Diary

špatnej tajming, story jménem koblížek, part jedna

11. července 2018 v 0:07 | Hipís
Jak to bylo s Koblížkem? A že fakt bylo. Včera jsme tomu dali krásnej konec. Nejsmutnější na tom je, že to skončilo ještě dřív, než to vlastně vůbec začalo, ale i takový věci se dějou, že jo.

Naši spolubydlící kdysi bydleli v domě na Golden Street. Vlastně tomu ani není dávno, ale třeba dva měsíce zpátky. Dům na Golden Street je obrovský sharehouse, kde každý platí neskutečně vysokej nájem sa sdílenej pokoj, protože takhle vydělávají na neználcích Pákistánci. Ten dům je otřesnej. Seděla jsem tam na záchodě a pokaždý mi někdo klepal na dveře, křičela jsem obsazeno, ale nikdo se neozýval a pak mi ostatní řekli, že se to děje běžně, že prostě jen nemám klepat nazpět, nebo se mi vypne zářivka, či mi nepůjdou otevřít dveře.

Nejstarším obyvatelem domu je Slovák Palo. Palo má přes třicet let, je sám, občas si dá do nosu, ale tvrdí, že závislej na piku rozhodně není. Do Tesca nás zaveze jedině za tři libry nebo aspoň za horalku. Případně když máte doma hulení, odvoz máte zařízenej.
S Palem si začala Monika. Monika a Karolína jsou dvě Češky, nejlepší kamarádky. Monika si ale s Palem jenom chtěla vytřít prdel, tak jako to dělá moje sestra s každým, takže ty dva na Golden Street začali tvořit vlny. Do toho Karolína kdysi chodila s Liborem, ale začala si něco s Marianem, Libor se rozhodl za Karolínou přijet, ale ona už asi miluje Mariána nebo co.
Ten dům by si sám zasloužil vlastní knihu, ale doufám, že aspoň trochu chápete tamní situaci.
No a do toho všechno se přistěhoval Koblížek s Včelkou. Dva kluci ze Slovenska, kteří mají po maturitě a chtěli vycestovat. Včelku jsem vlastně ani moc neznala, hrála jsem s nim Tekkena, když jsem byla totálně ožralá a pak jsem ho vytáhla na rozlučkový pivo, když odlítal.

Krátce po mém příjezdu jsme byli všichni v parku, dávali jsme brka a házeli si frisbee. To bylo poprvý, co jsem Koblížka viděla. Měl upnutý džíny a vyhrnutý nohavice, aby byly vidět jeho stylový ponožky ve vanskách. Ne, že bych měla někdy slabost pro skejťáky, ale jakmile jste v Anglii, otevře se vám třetí oko, který vidí krásu i tam, kde by jí normálně nevidělo.
Vlastně se mi asi líbil jen proto, že byl mladej a měl vtipnej hlas.
A pořád na mě zíral. Tak jsem na něj zírala zpátky. Neřekli jsme si ani slovo, jen jsme na sebe zírali a já předstírala, že nevidím, že zírá, protože jsem nechtěla, aby si myslel, že mám radost z toho, že na mě zírá. Wow, tenhle článek jsem začínala psát několikrát, vlastně už po tomhle dni, kdy jsme na sebe jenom zírali. Ale nikdy jsem ho nepublikovala. V rozepsaných mám uložený čtyři verze.

A tak jsem poznala Koblížka. Vlastně nepoznala, jen jsem věděla, jak vypadá. A vlastně jsem se s ním nechtěla bavit, protože jsem z něj cítila prvodeclanovský vibes.
Byly jsme se sestrou na dni otevřených dveří mojí univerzity a po příjezdu nás naši spolubydlící vytáhli, že máme jít s nimi na Golden pařit. Jasně, že se nám nechtělo, ale já nakonec sestru vykopala z postele. Chtěla jsem se napít a hlavně jsem se chtěla seznámit s více lidma, protože už mě štvalo, jak všude chodím sama a kdykoliv jdu na Golden, je to jen proto, že jde Nika.
Začalo to onoho večera. Nebyla jsem si úplně jistá, co se děje, protože jsem byla neuvěřitelně rychle ožralá. Všimla jsem si, že mi do prdele leze podivín Albert, ale brzo mu došlo, pro koho mám oči já. Pořád jsme spolu nemluvili a já už začínala být tím jeho zíráním trochu otrávená a pak jsme si šli udělat hromadnou fotku. Koblížek se rozeběhl ke gauči, aby stihl zabrat místo vedle mě, a přitulil se k mému ramenu, jako bychom se znali už léta. Nervozitou jsem téměř ani nedýchala. Nejsem zrovna kontaktní osoba a rozhodně ne, když mě nikdo nevaruje.
Celý večer jsme pak strávili spolu na zahradě, zatímco se všichni zfetovali (včetně mojí sestry), my jsme seděli venku a povídali si. A tak jsem čekala, že třeba něco zkusí, když budeme v klubu. Zkusil mě chytit kolem ramen, když jsem stála u baru, to bylo tak všechno. Pak se mi ještě vysmál, zda mi to vyšlo s mým novým objevem, když se na mě venku naleip osmnáctiletej kluk, co byl tak na sračku, že nemohl ani stát. A já se na to vysrala a šla domů.

"Kdy ti mám vrátit tu pětku?" psal mi hned na druhý den.
"Však se zase někdy někde uvidíme," odpověděla jsem, protože nemám účet, na který by mi to mohl poslat a zároveň jsem chtěla znít cool. Nehledě na to, že mi přišlo skvělý, že mi dluží pětku, můžu mu napsat, kdykoliv budu švorc.
Během následujících týdnů jsme se pak jen občas viděli a já sebe samotnou přesvědčila, že mu jde jen o to, aby si zapíchal, takže je to jasnej Declan a že z toho rozhodně nemůže bejt nic dobrýho.

"Jedeš s námi zítra do té agentury?" zeptal se mě Majo týden předtím, než jsem měla letět domů.
"Ale tak proč ne, že jo," pokrčila jsem rameny. Každá agentura se hodí, když jde o práci.
"Jede s námi i Koblížek," dodala na to Nika.
Naštvala jsem se. Proč by mě to mělo zajímat?
Nebo celou dobu věděli, že se mu líbím? Že on se líbí mně?

Neměla jsem na cestu, takže mi právě přišlo vhod, že chce jet s námi. Hlavně mi bylo jasný, že kdybych tu pětku nepotřebovala, rozhodně ho z postele nedostaneme dřív než ve tři odpoledne.
A přesně jak jsem říkala, vstala jsem v osm, v devět přišel osobní ftinesák mojí sestry, v deset jsme původně měli vyrazit, ale všichni spali. V jedenáct se teda z postele vykopali naši spolubydlící a tak jsem volala Koblížkovi, kterého jsem samozřejmě vzbudila. Do telefonu mi oznámil, že nejede, ale že bude za čtvrt hodiny u nás, aby mi vrátil pětku.
Já perfektně nalíčená, v mých nejlepších letních šatech, nebudu tvrdit, že jsem nebyla zklamaná, tak brzo jsem vstávala jen kvůli němu.
Když ale přišel, udělala jsem mu kávu a on mě poslal k sousedům pro hulení. Jasně, že jel s námi.
Koblížek je perfektní příklad toho, jaký nechcete mít dítě. Koblížek má v píči. Je mu všechno jedno, proplouvá životem a bere to všechno s naprostým nadhledem. Ono si asi jen těžko užívat naplno, když máte cukrovku, jasně, Koblížek má cukrovku. A tak možná právě z toho důvodu mu je všechno jedno.
A já si pořád nebyla jistá, jak to ale vidí se mnou. V jednu chvíli mi vykládal, že má v břiše motýli a to v Němčině, ale pak mě s fitnesákem úplně odstrčili z konverzace. V mekáči mi koupil milkshake a vlastně za mě pořád chtěl něco platit, i když už téměř vůbec neměl peníze.
Jenže toho dne začal mluvit o tom, že jede domů. Jasně, toho dne, kdy jsme se začali sbližovat. Chtěl si koupit letenku na pátýho, což mi přišlo super, protože já měla letenku na čtvrtýho. Ale to mi ještě nedocházelo, že už pak nikdy neuvidím.
Ten večer jsme se zkouřili jako prasata a prali se na našem gauči o roli DJe. Byla jsem si jistá tím, že se mu líbím. Celou dobu se snažil bejt v mojí blízkosti a já to zbožňovala.

