Diary

objekt nekonečno

9. května 2017 v 17:23 | Hipís
Po tom všem na mě přišla docela deepk depka. Byla jsem zase nasraná. Hlavně sama na sebe. Navíc jsem utratila všechny peníze a nedošlo mi, že je víkend a státní svátek a já žádnej cash minimálně do úterý od máti nedostanu, protože mně nepřijde.
Měla jsem jít s jedničkou a basákem na koncert do Lesa, ale vzhledem k mojí finanční situaci jsem se domluvila s kamarádkou, že si s ní dám možná tak víno. Dala jsem si s ní pivo, protože bylo levnější, ale šly jsme do Lesa a já celou dobu předstírala, že jsem na koncertě.
Kouřila jsem sama venku na chodníku a kopala do kamínků na zemi, když na mě jednička začal řvát zdrobnělinou mýho jména, ať jdu za nima. Zvedla jsem hlavu a probodla ho pohledem, myslím, že si toho všiml, vrhl se na mě a začal mě olíbávat a objímat. Trochu jsem tam stála jako hadrovej panák a čekala, až je všechny přestane bavit bejt tak kontaktní.
Byl nějakej přehnaně milej a všichni jeho kamarádi taky a mně se chtělo na něj strašně začít ječet, protože už jsem ztrácela nervy. A nakonec jsem se sebrala a jela domů. Úplně domů.
Vesnickej vzduch vyléčí všechno, takže jsem se zasmušeně potácela po městě a mrzla s jedním lahváčem na lavičce u rybníka. Měla jsem všeho dost.
Pocit, že jsem ničitelka životů. Pocit, že ten člověk by se měl líp, kdyby mě nikdy nepotkal. A jo, vzpomněla jsem si na fotky, který mi posílal, když jsme se poznali. Vypadal jinak. Vypadal šťastně a zdravě a fakt dobře. Srovnala jsem si je v hlavě s tím, jak vypadá teď. Jakej má život. Vyhodili ho ze školy, je z něj smažka a vypadá jako bezdomovec. Co se mně na něm líbí, no to fakt nemám páru. Možná, že mě ti bezdomovci a smažky prostě nějak přitahujou. Protože jo, nejsem objektivní, vzhledem k tomu, že ho mám ráda, ale pořád mě fyzicky bere. Bylo by mu beze mě líp? Nezačal se mu život srát až po tom, co poznal mě?
Vždycky mně pak v hlavě dochází, jak mně kdysi jedna kamarádka dávala proslov o tom, že když jsem zmatená z toho, co cítím k jedničce a trojce, neměla bych do toho ještě motat dvojku. Já vlastně nejsem zase tak zmatená. Jsem zamilovaná do jedničky. Jakože fakticky zamilovaná. Taková ta hrozně na nic zamilovanost, kdy vám ten člověk dokáže ublížit během jedný vteřiny a ani nemusí vědět o tom, že by to udělal. Dvojku mám ráda. Tak nějak je to mezi námi fajn. Je přesně to, co jsem hledala. Souložíme bez závazků a k tomu všemu je to fakticky skvělej sex. A s trojkou nějak nevím. Trojka je moc stydlivá na to, aby se ke všemu nějak vyjádřila.
Přišla mi od něj zpráva.
"V sobotu je párty."
"To je jako pozvání?" kdybych mluvila, zním otráveně, protože mě tohle jeho vyjadřování unavovalo. Jako by bylo tak moc těžký napsat: "Nechceš přijít na párty?" Nebo: "Nechceš na víno?" Místo otázky, jestli nechci na víno mně napíše: "Nevím, jestli to víno zvládnu vypít sám. Asi budeš muset. Hm.
"Jasně, přijdeš?"
Po půl roce toho, co se bavíme mě konečně někam pozval a já zrovna byla doma. Jestli mě ještě někdy někam pozve, stane se zázrak, nevěřím tomu, že by to udělal. A fakt mě to mrzelo, protože představa, že uvidím jedničky výraz, když přijdu na oslavu narozenin jeho kamarádky s trojkou... To byl byl tak uspokojivej pocit.

Nakonec jsem se po příjezdu do Prahy zhulila s Dekou a Matfyzákem od nás z koleje a jeli jsme o půl jedné ráno nakupovat do Tesca. Koupila jsem si hrnec a zničeho nic ze mě opadly všechny moje problémy. Je ze mě kuchta. Mám hrnec, všichni běžte do hajzlu.
"Hele, když máš ty kluky očíslovaný, kolikátej objekt jsi pak ty?" zeptala se mě Deka. (Deka je nejvíc hustá holka ode mě z koleje. Hrozně moc hulí, pije slívu a pomalu a jistě se z ní stává moje nejbližší kamarádka, což je fajn.
"No vidíš, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela," zadívala jsem se na sebe, svírajíc svůj novej hrnec.
"Řekl bych, že objekt nula," ozval se přemoudřelej Matfyzák.
Já s Dekou ho máme rády, je fajn, když odjede, stýská se nám po něm, ale jakmile je tady, stačí jedna věta a už nám oběma leze na nervy. Jeho nejoblíbenější věta je totiž: "Vyměníš mi cígo?"
PROČ SI KURVA NEKOUPÍŠ TY POSRANÝ MÁČKA, KDYŽ JSOU JEN O PĚTIKORUNU DRAŽÍ, NEŽ TY HNUSNÝ VĚCI, CO KOUŘÍŠ TY. JÁ MĚNIT NECHCI, KUPUJU SI TO, CO MÁM RÁDA. HALELUJA.
A nejde jen o to. On je prostě celkově vyžírka. Navíc ty peníze má. Já a Deka to nějak neřešíme. Kilo sem, kilo tam, pořád jsme na mizině, ale nevadí nám to. Však jak se říká, peníze budou, my ne. Proto nemám ráda lidi, co jsou hamižný. Je to odpuzující. A musím jen dodat, že jsem z Matfyzáka byla na začátku roku docela hotová. Pak jsem zjistila, že je teplej, jenom si to ještě nepřiznal a tak tvrdí, že je bisexuál. A navíc je otravnej jak labutě na olbersdorfským jezeře. (To je zatopenej lom v Německu. Ty kreténský labutě maj v zálibě plavat k lidem a štípat, když pro ně nemáte nic k jídlu. Děvky.)
Ale kdybych si měla postěžovat na Matfyzáka, věnovala bych mu celou kapitolu. Uzavřela bych ho tím, že je to jedna z těch osob, kterou na jednu stranu nesnášíte, ale na druhou stranu by vám v tý společnosti chyběla.
"Připadám ti jako nula?" zamračila jsem se na něj, takže jsem přivřela oči tak, že jsem neviděla už skoro nic. Můj zkouřenej pohled, ha ha.
"Ne, ale myslel jsem to tak, že jsi nadobjekt. Oni jsou tvoji objekti. A ty jsi to, co by bylo i bez nich."
"Já si spíš myslím, že jsem objekt nekonečno."
"Nemyslíš objekt mínus nekonečno?" PROSTĚ MATFYZÁK.
"Ne. Vem si, že celej život potkáváš lidi, dejme tomu objekty. A ovlivní tě i ten, do koho třeba jenom omylem strčíš v tramvaji a omluvíš se mu. Celej tvůj život ovlivňujou úplný maličkosti a lidi, který potkáváš. A ty lidi budeš potkávat, dokud neumřeš, jenže ty nevíš, kdy umřeš, takže si můžeš říct, že vlastně do nekonečna. Tudíž já sama jsem objekt nekonečno. A ty jsi třeba objekt 31 897. Zatímco sám pro sebe jsi ty objekt nekonečno a já jsem pro tebe objekt 48 721. Celej život se budeš měnit. A ty lidi, respektive objekty, který potkáváš, na tom maj strašně velkou zásluhu. Jsem objekt nekonečno."
S touhle mega deep myšlenkou jsem uzavřela naši zhulenou debatu a ulehla do postele šťastná jako nikdy. Dobře, možná jsem byla štastnější. Ale po dlouhý době jsem zase měla pocit, že je všechno tak, jak má bejt. Protože jsem objekt nekonečno, mám svůj hrnec a všichni mi můžou políbit prdel.

