Diary

melancholie a tak

17. července 2017 v 3:04 | Hipís
Pročítám si starý články na blogu, pouštím si starý písničky a smutním si.

Stýská se mi.
Stýská se mi po Praze, po nočním životě, po muzice v klubech, po předraženým, ale dobrým pivu, po Náplavce, po Indigu a Komedii a jejich skvělýmu vínu, po Vzorkovně, na kterou se nevztahuje zákaz kouření v hospodách.
Stýská se mi po kamarádech. A nejen těch pražskejch. Vlastně se mně strašně stejská po mým středoškolským lajfu. A to díky mým starým článkům.
A nejvíc se mně stýská po objektu číslo jedna.

Líbí se mi, jak se články typu "nepiju alkohol" dostaly skrz "strašně jsem se opila" až sem. No, řekněme, že jsem si v sobotu dala emko. Britský emko, který prostě nějakým záhadným způsobem vůbec nefungovalo. Takže jsem seděla v přeplněným a hnusným anglickým klubu, srkala Desperados, protože žádný pivo se tady nedá pít, a sledovala ostatní, jak se baví a tančí.
Chybí mi moje nevinný já. Chybí mi ta osoba, co věřila v pravou lásku a doufala, že se kvůli ní Božský změní. Já tedy pořád věřím na pravou lásku, jenom už vidím, že to není tak jednoduchý. Teda pro mě je, já jsem ochotná milovat. Ale špatný lidi, no jo, těžkej život.
Dívala jsem se na fotky. Sice jsem nebyla úplně šťastná a vlastně se mnou puberta docela mlátila, ovšem všechno bylo jednodušší. Měla jsem maminku. Měla jsem domov. Měla jsem všechno, jen jsem byla smutná a osamělá. A taky jsem měla zlomený srdce.

Co jsem přijela, hledám si nějaký spřízněný duše na Tinderu, přičemž jsem po každým spliffu otevřená všemožným možnostem. Včera jsem možná byla trochu sjetá, jen ne tak, jak jsem doufala, že budu. Uvědomila jsem si, že ač se mi tu nabízí spoustu pohledných angličanů, i přes to, jakou mám chuť na sex, je všechny odmítám. Necítím se osaměle, jen mi chybí můj oblíbenej jednorožec. Žije si v klídku dál, občas mně komentuje fotky a já žiju z jeho facebookových příspěvků v naději, že až se vrátím, celou tu věc s tím, jak miluje svou přítelkyni, si rozmyslí.
Vlastně to není jen pocit naděje, to je fakt, kterej se stane.
Já a jednička máme nějaký divný duševní spojení, jaký jsem nikdy s nikým neměla. Všechno se mění, když jsme spolu. I když je v sexu vážně příšernej, nikdy jsem lepší sex nezažila. Já vím, zní to trochu zmateně, ale myslím to tak, že sex s někým, koho máte rádi, je skvělej, i když je na hovno.

Občas, když mám shitty den, nastane něco fajnovýho, jako dnešek. Šli jsme odpoledne do parku. Spálili jsme se jak papriky a grilovali. Přišel i můj oblíbenej dealer. Moc hezky voní. Jestli tady s někým budu souložit, bude to jedině tenhle mladej capart. Možná jeho nejlepší kamarád, kterej je ke mně nějak divně přítulnej a je o hlavu menší, než já. Dělám si srandu.
Večer jsme si s mojí sestrou pustily Dokonalý svět a D. usnul na gauči, sladké. Jsem šťastná, opravdu jsem.

jedničky a hvězdičky

11. července 2017 v 3:31 | Hipís
Čtvrtej den za mnou. Jsem tak speklá jako bagel, čokovdolek, jsem kremrole.

Je mi smutno. Stýská se mi po jedničce. Nedávno jsem přidala fotku a ten blb mně dneska zkazil celej den tím, když jsem se ráno vzbudila a měla u ní komentář od něj. Vtipnej. Ha ha. Budeme se tvářit, jakože jsme kámoši, ha ha.

Těším se na něj. Těším se na něj víc, než na kohokoliv jinýho. Těšim se na něj, jako se těšim na svýho malýho bráchu. Ale je to čtvrtej den, ještě mně jich šedesát zbejvá...

Na pláž jsme v neděli nejeli. Celou dobu si říkám, co se mně na dealerovi líbí. Je tak hodnej, nosí tepláky a má oči daleko od sebe. Usměváček. Drží mi dveře, nosí mně pití, i když řeknu, že nechce (to je muž pro život).
"Rozumělas jim?" házela rukama sestra, když se D. s dealerm bavili o sobotním večeru.
Zavrtěla jsem hlavou.
"To prase včera vošukalo jednu místní vyhlášenou smažku!"
Moje sestra má dealera jako vlastní dítě. Přijde mi, že ho trochu štve, že jsem tady já, protože mám veškerou pozornost a on žádnou. Ale tohle mojí sestru rozčílilo, nadávala, jaký je to hovado. D. se s dealerem smáli.
To je ono. I kluk, kterej na první pohled vypadá jako zlatíčko, šuká smažky. Podvědomě jsem to věděla, proto se mně začal líbit.

Seděli jsme u jezírka a pálili blunta, dealer s D. se plavili na matraci a moje sestra mně vyprávěla nějakou historku. Má jich tolik. A jak je zhulená, neumí sklapnout. Polovinu historek, co mně vyprávěla, si nepamatuju. Asi bych mohla přestat tolik hulit.
Když jsme sbalili, sestra se ptala dealera, jestli nás sveze domů. Měli jsme spolu jet i k jezírku, ale když dealer odešel pro auto, psychopat D. se naštval, protože dealer odjel někam nakoupit fet. Házel věcma, jediný, co jsem rozuměla, byla kurwa pojebana. Takže dealer ukřivděně odjel a my šli pěšky.
Byl strašně zkouřenej, já taky, ale když se na mě otočil a jen se na mě díval, tak nějak doufám, že mu hlavou běželo to samý, co mně.

A teď nad tím tak přemýšlím. Našla jsem si ho, abych se měla čím zabavit, když budu tady. Abych se zaměstnala od stejskání si po jedničce. Ale ono to vlastně vůbec nepomáhá...

maso, tráva, gang

9. července 2017 v 1:16 | Hipís
Cejtim, jak mi umíraj mozkový buňky z toho, jak jsem pořád zhulená. Jsem tu jen tři dny a ještě jsem nebyla střízlivá, škoda, že existujou takový věci jako práce, který vám prostě tenhle chill vždycky zkazej.