Následujícího dne jsme šli s fitnesákem ven se psem a on se dožadoval přítomnosti Koblížka. Neustále jsem doufala, že to znovu připomene, abych to nemusela říkat já. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že se mi líbí. A on přišel s partou. Sedl si vedle mě na zídku, dali jsme si brčko a začali domlouvat večerní pivko.
Když jsme pak ale se sestrou vyrazili, zavolal mi Koblížek, že jsou u nás i s fitnesákem a Liborem. Zkoušela jsem je přemluvit na pivko v hospodě, ale nakonec jsme se sestrou dopily a zamířily k nám. Toho večera nás v Tescu terorizovali Pákistánci. Kupovaly jsme pivo a přišel za mnou sekuriťák zkontrolovat ID.
"Dva občanské průkazy," řekl a ukázal na moji sestru.
"Proč potřebujete dva, kupuju to já," dupla jsem si.
"Potřebuju dva, jste dvě a jí by nemuselo být osmnáct," znovu na ni ukázal tím svým tlustým černým ukazováčkem.
"Takže když odejdu, přijdu sama, koupím si pivo, tak mi ho prodáte?" vzdychla jsem si.
"Ne, následujícíh dvacet čtyři hodin si nemůžete koupit žádný alkohol."
"Chci mluvit s manažerem," sykla ze mě moje opilá já.
"Řekne vám úplně to samé," usmál se.
"Já chci mluvit s manažerem."
Řekla jsem mu to asi pětkrát, než pochopil, že pro něj má jít. Do sporu se vložili dva mladí pákistánští pokladní, takže jsem si připadala docela utlačovaná.
Když přišel manažer, oba se odebrali k pokladnám a já začala úplně ten stejný rozhovor s manažerem, takže moje sestra zavolala Niki, aby jí donesla občanku. Nika s sebou ovšem musela vzít celou partu včetně psa.
Stála jsem nasupeně u pokladny, ignorovala kecy manažera a pravým očkem jsem zahlédla, jak jeden z pokladních mává rukama na hlavou, huláká a pak zvedl ukazováček a ukázal na mě.
"Mohl byste si to odpustit? Tohle je vrchol neslušnosti," zaječela jsem.
"Musím vás požádat, abyste odešla," chytl mě manažer za loket, tak jsem s sebou cukla vzteky a zakřičela na sestru, aby vytáhla telefon.
"Proč chcete, abych odešla?"
"Protože jste napadla mého pracovníka."
"Já jsem napadla jeho? Jen jsem mu důrazně s veškerou slušností řekla, jak se nemá chovat. Ta jemu totiž očividně chybí, stejně jako vám," syčela jsem vzteky.
"Musím vás obě požádat, abyste opustily tuto budovu," řekl znovu a kousl se do rtu. Cukal mu koutek a bylo na něm vidno, že už se nemůže udržet. Ale já se chovala slušně. V podstatě jsem na nikoho nekřičela, jen jsem byla nepříjemná, se vším úctou. Nedovolila bych si na něj sprostě řvát nebo ukazovat.
"Řekněte mojí sestře tady na kameru znovu, proč chcete, abychom odešly."
Začal couvat. Utíkal před kamerou. A tak jsem na něj spustila, zda chce, abychom odešly proto, že se k nám chová nesprávně. Vložilo se do toho spoustu lidí, ale já ho ignorovala a poprosila jsem staršího angličana, aby mi stornoval pivo, které jsem zatím nemohla zaplatit, abych si mohla dát křupky. Moje sestra už uždibovala čokoládu a sekuriťák se k ní přihnal, že to jí a nezaplatila to. Manažer věděl, že je malér a okamžitě ho uzemnil.
No, nakonec nám pivo prodali, když přiběhla Nika, ale od té doby manažer Tesca vždycky zahne do uličky, když ho potkám při nákupu na noční směně.
Seděly jsme u nás v obýváku do tří do rána. Chvíli jsem se bavila, ale později jsem začala být neschopná mluvit, takže jsem vytáhla telefon a začali jsme si s Koblížkem posílat gify, což bylo super, protože se nás každej ptal, co pořád děláme, ale nikdo si nedal dvě a dvě dohromady.
Následujícího dne jsme se sestrou vyrazily na festival. Měla jsem trochu kocovinu, ale zvládla jsem to. K naší smůle ovšem festival skončil asi hodinu předtím, než jsme dorazili.
"Koblížek s námi nejde?" zeptala se moje sestra.
"No, on tam tak zničeně seděl na gauči, my se ho ptali, ale on prej nemá moc peníze," řekla Monika.
"Ježiši, já bych mu to pivo zaplatila," plácla jsem se do čela.
"Tak mu zavolej, on bude rád, že mu voláš zrovna ty," zasmála se.
"Cože?" sestra se dívala střídavě na mě a na ni.
"No, já si myslím, že se mu líbíš."
Zavrtěla jsem hlavou a zabrblala něco o výšce a cukrovce. Ve skutečnosti jsem pod vrstvou make upu celá zrudla a byla štěstím bez sebe. Nechtěl jít, takže jsme vyrazili bez něj a Libora napadlo, že bychom večer už mohli zajít ven na to pivo.

Na Golden Street jsme přišli kolem devátý. Novej kluk mojí sestry Emil, koupil pivo, smotala jsem blunta a posadili jsme se ven. Byla jsem už trochu líznutá, ale nechtělo se mi zvedat, protože jsem si myslela, že s náma Koblížek nejde ani do centra, když v tom se zvedl a říká mi, ať sebou pohnu.
Byla jsem strašně zhulená, dorazili jsme do prvního klubu, kde mi koblížek objednal jägerbombu, podržel mi židli a předstíral, že se chce prát s dvoumetrovýma Angličanama, co omezovali můj osobní prostor. Byli jsme spolu. Chtěl mě opít a neustále mě držel kolem pasu, jako by nechtěl, abych se mu ztratila. Cítila jsem se skvěle.
"Jakou chceš slyšet písničku," zeptal se mě, když mi houpal s rukou a přemlouval mě k tanci.
"Nechte zahrát Taylor Swift a já budu tancovat jako nikdy," opile jsem zapózovala a Koblížek se hned rozeběhl za DJem.
"On tě fakt chce, dej mu," začala Monika.
Jenže já jsem zrovna dostala menstruaci.
"Jestli další nebude Taylor Swift, tak mu rozjebem sandál!" přiběhl Koblížek nazpátek a všechny nás rozesmál, protože jeho spojení Češtiny a Slovenštiny byla jedna z nejroztomilejších věcí na světě.
Zbytek večera mám v mlze. Ožrala jsem se jako dobytek. Vím, že jsem obdarovala smažku, co nám prodala skateboard, dvouma librama na hamburger a že jsem prochlastala celou svojí vejplatu. Že vždycky, když se ke mně Koblížek při tanci naklonil, vytáhla jsem ho na bar nebo na cígo, ale že mít hlavu schovanou v jeho objetí, byl jeden z nejlepších pocitů, jaký jsem v poslední době zažila. Voněl jako aviváž, i když moje sestra tvrdila, že smrděl. Nevím, co všechno bych dala za to, abych ho mohla právě teď objímat a slyšet jeho hlas.
Každý se mě ptal, jestli je to můj přítel a on si mě přitáhl pokaždý, když se na něj nalepila ožralá angličanka. A pak začali hrát These Days. Jako by nestačilo, že moje kolejní sestry z toho udělali smuteční píseň. Nikdy jsem tak nějak nevnímala, o čem celá je, poslouchala jsem jen tu část, kdy se zpívá o tom, že si jednou sednem a pokecáme o těch dnech, který jsme zažili.