druhej díl ničitelky životů, už na mě jde ta depka

1. května 2017 v 16:42 | Hipís
Ráno bylo stejně strašný jako vždycky. Hodinu ležím v posteli a poslouchám, jak dvojka chrápe, pak se zvednu a řeknu mu, že jdu domů a on pořád leží a ignoruje ten fakt, že tam ještě jsem. Musím si k němu zpátky lehnout a dát mu pěstí do ramene, aby se probral a šel mi otevřít bránu.
Odcházela jsem poměrně brzo, když si to tak vezmu. Většinou jsem chodila domů k odpoledni, ale řekla jsem mu, že musím jít do práce, což byla lež, jen abych se mohla dostat dřív z toho děsnýho místa. Bylo mi zle, protože jsem se opila a ráno na mě dolehla kocovina. A navíc jsem večer měla jít na koncert. Na koncert jedničky.

Hrálo tam víc kapel a nikdo nechtěl jít se mnou, takže jsem šla sama. Cítila jsem se fakt drsně, protože sama na akce normálně nechodím. Beru to jako takovou mojí obranu, obklopuju se davem kamarádek, protože mám pak pocit, že na mě nikdo nemůže. Ale jak jsem byla sama, bylo to skvělý. Nemusela jsem brát ohledy na to, že moje kamarádky, co mají metr padesát odmítají pogovat, aby jim někdo nerozbil brýle. Nemusela jsem se zabývat vůbec ničím a nikým, takže jsem si tentokrát fakt naplno užívala koncert tak, jako jsem to dělávala, když jsem sama jezdila po republice na Charlie Straight. (lol)
Hned při první písničce nějakej pošuk skočil do davu. Neviděla jsem, kdo to je, jen jsem viděla, jak se lidi rozestupují a osoba letí dolů rovnou po hlavě. Chytla jsem ho za ruku, tak nějak mě srazil k zemi, ale na druhou stranu, zabránila jsem tomu, aby si rozbil hlavu hned ze začátku večera.
"Ahoj," zvedl se první a podal mi ruku. Jednička.
Obrátila jsem oči v sloup a začala se smát.
Objal mě a dal mi pusu na přivítanou.
"Tohle už nedělej, myslela jsem, že si rozbiješ hlavu."
"Ale tak to já dělám crowsurfing i na koncertech, kde není vůbec nikdo, jsem zvyklej."
"Jéééé, nazdar, co ty tady děláš!" přiřítil se ke mně basák kapely jedničky Honza. U nás na maloměstě se lidi při vítání neobjímaj a už vůbec nelíbaj, ale tady v Praze je to snad nějakej zvyk. Kdyby mě tolik lidí chtělo objímat pár let zpátky, schovala bych se pod stůl a předstírala, že neexistuju.
No, našla jsem kámoše. Jednička vypadal pro ten večer až přehnaně dobře, měl trochu ostříhaný vlasy, vždycky se mně líbilo, když je měl zkrácený. Končí mu přesně v úrovni čelisti, když mu dorostou až na ramena, vypadá jako nějakej máničkovskej kámoš mýho otce. Ale stejně je úžasnej. A já jsem příšerná osoba, co se začala kamarádit s jeho přítelkyní. Ta se taky objevila.

Přišla Maki a já už jsem byla vcelku nalitá. Jedničky přítelkyně si vedle mě sedla na podium a sdílely jsme spolu její poslední cígo, přičemž jsem se z ní snažila nenápadně dostat informace o tom, jak to v tom jejich vztahu vlastně je. A do toho se mě ona začala vyptávat na můj milostnej život. Když jsem opilá, ráda povídám. Nikdy bych jí samozřejmě neřekla o tom, že mě mrdá její přítel, ale vzhledem k tomu, odkud jsem se ráno vrátila, jsem měla o čem mluvit.
"Ty máš nějakou smůlu na ty kluky, co s tebou podvádí svoje přítelkyně, to je fakt strašný."
Zakuckala jsem se slzavýma očima na ní zakývala.
"Nemáš ještě jedno cígo?" došel za ní její přítel a lamač mýho srdce.
Podala jsem mu zbytek krátký startky, o kterou jsme se dělily my dvě.
Kája se vzdálila s tím, že si jde pro pivo, ale už se k nám nevrátila. Stála jsem v první řadě, to jsem uplně nechtěla, ale už jsem byla tak nalitá, že mně to bylo jedno. Celej klub pogoval a já jsem jenom přepadávala přes podium a trhala si silonky o kovovou tyč na kraji pódia.
Máme s jedničkou písničku, kterou nenapsal on, ale oba ji máme rádi a on má občas ve zvyku mne jí zpívat, když jsme sami. Polil mě vodou, asi aby mě zchladil. Jako by můj roztékající se make-up nevypadal už teď dost strašně. A pak při poslední písničce přišel úplně na kraj podia, přímo přede mě a s kytarou v ruce se předklonil, opřel si o mně čelo a já ho chytla za kotníky. Dal mi pusu.
Celý vyschízovaná jsem se začala rozhlížet kolem sebe, ale nikdo se netvářil nijak zaskočeně. Říkala jsem si, jestli se mně to nezdálo nebo jestli mi někdo nehodil něco do pití a já nemám halucinace. Hledala jsem Káju a doufala jsem, že neodběhla brečet na záchod, protože její kluk líbá jinou holku z podia. Podívala jsem se na něj, usmál se a kývnul na mě.
"Maki, tys... Vidělas to?"
"Jo, kretén. Ještě, když tu má Káju."
Takže se mně to nezdálo. Zničeně jsem si sedla na kraj pódia a koukala, jak davy prchají pryč, proti nim se drala osoba s nasupeným výrazem. Bylo mi všechno jedno, čekala jsem, že mi třeba vrazí, nemám páru, jak hipsterky řeší nevěru svých kluků.
Zastavila se, vydechla. "Šla jsem na záchod a celej koncert tam zůstala s tím, že jsem se starala o nějakou Anežku, co to přehnala s pitím. Její kamarádka je malá a blonďatá. Jmenuje se Ester. Neviděly jste nějakou malou a blonďatou Ester?"
Zkoušela jsem přes přesmyčky z té věty udělat: "Proč mi líbáš kluka?", ale nešlo to.