Sestra a já jsme šly dnes nakupovat po sekáčích, zjistila jsem, že nemám problém v anglickejch sekáčích sehnat hadry, protože angličanky jsou tlustý krávy a tak je tu všechno oblečení obrovský. I to hezký. Koupily jsme si kafe a plácly sebou na slunko v centru, když dorazil její přítel se svým gangem.
"Říkal jsem ti, ať na ní kurva nešaháš," zasyčel D. směrem k vousatýmu plešatýmu klukovi v teplákách a yeezy botách. Začal ožužlávat mojí sestru a objal ji kolem ramen.
"A co ty?" chytl mě plešatej kluk za bradu.
"To je moje malá sestra," ozvala se má drahá a všichni se začali smát. Jsem tak o dvě hlavy větší než ona.
Plešatej kluk mně nesl tašky, cítila jsem se, jako bych měla svýho vlastního negra.

Moje sistra potřebuje bejt opálená a tak jsme ještě na chvilku skočily do solárka, já samozřejmě seděla na gauči a znechuceně si prohlížela svou vlastní porcelánovou kůži. No jo, někdo jde holt do ruda, tak to radši ani neriskuje.

D., plešoun a divnej hubenej Lojza postavily provizorní gril na naší betonový zahradě, šíleně jsme se zhulili a divnej hubenej kluk jedl všechno s BBQ omáčkou, přičemž mi u toho mlaskal do ucha a dělal nechutný držky. Byla jsem trochu smutná, že kamarád D., drogovej dealer, se nestavil. Asi jsem ho málo uhranula. Přišel až večer, když jsme se vrátili z procházky parkem a pustili si Harryho Pottera.
"Cześć!" skočila na mě divoká holka s rudejma vlasama.
"Ahoj, Štěpánka," podala jsem jí ruku.
"To jest moja siostra," představila mě sestra.
Drogovej dealer vystrčil holku a podal mi ruku: "Ahoj."
"Ahoj," zasmála jsem se otočila se k filmu. Předstírala jsem, že mě vůbec neznervózňuje, jak se mi opírá o židli a dejchá mi na krk.
"Jak się masz?"
Pokrčila jsem rameny a upřeně zírala na televizi.

Domluvili se s mojí sestrou, že spolu já, D., ona a drogovej dealer pojedeme zejtra na pláž. Protože ač je dealer nejmladší (no fakt, je o rok mladší než já), má jako jedinej auto a řidičák. A i přes to, že jsem strašně zhulená asi do zejtra nebudu spát.

gtačko in real lajf

7. července 2017 v 19:07 | Hipís
Můj let byl příšernej. Matka brečela, měli jsme čtyřhodinový zpoždění a na letiště pro mě přijeli dva zhulený lojzové a moje sestra.

Jsem nadšená. Bydlím v papírovým domku nedaleko centra města, za oknem mám park, počasí je zatažený a z kuchyně vedou dveře do odporný malý betonový zahrady. Tedy aspoň tady se tomu říká zahrada, jinak to samozřejmě nemá se zahradou nic společnýho. Je to takovej malej plac, kam by Češi dali popelnice a zahradní nářadí.
Anglie je skvělá. Všude na zemi se válí odpadky, trochu mám pocit, jako bych byla součástí nějakýho seriálu podobnýho Skins nebo tak něco.
Přítel mojí sestry je kriminálník a jeho nejlepší kamarád velmi atraktivní drogový dealer. Oba neustále zkouření. Pravděpodobně přítel mojí sestry hulí kvůli tomu, že je agresivní. Důvod proč seděl ve vězení: Vzal si Angličanku, udělal s ní dítě, rozvedli se. Ona si našla jinýho frajera, kterej mu chtěl zakázat návštěvy svojí dcery a tak ho milostivej pan přítel mojí sestry zmlátil a rozřezal mu obličej. Ten kluk to přežil, nevim, jestli to pro něj je výhra nebo spíš prohra.
Úžasný, naprosto úžasný.
Tenhle hood je můj sen. Plnej smažek, kriminálníků a prostitutek. GTA Manchester.

stará láska nerezaví

29. června 2017 v 20:09 | Hipís
A tak se v posledních dnech každej den potácim od baru k baru a hledam jedničku.

Chtěla bych ho ještě vidět, než odjedu, fakt jo. Chtěla bych mu říct, že mě to všechno mrzí. Není to jen jeho chyba. Já za to můžu taky, když jsem mu tenkrát řekla, že budeme kamarádi a pak jsem ho pozvala k sobě, že u mě může přespat, co jsem si myslela? Že si pustíme hvězdný války, zkouříme se a budeme tančit na písničky od Hoštyho?
Věděla jsem, proč ho zvu k sobě, chtěla jsem s ním spát, jen jsem nečekala, že to doopravdy vyjde. Moje sebevědomí v tý době prostě bylo někde jinde. Ale můžu za to úplně stejně jako on.

Vlastně jsem se s nikým nerozloučila. Připadalo mně, že mám ještě tak měsíc do odjezdu, vůbec mně nedocházelo, že je konec června. Ani jsem neměla na koleji sbaleno, až doteď. Dneska ráno jsem se totiž dozvěděla, že naše ubytovatelka si trochu pomotala pojmy s dojmy a ubytovala na mým pokoji cizí lidi už dneska, když já mám smlouvu do třetího.
Říkala jsem si, kolik já mám času a co do tý doby ještě stihnu. Všem jsem přislíbila nějakou párty, pivo, podobně...
V neděli jsem byla s jednou kamarádkou, potřebovala jsem záchranu. Napsal mi Božský. Tak si říkám, jestli třeba nemá nějakou poznámku v kalendáři, 21. 6. 2014 - den, kdy jsem ošukal mojí malou milou. (Měla bych dodat něco jako berušku nebo zlatíčko, tak mně vždycky říkával, lol.)
Napsal mně totiž přesně 21. června. Nejdřív jsem jeho zprávu ignorovala, ale pak mně došlo, že to je zbytečný, protože mě bude otravovat, dokud neodpovím.
"Rychlovka?"
"Ne," napsala jsem jednoznačnou odpověď. Trvalo mně tak deset minut, než jsem se k tomu odhodlala, protože jsem si říkala, jak by bylo super ho zase vidět. Je tak vysokej. A hezky voní. A má velký ruce a nejlepší rty na světě. O jeho penisu psát nebudu, ne. Chybí mi, ale ještě si pamatuju naše poslední drama a do novýho fakt nejdu. Aspoň ne teď. Byla jsem tak moc zlomená. A teď jsem sice zlomená taky, ale nikdy se mně nikdo nedostal pod kůži tak moc, jako tenhle krypl. A nejhorší je, že zase začala působit moje milovaná vlastnost, hledat v lidech to dobrý.
"Třeba mně pořád tak ubližuje záměrně, má mě rád a chce, abych viděla, jakej to je hajzl a nechala ho bejt, protože mi nechce zničit život," řekla jsem v neděli kamarádce u skleničky vína.
"Nemyslíš, že bys aspoň zapomněla na jedničku?"
"Je pravda, že bych na něj možná přestala myslet, ale jsou i míň krutý způsoby, prostě odjedu a nějak se přes to přenesu. Nebudu myslet na to, že je možný, že ho potkám v hospodě nebo na koncertě. Nebude to možný, budu za mořem, pro krista."