Leaving to find my soul,
told her I had to go,
and I know it ain't pretty
when our hearts get broke.

Opřel si o mě čelo a zpíval. A do toho na nás skočila moje sestra a její ožralej kluk a zbytek party. Ale nakonec jsme se zase nějakým způsobem odtrhli a viseli na sobě. Celej večer jsem čekala na tu pusu. I když jsem ho několikrát odmítla, věděla jsem, že teď je to ono, teď to má přijít. Nevím, proč jsem to udělala, cítila jsem, jak jsem vdechla jeho dech, tak blízko měl k tomu, aby se dotkl mých úst a já se naklonila k jeho uchu a zeptala se, jestli nepůjdem kouřit. Cítila jsem, jak jeho ruce opustily můj pas, tak jsem ho chytla za zápěstí a začala jsem nás tlačit ven.
"Nemůžeš jet pryč," řekla jsem.
"Prepáč, ale já nemůžu bejt celej život na jednom místě."
"Promiň," opravila jsem ho.
"PromiŇ?"
"Nemusíš tak změkčovat to ň," zasmála jsem se.
Pohladil mě po tváři a já ho objala. A tak nějak jsem věděla, že už to nepřijde. Alespoň ne z jeho strany. Zazdila jsem jeho poslední pokus úplně stejně jako ty předešlý. A tak jsme se ruku v ruce odplahočili směrem na Golden Street, protože jsme dostali chuť na hranolky.
Bylo sedm ráno, seděli jsme v kuchyni, hulili poslední brko a povídali si.
"Mám tě ráda, Koblížku," řekla jsem, když mě hladil po vlasech a tak nějak jsem doufala, že to v něm znovu nastartuje jeho odvážnýho ducha. Nakonec mě v devět ráno vyprovodil domů, bála jsem se, aby to s ním někde neseklo, sluníčko svítilo, byl opilej a celou noc pil sladký limonády.
"Můžem dát ještě cígo, ne?" zastavil se u mě před domem.
"Já bych hrozně ráda, ale já budu zvracet," omluvně jsem zabrblala do země.
"Tak to jdi, to je v pohodě, já to zvládnu po cestě," řekl trochu smutně.
A já ho na rozloučenou objala. Jo, přesně to jsem udělala, objala jsem ho.
"Koblížku," zavolala jsem, když zaběhl za roh. Rozeběhl se zpátky.
"Co se děje?"
"Děkuju," usmála jsem se a měla jsem pocit, že jsem zhasila jeho plamínky naděje v očích. Poslední, co jsem chtěla, bylo vyjebávat s Koblížkem, rozhodně jsem mu chtěla dát pusu celou dobu. Jen se to nemělo stát. Asi bych z toho teď byla i víc zničená. Chybí mi.

Myslela jsem, že náš příběh je tak krátkej, že nestojí ani za zmínku v deníčku, ale jak tu na to tak koukám, mám toho spoustu co říct. Bolí mě to. Pořád jsem nesvá z toho, jak moc se mezi námi změnilo během jednoho týdne...

stresy

10. července 2018 v 1:01 | Hipís
Wow, nikdy by mě nenapadlo, že blog.cz přijde s tak výstižným tématem týdne.

No, jak už jsem několikrát říkala, mám špatnej den už nějakej ten pátek. Začalo to bejt ještě horší.
Moje sestra mě psychicky týrá a obírá o peníze, do toho všeho mě vyhodili z práce, takže to našemu domácímu klidu taky moc nepřidalo. "Jdi do olívek," poroučela mi sestra několik týdnů. Fabrika, kde se pakují olivy, sýry a uzeniny. Ne, děkuju. Loňský léto jsem strávila balením čokolády a není nic horšího, než stát na lince a odpočítávat minuty do konce směny každej den. A nejlepší na tom je, že tam moje sestra nikdy nepracovala. Vlastně vůbec nepracovala ve fabrice.

Univerzita - tam to taky dost skřípe. Byla jsem na dni otevřených dveří, kde mi tutor sdělil, že předmět, na který jsem byla přijata, se vyučuje v Manchesteru, ale jen nultý ročník, od prvního ročníku bych měla nastoupit do Preston. Ale že mě vezmou na jiný obor, všeobecnější a potom budu moct jít normálně do prváku na obor, co jsem si zvolila. Jenže mi nedávno volali, že chtějí nový pohovor, nové portfolio a fakticky už mě serou.

K tomu všemu jsem se chtěla vyhnout milostnýmu dramatu. A tu se objevil Koblížek. Nejskvělejší na Koblížkovi je to, že se doopravdy příjmením jmenuje Koblížek.
Je to trošku delší příběh, každopádně bych to nebyla já, aby se nejednalo o skvělej návrh na telenovelu. V podstatě jsme se poznali už když jsem přiletěla a líbil se mi a očividně i já jemu. A teď sedim v obýváku, opilá, zkouřená a bolí mě hlava z dvouhodinovýho breku, protože mi moje láska zase nebyla dopřána. A nejhorší na tom je, že jsem o to vůbec nestála, nestála jsem o Koblížka a ani o žádnýho jinýho frajera. Chtěla jsem si proplout létem a povolit si zamilovávat se až třeba na vysoký.
A k tomu všemu - může mi někdo vysvětlit, jak je možný, že se dokážu zamilovat během tak krátký chvíle?

Všechno se vyhrotilo. Trávila jsem poslední dny s Koblížkem, protože už se pravděpodobně nikdy neuvidíme, a moje sestra mi za to dávala neskutečnou bídu. Skončilo to tak, že jsem jednou přišla domů ve čtyři ráno a můj pokoj byl kompletně vystěhovanej, přičemž v posteli mi leželi dva Poláci, který nějaká pošahaná bejvalá spolubydlící mojí sestry vyhodila z domu na ulici.
Brečely jsme a křičely, vztekaly se a smutnily. Odletěla jsem domů v depce a s bolavým srdíčkem. A teď tu sedím, za dva dny mám letět na dovolenou snů podle mojí kolejní sestry do Egypta a já brečím a jsem absolutně rozhozená.
Seřvala jsem lidi, co mi pomáhaj s vysokou, pak jsem se zhroutila a odpoledne jsem přemýšlela o tom, zda bych neměla přestat kouřit marihuanu, protože je dost možné, že právě ona mi zvyšuje počet záchvatů úzkosti v tomto roce. Běžně mívám tak dva do roka. A to při nejhorším. Letos už jsem si prodělala čtvrtej a řeknu vám, je to mizérie.
Naštěstí moje máti žila s mým otcem dvacet let a neposílá mě hned na psychiatrii. Když se vzpamatuju, obejme mě a hladí po vlasech, já brečím a zničeho nic jsem jak lusknutím prstu dobrá.
Občas si pak říkám, že jsem jako Taylor Swift, ha ha. Honey, I rose up from the dead, I do it all the time.


Přemýšlím o tom, kdy skončí moje série nešťastných dnů.
A pak si při západech Slunce na kanále s pivem a bluntem říkám, že vlastně vždycky může bejt hůř a já se mám vlastně parádně. Protože kdybych neměla emoce jak na houpačce, asi bych se brzo začala nudit.

je ze mě smutnej zoufalec

15. června 2018 v 13:50 | Hipís
Myslela jsem si, že jsem v pohodě. Že to zvládám na jedničku.

Declan si včera aktualizoval profilový obrázek, aniž bych se dočkala odpovědi na moje zprávy. Chodí s ní týden a už si spolu fotí fotky používajíc snapchatové filtry. Wow.
Jsem ublížená. Jsem hodně ublížená, protože jsem věřila všem těm kecům o tom, jak mě v budoucnu vezme na přehradu a uvaří mi curry. Věřila jsem, že když mi tvrdí, že jsem u něj kdykoliv vítaná, myslí to vážně.
A pak jsem se chtěla mstít, než mi došlo, že to fakticky bolí.
Protože jsem to nečekala.