Byla jsem na sračku. Jednička za mnou chodil, abych našla spoj domů jeho holce, přičemž na mě u toho tak divně mrkal. Já se bavila se zpěvákem jiný kapely a snažila se na něj udělat dojem, protože byl fakticky atraktivní a docela se mi to dařilo. Do doby, než jsem řekla, že jsem chodila na církevní gympl. Pohádali jsme se díky rozdílným názorům na víru a já se odebrala na gauč do backstage, kde si ke mně přisedl basák Honza a objímal mě. Bylo mi fajn. Honza byl takovej ten člověk, kterej vám dokáže říct i v ten nejhorší moment něco, co vás strašně moc potěší. Pamatuju si, když mě jednička poprvý naprosto potopil, bylo mi na umření a Honzovi stačila jedna věta na to, abych se cítila o sto procent líp a při cestě domů neskočila pod tramvaj.
"Ty bys už radši měla pro dnešek přestat pít, nebo si s náma jít dát nahoru lajnu," řekl.
"Já a lajny? Neblbni! Jsem z tý církevní školy přece."
"No jo, já jsem taky z církevní školy. To mě naučil jednička. A ten kokajn neni tak špatnej."
"Máš cigaretu? Dám si radši cigaretu."
Podal mi modrou gauloisku, což mě naprosto zabilo. V ten moment, kdy jsem měla to cígo v puse, jsem nevěděla, kde jsem, co tam dělám a co budu dělat v následující hodině. A pak jsem se s ním rozloučila, poděkovala mu, zvedla se a šla pryč.
Na baru mě za ruku chytl jednička.
"Kam jdeš?"
"Domů," ukázala jsem na východ.
"Nechceš ještě zůstat?" pohladil mě po ruce.
"Ne, jsem na to moc ožralá."
"Tak si pojď dát lajnu, udělá se ti líp."
"Nechci lajnu, chci postel," usmála jsem se.
"Můžu ti ukázat mojí v mým novým bytě," zazubil se.
"Jsem myslela, že budete bydlet s Kájou spolu."
Zamračil se. Neměl rád, když jsem o ní mluvila já.
"Promiň," položila jsem mu hlavu na rameno.
"Aspoň tě doprovodím, nevypadáš na to, že bys na tu tramvaj trefila."
Zasmála jsem se. Vzal si kabát a chytl mě kolem ramen.
Nevím, jak dlouho jsme tam šli, nevím, co jsem mu říkala, co říkal on mně, nepamatuju si absolutně vůbec, jak jsem se dostala domů. Ani nevím, jestli mě doprovodil na tramvaj nebo mě vyhodil uplně před kolejí. Poslední část večera, kterou si pamatuju je, když jsme vycházeli z klubu a já zakopla o schodek, přičemž jednička mě chytil a řekl, že jsme vyrovnaní za záchranu života.

první díl ničitelky životů

14. dubna 2017 v 12:55 | Hipís
Od pondělí jsem nechápala, jak je možný, že můj život konečně zapadl do těch správnejch kolejí a všechno jde tak, jak má. Začala jsem chodit do nový práce, nastěhovala se mi nová spolubydlící a je to ta nejúžasnější spolubydlící, jakou jsem mohla dostat. Všechno bylo skvělý.

V neděli bylo hezky a my jsme se s naší kolejní partou rozhodli jít na Petřín, ale skončilo to u půjčování šlapadel na Vltavě. Koupili jsme si zmrzlinu, šli na Matějskou a nakonec se stavili v žabce pro pivo, aby se nám hezky spalo.
Já jsem si celou dobu říkala, kdy zase chytnu depku a co se stane.

V úterý jsem šla na koncert dvojky. A na tramvajový zastávce jsem potkala jedničku. Jednička s dvojkou jsou asi nejdůležitější objekty mýho současnýho života. Jedničku mám ráda, hodně ráda. Jednička mě dokázala složit stejně jako Božský, ale s tím rozdílem, že Božskýmu to zabralo osm let. Jednička to zvládla za tři měsíce. A dvojku mám taky ráda. Jenom jiným způsobem. Tak nějak nechci, aby to přerostlo v něco víc, než náš sexuální vztah, ale zároveň chci. Těžko říct, co chci, jsem fakticky mega zmatená. Ta zápletka tady je asi v tom, že spím i s jedničkou i s dvojkou, jednou se mně to povedlo dokonce ve stejný den, oba mají přítelkyně a já jsem jenom ta side hoe, ale stejně se cítím provinile, protože spát s dvěma lidma najednou, no, řeknu to takhle, nikdy by mě nenapadlo, že se do týhle pozice dostanu.

Jela jsem tedy za dvojkou a potkala jedničku. Vykládali jsme si o všem možným, protože už jsem se nějakej pátek neviděli a hlavně jsme si vykládali o následujícím večeru, kde jsme se vidět už měli.
"Podal jsem si přihlášku na tvojí školu," řekl.
"Ježiši, proč, kdo by tam chtěl. Teda já si ji podala taky, ale to jenom proto, že jsem šíleně ztracená a nevím, co mám dělat. Však se na mě podívej, prodávám zahradní trpaslíky."
Rozesmála jsem ho. "Tak třeba budem spolužáci," významně se na mě podíval a pak se začal smát. Trochu mě to vyděsilo. Na jednu stranu bych dala cokoliv, abych jedničku mohla potkávat každej den ve škole, na druhou mám z té představy osypky. Když jsem to pak volala svojí kamarádce, řekla mi na to: "Ale neboj, ve škole jsou záchody taky."
HA HA HA. Mám takový pocit, že už se mnou někdo na školních záchodech souložit chtěl, protože se doslechl, jak jsem se seznámila s jedničkou. Tohle mě štve, to, že si to občas rozdám s někým na veřejných toaletách neznamená, že si to rozdám s každým. Víceméně.