Chtěla jsem se zabít. A ne kvůli Božskýmu, jenom to, co mně udělal, mě dostalo do takový depky, že jsem se chtěla zabít. Ovšem moje matka je záchranář, takže mě tenkrát ještě stihla dotáhnout k mýmu oblíbenýmu sexy doktorovi, kterej mně vlastně přivedl na myšlenku, že se zabít nechci.
Respektivě přemýšlím nad tím, jak je to jednoduchý. Jen tak hupsnout pod metro, zdržet tisícovky lidí, co spěchaj do práce. Ale už to neřešit. Neudělala bych to. Je to zbabělý a sobecký.
Nikdy jsem sebepoškozování nebrala moc vážně, měla jsem pocit, že když to lidi dělají, prahnou po pozornosti.
Moje spálená ruka mně připomíná, co jsem cítila. Nic. Bylo to asi takhle, necítila jsem vůbec nic, nemohla jsem brečet, nic mně nepřišlo zábavný, nic mě nebavilo, nechtělo se mi do ničeho, celý dny jsem ležela v pokoji, zírala do zdi a přemýšlela, proč bych na tomhle světě měla zůstávat, když nic nemá smysl. A tak jsem si každou dokouřenou cigaretu típla o ruku. Bolelo to jak zmrd, vždycky mně ukáplo pár slziček a na chvíli jsem měla pocit, že jsem zase člověk, ovšem většinu dnů, když jsem ležela a čuměla do zdi, jsem si připadala jako nic.

To je všechno, co si pamatuju. Jakej to byl pocit, to nevím. A to je možná ten problém, vždycky zapomenu, jakej to byl pocit. Strašnej, to vím. Ale neumím si vybavit, jak mně bylo. Neumím se do toho vžít. Tím pádem nevím, co bych riskovala.
Samozřejmě, že nedal pokoj, kdybych to v tu dobu neměla, pravděpodobně bych mu napsala, že jsem za dvacet minut u něj. Možná i dřív, jezdí mně tam přímej spoj a trvá to asi 8 minut.

I přes to jsem na sebe pyšná. Odolala jsem tomu. V pondělí mi napsal naposledy. A teď je v Dublinu. Vím, že už nemám šanci ho tady zastihnout a je to nesmírná úleva.

nejlepší noc v mým životě

17. června 2017 v 19:56 | Hipís
O 24 hodin později je všechno v hajzlu.

Uvědomila jsem si, že včera mam poslední možnost vidět jedničku, než odjedu. Totálně na sračku jsem v jednu ráno přišla do jeho oblíbenýho baru a nějak doufala, že tam bude. Byl tam. S přítelkyní.
"Můžeme si promluvit?" přišel za mnou venku.
Kývla jsem a následovala ho na druhou stranu ulice, aby nás nikdo neslyšel.
"Obejmi mě," řekl a já ho poslechla. "Strašně moc bych se ti chtěl omluvit."
"Za co?"
"Nech mě mluvit. Chtěl bych se ti omluvit za všechno, co jsem ti udělal. Jsem kretén, prostě mě to všechno hrozně mrzí, nepřemejšlel jsem, vím, že to ode mě všechno bylo strašně sobecký, já jsem si vůbec neuvědomoval, že tímhle někomu můžu ublížit. Jsi fakt skvělá, jsi strašně nádherná a chytrá a je s tebou sranda, jsi prostě úžasná a to něco, co cejtim... Já nevim, co to je, hrozně moc bych tě chtěl, fakt jo, posledních čtrnáct dní jsem jenom myslel na to, kdy tě znova uvidim, protože jsem ti tohle všechno potřeboval říct. Jsem kretén, i tohle jednání je sobecký, říkám to, aby se ulevilo mně, protože mně je mizerně a nechci, aby bylo mizerně i tobě a hrozně moc doufám, že mě teď nepošleš do hajzlu, já tě nechci ztratit, jsi fakticky skvělá holka, ale já Káju miluju."
Zasmála jsem se. Moje srdce se v ten moment rozskočilo na milion kusů, proč to ti kluci musí dělat tak komplikovaný. Nemohl prostě jednoduše říct: "Chci bejt s Kájou, končíme." On k tomu musel přidat půlhodinovej proslov, jak jsem úžasná.
"Mně se hrozně líbí, jak s Kájou vycházíte, prostě když jsme takhle někde my tři v jedný místnosti a je to všechno v pohodě. A já už to nezvládám."
"Já vím, všimla jsem si, když jsem tě viděla posledně. Bylo mi jasný, že už to pro tebe není snesitelný. Vyhejbala jsem se ti, protože jsem ti chtěla dát prostor, aby sis to ujasnil."
"Můžeme to všechno smazat? Můžeme prostě dělat, jakože se to nestalo a bejt kamarádi? Já tě mám děsně rád a nechci o tebe přijít. A když jsi mně teď řekla, že odjíždíš, prostě jsem to nemohl nechat na jindy, to bys mně pak taky mohla odjet bez rozloučení..."
"Ne, šla jsem sem cíleně za tebou, chtěla jsem tě vidět, než odjedu."
"Můžu ti jenom něco říct? Nikdy jsem s nikým neměl lepší sex, asi bych to říkat neměl, ale když jsem byl s tebou, bylo to jak jiná dimenze, jak kdybych byl sjetej."
"Vždyť jsi skoro vždycky sjetej byl."
"Nech toho," zasmál se a objal mě.
Zadržovala jsem v sobě ten panickej záchvat breku. Cítila jsem, jak chce ven. Ale nemohla jsem brečet před ním, nemohla jsem mu ukázat, jak moc mně ublížil, protože by to ublížilo i jemu. V krku jsem měla knedlík. Chtěla jsem mu to všechno vytmavit, ale nedokázala jsem říct už nic. Rozbrečela bych se. Sesypala jsem se na záchodě v kabince. Zrovna jsem koukala na jeden díl Orange is the new black a přemejšlela o tom, proč vždycky, když je někdo v seriálu nebo filmu smutnej, opře se zádama o zeď a sjede na zem. Říkala jsem si, jestli tohle někdo vůbec dělá. A jo, dělá, já jsem to udělala. Podlomily se mně kolena a zhroutila jsem se k zemi. Brečela jsem. Šíleně moc jsem brečela a zvracela a bylo mně příšerně.