Vždycky jsem měla tendenci si vybírat kluky bez potenciálu, protože se od nich dalo čekat, že se mnou vymrdaj a tak jsem to taky pak zvládla zkousnout, když pomineme jednorožce, ale přežila jsem. Ale tohle...
Co dokáže jedna fotka, že jo.

Dokáže probudit Satana. No, aspoň bude sranda.
Svěřila jsem se sestře a doufala v nějakou podporu, nedočkala jsem se žádný, moje sestra je zatracená coura, která si vůbec neváží toho, jak jsem k ní vzhlížela a obdivovala ji. A hlavně si neváží toho, že má mě. Radši, než aby jeden večer obětovala k utěšování svojí mladší ublížený sestry, sebrala se, nalila sobě a svýmu osobnímu trenérovi a zamířila do ložnice si zapíchat. No, karma je děvka, takže si moje sestra akorát tak sedla do jahod. A ještě měla tu drzost na mě řvát, jestli nemám nějaký hulení.
Pro jejího osobního trenéra? Prosím?
Ne, že bych toho kluka nesnášela, vlastně ho mám docela ráda, protože je hodnej, ale hnusí se mi. A hnusí se mi i ten fakt, že ho moje sestra chce vopíchat jen proto, že neumí bejt sama. Neustále jsem poslouchala kritiku na to, s jakými idioty se scházím já, no, řekněme, že aspoň byli vtipní. Osobní trenér mojí sestry je bačkora, nehledě na to, že s námi hulí už třetí tejden a když jsem ho jednou požádala o slože, řekl, že tu naší trávu hulit nechce, přičemž se mě pak s psíma očima ptal, jestli si může dát prda. Wow.

A tak jsem se ožrala s Nikou. A našla jsem kamarádku.
Nestačí to, pořád to bolí jak čert a nevim, jestli si mam vzít třeba ibalgin, protože spousta lidí tvrdí, že to pomůže, haha. No, já to vidím spíš na nějakej xanax.
Každopádně jdeme na to, Satan už se nemůže dočkat, až dostane prostor a mě už nebaví se hlídat.
Mám ráda drogy, mám ráda alkohol (kterej nemůžu pít, ale třeba mi trénink zase pomůže bejt ta super párty holka, jakou jsem bývala, haha), mám ráda sex.
A mám ráda svýho vnitřního Satana.
Je to kurva, ale je super.

Ale kurvadoprdele tohle mě fakt bolí, co s tim mam jako dělat.

špatnej den

13. června 2018 v 17:39 | Hipís
Zkurvená špatná karma. Nebo už nevim, proč se mi v životě sere každá maličkost, na kterou sáhnu.

Včera jsem odpoledne měla několik nepřijatých hovorů od univerzity, přičemž po mně chtěli, abych se dneska dostavila na pohovor. Odmítla jsem je kvůli tomu, že je pro mě moje práce důležitá. Zazdila jsem možnost jít do prváku a odsouhlasila na sto procent nultý ročník, kvůli práci.
Když nám skončila směna, kráčím si to s Joem k východu, smějeme se, vtipkujeme a najednou mě doběhne supervizorka se slovy: "Zítra nemusíte chodit."
"Proč?" vyštěkla jsem na tu tlustou polskou čundu.
"Nemáme pro vás práci, ve čtvrtek zavoláme."
"Bullshit," začala jsem se vztekat.
"Uklidni se, vždyť říkali, že ve čtvrtek půjdeš," řekl Joe.
"Joe, jsme pracovníci z agentury, oni vůči nám nemají vůbec žádnou povinnost. Řekla mi to jen proto, aby mě uklidnila, protože viděla, jak mi na čele nabíhá žíla a je to posraná tlustá Polka, co se jenom bojí říct, že mě vyhodili, protože nechce dostat přes píču."
Měla jsem pravdu.

"Volali Mikovi do agentury, žes řekla, že něco neuděláš," oznámila mi sestra důvod mýho padáka, když jsem se zkroušeně přibelhala domů. To jsem neudělala. Samozřejmě. Celou dobu jsem pracovala poctivě, protože taková já jsem, když už jsem v práci, miluju pracovat. Nehledě na to, že se mnou poslali domů i našeho indickýho kámoše, kterej nemluvil, tak by mě zajímalo, co uvedli jako důvod jeho vyhazovu. Protože ten, jehož jméno zní jak Bangladéž, se dřel jak mezek.
Bylo úterý. Úterky mívám depky.
Po cestě z práce jsem si sedla na břeh jezera, ubalila si poslední cígo, protože mně došly filtry a přemítala o svým zkurveným životě. Proč. Proč mám špatnej den už půl roku. Je to proto, že jsem pomstychtivá potvora a mám špatnou karmu?
Je pravda, že bych na tom pořád mohla být hůř. Mám se skvěle, ale moje nestabilní psychika to občas úplně nezvládne.
Declan nepřijel. Výmluvy, výmluvy, výmluvy. A do toho několik zpráv ohledně jeho přítelkyně Sáry, která má mimochodem ve dvaadvaceti letech dvě děti a dost škaredý zuby. Celá je škaredá. Opravdu mi nezbývá nic jinýho, než si myslet, že mě nechal kvůli ní jen proto, že je to neteř jeho šéfa. Declan nenávidí děti.
Myslela jsem si, že když mu řeknu, jak se cítím, uleví se mi, ale on povýšil ignoraci na úplně jinej level. Nedostávám zobrazeno, v podstatě ho ani nezajímá, co mu chci říct.
A mně v hlavě vyběhlo jen: "You're a redneck heartbreak who's really bad at lying."
Takže asi takhle. Běž všem svým kamarádům říct, jaká jsem šílená a obsesivní, já řeknu těm mým, že jsi gay a máš malý péro. Což není pravda, jasně, ale jsem naštvaná, ublížená a znechucená. Ne, že bych ho ještě chtěla po tom, co šuká roztáhnutou sešitou vagínu, potom so líbá borku, jejíž zuby zažily první světovou. Ale pořád mám někde v koutku hlavy ty hezký chvíle.

"Jsi otravnej, jak se pořád omlouváš."
"Skvělý, vyhrávám!" řekl.
"Vyhráváš? A co jsi vyhrál?"
"Tebe," zašeptal mi do ucha a políbil mě do vlasů.
To bylo ještě když mi tvrdil, že dlouho nepotkal člověka, jako jsem já. Dzieki bardzo.

Takže nemám práci, nemám univerzitu a nemám Declana.
Ale mám sestru, mám skvělý spolubydlící, milovanýho psa a střechu nad hlavou.
(Prachy taky nemam, měli byste vidět, jak vypadalo naše úterní ráno, když nám došel tabák. Zjistila jsem, že kouření není můj zlozvyk, ale doopravdy je to moje závislost, ups.)
Dnes jsem měla jít za sestrou do agentury na pohovor, přičemž mi řekla, abych se vynasnažila vypadat co nejlépe, že mi to musí fakticky slušet. Trvalo mi hodinu a půl, než jsem se nalíčila. Pak mi řekla, že vlastně stačí, když pošlu životopis.
A pak se stalo něco divnýho.
Včera jsem s mojí spolubydlící Nikou probírala sex a tak jsme si projížděli galerii penisů, kterou mám v telefonu. Jasně, druhej Declan. Na jednu stranu toho kluka fakt miluju, protože mi do života přínáší radost i po tom, co se spolu už absolutně vůbec nebavíme.
Dnes Nika přišla s tím, že jí jakýsi Declan poslal žádost o přátelství a kterejpak Declan to byl?
Jsem zmatená, myslela jsem si, že se mě chce zbavit a nechce o mně už nikdy slyšet, psát mojí sestře je jedna věc, ale kde proboha přišel na mojí spolubydlící a co jí kurva chce?