Došla jsem na koncert dvojky, kde už seděla ožralá Cecílie. Měla hlad. Koupila mně pivo a pořád do mě hučela:
"Podívej se na něj, není sexy? Vyser se na jedničku, vždyť dvojka je úžasnej. Hudebník, alkoholik, má spoustu životních zkušeností, drogy bral taky, všechno tvoje požadavky splněny. A není to kokot."
"To je ono, Cecílie, on není kokot, je hodnej a nedělá ze mě krávu, takže nesplňuje všechny požadavky. Já ho mám ráda, líbí se mi, je s ním sranda a vždycky, když hraje, mrká na mě a usmívá se. Ale dvojka má Karin."
"Ale on nemá Karin," pustila se se mnou Cecílie do sporu. "Karin má každej. Však i on o ní mluví, že je to mrdatelná holka a ne jeho přítelkyně."
"Já už jsem od něj to slovo přítelkyně slyšela několikrát. Je mně jedno, co je a co není Karin, pořád Karin má, tak ať si to vyřeší s Karin. Až nebude s Karin, můžeme se pak zabejvat tím, jestli s ním já bejt chci nebo ne. Teď to nemá smysl."
A potom, když zpíval Wonderful World, neodvrátil se na frázi: "I love you," což mě naštvalo. Na tuhle část písničky se na mě dívat nemá. Stejně jako se já nedívám na něj. Zpíváme si to spolu, skoro všechno. Písničky znám nazpaměť. Vyvádím jako malá holka, ale tohle dělat nemá, je to trapný.
"Chtěl jsem se ti omluvit, za ten telefonát," přinesl mi židli a počkal, až všichni odejdou, aby tuhle konverzaci nikdo neslyšel. Protože my jsme ultratajný.
"Proč? Sorry, jestli jsem volala nevhod. Jenom mě to tak napadlo."
"Ne, já jsem tě odbyl, tak za to se omlouvám, ale volala jsi v nejmíň vhodnou chvíli z celýho tejdne."
"No jo, to jsi nemusel vytahovat, nepřišlo mi, že bys mě odbyl. Jenom jsi pak v pondělí nedošel a já jsem čekala."
"Tys čekala? Já jsem šel rovnou domů, byl jsem unavenej a musel jsem přepisovat noty."
"To je v pohodě, bavila jsem se s Vavřincem o jeho obrazech a o moderním umění. Oba ho nesnášíme. Vavřinec mně pak ukazoval sochy a obrazy, který bude mít na Vernisáži. Bylo to skvělý, konečně jsem tady potkala někoho, kdo nedělá do muziky."
"Vadí ti lidi, co dělají do muziky?"
"Nevadí, ale každej dělá do muziky. A pak tu tenhle vůl pouští slavný písničky v D-duru, jenom aby všechny nasral," ukázala jsem na barmana.
"Každopádně, řídil jsem a vedle mě seděla Karin, přičemž slyšela tvůj hlas, takže na mě hned začala ječet, kdo jsi a co chceš." Celou dobu jsem se snažila od týhle konverzace utýct. Nikdo se nechce bavit o nevydařeným telefonátu. A ani o přítelkyni svýho milence.
"To nemůžeš mít kamarádky?"
"Můžu, ale..."
"Už o tom přestaň mluvit, normálně máš hroznej problém s vyjadřováním se, když jde o věci, který vědět chci a potřebuju, tohle mě fakt nezajímá a je to trapný. Teď tady budeme deset minut sedět zticha, dokud nepřijde ožralá Cecílie a nezačne nás lanařit na párty s Maďarama, protože oba budeme přemejšlet, co k tomu dodat. Nedělej to ještě divnější, než to je. Takovýhle věci neřešíme, oukej?"
Nevydržela jsem to. Nechtěla jsem na něj vystartovat, ale nevydržela jsem to. Ale že by to něco změnilo?

Zbytek večera seděl naproti mně a pořád se jenom usmíval. Občas řekl: "Co ty?"
Začínalo to ve mně znovu vřít.
"Co já?" zhluboka jsem se nadechla a usmála se na něj zpátky.
Věděla jsem, co chce říct, ale potřebovala jsem, aby se v tom vykoupal.
Pořád se na mě usmíval a nic neříkal, až konečně po půl jedné ráno jsem to z něj dostala.
"Půjdeš se mnou?" pohladil mě po ruce.
"Bylo to tak těžký?" neodpověděla jsem mu.
"Cože?"
"Bylo tak těžký se mě zeptat, jestli půjdu s tebou?"
"Nebylo, proč by to mělo bejt těžký."
Protože s tím dvojka má nějakej problém.

Když jsme v pět ráno u něj doma kouřili moje poslední dvě cigarety, vypadlo z něj, že se přihlásil na mojí školu.
"Vidíš to, možná budem spolužáci!" začal se smát.
"Co vám všem mrdá," vztekle jsem se zvedla a ignorovala jeho nechápající výraz. Lehla jsem si do postele a zírala do stropu. Přišlo mu to srandovní, protože je o deset let starší než já. Mně nepřijde srandovní ten scénář, kdy se potká jednička s dvojkou.

A ještě něco se změnilo. Dvojka mě přestal šukat a místo toho začal dělat lásku.

všichni jsou kokoti

9. dubna 2017 v 13:24 | Hipís
Úplně jsem ze svýho života smazala jednu osobu, kterou jsem poznala v říjnu ve škole. Zapomněla jsem na něj a on mně včera začal psát hrubý nechutný zprávy. Budu mu říkat třeba Mára, protože jeho jméno je stejně nudný jako je jméno Marek. Hmmm.

Bylo to naše první večerní sbližování s partou. Seděli jsme v Druhým Světě na pivu a ten člověk na mě pořád upřeně zíral, tak jsem začala se svým obvyklým jednáním s klukama, kteří blbě čumí a náš vztah se od toho dne začal ubírat přesně tím směrem, kterým jsem chtěla. Pořád jsme se pošťuchovali a rýpali do sebe, ten kluk se mně fakt líbil. Ani nevím, jestli líbil jako líbil nebo jen prostě nevinně líbil. Jenomže pak začal chodit se spolubydlící mojí milovaný Rézinky a nějak jsme přestali komunikovat. Vídali jsme se jen občas na společných akcích naší party, když třeba někdo slavil narozeniny. A pořád měl debilní kecy a já jsem z toho vždycky byla špatná, protože jsem cejtila, že mezi náma něco je a on očividně taky, vzhledem k tomu, jakým způsobem se mnou jednal.

A pak se rozešli. Alenka slavila narozeniny a pozvala ho tam taky (čemuž nerozumím, protože se nerozešli zrovna v nejlepším, ale co já vím, třeba měla naději, že se dají znova dohromady - každopádně se nedivím, že ho poslala k vodě, takovýho vola bych doma nezvládla ani já a to jsem docela tvrďas ha).
"Otoč se a běž domů," volal na mě přes poloprázdnou ulici. Bylo půl dvanáctý večer a tak jsme nějak hledali podniky, kam bychom mohli jít.
A byl zpátky, ten úžasnej člověk, kterým býval, než se dali dohromady s Alenkou. Ten večer začalo strašně moc sněžit, auta už moc nejezdila, protože byla noc, pondělí a před výplatou, všude mrtvo. Házeli jsme po sobě sníh a snažili se jeden druhýho shodit na zem, ono to většinou vždycky dopadlo blbě pro mě, ač nejsem žádnej trpaslík, tenhle člověk má přes dva metry a sílu snad větší než můj otec. No.

Nakonec jsme zalezli do Vagonu, protože všude jinde měli zavřeno. A i ve Vagonu jsme byli uplně sami. Nikde nikdo. Jenom my a obsluha, skvělý. A pak do sebe ti dva začali šít. Dobrou půlhodinu se hádali a já jsem byla příčinou, protože se mě Alenka zastala, když do mě Mára začal rýpat. Vylezli jsme ven a on se to u ní snažil urovnat, takže dělal všecho, co řekla, což mě strašně naštvalo. Měla jsem hlad jako vlk a protože Alenka neměla hlad, Marek řekl:
"Alenka nic nechce, na jídlo se nejde."
Asi mu došlo, že se chová jako kretén a doběhl pro mě, že se teda na jídlo jde a ať přestanu hrát uraženou. Já ji nehrála, byla jsem uražená. A celý zbytek večera jsem byla pořád jenom uražená.