Seděli jsme u stolu, já pletla jednomu klukovi copánek a tančila jsem, jednička hrál na kytaru a zpíval, jeho holka se ze mě snažila vytáhnout, proč pořád pláču a kamarád mě učil balit cigarety.
A pak mi začal zvonit telefon a na displeji se objevilo jméno dvojky.
"Jsem na Karláku a čekám na tebe," řekl.
Oznámila jsem mu svoji polohu a odložila telefon, přičemž do dvou minut mně zablikala smska, že stojí před barem. Složila jsem se mu kolem krku, potřebovala jsem ho. Dal si malý pivo a celou dobu se mě snažil osahávat, zatímco jednička po něm házela ošklivý pohledy a mně vyprávěla vtipy, abych přestala brečet. Tvrdila jsem, že jsem smutná, že odjíždím, ten blb mně to snad i sežral.
Dvojka ne. Odvezl mě k němu domů a hladil po vlasech, říkal mi, jak jsem nádherná holka, že pro každýho kluka je výhra bejt se mnou. Jsem chytrá a zábavná. Kde že už jsem to slyšela?
"Kluk, kterej s tebou bejt nechce, je prostě čůrák."
"Ty mě taky nechceš," odsekla jsem.
"Já tě chci, jenom to ještě řeším tak, aby to všechno fungovalo i s mojí přítelkyní, to je prostě něco jinýho."
"To je kurva uplně to samý. On mně neřekl, že mě nechce, v podstatě mi řekl, že mě hrozně chce, ale miluje svojí přítelkyni. A některý lidi prostě nezvládaj sedět jednou prdelí na dvou židlích."
Díval se na mě a nevěděl, co říct.

Možná bych ho poslala do hajzlu, kdybych byla střízlivá a věci se vyvíjely jinak...

England calling

16. června 2017 v 15:59 | Hipís
Můj život je pošahanej.
Celá tahle věc s objektama mně nějak přerostla přes hlavu.

Dvojka a já jsme skončili. Tak nějak už jsem to čekala od svejch příjmaček na vysokou, tenkrát mě to hodně zasáhlo, protože mně totálně sral na hlavu a já z toho byla smutná.
Když se do toho všeho vmíchala jednička, začalo to bejt ještě horší. A pak přišla moje sestra s přemlouváním, abych se na léto vysrala na celou Prahu a jela za ní do Anglie. Přišlo mně to nepředstavitelný, jakože tři měsíce neuvidím ani dvojku a ani jedničku.
A pak jsem si s jedničkou dala čáru na jednom koncertě a celý se to nějak vyhrotilo, téměř jsem mu vyznala lásku. Když jsme se potom potkali na Náplavce a skončili v jedný hospodě, došel za mnou, jestli půjdeme domů spolu. Vyčetla jsem mu, že se chová divně a řekla mu, aby toho nechal a tohle stačilo k tomu, aby toho doopravdy nechal. Seděli jsme u stolu a pili pivo, byla jsem opilá a on se mě zeptal, jestli s ním nepůjdu na záchod na dvacet vteřin. Za dvacet vteřin se snad neudělá, že jo, takže jsem šla a on mě objal. Dvacet minut jsme stáli na záchodech a objímali se.
Když jsme spolu naposledy spali, což není tak dávno, tak se pak stalo něco divnýho. Zvedl se a praštil hlavou do zdi. Nadával. Zeptala jsem se ho, co se děje a on pořád jen nadával.
"Já nevím, nevím nic, neptej se, já nevím, co mám dělat."
Opakoval pořád dokola a pak mě požádal, jestli bych ho objala. Usoudila jsem, že potřebujem oba nějakej čas, než se znovu uvidíme, takže se mu vyhejbám jako čert kříži a on mně pravděpodobně taky. I když na různejch akcích chodí za mýma kamarádkama a ptá se, jak se mám.

Tak nějak mě pak omrzela dvojka. Když jsem u něj byla naposled, měl pocit, že si musíme ujasnit, jak to mezi námi je. Že se s tou svojí nerozejde, že mě má sice rád, ale ji taky. No jasně, já bych ani nechtěla, aby se s ní rozešel. Jestli tady k němu něco cejtim, je to jednička.
A já jsem se začala nudit. Nás sex už neni tak dobrej jako dřív. Je to furt to samý. Dokola a dokola. Když mně takhle řekl v posteli, jestli se nechci přesunout, vzplál ve mně plamínek naděje, že bude nějaký vzrůšo, ale on myslel, jestli se nechci trochu posunout v tý posteli, protože mlátím hlavou o zeď. Plamínek zhasl, supr.
V pondělí mi psal, jestli nemám čas a nechci přijít na návštěvu, ha ha, jo, na návštěvu. Ale minulej tejden jsem chytla angínu a byla jsem doma, tak jsem mu řekla, že se stavím v úterý na jeho koncertě.
A když jsem přišla, sotva mě pozdravil.

Dávám tohle za vinu jedný osobě, která se o nás čirou náhodou dozvěděla a pořád mně to dává sežrat. Dokud jsem toho kluka neznala, všechno bylo skvělý. Souložili jsme si v klidu, nikdo nás neřešil.
Tahle osoba se pak jednoho dne rozhodla, že mě začne srát.
"Proč mě nemáš ráda?" ptá se mě pokaždý, když mě vidí. No, možná proto, že tvoje první věta, kterou jsem od tebe slyšela byla: "Jak se vstávalo dvojce?" Možná proto, že mně cpeš cíga do výstřihu a říkáš, že bys tam mohl vyvenčit svýho psa. Možná proto, že i přes to, jak víš, že nesnáším, když na mě lidi sahají a šťouchají do mě, pořád máš potřebu se mě nějakým způsobem dotýkat, objímat mě a říkat mi, že mě nacpeš do záchodu, ha ha, to je fakticky k popukání.

A nejhorší na tom je, že já se těm jeho debilním vtipům směju. Stalo se vám někdy, že jste někoho nenáviděli tak moc, až vám přišel sexy? Já se nemůžu zbavit tý myšlenky o tom, že si to s ním rozdávám v tom jeho luxusním bytě na Barrandově. Což samozřejmě nikomu neříkám. Pořád jen omílám dokola, jak ho nemůžu vystát.
Když mně mával z pódia při větě: "You look so beautiful tonight," ukázala jsem na něj prostředníček a rozesmála ho. A byl to docela hezkej pocit.