Rejpu se sama v sobě každej den a tak nějak nevím, jestli se tentokrát nemám poddat svýmu vnitřnímu Satanovi. Protože mi možná přijde, že jsem to trochu už udělala. Napsala jsem vedení firmy, ze které mě vyhodili, že se dopustili rasové diskriminace a zamířila jsem na svoje oddělení. Teď je na řadě Declan. Ten třetí Declan. Declan, co mi nasliboval hory doly a zradil mě.
Lidi mě přesvědčují, že mi přeci neudělal nic tak hroznýho.
No, to je pravda. Ale já chci, aby trpěl. Za všechny lidi, co mi kdy ublížili. A proč on? Protože nechtěl drama a já mu na to řekla, že drama nebude, dokud mi nedá důvod. Myslím, že randit s někým jiným, když souloží se mnou, je dostatečnej důvod na to, abych mu do života vmetla trošku dramatu. V pátek jdu na pivo s jeho šéfem, bylo to tak strašně jednoduchý.

Přemýšlím o tom, zda je moc zmrdský předstírat těhotenství a následnej potrat. Nechci peníze, chci mu škodit. Ale tak nějak jsem zatím ještě neobjevila, zda vůbec existuje nějaká hranice, co je moc a co je málo. Jak daleko je můj vnitřní Satan ochotnej zajít?

zmatky, zmatky, zmatky

10. června 2018 v 20:32 | Hipís
Jasně, že to moc nehrotím. Prostě to je mnou. Nebo už jinak nevím.
Jak je možný, že když už se zdá, že jsem konečně našla někoho, kdo v mým životě nebude dělat drama a bude mě mít rád, vyklube se z něj jen dobře vychovanej fuckboy?

Začala jsem chodit do práce. V pondělí nám nasadili skennery v podobě roborukou. Seznámila jsem se s hubeným angličanem Aidenem, co se mi docela líbí, ale hlavně se zrzavým Joem. Joe bydlí o ulici vedle, je to škaredej třicetiletej zrzek, co prodává hulení, ale je s ním neskutečná sranda.
Všichni v práci jsou skvělý. Během týdne jsem zapadla do kolektivu, jako bych s nimi pracovala už léta. A Joe je můj současnej nejlepší kámoš.
V úterý večer mi Declan napsal, že se mi omlouvá, že neodepsal, ale byl s někým na pivu. Povídali si prý až do jedný do rána. "Aspoň byla sranda," snažila jsem se najít něco pozitivního na tom, co mě znervózňovalo. Ale pořád jsem si říkala, že s někým, jak můžu vědět, o kom mluvil, že jo.
"Ne tenhle druh srandy..." odpověděl mi Declan.
A tak to začalo. Nejistota a všechny ty sračky, co mám v sobě v podobě svých daddy issues a taky po všech těch zkušenostech s fuckboyema. Co když potká někoho, kdo je lepší než já?
Ve středu jsem měla obědovou pauzu a zapomněla jsem si oběd, takže jsem seděla v prostoru vyhrazeným pro kouření a volala s kolejní sestrou.
"Mám pro tebe špatné zprávy," blikla mi zpráva od Declana.
"Jasně, špatný zprávy, zamiloval se do tý borky, co s ní byl na pivu," zasyčela jsem.
"Nebuď drama queen, nic takovýho se nestalo," řekla mi kolejní sestra a rozlučily jsme se, protože jsem si chtěla aspoň do pusy ještě nasypat hrst ovesných vloček, abych zase náhodou neomdlela z hladu.
"Ta holka, se kterou jsem byl párkrát na rande to začala brát nějak moc vážně. Chtěl bych ji respektovat a zároveň tebe, tak jsem si myslel, že by byl dobrej nápad to říct hned. Ale pořád se můžeme vídat, mám tě rád, je s tebou sranda."

Můj vnitřní Satan se otřásl, jako by ho někdo ve spánku pošimral peřím pod nosem. A moje šéfová mě poslala na úplně jiný oddělení, kde jsem sama čtyři následující hodiny balila krabice. Chtělo se mi brečet a vztekat se. Vlastně ani nevím, co se mi chtělo, možná dokonce zvracet. Byla jsem tak ublížená.
Říkala jsem mu o svým strachu, jak mě lidi celej život opouští, říkala jsem mu, že s ním nechci spát moc brzy, tvrdil, že nechce vztah. A já jsem byla ochotná to respektovat, sama se na něco takovýho pořád necítím, ale plán byl takovej, že budeme kamarádi, co souloží, protože by nám to oběma vyhovovalo. Snažíme se pracovat a moc času stejně nemáme. Ale já tak nějak doufala v monogamii.
Nevěděla jsem, co říct. Několikrát jsem musela na záchod si opláchnout obličej a dýchat. Bylo mi příšerně. Tak příšerně, že když se přede mnou objevil můj spolubydlící, že ho dneska zrovna poslali do práce, nechápala jsem, kdo je a co po mně chce.
Vybouchla jsem Declanovi do chatu a nechala ho zažít moje poloviční šílenství.
"Nenechalas mě to vysvětlit," vymlouval se do telefonu, když jsem se konečně dočkala pracovní cígopauzy. "Mojí prioritou je práce a nechci a ani jsem nechtěl vztah. Vážný je to v tom, že ta holka je neteř mýho šéfa a musím v tomhle ohledu jednat rozumně. Nechtěl jsem ti ublížit a rozhodně jsem tě nechtěl využít, kdyby to všechny udělalo šťastný, nikdy bych už s nikým nesouložil."
Mlčela jsem. Pořád jsem se cítila zneužitá.
"Nejsem naštvaná proto, že sis našel někoho lepšího, jsem naštvaná proto, že ses scházel s někým jiným, zatímco už jsi spal se mnou i potom, co jsem ti řekla, že to pro mě něco znamená."
"Proč jsi teda tvrdila, že nemáš zájem a když se tohle stalo, tak se cejtíš ublíženě? Mrzí mě to, pořád bych se s tebou chtěl kamarádit, ale jestli to nechceš, rozumím tomu a i když mě to sere, pravděpodobně na to máš právo."
"Nikdy jsem neřekla, že nemám zájem!"

Nadechla jsem se. Hodně jsem o tom přemýšlela.
"Omlouvám se, že přehnaně reaguju, ale mám špatnej den," vydechla jsem nakonec.
"Všechno zapomenuto? Mrzí mě, že máš špatnej den. Mně je hrozně, jsem unavenej a všechno mě bolí..."
A tak jsem uzavřela tuhle konverzaci, i když jsem se cítila příšerně.
Následující dva dny jsem byla nepříjemná a mrzutá a on to přežil. A pak mně můj kamarád Filip po tom, co jsem mu pověděla celou tuhle historku, řekl, že mu mám dát šanci. Že by to už dávno vzdal, protože moje šílený já by mu za to jinak nestálo. Jenže o to šlo. On nezažil moje šílený já. Ale já se rozhodla, že kluci tomu přeci rozumí líp než já. Všichni mi říkají, abych mu dala šanci.
Domluvila jsem si s ním tedy rande na úterý. Jenže včerejší ráno jsem se probudila se skvělou náladou, zatímco on měl vztek a veškerý moje snahy o rozveselení utnul, přičemž jsem si ještě vysloužila pár nehezkých slov.
"Omlouvám se, mám špatnej den, nechtěl jsem na tebe vystartovat," dodal.
A tak jsem mu popřála hezkej den a rozhodla se, že je lepší ho nechat na pokoji.
Je to víc než dvacet čtyři hodin a já jsem mu nestála za jedinou zprávu.
Když jsme se poznali, odepisoval mi do pěti minut a využil každou příležitost k tomu, aby mě mohl rozesmát. Uvěřila jsem tomu, že to myslí vážně, protože nejsem zvyklá na hezký chování. Nejsem zvyklá na kluky, co se smějou mým trapným vtipům a co si myslí, že jsem hezčí, když mám tepláky, než když jsem upravená.