Alenka chtěla jít domů a my ostatní jsme ještě zvažovali možnost jménem Vzorkovna. Tedy on tam nikdo z nich předtím nebyl, takže mně důvěřovali v tom, že Vzorkovna je dobrý nápad. Všichni šli vyprovodit Alenku na tramvaj a já jsem s ním zůstala sama.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zazubil se na mě.
"No, povídej," byla jsem trochu ovíněná a tak jsem seděla s debilním úsměvem a přivřenýma očima. No jo, to je můj opilej výraz.
"V čem jsi fakt jako dobrá? Jako hodně dobrá?"
"Já? V ničem. Proč si myslíš, že končím s touhle školou, protože nic neumím. Umím od každýho jenom trochu. Zpívat umím, ale jenom trochu. Psát umím, ale jen tak průměrně. Malovat umím, ale celkem podrpůměrně. Nejsem hodně dobrá v ničem, jsem ve všem jenom průměrná."
"Ale tak určitě je něco, v čem jsi lepší, než ostatní."
"V konzumaci vína, to je pravda, vína zvládnu víc než ostatní."
"No vidíš. A když to víno piješ, polykáš ho?"
Vyprskla jsem smíchy. "Ne, jenom ho vocucam a vyplivnu zpátky do skleničky," plácla jsem rukou do stolu a chytla se za břicho, protože jsem z toho záchvatu smíchu dostala křeč.
Mára se nesmál. Jenom na mě zase upřeně zíral.
Vím, co se mi na něm vždycky líbilo. Má stejný oči jako Božský. Ale fakticky moc. Vždycky, když se na mě takhle dívá, mám pocit, že ani nemluvím s ním, ale sedí tu se mnou právě B.

Děkovala jsem Bohu za příchod ostatních, kteří mě vysvobodili z tohohle divnýho momentu a pokračovali jsme do Vzorkovny, kde to pak začalo být ještě trapnější. Než mně došlo, že je Marek opilej, chvíli mi to trvalo a říkala jsem si, jestli je to doopravdy takovej kokot i normálně a já si toho dřív nevšimla.
Hráli jsme fotbálek a ten člověk mně říká: "Víš, že jsme se s Alenkou rozešli?"
"No jo, vím, smutný."
Rozesmála jsem ho.
"Nevím, co ti na to mám říct jinýho. Mrzí mě to?"
"Ne, nic, nemusíš říkat nic."
"Víš, musíš s těma tyčkama trochu kroutit, abys zastavila ten míček," řekl mně Dominik, otravnej člověk, se kterým už se skoro vůbec nevídám, protože nechci. Ale ten večer tam byl.
"Prosímtě, já vím, jenom jsem nedávala pozor. Teď už budu kroutit jak divá."
"Umíš s tím kroutit, jo?" říká Mára.
"Si piš, to by ses divil, jak umím kroutit."
(Typická trapná konverzace o sexu, no jo, asi jsem moc basic.)
"Jo, kde ses to naučila? To je tim, jak honíš péra, že jo, přiznej se."
"Proč bych honila péra? Můžeš si ho vyhonit sám, na to nepotřebuješ holku," pokrčila jsem rameny a znuděně otáčela fotbalisty.
Ostatní byli z naší konverzace trochu nesví (nevím, proč se obklopuju lidma, pro který je i slovo prsa sprostý), takže jsme vyhrávali, ale já už jsem začínala bejt nasraná, protože do mě ten člověk pořád rýpal. Do mě a do mýho sexuálního života, co mu je sakra do toho.
A potom, když jsme se bavili o filmech, který by popisovaly naše sexuální životy, Dominik řekl dva roky prázdnin a Mára Sám Doma, tak jsem se jim trochu vysmála, čímž jsem si vysloužila větu: "Tak my nespíme s každým, koho potkáme jako ty, že jo."
"Tak to si užijte svoje dva roky prázdnin," zvedla jsem se a šla pryč.

Po cestě domů jsem brečela, protože jsem byla nešťastná z mojí současný situace s objektem číslo jedna a tyhle kecy jsem doopravdy nemohla snýst nikdy. Aspoň ne od lidí, kterým jsem víceméně věřila. Netvrdím, že jsem matka Tereza, souložím o sto šest a ne s jedním člověkem, ale já prostě nejsem schopná se teď zavázat k monogamnímu vztahu, jsem ještě děcko a většina z mých objektů stejně hledá jenom milenku, protože přítelkyně už mají.
Je pravda, že až se to jednou ty holky dozví, budu já ta kurva. Jen si tu potřebuju sama sobě vysvětlit, že kurva nejsem. Možná jsem. Toť otázka. Ale já sama si myslím, že to vlastně až zas tak špatný není. Nikoho nemám, nikoho nepodvádím, jenom mám ráda sex (a kdo ne).
Ale brečela jsem, protože mě to prostě ranilo. Jsem nějaká ubulená v poslední době.

A včera mně ten člověk napsal. Naše konverzace o alkoholu se změnila v konverzaci o kouření, přičemž mně nakonec napsal: "Pošli kozy," což ve mně vyvolalo všechny ty vzpomínky na Božskýho.
Všichni moji objekti jsou teď zaneprázdnění a tak se ptám sama sebe, jestli do toho mám s tímhle volem jít, abych pak nebrečela jako u objektu číslo jedna...

doháňka IV.

6. dubna 2017 v 15:20 | Hipís
Objekt číslo 3.

Po narozeninový oslavě O.1 jsem šla na koncert jedný garage rock'n'rollový kapely, kde vystupoval i O.3. Nevím, proč mám takovou slabost pro ty performery, ale která holka nemá, že jo.
O.3 a já jsme se náramně bavili až do doby, než jsem vyšla ven, protože mi volala Maki. O.3 tam stál a čekal na autobus. Dvacet minut. A já telefonovala. Odjel. Neřekl ani ahoj, nezamával, nic. A dvě minuty po jeho odjezu mi přišla zpráva.
"Jsem se ani nestihl rozloučit, promiň, trochu mě to mrzí." NESTIHL?!

Naštvala jsem se. Samozřejmě tam byl i O.1, kterej se mě znovu ptal, jestli nemám doma spolubydlící, že by u mě chtěl přespat. No jo. Od O.1 jsem si tuhle větu vyslechla tolikrát, přičemž za to vždycky dodal: "Ale ne, já už jsem hodnej, takhle jsem to nemyslel, fakt jenom spát." Předhazoval mi Káju a to mě ničilo. Brečela jsem. Jednoho večera, když jsem jela domů a můj bejvalej gympl měl maturitní ples, brečela jsem tak strašně moc. Lehla jsem si do postele a vzlykala jsem tak nahlas, že to museli slyšet i sousedi. Tiskla jsem si k hrudi kocoura a ptala se svojí krysy, proč se tohle děje. Nikdo mi neodpověděl, nemohla jsem se uklidnit. Bylo to, jako by byl všude kolem mě. Možná je to tím, že je ze stejnýho města. A když na plese začala hrát písnička, kterou mi zpíval, když jsme spolu jeli poprvý k nám, zamknula jsem se na záchodech a mlátila hlavou do zdi. "Rozmažeš si řasenku," nadávala jsem si v duchu.