Každopádně toho mam plný zuby. Moje sestra mě zlanařila. Anglie v dohledu. Dneska jsem si koupila letenku, od 11. července nastupuju do práce. A myslím, že si to zasloužím. Všichni moji kamarádi mě hejtujou, že si jen tak odjedu a nechám je tady. Jo, protože každej duševní masochistka občas potřebuje pauzu od svejch VéKáVéček. Stejně jako já. Potřebuju si pročistit hlavu, nemyslet na to, proč jednička mlátí čelem do zdi a proč mi dvojka sere na hlavu. Proč je trojka neschopná mě pozvat na rande a proč jsem debilní kráva a pořád si seru pod nohy...

objekt nekonečno

9. května 2017 v 17:23 | Hipís
Po tom všem na mě přišla docela deepk depka. Byla jsem zase nasraná. Hlavně sama na sebe. Navíc jsem utratila všechny peníze a nedošlo mi, že je víkend a státní svátek a já žádnej cash minimálně do úterý od máti nedostanu, protože mně nepřijde.
Měla jsem jít s jedničkou a basákem na koncert do Lesa, ale vzhledem k mojí finanční situaci jsem se domluvila s kamarádkou, že si s ní dám možná tak víno. Dala jsem si s ní pivo, protože bylo levnější, ale šly jsme do Lesa a já celou dobu předstírala, že jsem na koncertě.
Kouřila jsem sama venku na chodníku a kopala do kamínků na zemi, když na mě jednička začal řvát zdrobnělinou mýho jména, ať jdu za nima. Zvedla jsem hlavu a probodla ho pohledem, myslím, že si toho všiml, vrhl se na mě a začal mě olíbávat a objímat. Trochu jsem tam stála jako hadrovej panák a čekala, až je všechny přestane bavit bejt tak kontaktní.
Byl nějakej přehnaně milej a všichni jeho kamarádi taky a mně se chtělo na něj strašně začít ječet, protože už jsem ztrácela nervy. A nakonec jsem se sebrala a jela domů. Úplně domů.
Vesnickej vzduch vyléčí všechno, takže jsem se zasmušeně potácela po městě a mrzla s jedním lahváčem na lavičce u rybníka. Měla jsem všeho dost.
Pocit, že jsem ničitelka životů. Pocit, že ten člověk by se měl líp, kdyby mě nikdy nepotkal. A jo, vzpomněla jsem si na fotky, který mi posílal, když jsme se poznali. Vypadal jinak. Vypadal šťastně a zdravě a fakt dobře. Srovnala jsem si je v hlavě s tím, jak vypadá teď. Jakej má život. Vyhodili ho ze školy, je z něj smažka a vypadá jako bezdomovec. Co se mně na něm líbí, no to fakt nemám páru. Možná, že mě ti bezdomovci a smažky prostě nějak přitahujou. Protože jo, nejsem objektivní, vzhledem k tomu, že ho mám ráda, ale pořád mě fyzicky bere. Bylo by mu beze mě líp? Nezačal se mu život srát až po tom, co poznal mě?
Vždycky mně pak v hlavě dochází, jak mně kdysi jedna kamarádka dávala proslov o tom, že když jsem zmatená z toho, co cítím k jedničce a trojce, neměla bych do toho ještě motat dvojku. Já vlastně nejsem zase tak zmatená. Jsem zamilovaná do jedničky. Jakože fakticky zamilovaná. Taková ta hrozně na nic zamilovanost, kdy vám ten člověk dokáže ublížit během jedný vteřiny a ani nemusí vědět o tom, že by to udělal. Dvojku mám ráda. Tak nějak je to mezi námi fajn. Je přesně to, co jsem hledala. Souložíme bez závazků a k tomu všemu je to fakticky skvělej sex. A s trojkou nějak nevím. Trojka je moc stydlivá na to, aby se ke všemu nějak vyjádřila.
Přišla mi od něj zpráva.
"V sobotu je párty."
"To je jako pozvání?" kdybych mluvila, zním otráveně, protože mě tohle jeho vyjadřování unavovalo. Jako by bylo tak moc těžký napsat: "Nechceš přijít na párty?" Nebo: "Nechceš na víno?" Místo otázky, jestli nechci na víno mně napíše: "Nevím, jestli to víno zvládnu vypít sám. Asi budeš muset. Hm.
"Jasně, přijdeš?"
Po půl roce toho, co se bavíme mě konečně někam pozval a já zrovna byla doma. Jestli mě ještě někdy někam pozve, stane se zázrak, nevěřím tomu, že by to udělal. A fakt mě to mrzelo, protože představa, že uvidím jedničky výraz, když přijdu na oslavu narozenin jeho kamarádky s trojkou... To byl byl tak uspokojivej pocit.