A tak přemýšlím o tom, co mám dělat. Kde jinde ho najdu? Kluka, co má dvacet jedna, pracuje na farmě a je to perfektní Johny k mojí Taylor. Šetří si na dům, soustředí se na práci, v hlavě to má srovnaný. Younger than my exes but he act like such a man. Měl strašný dětství a jeho psychika na tom taky není nejlíp, ale díky tomu, co má všechno za sebou s ním můžu mluvit několik hodin o všem. O největších hloupostech, co mě napadnou, ale i o životě a rozebírat všechny ty filozofický kecy. Kluk, co poslouchá country, jezdí na motorce a v životě má víc špatnýho štěstí, než je zdrávo. A k tomu ten skvělej sex a milion maličkostí, který z něho dělaj toho speciálního člověka, co mi pomotal hlavu. Smrká do látkových kapesníků, nenávidí fazole a myslí si, že jsem úžasná i po tom, co jsem mu omdlela v koupelně. Uvědomila jsem si, že jeho smích je jedna z nejmilejších věcí, co jsem v posledních pár měsících slyšela. Líbí se mi, jak se nemůžu pořádně soustředit, když na mě mluví. Chtěla jsem ho. A pořád ho chci.
A počkala bych na něj. Ale ne takhle.
Nejsem jeho boxovací pytel, na kterým se vyvzteká, když má špatnej den, aby mohl jít za svojí vesnickou holkou a udělat jí čtyřikrát za večer. A nechci, aby se se mnou někdo bavil jen proto, že se cítí zodpovědně za to, abych se necítila zneužitě. Já už se tak kurva cítím a tohle jeho chování to asi jenom zhoršuje.

Snažím se na to vysrat. Ale dneska je nějaká špatná konstalace hvězd a já už přemýšlím o tom, jak se mu pomstím, až mi napíše, že v úterý nepřijede. Protože jestli se tohle stane, já v sobě tu děvku už dýl neudržím. Druhej Declan byl jedna věc, ten člověk pro mě neznamenal nic víc, než velký péro. Ale v tohodle kluka jsem vložila důvěru (zase, kráva blbá nepoučitelní). Nescházíme se tak dlouho, takže to pořád není na zlomený srdce. Ale bolí to.
A pak přišla skvělá událost. Napsal mi můj kamarád z vejšky Mára, co mně většinou píše jen ožralej, jestli mu nechci vykouřit. Má oči jako Božskej a vlastně si jsou celkově dost podobný. Jenže Mára je kokot, Božský je Božský.
"Mohl bys mi říct, proč tyhlety tvoje kydy píšeš zrovna mně? Vypadám jako coura?" zeptala jsem se ho.
"Ani ne, ty jsi coura."

Bylo to venku. Ne, že bych nevěděla, že jsem coura.
Jenže já už nechci být Samantha, chci být Charlotte. Nepotřebuju prince na bílým koni, potřebuju někoho, ke komu bych mohla přijít jednou týdně, užít si skvělej sex a dva dny se válet v posteli a tulit se. Bavit se o všemožných kravinách a necejtit se tak osaměle. Protože mě fakticky sere bejt mnou. Sere mě, že nemám nikoho, kdo by chápal moje myšlenkový pochody. On je chápe, chápe mě asi nejvíc ze všech lidí, co jsem kdy poznala. A i když je mladší, mám pocit, že toho ví o moc víc než já, ale ne tím špatným vlezlým způsobem jako to bylo u jednorožce, kterej mě nutil poslouchat jeho dementní názory na politiku a historky o dinosaurech.
My doopravdy konverzujeme.
A mně se líbí.
Ale teď už to je asi stejně všechno jedno...

dělam z toho drama?

2. června 2018 v 15:28 | Hipís
Všechno zase začíná bejt naprd. Protože jsem se zakoukala.

Chtěla bych jen poznamenat, že ruším všechny Declany a třetí Declan se stává jediným pro mě existujícím Declanem.

Týden jsme se domlouvali na rande, pozval mě k němu. Slíbil, že mi uvaří a že se můžu seznámit s jeho psem. Declan rád řeší věci narovinu, což je pro mě nepředstavitelně těžký. Mám svoje tajemství a hlavně lhaní je moje oblíbená činnost.
No, nakoupila jsem si nový spodní prádlo a vyjela si na výlet, přičemž jsem přesně věděla, že to těšení je úplně k ničemu, protože moje sestra mi zavolala, ať jdu v pátek do práce a ještě to čtvrteční odpoledne, kdy jsem byla domluvená s Declanem, mám přijít do agentury na schůzku.
Zvládla jsem všechno.
Vystoupila jsem někde, kde jsem to vůbec neplánovala, neměla jsem páru, kde jsem, ale stačilo, abych mu poslala dvě fotky a přiřítilo se ke mně to jeho špinavý farmářská auto se psem na sedačce. Se strašně rozkošným psem.
Declan je asi nejvíc pozornej kluk, s jakým jsem se kdy bavila a pravděpodobně si toho je vědom. Já ovšem vůbec nemám páru, co se mu honí hlavou.

Přijeli jsme k němu domů, ubalili brko. Tak nějak se mi udělalo zle, motala se mi hlava a necítila jsem se vůbec dobře.
"Pojď sem," chytl mě za ruku, když jsem mlčky stála v kuchyni opřená o pult a doufala, že neupadnu.
"Teď ne," odsekla jsem a odstrčila ho a on se trochu zarazil a nastalo trapný ticho. Poprosila jsem ho, jestli bychom si nemohli jít sednout jinam, ale jakmile jsem udělala krok ze dveří, nevím, co se stalo.
Najednou jsem ležela v koupelně na zemi celá od piva a koukala jsem do stropu.
"Panebože, jsi v pořádku?" přiběhl ke mně Declan a já pořád nechápala, co se stalo a proč ležím na zemi.
"Já jsem spadla?"
Začal se smát a kýval hlavou. Ještě pořád však trochu vyděšeně.
"Říkala jsem, že jsem trapná," pokrčila jsem rameny.
A vážně, v ten moment mi měl dát pusu a ne se o to snažit v kuchyni v momentě, kdy už jsem skoro omdlívala. Takže to vlastně posral on, protože sám si mohl za to, že se bál to zkusit znovu.
Takže jo, omdlela jsem. Zapomněla jsem totiž na to, že kdysi jsem mívala problém s nízkým cukrem, což mi občas způsobilo podobný situace. Jenže už se mi to nestalo přes tři roky, ale pravdou je, že od novýho roku dost ztrácím na váze, takže si za to vlastně můžu sama, no, bylo mi trapně, ale zároveň to byl skvělej načínač konverzace.
Declan se mi pořád omlouval, vyptával se, jestli jsem v pořádku a jestli jsem si doopravdy jistá, že mi nic není, že mě klidně odveze do nemocnice, domů, kamkoliv budu chtít.

