývla jsem.
Jakmile odešel, obrítil se mi žaludek a bylo mi na blití. Ale zároveň mě pobavil ten make up. Vzpomněla jsem si, jak mi řekl, abych se přestala líčit, že míň, je někdy víc a že když jsem nenalíčená, tak jsem mnohem hezčí, že takhle vypadám jako holka z instagramu. Zalichotilo mi to. Ne kvůli tomu, že by se mu víc líbil můj zarudlej obličej s nepravidelným obočím. Zalichotil mi proto, že si myslel, že je moje umění se nalíčit stejně dobrý jako holek z instagramu.
V ten večer jsem měla dokonalej make up. Můj teplej kamarád, kterej mi v ten den ve škole řekl, že vypadám jako skřet a ať se okamžitě začnu líčit, ke mně přiběhl se slovy, jak mně to šíleně sluší a že můj make up je perfektní. Ten kluk je make up artist, tak mě to potěšilo.
Večer se vyvýjel jak scéna ze středoškolskýho americkýho filmu pro holky. Hejtovaly jsme jednorožce s kopretinou, když se ti dva společně sjížděli, utahovali jsme si z toho, jaký budou mít ošklivý děti a neustále předváděly zvracení, když došlo na konverzaci o drogách.
"Já a moje přítelkyně jsme se sjeli," řekl jednorožec mýmu teplýmu kamarádovi.
"Gratuluju," usmála jsem se na něj a napila se vína. Vztekle.
Nenáviděla jsem je oba. K němu jsem začala cítit jen samý hnusný věci a bylo mi z něj na blití.
Hnusák. V hlavě mi běhalo mnoho výrazů, ale hnusák byl nepřesnější.
Byla jsem naštvaná na něj. Že byl tak debilní a za celou dobu mu nedošlo, že je jedinej, na kom mi záleží. Snesla bych mu modrý z nebe a chtěla bych mu pomoct ze všech těch sraček. Dostala bych ho mezi nový lidi. Mezi lidi, který se nepomlouvaj na každým rohu. Mezi lidi, který by ho přijali a měli rádi. Nemá kamarády, nemá nic. A já jsem mu vždycky chtěla hlavně pomoct. Byla jsem naštvaná na ní, že je tak blbá a vrátila se k němu. Nejradši bych jí řekla, že měl pravdu, když si myslela, že jí spím s klukem a zda jí už o tom řekl nebo ne, když spolu teď začínají odznovu. A byla jsem naštvaná na sebe. Jak jsem mohla být tak slepá a pitomá?

Láska je fakt divná. Nasadí vám růžový brejle. Vytvořila jsem si o něm perfektní představu. Vytvořila jsem si perfektní představu o našem vztahu. O tom, jak by mohl bejt skvělej. Přičemž nemohlo. Ozkoušela jsem si to. Nepustil mě ke slovu a vůbec ke mně neměl úctu. Ti dva si navzájem ubližují. Skončí špatně. Myslela jsem si, že jsem měla být ta, co s ním všechno prokalí a profetuje. Že profrkáme naše nájmy a budeme bydlet ve squatu nebo přespávat u známých. Zato budeme na každým koncertě, každej večer na každý párty.
Ne. Už to není to, co chci.
Asi stárnu, ale...

Chtěla bych jistotu. Chtěla bych svýho anglickýho drogovýho dealera. Nebo mýho novýho kamaráda. Dejme tomu Marka.
Chtěla bych vedle sebe člověka, kterej myslí na budoucnost. Chtěla bych někoho, na koho když se podívám, tak si řeknu: "Jo, přesně s tebou chci mít jednou dítě." Uvědomila jsem si, že chci, aby moje dítě mělo skvělej život.
Chci dítě, co bude mít vzdělání, chci kluka, co bude mít vzdělání, chci klidnej život na předměstí, se psem a společnýma snídaněma.
Ale v tenhle moment chci někoho, kdo má cíle. Kdo se snaží. A kdo ke mně bude mít respekt, úctu. Někoho, kdo nebude sebestřednej a bude mě mít rád stejně jako já jeho. Chci čistou a nevinnou lásku. Chci to hezký.