Všechno mě trápilo. Trápil mě O.1, trápil mě O.3, byla jsem nešťastná.

Potkala jsem holku. Cecílii. (nikdo se nejmenuje tak, jak mu tady říkám, to je doufám jasný, ale má podobně divný jméno, proto je z ní Cecílie)
Cecílie pila. A pořád pije. Seznámili jsme se hned o letní škole ve výtahu na koleji. Bydlela v pokoji vedle mě a měla tmavý vlasy. Jela jsem na pivo s jedním svým dobrým kamarádem a měly jsme stejnej odstín rtěnky. V tý době vypadala Cecílie ještě mnohem líp, než vypadá teď. Je z ní troska, ještě větší než ze mě.
Cecílii jsem pak potkala jednoho večera znovu, vlastně toho večera o Halloweenu. Měla na sobě kostým Hugh Heffnera a byla zrzavá a já neměla vůbec ani tušení, že bydlí vedle mě, než jsem jí dalšího rána potkala v kuchyni. Měla jsem jí na jedné fotce, takže jsem se jí šla zeptat, jestli to je ona.
Slyšela jsem spoustu historek o tom, co se dělo. O jejím životě. Nepadla mi do oka. Mluvila jen o sobě, působila tak, že si myslí, jak je výjimečná. Ona si to doopravdy myslí, ale nevěří tomu. Navíc je nemocná.
Začaly jsme spolu chodit na ranní cigarety, ona pila kávu a já černej čaj s citrónem, přičemž jsme dokázaly sedět v kuřárně několik hodin. Poslouchala jsem její historky z baru, kam chodí. Poslouchala jsem o jejím bývalým příteli, kterej bere heroin a píše poezii. (pak jsem zjistila, že je i docela známej, má i fanklub, hustý) Vykládala mi o spoustě lidí a já je neznala. Ztrácela jsem se v jejích příbězích, ale začínala jsem ji mít ráda. Byla taková nespoutaná. A hlavně pořád ožralá, to je pravda.

Jednoho večera mě donutila jít s ní do toho jejich vyhlášenýho baru, kde jsem se seznámila s jedním operním pěvcem. Byl hodně atraktivní. Měl oblek a voněl jako koriandr. Vysokej, hnědovlasej, s krásným hlubokým basbarytonem. Ze začátku byl galantní. Připaloval mi cigarety, neustále mi skládal komplimenty a zajímal se o všechno, co jsem říkala. Dle jeho chování jsem soudila, že je mu minimálně pětatřicet, což nebyla pravda, bylo mu dvacet čtyři. (nechápala jsem, jak je možný, že tenhle člověk, co má charisma padesátiletýho chlapa, je takhle mladej)
Když se pak trochu připil, začal se dostávat k tomu svýmu pravýmu já.
"Ty kozy máš pravý nebo umělý?" zeptal se mě bez servítek.
Jak už jsem zjistila, když si někdo zadá do googelu: "Moje jméno - velký prsa - město, kde jsem se narodila - Praha," vyjede mu můj facebook. Já vím, že mám skvělý prsa, ale tahle otázka už mě docela otravuje. Jsem mladá, jaký si představujou, že bych ty prsa měla mít?
Každopádně jsem se opila tak, že došlo na moje první veřejný obnažování, kdy mě vyhecoval celej bar k tomu, abych jim je ukázala. A já to udělala. A všichni tleskali. A řeknu vám, veřejný svlíkání je parádní záležitost.

Pak se to nějak zvrtlo a já jsem se s ním líbala na dámských záchodech, přičemž jsme si to tam ještě rozdali a doteď nemůžu přijít na to, jak jsme se tam vešli, když on má přes dva metry a já taky nejsem zrovna prcek a už vůbec ne hubeňour. Na tom záchodě se vám sotva vejdou kolena, když se jdete vyčurat.
Byla jsem unavená a chtěla jsem jet domů, což se mně splnilo, ale měla jsem na pokoji dva nahý operní pěvce a Cecílii. Chtělo se mi spát, ale já jsem byla ta střízlivější a pravděpodobně jsem asi v posteli i lepší než Cecílie, protože se mi zdá, že při tom vytuhne vždycky. Takže mě nechala oddřít celou tu těžkou práci a spokojeně si chrupkala v povlečení mojí spolubydlící, kterou už jsem v té době začala nesnášet. Nikdy jsem jim neřekla, že tam Cecílie souložila a ani jedna z nich si povlečení od prosince nepřevlíkla. Od prosince. Nekecám.

Mělo to bejt naše tajemství, ale nějakou náhodou se to dozvěděl celej bar a od té doby mně tam říkají: "Nazdar ty, cos prcala s basbarytonem."

doháňka II.

4. dubna 2017 v 13:17 | Hipís
Samozřejmě, že můj život nabyl uplně jinejch rozměrů, když jsem nastoupila na vysokou. Ještě teď si vzpomínám, jak mi naši donesli kufry na kolejní pokoj a šli jsme na večeři do čínskýho bistra na Karláku. Pak jsem s nimi jela metrem na Holešovice, kde měli zaparkovaný auto. No a jak odjížděli, začala jsem hystericky plakat.

Ono je to takový divný, když si uvědomíte, že najednou vlastně máte zodpovědnost jen sami za sebe. Pořád jsem z toho trochu vykolejená, mam pocit, že jsem dospěla hrozně rychle a kolikrát se vracím ke svým starým deníkům, kdy mi bylo čtrnáct a maturoval Božský. Chtěla bych se do těch let vrátit, prožít to všechno znova. Prožít znova ten věk, kdy jsem byla bezstarostná malá holka, jasně, měla jsem starosti, ale starosti typu: "Panebože, on se na mě podíval, když jsem žvýkala s otevřenou pusou."

Ještě k tomu všemu hned ten večer přijely moje spolubydlící a hned se chtěly kamarádit. Samozřejmě jsem je neodsoudila hned na první pohled (jo, uvědomuju si svoje častý použití slova hned), ale takový nástin toho, jaká byla situace s holkama na pokoji.
"Ahoj, já jsem Danča," řekla vysoká, hubená, kudrnatá holka, se skejtem v ruce a piercingem v nose.
"Ahoj, těší mě, pěknej piercing. Ty jezdíš na skejtu? U nás máme skvělej skatepark, skejťáci každej rok pořádají festival, kde letos vystupoval třeba Rest."
"No, díky, ale já nejezdím na skejtu. Nosím ho jen proto, že vypadá dobře."
Ty dvě holky byly kamarádky a mně bylo jasný, že si s něma nebudu mít o čem povídat, už od začátku. Musely si myslet, že jsem fakt divná, každej večer jsem se sbalila, odešla a přišla až v době, kdy spaly, přičemž jsem spala celý dopoledne, do školy odešla v době, kdy ony nebyly doma a pak zase přišla až k ránu.

Měla jsem krušný období. Byla jsem tady nešťastná. Když jsem neměla s kým jít ven, tak jsem se prostě sebrala, koupila si pivo a šla si ho vypít na Florenc do parku, kde jsem krmila krysy zbytky z mojí večeře. A když jsem měla s kým jít ven, nevracela jsem se dřív než ve dvě ráno a pořád jsem jenom zvracela. Nějak jsem neuměla koordinovat svoje picí schopnosti.