Nakonec jsem se po příjezdu do Prahy zhulila s Dekou a Matfyzákem od nás z koleje a jeli jsme o půl jedné ráno nakupovat do Tesca. Koupila jsem si hrnec a zničeho nic ze mě opadly všechny moje problémy. Je ze mě kuchta. Mám hrnec, všichni běžte do hajzlu.
"Hele, když máš ty kluky očíslovaný, kolikátej objekt jsi pak ty?" zeptala se mě Deka. (Deka je nejvíc hustá holka ode mě z koleje. Hrozně moc hulí, pije slívu a pomalu a jistě se z ní stává moje nejbližší kamarádka, což je fajn.
"No vidíš, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela," zadívala jsem se na sebe, svírajíc svůj novej hrnec.
"Řekl bych, že objekt nula," ozval se přemoudřelej Matfyzák.
Já s Dekou ho máme rády, je fajn, když odjede, stýská se nám po něm, ale jakmile je tady, stačí jedna věta a už nám oběma leze na nervy. Jeho nejoblíbenější věta je totiž: "Vyměníš mi cígo?"
PROČ SI KURVA NEKOUPÍŠ TY POSRANÝ MÁČKA, KDYŽ JSOU JEN O PĚTIKORUNU DRAŽÍ, NEŽ TY HNUSNÝ VĚCI, CO KOUŘÍŠ TY. JÁ MĚNIT NECHCI, KUPUJU SI TO, CO MÁM RÁDA. HALELUJA.
A nejde jen o to. On je prostě celkově vyžírka. Navíc ty peníze má. Já a Deka to nějak neřešíme. Kilo sem, kilo tam, pořád jsme na mizině, ale nevadí nám to. Však jak se říká, peníze budou, my ne. Proto nemám ráda lidi, co jsou hamižný. Je to odpuzující. A musím jen dodat, že jsem z Matfyzáka byla na začátku roku docela hotová. Pak jsem zjistila, že je teplej, jenom si to ještě nepřiznal a tak tvrdí, že je bisexuál. A navíc je otravnej jak labutě na olbersdorfským jezeře. (To je zatopenej lom v Německu. Ty kreténský labutě maj v zálibě plavat k lidem a štípat, když pro ně nemáte nic k jídlu. Děvky.)
Ale kdybych si měla postěžovat na Matfyzáka, věnovala bych mu celou kapitolu. Uzavřela bych ho tím, že je to jedna z těch osob, kterou na jednu stranu nesnášíte, ale na druhou stranu by vám v tý společnosti chyběla.
"Připadám ti jako nula?" zamračila jsem se na něj, takže jsem přivřela oči tak, že jsem neviděla už skoro nic. Můj zkouřenej pohled, ha ha.
"Ne, ale myslel jsem to tak, že jsi nadobjekt. Oni jsou tvoji objekti. A ty jsi to, co by bylo i bez nich."
"Já si spíš myslím, že jsem objekt nekonečno."
"Nemyslíš objekt mínus nekonečno?" PROSTĚ MATFYZÁK.
"Ne. Vem si, že celej život potkáváš lidi, dejme tomu objekty. A ovlivní tě i ten, do koho třeba jenom omylem strčíš v tramvaji a omluvíš se mu. Celej tvůj život ovlivňujou úplný maličkosti a lidi, který potkáváš. A ty lidi budeš potkávat, dokud neumřeš, jenže ty nevíš, kdy umřeš, takže si můžeš říct, že vlastně do nekonečna. Tudíž já sama jsem objekt nekonečno. A ty jsi třeba objekt 31 897. Zatímco sám pro sebe jsi ty objekt nekonečno a já jsem pro tebe objekt 48 721. Celej život se budeš měnit. A ty lidi, respektive objekty, který potkáváš, na tom maj strašně velkou zásluhu. Jsem objekt nekonečno."
S touhle mega deep myšlenkou jsem uzavřela naši zhulenou debatu a ulehla do postele šťastná jako nikdy. Dobře, možná jsem byla štastnější. Ale po dlouhý době jsem zase měla pocit, že je všechno tak, jak má bejt. Protože jsem objekt nekonečno, mám svůj hrnec a všichni mi můžou políbit prdel.

druhej díl ničitelky životů, už na mě jde ta depka

1. května 2017 v 16:42 | Hipís
Ráno bylo stejně strašný jako vždycky. Hodinu ležím v posteli a poslouchám, jak dvojka chrápe, pak se zvednu a řeknu mu, že jdu domů a on pořád leží a ignoruje ten fakt, že tam ještě jsem. Musím si k němu zpátky lehnout a dát mu pěstí do ramene, aby se probral a šel mi otevřít bránu.
Odcházela jsem poměrně brzo, když si to tak vezmu. Většinou jsem chodila domů k odpoledni, ale řekla jsem mu, že musím jít do práce, což byla lež, jen abych se mohla dostat dřív z toho děsnýho místa. Bylo mi zle, protože jsem se opila a ráno na mě dolehla kocovina. A navíc jsem večer měla jít na koncert. Na koncert jedničky.

Hrálo tam víc kapel a nikdo nechtěl jít se mnou, takže jsem šla sama. Cítila jsem se fakt drsně, protože sama na akce normálně nechodím. Beru to jako takovou mojí obranu, obklopuju se davem kamarádek, protože mám pak pocit, že na mě nikdo nemůže. Ale jak jsem byla sama, bylo to skvělý. Nemusela jsem brát ohledy na to, že moje kamarádky, co mají metr padesát odmítají pogovat, aby jim někdo nerozbil brýle. Nemusela jsem se zabývat vůbec ničím a nikým, takže jsem si tentokrát fakt naplno užívala koncert tak, jako jsem to dělávala, když jsem sama jezdila po republice na Charlie Straight. (lol)
Hned při první písničce nějakej pošuk skočil do davu. Neviděla jsem, kdo to je, jen jsem viděla, jak se lidi rozestupují a osoba letí dolů rovnou po hlavě. Chytla jsem ho za ruku, tak nějak mě srazil k zemi, ale na druhou stranu, zabránila jsem tomu, aby si rozbil hlavu hned ze začátku večera.
"Ahoj," zvedl se první a podal mi ruku. Jednička.
Obrátila jsem oči v sloup a začala se smát.
Objal mě a dal mi pusu na přivítanou.
"Tohle už nedělej, myslela jsem, že si rozbiješ hlavu."
"Ale tak to já dělám crowsurfing i na koncertech, kde není vůbec nikdo, jsem zvyklej."
"Jéééé, nazdar, co ty tady děláš!" přiřítil se ke mně basák kapely jedničky Honza. U nás na maloměstě se lidi při vítání neobjímaj a už vůbec nelíbaj, ale tady v Praze je to snad nějakej zvyk. Kdyby mě tolik lidí chtělo objímat pár let zpátky, schovala bych se pod stůl a předstírala, že neexistuju.
No, našla jsem kámoše. Jednička vypadal pro ten večer až přehnaně dobře, měl trochu ostříhaný vlasy, vždycky se mně líbilo, když je měl zkrácený. Končí mu přesně v úrovni čelisti, když mu dorostou až na ramena, vypadá jako nějakej máničkovskej kámoš mýho otce. Ale stejně je úžasnej. A já jsem příšerná osoba, co se začala kamarádit s jeho přítelkyní. Ta se taky objevila.