Povídali jsme si. Vlastně jsme si povídali celej večer, ani už nevím o čem všem. Uvařil mi chilli con carne a já mezitím myla nádobí, protože jsem si nechtěla připadat zbytečná, čímž jsem si vysloužila pár sexistických vtipů na můj účet, ale taky to nejlepší chilli, jaký jsem kdy jedla.
"Říkal jsem ti, že umím vařit."
Nevěřila jsem tomu. Stejně jako jsem si myslela, že jeho byt bude zabordelařenej a jeho kůže bude cejtit po slepicích po celým dni v práci. Voní. Ale ne parfémem, je to jiný. Strašně moc mu voní kůže.
Jsem zvyklá na jinej typ kluků, jsem zvyklá na kluky, co mají v hlavě vymrdáno stejně jako já, protože jediný, co nás zajímá, je sex. Declan má dvacet jedna, ale to jak mluví, jak se chová, jak jedná s lidmi, jako by měl skoro čtyřicet.
Jasně, že přeháním, když se směje, je to jak když hrbatej padá ze schodů a brzdí rohlíkem. Ale takovým roztomilým způsobem. Pořád je to kluk, jen ne tolik pohrdáníhodnej.
"Nechtěl bych, aby ses tu cítila nepříjemně, takže jestli tu nechceš spát a chceš, abych tě odvezl domů, stačí říct," řekl, když jsme seděli na gauči a jedli chilli.
Zaváhala jsem. Věděla jsem, že musím jít další den do práce a že mě sestra zabije, když nepůjdu. Ale taky jsem si koupila podrpsenku za dvanáct liber, která je dost nepohodlná a od tý doby, co jsem uzemnila jeho pokus v kuchyni, jsem se jenom modlila, ať to nevzdává a zkusí to znovu.
"Už jsem se ti jednou omlouvala za to, že jsem byla jedovatá, ale nebylo mi dobře, bylo to tak pět minut předtím, než jsem omdlela."
"Já vím, ale aby ses tu necítila dobře je poslední věc, kterou bych chtěl," řekl a já mlčela. "Takže co? Asi to bude lepší, viď?"
Pořád jsem mlčela.
"Nemysli si, že to je něco špatnýho, můžeme se vidět v neděli, příští týden."
"Je mi tu dobře," dokázala jsem ze sebe konečně dostat. A snažila jsem se to podat dostatečně vřele, aby pochopil, že už tu pusu kurvadoprdele chci. No, pořád nic.

Pustili jsme si film, přitulila jsem se k jeho rameni a myslela jen na to, jak mu pomalu buší srdce. Jak se mu zvedá hrudník. A jak má dole pod peřinou penis, kterej já zoufale chci, ale moc se stydím na to, abych něco udělala.
Každopádně jsme vydrželi na film tiše koukat asi pět minut, nejdřív jsme si vykládali a pak když nastalo to pětiminutový ticho, byla jsem celá nesvá a měla jsem co dělat, abych uhlídala ručky šmátralky.
"Pst, hej," zašeptal Declan a stačilo abych zvedla hlavu, konečně jsem se dočkala tý pusy. "Vezmem to pomalu, oukej?"
No to ani náhodou, na tohle jsem čekala celej večer. A tak jsem to řekla. On očividně taky, protože jsme se na sebe vrhli jak zvířata.
Něco takovýho jsem nikdy nezažila. Se všema svejma láskama, ani s náhodnýma fuckboyema z klubů, ani s Božským. Bylo to zvláštní, chvíli jsem se propadala do matrace blahem a chvíli jsme se smáli jako děti tématu, který s tím, co jsme dělali, vůbec nesouvisel. Bylo to skvělý. Až moc skvělý na to, aby to byla pravda.
"Jak je možný, že jsi tak dobrej?" přitulila jsem se k němu, když bylo dílo dokonáno.
"Jsem?" zasmál se. "Pravda, nebylo to tak špatný na to, že to bylo po roce."
"Po roce?"
"Osmýho dubna, pak jsem se rozešel se svojí přítelkyní a nějak jsem to už neřešil."
"Ty jo, kdybych byla kluk, tak jsem král fuckboyů, proč toho nevyužiješ?"
"Už mě to nebaví. Každopádně, jak dlouho to bylo pro tebe?" zamrkal.
Znovu jsem mlčela. Nechtěla jsem mu říct, že už v době, co jsme se spolu znali, jsem ještě chodila za člověkem, kterej mě nazval šílenou.
"Dva týdny?"
Smíchem jsem se prozradila, ale to jen proto, že se trefil. "Možná tři," zakývala jsem hlavou a zatvářila se jako můj pes, když mi sežere čokoládu a čeká, až si toho všimnu.
"Dobře, jiná otázka, kolik jsi měla kluků?" podíval se na mě nečitelným výrazem ve tváři.
"Hmm..." zamyslela jsem se. Nechtělo se mi to zrovna v tu chvíli počítat.
"Dobře, víc než deset?"
Znovu jsem byla ticho.
"Patnáct? Dvacet?"
"Víc, než dvacet jich nebylo," zavrtěla jsem hlavou.
"V klidu, jen se ptám."
"Kolik jsi měl ty holek?"
"Čtyřicet čtyři," odpověděl během vteřiny.
"A jsem čtyřicátá čtvrtá?"
Kývl.
"No, asi je to lepší, než b ejt čtyřicátá třetí nebo čtyřicátá pátá," zasmála jsem se.
"Bylo mi sedmnáct a nosil jsem uniformu, takže to šlo snadno. Ale jak říkám, nebavilo mě to."

Sedli jsme si v kuchyni na linku a ubalili poslední brko.
"Chtěl bych, abys věděla, že tu jsi vítaná kdykoliv." Mlčela jsem. "A tím kdykoliv, myslím fakticky kdykoliv. Proč nic neříkáš?"
"Protože nevím, co mám říct. Tohle mi moc kluků neřeklo. V podstatě nikdo."
"Budu k tobě upřímnej, pro mě je na prvním místě práce a chci, aby to tak zůstalo. Je to moje priorita a nemám čas na žádný drama, ale vítaná tu jsi vždycky."

A tak jsem zmatená. Nechci bejt jen holka na šukání, už znova ne. A on pořád mluví o tom, jak mi musí příště uvařit curry a jak mě musí vzít na přehradu a do jeho hospody, kde bydlel měsíc, když se sem nastěhoval, protože neměl zařízený byt. A taky používá slovo budoucnost ve spojení se slovem "my". Tvrdí, že není kluk typu "fuck and chuck" a že takový idioty nesnáší.
Možná to přeháním a moc hrotím. Možná bych tomu prostě jenom měla nechat dát volnej průběh, já vím. Ale tohle je ten problém. Já miluju drama, drama miluje mě a Declan drama nesnáší. A já se snažím drama nedělat.
Asi se jen musím pokusit dělat to, co jsem dělala, když jsme se neznali. Jdeme venčit psa.

Vzhledem k mému omdlívacímu výstupu hned po tom, co jsem přišla, to nakonec bylo skvělý rande. Až na to, že mě ten člověk celou noc pěvně svíral a chrápal mi u toho do ucha. Probudil mě tak, že se ke mně přitulil, dal mi pusu a po krátký ranní konverzaci jsme si řekli, že ještě máme čas na rychlovku.
Během desetiminutový rychlovky jsem se udělala dvakrát a to nezvládnu ani já sama. Nevím, jak to udělal, každopádně mám dost velký problém s tím, abych myslela na něco jinýho než na sex.
Já vím, právě jsem řekla, že nechci bejt holka na šukání, ale v podstatě chci hlavně šukat.

Anglickej venkov po ránu je něco neuvěřitelnýho. Měla jsem pocit, že jsem našla svýho Johnyho z klipu Tim McGraw. Upřímně, ten kluk je všechno, co jsem kdy v klukovi najít chtěla, proto mě tak užírá, že vlastně nevím, co ode mě chce. Protože já chci jeho. Chci ho se všema těma šílenýma historkama o tom, jak ho otec mlátil a ve dvanácti kvůli tomu byl v nemocnici, o tom, jak farmář zná farmáře, o jeho psovi, dětství, rodině, kamarádech, životě. Chci ho se vším všudy.
Pravděpodobně mi už mrdá v hlavě, protože mám strach.
Odjezdem z Prahy jsem tak nějak udělala čáru za Božským, i když jsem mu tuhle v noci opilá napsala s klidem v duši, že je moje první láska a vždycky o něj budu mít starost. Chtěla jsem, aby to věděl. A je mi dobře, moc na něj ani nemyslím a říkám si, že už nechci, aby se mnou kluci vyjebávali. Celou dobu jsem se snažila najít to, co ve mně vzbuzoval on. Chtěla jsem, aby se mnou ostatní jednali stejně, chtěla jsem být zlomená a ublížená, ale už mě to nebaví. Hlavně mě nikdy nenapadlo, že může být lepší pocit, než nešťastná láska.
A teď mám strach, že mi tenhle člověk jen lže, že mě odkopne stejně, jako to dělali ostatní. Že budu znovu jen holka na šukání.