Zakoukala jsem se do spolužáka, kterej měl šlechtický jméno (asi proto, že byl šlechtic, to nekecám, Brit). Chodil se mnou na hodiny rockový hudby. Líbil se mně už na Letní škole, kde si ho žádná z jeho fanynek nevšimla. Pak jsem zjistila, že hraje v kapele (ajéje) a přidala si ho na facebooku. Psali jsme si a já jsem z něj byla naprosto unešená. Ale ve škole jsem se mu vždycky snažila vyhnout, jenomže jednou, když jsem šla na hodinu, jsem do něj omylem vrazila. Byla jsem znova outsider. Příšerný časy. Vrátilo se mně všechno ze základky, ze střední, všechno to vynechávání mojí osoby z plánovanejch akcí na víkendy, jedinej, koho jsem tu měla, byla Maki. Po chodbách ve škole jsem chodila se sklopenou hlavou a předstírala jsem, že neexistuju, což zapříčinilo, že jsem narazila do šlechtice, co vypadal jako Jim Morrison.
Ještě večer toho dne jsem šla na koncert jeho kapely a když mě pozdravil na baru, zrudla jsem, řekla čau a zdrhla.

V tý době jsem si uvědomila, že můj německej Tinder kluk je vlastně na nic, protože k němu necejtim vůbec žádnej chtíč, lásku, nic. Jenom jsem ho chtěla, protože jsem nechtěla být sama a chtěla jsem něco cítit. A když jsem začala něco cítit tady k Morrisonovi, uvědomila jsem si, že Tinder kluk je mi k ničemu. Jenomže on se nějak nemohl smířit s faktem, že ho nechci. Řekla jsem mu, že nekouřím, když jsem u něj byla naposledy a on mně prohrabal tašku, aby mi vmetl do obličeje, že jsem mu lhala a že kouřím. Jezdila jsem domů v depce a poslouchala Razor Blade od Luka Bryana, představující si šlechtice na baru a jeho anglický ahoj.

doháňka asi

2. dubna 2017 v 21:28 | Hipís
Tak jo, píšu asi proto, že to potřebuju někomu říct. Mam takovou potřebu zase celej logovej svět obohatit o můj úžasnej život. No, dobře, nebudu přehánět, vlastně je to docela na hovno, ale všechno postupně.

Nepsala jsem přes rok, já vím. Můj poslední příspěvek se týkal oné úžasné svatby, kde jsem vlastně vůbec neměla být. A pak se děly věci. Začala jsem chodit ven s kamarády ze školy. No fakt. Neuvědomovala jsem si to, nikdy dřív jsem si neuvědomovala, že se distancuju od lií ve svým okolí. Žila jsem Lake Malawi. Žila jsem naší skvělou fanouškovskou famílií, kde všechno bylo růžový. Protože jsme se zase tak dobře neznali.

Začala jsem chodit ven s kamarády a taky jsem si začala uvědomovat, že jsem tak učinila na poslední chvíli a přišla jsem o tři skvělý roky na střední. Vyměnila jsem je za neustálý depky kvůli Božskýmu. No jo, na toho vola jsem ještě pořád nezapomněla. K němu se asi taky dostanu. Taky jsem plakala. Hrozně moc jsem plakala na svým maturitním plese, během maturit, po maturitách. Ještě teď jsem trochu zničená. Můj nejlepší kamarád Fíla je v Liberci a já jsem skončila ve městě, kde jsem vlastně nikdy být nechtěla.

Nedávno jsem si četla dopis, co mně dala Lee k osmnáctým narozeninám a došlo mi, že naše světy se úplně otočily. Lee studuje v Brně, má našlápnuto ke skvělý kariéře, myslím, že tady neexistuje možnost, že by Lee tu školu nedodělala, i kdyby se měla zcvoknout. Vypadá to, že si našla kamarády na úrovni, ne takový chodící bordely, jako jsem já. Lee vypadá šťastně. Problém je, že tak jen vypadá, protože mně před Vánocema oznámila, že mně nemá co říct. Nepopřála mi k narozeninám, když jsem za ní dojela do Brna, neozvala se a já málem skončila na ulici. (Dobře, to nikdy, pořád mám svoje drahý kamarádky z ostatních konců země.)
Studuje v Brně, kde jsem chtěla studovat já. Bude mít skvělou kariéru, pravděpodobně dokonalou rodinu a bohatýho manžela. A přesně to byla ta věta v tom dopise: "Doufám, že si najdeš bohatýho manžela, protože můj bude chudej hudebník na volný noze, kterýho uvidíš hrát možná tak v zaplivaným baru."