Přišla Maki a já už jsem byla vcelku nalitá. Jedničky přítelkyně si vedle mě sedla na podium a sdílely jsme spolu její poslední cígo, přičemž jsem se z ní snažila nenápadně dostat informace o tom, jak to v tom jejich vztahu vlastně je. A do toho se mě ona začala vyptávat na můj milostnej život. Když jsem opilá, ráda povídám. Nikdy bych jí samozřejmě neřekla o tom, že mě mrdá její přítel, ale vzhledem k tomu, odkud jsem se ráno vrátila, jsem měla o čem mluvit.
"Ty máš nějakou smůlu na ty kluky, co s tebou podvádí svoje přítelkyně, to je fakt strašný."
Zakuckala jsem se slzavýma očima na ní zakývala.
"Nemáš ještě jedno cígo?" došel za ní její přítel a lamač mýho srdce.
Podala jsem mu zbytek krátký startky, o kterou jsme se dělily my dvě.
Kája se vzdálila s tím, že si jde pro pivo, ale už se k nám nevrátila. Stála jsem v první řadě, to jsem uplně nechtěla, ale už jsem byla tak nalitá, že mně to bylo jedno. Celej klub pogoval a já jsem jenom přepadávala přes podium a trhala si silonky o kovovou tyč na kraji pódia.
Máme s jedničkou písničku, kterou nenapsal on, ale oba ji máme rádi a on má občas ve zvyku mne jí zpívat, když jsme sami. Polil mě vodou, asi aby mě zchladil. Jako by můj roztékající se make-up nevypadal už teď dost strašně. A pak při poslední písničce přišel úplně na kraj podia, přímo přede mě a s kytarou v ruce se předklonil, opřel si o mně čelo a já ho chytla za kotníky. Dal mi pusu.
Celý vyschízovaná jsem se začala rozhlížet kolem sebe, ale nikdo se netvářil nijak zaskočeně. Říkala jsem si, jestli se mně to nezdálo nebo jestli mi někdo nehodil něco do pití a já nemám halucinace. Hledala jsem Káju a doufala jsem, že neodběhla brečet na záchod, protože její kluk líbá jinou holku z podia. Podívala jsem se na něj, usmál se a kývnul na mě.
"Maki, tys... Vidělas to?"
"Jo, kretén. Ještě, když tu má Káju."
Takže se mně to nezdálo. Zničeně jsem si sedla na kraj pódia a koukala, jak davy prchají pryč, proti nim se drala osoba s nasupeným výrazem. Bylo mi všechno jedno, čekala jsem, že mi třeba vrazí, nemám páru, jak hipsterky řeší nevěru svých kluků.
Zastavila se, vydechla. "Šla jsem na záchod a celej koncert tam zůstala s tím, že jsem se starala o nějakou Anežku, co to přehnala s pitím. Její kamarádka je malá a blonďatá. Jmenuje se Ester. Neviděly jste nějakou malou a blonďatou Ester?"
Zkoušela jsem přes přesmyčky z té věty udělat: "Proč mi líbáš kluka?", ale nešlo to.

Byla jsem na sračku. Jednička za mnou chodil, abych našla spoj domů jeho holce, přičemž na mě u toho tak divně mrkal. Já se bavila se zpěvákem jiný kapely a snažila se na něj udělat dojem, protože byl fakticky atraktivní a docela se mi to dařilo. Do doby, než jsem řekla, že jsem chodila na církevní gympl. Pohádali jsme se díky rozdílným názorům na víru a já se odebrala na gauč do backstage, kde si ke mně přisedl basák Honza a objímal mě. Bylo mi fajn. Honza byl takovej ten člověk, kterej vám dokáže říct i v ten nejhorší moment něco, co vás strašně moc potěší. Pamatuju si, když mě jednička poprvý naprosto potopil, bylo mi na umření a Honzovi stačila jedna věta na to, abych se cítila o sto procent líp a při cestě domů neskočila pod tramvaj.
"Ty bys už radši měla pro dnešek přestat pít, nebo si s náma jít dát nahoru lajnu," řekl.
"Já a lajny? Neblbni! Jsem z tý církevní školy přece."
"No jo, já jsem taky z církevní školy. To mě naučil jednička. A ten kokajn neni tak špatnej."
"Máš cigaretu? Dám si radši cigaretu."
Podal mi modrou gauloisku, což mě naprosto zabilo. V ten moment, kdy jsem měla to cígo v puse, jsem nevěděla, kde jsem, co tam dělám a co budu dělat v následující hodině. A pak jsem se s ním rozloučila, poděkovala mu, zvedla se a šla pryč.
Na baru mě za ruku chytl jednička.
"Kam jdeš?"
"Domů," ukázala jsem na východ.
"Nechceš ještě zůstat?" pohladil mě po ruce.
"Ne, jsem na to moc ožralá."
"Tak si pojď dát lajnu, udělá se ti líp."
"Nechci lajnu, chci postel," usmála jsem se.
"Můžu ti ukázat mojí v mým novým bytě," zazubil se.
"Jsem myslela, že budete bydlet s Kájou spolu."
Zamračil se. Neměl rád, když jsem o ní mluvila já.
"Promiň," položila jsem mu hlavu na rameno.
"Aspoň tě doprovodím, nevypadáš na to, že bys na tu tramvaj trefila."
Zasmála jsem se. Vzal si kabát a chytl mě kolem ramen.
Nevím, jak dlouho jsme tam šli, nevím, co jsem mu říkala, co říkal on mně, nepamatuju si absolutně vůbec, jak jsem se dostala domů. Ani nevím, jestli mě doprovodil na tramvaj nebo mě vyhodil uplně před kolejí. Poslední část večera, kterou si pamatuju je, když jsme vycházeli z klubu a já zakopla o schodek, přičemž jednička mě chytil a řekl, že jsme vyrovnaní za záchranu života.

první díl ničitelky životů

14. dubna 2017 v 12:55 | Hipís
Od pondělí jsem nechápala, jak je možný, že můj život konečně zapadl do těch správnejch kolejí a všechno jde tak, jak má. Začala jsem chodit do nový práce, nastěhovala se mi nová spolubydlící a je to ta nejúžasnější spolubydlící, jakou jsem mohla dostat. Všechno bylo skvělý.

V neděli bylo hezky a my jsme se s naší kolejní partou rozhodli jít na Petřín, ale skončilo to u půjčování šlapadel na Vltavě. Koupili jsme si zmrzlinu, šli na Matějskou a nakonec se stavili v žabce pro pivo, aby se nám hezky spalo.
Já jsem si celou dobu říkala, kdy zase chytnu depku a co se stane.

V úterý jsem šla na koncert dvojky. A na tramvajový zastávce jsem potkala jedničku. Jednička s dvojkou jsou asi nejdůležitější objekty mýho současnýho života. Jedničku mám ráda, hodně ráda. Jednička mě dokázala složit stejně jako Božský, ale s tím rozdílem, že Božskýmu to zabralo osm let. Jednička to zvládla za tři měsíce. A dvojku mám taky ráda. Jenom jiným způsobem. Tak nějak nechci, aby to přerostlo v něco víc, než náš sexuální vztah, ale zároveň chci. Těžko říct, co chci, jsem fakticky mega zmatená. Ta zápletka tady je asi v tom, že spím i s jedničkou i s dvojkou, jednou se mně to povedlo dokonce ve stejný den, oba mají přítelkyně a já jsem jenom ta side hoe, ale stejně se cítím provinile, protože spát s dvěma lidma najednou, no, řeknu to takhle, nikdy by mě nenapadlo, že se do týhle pozice dostanu.