A jak by řekla Billie Eilish: "If we were meant to be be would have been right now."
Takže I'll sit and watch your car burn with the fire that you started in me.

smrtislav a záškoláctví

23. října 2017 v 0:31 | Hipís
Začala nám letní škola, byli jsme spolu hned od rána. Vypadal hrozně. Mastný vlasy a tričko, co si nevyměnil už asi čtyři dny. V ten moment jsem na něj jen zamávala a doufala, že nebude chtít pusu na tvář.
Seděli jsme spolu na první nudný přednášce a on se zdravil s holkama, co byly z jeho gymplu, ale o tři roky mladší.
"Nevykašlem se na to?" vrhnul na mě ten jeho přesvědčivej pohled.
Kejvla jsem, protože jsem si říkala, že to je přeci to, co chci. Chtěla jsem bejt s ním.
Jeli jsme k němu na zkušebnu a já si říkala, co v tom asi vězí. Pak mi v metru začal vykládat o tom, jak byl s lejdy kopretinou na rande v kině.
"A co?" zeptala jsem se. Těžko říct, co jsem tím myslela. A co tvůj ztroskotanej-možná-skoroznovuspravenej vztah? A co ten film, byl dobrej? A co s tim mam já jako dělat?
Nejpravděpodobněji to bylo to poslední.
"Asi dobrý. A ten film stál za nic."
Tak takhle to pochopil on. Proč bych se kurva ptala na jeho ex-možná-h o l k u?
Seděla jsem na gauči ve zkušebně, poslouchala historky o tom, co gauč zažil a sledovala jednorožce, jak zpívá a hraje na kytaru. Venku svítilo slunko a prosvítalo skrz keře, který už byly tak vysoko, že zarostly okno. Kouzelný. V noci se mi zdálo o místě, kde roste mák. Zpíval i jeho skladby. A já tála. Pomalu jsem začínala propadat tomu jeho kouzlu, když se otevřely dveře a dovnitř vlezl další člen kapely. Sebrala jsem se a vystřelila pryč rychlostí blesku. A abych nezapomněla, jednorožec mě v podstatě vyhodil. Řekl mi, že jsem si stejně chtěla jít vyřídit isic.

Jela jsem zpátky domů. Přiletěla mně sestra a já chtěla trávit čas s ní. Ve středu jsem pak měla seznamovací párty, takže jsem jela do Prahy. Zhulila jsem se a zamířila do baru, kde jsem strávila půl hodiny, protože mě kamarád z jedný kapely napsal na guest v klubu, kde vystupoval a mně bylo trapný nedorazit. A pak jsem se šla opíjet s ostatníma. Ve dvě ráno se mně udělalo mdlo a chtěla jsem jít domů, ale zavolala mi kamarádka ze seznamováku, ať dorazím do jakýhosi nonstopu.
Před ním sedělo pár lidí. Jakýsi dvě holky, můj teplej kamarád Stevie, kamarádka, co miluje psy a kluk, kterýho jsem neznala.
Dozvěděla jsem, že ta jedna spala s jednorožcem ještě předtím, než jsem ho poznala. Rozjely jsme debatu o sexu s ním, přičemž ona řekla, že byl docela dobrej, akorát měl malej penis, tak nevim, jestli jsme spaly s tou stejnou osobou. Ten sex byl vždycky špatnej. Ale zase se ve mně probudily moje žárlivý sklony a v jednu chvíli jsem vypěnila se slovy: "Jestli se ho dotkneš, vyrvu ti vlasy a uškrtím tě s něma." Dělala, že to neslyší.
Psí kamarádce se líbil ten random kluk, kterej mi pořád hladil ruce a dával sluchátka na uši. Můj teplej kamarád mě zavrhnul kvůli klukovi, co vypadal jak strašpytlík a jednorožec mně volal, kde jsem. Že dorazí. Jakmile jsem položila telefon, začala jsem zvracet. Slyšela jsem ho přicházet a zase jsem zvracela. Pak když jsem se po chvíli zmátořila, zamířila jsem k nonstopu. Zrovna vyběhl ze dveří.
"Kde jsi? Celou dobu jsem tě hledal. Zkoušel jsem i záchody, ale tam jsi taky nebyla."
Hladil mě po tváři, líbal na čelo a usmíval se.
"Co jsi měl?"
"Houby. Chceš?"
Můj žaludek se znovu obrátil. Vystřelila jsem směrem k toaletě. Někdo mě vyrušil. Otevřela jsem dveře a za nima chtěla blejt moje psí kamarádka. Sakra.
Koupila jsem si vodu a posadila se zpátky ke svojí lásce. Šel si koupit pivo a ta coura z venku se na něj nalepila. Začala ho osahávat a já nutně potřebovala kýbl. A pak jednorožec udělal něco, co bych od něj nikdy nečekala.
"Nech toho, no tak, neblbni," odstrčil ji. Posadil se vedle mě a objal mě kolem ramen.
Cítila jsem se výjimečně. No... Ne na dlouho...