Můj milostnej život. Šlo to tak nějak dobře, od posledního článku. Přenesla jsem se od Božskýho. Myslela jsem, že úplně. Viděla jsem ho v naprosto jiným světle. Zamilovala jsem se do finskýho hokejisty, kterej u nás byl na tři měsíce a já ho potkala až čtrnáct dní před jeho odjezdem, asi osud. A pak jsem se zamilovala do člověka, kterej mně každej víkend v baru objímal, vykládal, jak jsem úžasná, krásná a chytrá a když mně jednou dal pusu, pochopila jsem to jako takový to gesto, že mezi námi něco bude. No, tady asi začala moje posedlost feťákama, protože očividně v barech líbáte svoje kamarádky, který nejsou váš typ. A narazila jsem na Božskýho. Přesně v tenhle nevhodnej moment.
Bylo to perfektní, bylo to přesně takový, jaký jsem to chtěla.
Maturitní ples jeho bratra. Přikráčela jsem jako královna a periferním viděním sledovala jeho. A on na mě zíral. Vždycky jsem si představovala, jak někam přijdu a on ze mě nebude moct spustit oči. Cítila jsem se tak mocně. A povídali jsme si, bylo to všechno pohádkově úžasný a já cejtila, jak zase propadám tomu jeho neuvěřitelně silnýmu kouzlu.
"Dáme rychlovku?" řekl a objal mě.
Samozřejmě jsem se otřepala a poslala ho do hajzlu, jenomže o pět panáků později jsem si uvědomila, že bych ho vlastně chtěla. A tak jsem za ním šla sama.
Byla jsem i u něj doma. Opil se. V neděli odpoledne se opil.
Doteď ci umím živě představit, jak mi ležel opřený o hrudník, potilo se mu čelo a vypadal, že každou chvílí omdlí. V tom to bylo jiný. Starala jsem se o něj. Starala jsem se o něj i na plese, kdy ho snad třikrát někdo praštil a já mu pak otírala krev ze rtu. Díval se na mě jinak. Myslím, že možná tohle období byl nějakej zranitelnej, že se pomalu mohlo zdát, že mě přeci jen má aspoň trochu rád.
A pak se neozval. Já se tomu vysmála, i když mi pořád v hlavě hrála hitovka oné doby: "Before you play with fire do think twice, if you get burned, well baby, don't you be surprised." A já se samozřejmě spálila.
Mezitím ale přišla svatba mýho bratránka, kde jsem byla jediná mladá holka, tudíž mě balili snad tři kluci najednou a víte, no, do té doby se mně to nikdy nestalo. Bejvala jsem vždycky ta vtipná a divná holka, ne ta, která se klukům líbí, ta, co je možná tak baví. Nikdy jsem nevěřila, že mam nějaký kouzlo osobnosti nebo tak, očividně mám a nějak se s tím pořád snažím smířit, ale k tomu se taky dostanu. Jeden z těch kluků byl tak moc podobnej Božskýmu. A začal mně nalejvat už v jedenáct dopoledne. Pak jsem usnula v kapli a večer zvracela na záchodech, no jo. Celej ten večer byl kouzelnej, bylo to jak vystřihnutý z nějakýho americkýho filmu, leželi jsme nad starým opuštěným koupalištěm na rozpitým skákadle a dívali se na hvězdy. Recitoval mi Villona ve francouzštině a utíral mi slzy z tváře, když jsem se před ním rozbrečela. Znala jsem ho den a on se fakticky snažil a já najednou chytla nějaký blok a když pak řekl: "Já nevím, co se ti kdy stalo, ale věř mi, že nejsem jeden z těch kreténů, co by ti někdy chtěl ublížit."
A tak jsem mu napsala. Když jsme si domluvili rande, prožila jsem nejhorší sex svýho života s člověkem, kterej mě fyzicky přitahoval asi tak jako nohy. (NESNÁŠÍM NOHY) No jo, já nevím, možná to byl alkohol, možná to společenský oblečení, možná jen ta atmosféra svatby. Nějak mně z očí spadly brýle. Ale nezvdávala jsem to, byla jsem ve fázi, kdy jsem si řekla, že bych potřebovala mít kluka, že se ho třeba naučím mít ráda. Přestal mi odepisovat.
A pak se Božský vrátil do Varnsdorfu. A zrovna onoho večera, kdy jsem mu posílala opilý zprávy přes facebook, jsem pak seděla ve dvě ráno před domem na lavičce a kolem šel můj bratranec. S kamarádem ze svatby. Okamžitě jsem si vyslechla výčitky, proč jsem se mu neozvala, bla bla bla, pak se mě pokoušel svést můj vlastní bratranec a celý to bylo příšerný.
A pak si se mnou Božský domluvil rande, na který nepřišel.
Zdevastoval mě znova.
Koncem srpna přišel můj objev z Tinderu, ze kterýho se vyklubal stalker, kterej se pořád nemůže smířit s tím, že ho nechci a přesně v den, kdy mi začala škola, se mně ozval kluk ze svatby.
ON MĚL CELÝ LÉTO NA TO, ABY MI NAPSAL A NEUDĚLAL TO A PAK SE ZAČAL OBHAJOVAT TÍM, ŽE MĚL HODNĚ PRÁCE.

Long story short mýho ztracenýho roku. Ne moc short, ale to nevadí. Kdo to přečte, zatleskám mu.

jsem živá

2. dubna 2017 v 17:58 | Hipís
Asi ahoj?

Tak nějak jsem se snažila přijít na moje heslo na blog a vůbec by mě nenapadlo, že to bude jedno z těch nejprimitivnějších, co mám. Zkoušela jsem všechny ty šílený kombinace a vztekala se nad tím, že mi nejde se přihlásit.

No, nastoupila jsem na vysokou školu.
A píšu.
Píšu toho hodně, protože je fakticky co psát.
Ze školy mě zase vyhodili.
Žiju tak nějak ze dne na den a jsem docela v hajzlu, ale tak od čeho je blog, abych si tu pěkně postěžovala, samozřejmě.

Ani nevíte, jak skvělej pocit to je, bejt zpátky...

you've got a girl at home and everybody knows that

23. srpna 2015 v 19:40 | Hipís
Mám ráda alkohol.
Alkohol je super.
Mám ráda všechny omamný látky, což o to.
Ale drogy jsou drahý a alkohol ne. (Dobře, dělam si srandu, neberu drogy. A když už tak jen experimentálně, no tak. Dobře, fakt ne, fakt neberu drogy.)
Teda jo, je.
Ale když se čirou náhodou objevíte na cizí svatbě, kde je alkohol zadarmo, tak v čem je problém?

Neumíte si představit, jak dlouho jsem se neopila.
Taky to podle toho vypadalo dneska ráno, ale mně za to včerejší večer stál.
No tak, kolikrát za život stojíte s ženichem, kterýho vidíte poprvý v životě, na stole a necháte do sebe lít zelenou z láhve. (Nesnáším zelenou, takže pravděpodobnost, že se mi tohle stane, klesá ještě víc.)
Chtěla bych mít takovou svatbu.
Na statku ve stanu, s ohňostrojem, se spoustou lidí, na seně.
Chtěla bych mít statek, což o to, ale já se bojím velkých zvířat, takže zase k čemu.

Jsem to zase já.
A myslím, že jsem to ještě lepší já.
Štěpánka je ctnost sama.
Štěpánka pije, ale ne jako prase.
Štěpánka nekouří.
Štěpánka je slušná.
Mám ráda, jak si lidi dělají o ostatních předsudky.

Jsem zlá. Vždyť má manželku a dítě.

tomorrow i know im feeling fine

18. srpna 2015 v 23:34 | Hipís
Jo.
Pořád jsem neumřela.
Takže čaute.

No, chvilku mně to štěstí vydrželo. Asi měsíc. Pak přišla depka, depka, depka, pak jsem byla chvilku happy, pak zase depka, depka, depka, konečný smíření, konec depky a najednou jsem byla znovu happy.
A mám se fakt dobře, což o to. Tedy měla bych se mít. Ale kdybych se měla dobře, tak se sem asi nevracím. Zjistila jsem totiž, že sem si chodím jen stěžovat na svůj podělanej život, kterej vlastně neni tak podělanej, ale já si ho podělávám tím, jak přemýšlím.
Ale dneska jsem vařila a uklízela a hrála karty. A není to tak hrozné, když je člověk pořád zaměstnaný. Mám trochu strach, že půjdu zpátky k tomu dnu, ze kterýho jsem se takovou dobu hrabala, ale pořád si říkám, že když to v sobě udržím a nepustím to ven, všechno se přežene a já aspoň ten vztek, který mě teď tlačí v mým hrudníku, můžu využít k seberozvíjení.
Mohla bych zase začít malovat. Mohla bych se konečně pořádně naučit na kytaru. A mohla bych zase začít psát písničky. Taky bych mohla jít do lesa. (jo, koukat se, jak veverkám padají na hlavy oříšky - miluju tě, THome, tohle je fakt perfektní číst tvojí písničky)

Před týdnem a půl jsem byla v Třinci a všechno bylo tak pohádkově skvělý.
A ono to zaase bude, že jo?
Vždycky se všechno vyřeší.
Vždycky jdete ke dnu a pak zase nahoru.
To je prostě život, ne?
Říká se to tak?
Že jo?
No tak, mám pravdu?
Mám.
Musím mít pravdu.
Protože jestli to tak není, tak všichni lžou a tohle není svět ale peklo.
 
 

Reklama