Jela jsem tedy za dvojkou a potkala jedničku. Vykládali jsme si o všem možným, protože už jsem se nějakej pátek neviděli a hlavně jsme si vykládali o následujícím večeru, kde jsme se vidět už měli.
"Podal jsem si přihlášku na tvojí školu," řekl.
"Ježiši, proč, kdo by tam chtěl. Teda já si ji podala taky, ale to jenom proto, že jsem šíleně ztracená a nevím, co mám dělat. Však se na mě podívej, prodávám zahradní trpaslíky."
Rozesmála jsem ho. "Tak třeba budem spolužáci," významně se na mě podíval a pak se začal smát. Trochu mě to vyděsilo. Na jednu stranu bych dala cokoliv, abych jedničku mohla potkávat každej den ve škole, na druhou mám z té představy osypky. Když jsem to pak volala svojí kamarádce, řekla mi na to: "Ale neboj, ve škole jsou záchody taky."
HA HA HA. Mám takový pocit, že už se mnou někdo na školních záchodech souložit chtěl, protože se doslechl, jak jsem se seznámila s jedničkou. Tohle mě štve, to, že si to občas rozdám s někým na veřejných toaletách neznamená, že si to rozdám s každým. Víceméně.

Došla jsem na koncert dvojky, kde už seděla ožralá Cecílie. Měla hlad. Koupila mně pivo a pořád do mě hučela:
"Podívej se na něj, není sexy? Vyser se na jedničku, vždyť dvojka je úžasnej. Hudebník, alkoholik, má spoustu životních zkušeností, drogy bral taky, všechno tvoje požadavky splněny. A není to kokot."
"To je ono, Cecílie, on není kokot, je hodnej a nedělá ze mě krávu, takže nesplňuje všechny požadavky. Já ho mám ráda, líbí se mi, je s ním sranda a vždycky, když hraje, mrká na mě a usmívá se. Ale dvojka má Karin."
"Ale on nemá Karin," pustila se se mnou Cecílie do sporu. "Karin má každej. Však i on o ní mluví, že je to mrdatelná holka a ne jeho přítelkyně."
"Já už jsem od něj to slovo přítelkyně slyšela několikrát. Je mně jedno, co je a co není Karin, pořád Karin má, tak ať si to vyřeší s Karin. Až nebude s Karin, můžeme se pak zabejvat tím, jestli s ním já bejt chci nebo ne. Teď to nemá smysl."
A potom, když zpíval Wonderful World, neodvrátil se na frázi: "I love you," což mě naštvalo. Na tuhle část písničky se na mě dívat nemá. Stejně jako se já nedívám na něj. Zpíváme si to spolu, skoro všechno. Písničky znám nazpaměť. Vyvádím jako malá holka, ale tohle dělat nemá, je to trapný.
"Chtěl jsem se ti omluvit, za ten telefonát," přinesl mi židli a počkal, až všichni odejdou, aby tuhle konverzaci nikdo neslyšel. Protože my jsme ultratajný.
"Proč? Sorry, jestli jsem volala nevhod. Jenom mě to tak napadlo."
"Ne, já jsem tě odbyl, tak za to se omlouvám, ale volala jsi v nejmíň vhodnou chvíli z celýho tejdne."
"No jo, to jsi nemusel vytahovat, nepřišlo mi, že bys mě odbyl. Jenom jsi pak v pondělí nedošel a já jsem čekala."
"Tys čekala? Já jsem šel rovnou domů, byl jsem unavenej a musel jsem přepisovat noty."
"To je v pohodě, bavila jsem se s Vavřincem o jeho obrazech a o moderním umění. Oba ho nesnášíme. Vavřinec mně pak ukazoval sochy a obrazy, který bude mít na Vernisáži. Bylo to skvělý, konečně jsem tady potkala někoho, kdo nedělá do muziky."
"Vadí ti lidi, co dělají do muziky?"
"Nevadí, ale každej dělá do muziky. A pak tu tenhle vůl pouští slavný písničky v D-duru, jenom aby všechny nasral," ukázala jsem na barmana.
"Každopádně, řídil jsem a vedle mě seděla Karin, přičemž slyšela tvůj hlas, takže na mě hned začala ječet, kdo jsi a co chceš." Celou dobu jsem se snažila od týhle konverzace utýct. Nikdo se nechce bavit o nevydařeným telefonátu. A ani o přítelkyni svýho milence.
"To nemůžeš mít kamarádky?"
"Můžu, ale..."
"Už o tom přestaň mluvit, normálně máš hroznej problém s vyjadřováním se, když jde o věci, který vědět chci a potřebuju, tohle mě fakt nezajímá a je to trapný. Teď tady budeme deset minut sedět zticha, dokud nepřijde ožralá Cecílie a nezačne nás lanařit na párty s Maďarama, protože oba budeme přemejšlet, co k tomu dodat. Nedělej to ještě divnější, než to je. Takovýhle věci neřešíme, oukej?"
Nevydržela jsem to. Nechtěla jsem na něj vystartovat, ale nevydržela jsem to. Ale že by to něco změnilo?

Zbytek večera seděl naproti mně a pořád se jenom usmíval. Občas řekl: "Co ty?"
Začínalo to ve mně znovu vřít.
"Co já?" zhluboka jsem se nadechla a usmála se na něj zpátky.
Věděla jsem, co chce říct, ale potřebovala jsem, aby se v tom vykoupal.
Pořád se na mě usmíval a nic neříkal, až konečně po půl jedné ráno jsem to z něj dostala.
"Půjdeš se mnou?" pohladil mě po ruce.
"Bylo to tak těžký?" neodpověděla jsem mu.
"Cože?"
"Bylo tak těžký se mě zeptat, jestli půjdu s tebou?"
"Nebylo, proč by to mělo bejt těžký."
Protože s tím dvojka má nějakej problém.

Když jsme v pět ráno u něj doma kouřili moje poslední dvě cigarety, vypadlo z něj, že se přihlásil na mojí školu.
"Vidíš to, možná budem spolužáci!" začal se smát.
"Co vám všem mrdá," vztekle jsem se zvedla a ignorovala jeho nechápající výraz. Lehla jsem si do postele a zírala do stropu. Přišlo mu to srandovní, protože je o deset let starší než já. Mně nepřijde srandovní ten scénář, kdy se potká jednička s dvojkou.

A ještě něco se změnilo. Dvojka mě přestal šukat a místo toho začal dělat lásku.
 
 

Reklama