když se vám splní sen, o kterým jste si celou dobu neuvědomovali, že je vlastně noční můra

19. října 2017 v 12:17 | Hipís
Můj návrat byl horší, než jsem si myslela. Všechny dramata, před kterýma jsem zdrhla, se na mě navalily hned a najednou.
Objekt číslo jedna, jednorožec.
Jeho přivítání bylo něco, o čem jsem celou dobu v Anglii snila a přeci jen to bylo na hovno. Líbal mě a veřejně. Rozešla se s ním lejdy kopretina. Řekla jsem si, že ani náhodou nebudu náplast, ale nemohla jsem ho nechat v depkách. A tak jsem se o něj starala. Přijel za mnou domů. Šli jsme na pivo a bylo to divný. Jakobychom se seznámili večer předtím a šli jsme na první rande. Na jednu stranu to bylo krásný. Na druhou jsem nějak nestíhala pobírat, co se děje. A do toho všeho mě začal nahánět jak objekt číslo dva, tak objekt číslo tři.
Další den jsme spolu vyzvedli mého bratra ze školky, pokecali si s maminkou a pak jeli autobusem zpátky. Vyprávěl mi o skvělý brigádě, kterou má zařízenou, četl mi Harryho Pottera a líbal mě každou volnou minutu. Ale něco tomu chybělo. Když jsme si to rozdali u mě na koleji, uvědomila jsem si, že se nám vytratilo to kouzlo, který mě celou dobu drželo v tom, že jdu správnou cestou, i když to bolí a všechno je napíču. Bylo pryč. Žádná nová dimenze. Žádná vášeň. Jenom přiblblý hekání.
Večer jsme spolu šli do naší oblíbený hospody a on hned po příchodu zjistil, že ty peníze z tý skvělý brigády nedostane, že je švorc a ještě zadluženej. Naštval se.
Snažila jsem se si to nebrat. Bavila jsem se s kamarády a ignorovala ten fakt, že je na plech a chová se jak kokot. Zmizela jsem na deset minut a už po těch deseti minutách držel za ruku jinou holku. V hlavě mi jen proběhlo, zda doopravdy myslel vážně, že mě má rád.
Sedla jsem si a on ji pustil. Chtěl si zapálit a tak nějak se mu nezdálo, že by už ze svojí krabičky vykouřil tolik cigaret, takže se začal vztekat a křičet. Kopl do nábytku a odešel. A já husa šla za ním.
"Chtěl bych vidět vás ostatní, kdyby se s váma v jednom tejdnu rozešla holka, zjistili jste, že babička má rakovinu a nedostali peníze, který vám byly slíbený."
"Podívej, snažím se to pochopit, ale my ostatní nemůžeme za tvoje problémy, každej máme něco."
Probodl mě pohledem a zasyčel.
"Poslouchej mě," začala jsem větu, ale přerušil mě slovy:
"Já už nechci nikoho poslouchat, běžte všichni do píči."
"Do píči? No to spoko, jdu do píči," zavrčela jsem a odešla.
Zbytek večera jsem prozvracela, přičemž jsem nepozřela ani kapku alkoholu. A hlavou mi začalo vrtat, zda to má vůbec nějakej smysl nebo cenu. Pokaždý, když začal šňupat koks na stole, zvedl se mi žaludek a ten člověk, kterýho jsem vždycky tak zbožňovala, že jsem byla ochotná si frknout s ním, se mně pomaličku začínal hnusit. Každá lajna, kterou si dal, to všechno zhoršovala. A mně v hlavě visela jediná myšlenka: "Můj polskej drogovej dealer by se mnou takhle nikdy nejednal..."
 
 

Reklama