Moc to hrotím, já vím.
Dovezl mě v osm ráno domů, dali jsme si kafe a pokecali s mojí sestrou, pak mě ještě odvezl do práce a popřál mi hezkej den. Ale nedal mi pusu, takže jsem celej den jen přemejšlela nad tím, proč mi nedal pusu. Možná proto, že jsem z toho auta vystřelila dřív, než stačil zastavit a možná na ní taky čekal.
A možná taky ne, protože mě chce jen jako holku na šukání.
Achjo...

květnový mámení

28. května 2018 v 13:50 | Hipís
Chtěla jsem skončit se všema Declanama, protože jsem na moment vážně uvěřila tomu, že jsem šílená. Možná jsem, ale to je asi jedno, rozhodně ne takhle.

Koháňata už ani nemaj sílu na záchranu jejich vztahu, takže to doma začalo bejt běsný, moje sestra randí se starým manažerem továrny, pro kterou přes agenturu shání lidi a do toho se tahá po venku se svým osobním trenérem, kterej je absolutně sexuálně nepřitažlivej úplně ve všem. Jeho ostravskej přízvuk, ty hovna, co mu vychází z úst i ten dětskej obličej. Všechno na něm je odpuzující a ani to, že má svaly snad i na mozku mu nepomůže. Možná právě to je ten problém.
Každopádně jsem celý život žila v iluzi, že moje sestra je něco extra. Že je výjimečná.
Vždycky jsem k ní vzhlížela a obdivovala, jak dokáže, aby kolem ní každej kluk poskakoval jako opice, aby ona byla ta princezna. Myslela jsem si, že je to kouzlem její osobnosti, připadala mi úžasná. A nikdy jsem jí nevykládala o mým milostným životě, protože jsem se styděla. Styděla jsem se za to, že sebou nechávám vyjebávat denodenně, zatímco jí kluci nosí snídaně do postele.

Ve čtvrtek jsem celý den poslouchala koháně. Byl ublíženej. Poslouchám ho už docela dlouho na to, abych mohla říct, kdy přehání a kdy mluví pravdu. A tak jsem konečně začala přemýšlet, co když všechny ty špatný věci, co o mojí sestře říká, jsou pravda. Moje sestra je koketa.
Neustále potřebuje, aby ji někdo obskakoval, Satana probudí až tehdy, když jí okolí přestane nadbíhat. Neustále telefonuje s klukama, dokonce s Polákama, aby jí k tomu koháně ještě rozuměl. Včera jsme šly na brko k tomu jejímu osobnímu trenérovi, upřímně, udělalo se mi špatně, když jsem si všimla, jak se neustále hihňá, pošťuchuje ho a dělá na něj ty svý voči. Já vím, že to dost možná nedělá naschvál, ale jak jsem se mohla stydět za to, že chodím souložit za Declanem, když ona flirtuje s každým klukem na potkání. Jsem z toho smutná, celej můj život jsem žila ve lži. No, aspoň jsem si z obou stran vzala to dobrý.
A tím se dostávám ke třetímu Declanovi.

Čtvrteční večer jsem sestru kryla, aby mohla jít na rande, ale zapomněla jsem si zapalovač. Já a třetí Declan jsme neustále v kontaktu na messengeru, celej den, nonstop. "Já zapalovač mám," napsal. "Dovezeš mi ho, nebo si pro něj musim jít?" napsala jsem já.
A tak jsme rozjeli debatu o tom, zda se chceme vidět hned nebo ne. Bylo to, jako bych ho měla vidět poprvý v životě, protože už jsem téměř zapomněla, jak vypadá. Nakonec jsme se však dohodli, že to necháme na jindy, protože do hospody, kde seděl přišel jeho šéf a on má taky pár problémů. V tenhle moment je tím podstatným občasný alkoholismus. No, kéž by občasný.
Třetí Declan a já jsme se potkali na kanále, když jsem venčila psa. Hodně jsme si psali, protože si fakticky rozumíme. Třetí Declan je sympatickej country boy (čti 'kántry lad', protože tak se tomu říká v Anglii), co nosí debilní čepici z ne sarkastických důvodů. Původně se zdál jako slušný chytrý chlapec, někdo, kdo by mi v životě opravdu prospěl. Možná proto jsem běhala za druhým Declanem a nechala se nazvat šílenou. Postupem času jsme se začali lépe poznávat a některé věci začaly vycházet na povrch. Třetí Declan nemá schopnost empatie, to je něco, co by se někomu jako já mohlo zamlouvat, že jo. Téměř každý večer tráví v hospodě, přičemž jeho normální míra pití jsou čtyři pinty za večer, obvykle jich dá jedenáct a pak je pořád schopnej ráno vstávat do práce, ale čtyři prý jsou tak akorát (jenže většinou stejně vypije těch 11 nebo aspoň flašku rumu navrch). Kouří trávu. Ale ne tak jako já. Zkuřuje se ze tří gramů denně, no, tady si někdo žije. A pak jsou tu drogy. I drogy jsou prej super.
Pracuje jako manažer na kuřecí farmě, což si nejsem jistá, jestli jen nezní fancy, protože mám takový pocit, že je to prostě klasickej kluk z farmy, co jezdí na traktoru a nosí flanelový košile.

Ale tak nějak oba nesnášíme svět tím stejným způsobem.
Přijel v pátek. Původně jsem byla doma sama, ale než se sem Declan dostal, vrátil se koháně z práce a tak jsme tu seděli ve třech. Což bylo na jednu stranu super, protože koháně aspoň neumožnil, aby to bylo trapný.
Zkouřili jsme se jako papriky a povídali si. Dokonce nás koháně i chvíli nechal.
"Proč máš na ruce vytetovaný to číslo, to musí bejt aspoň dobrej načínač konverzace."
"Jen tak," odpověděla jsem.
"Jen tak?"
"Říkám lidem, že to je číslo mojí prababičky z koncentráku, protože jsou pak šokovaný a je na nich vidět, že jsou z toho nesví."
"Kdybych měl někoho z rodiny v koncentráku, asi by mě to naštvalo."
"Je mi to jedno, vlastně je to náhodný číslo, který jsem si nechala vytetovat jen proto, že se mi líbilo, jak vypadá."
Začal se smát. "Ty sis nechala udělat tetování jen tak náhodně?"

Asi třikrát jsem tuhle větu smazala a začala psát znovu, protože jsem zjistila, že ani nevím, jak bych popsala ten moment. Tak nějak se kolem mě zbortily všechny moje zdi, jako bych našla spřízněnou duši. A teď to nemyslím v žádným romantickým slova smyslu. Prostě jsem jen našla člověka, kterej je stejně divnej jako já a mám z toho radost, protože se cítím osaměle. Nemám tu kamarády. Nemám tu nikoho.
Po našem skvěle stráveným odpoledni, kdy odjel asi po šesti hodinách, se mi začal omlouvat, že příště mě vezme ven a bude to mnohem lepší. Asi má pocit, že mám vyšší očekávání, než je levný pivo a pár brk.
Dokonce z něj už i vypadlo, že mi uvaří večeři, no teda, to si snad ani nezasloužim.

Zní to všechno super, já vím. Ale znám se. A mám strach, protože on to všechno bere strašně vážně a asi se mu doopravdy líbím a on se líbí mně. A upřímně čekání na to, až bude mít zase volno v práci, je jako čekání na Vánoce, protože se na toho člověka tak neuvěřitelně těším. Ale jsem to já, drama je mojí součástí a mezilidský vztahy prostě nejsou takhle jednoduchý.
Aspoň ne moje vztahy.

Shit, právě jsem zaslechla líbací zvuky z vedlejšího pokoje. No, jestli koháňata přežili tuhle bouřku, tak spolu zůstanou do konce života.

konec zimního spánku

24. května 2018 v 1:38 | Hipís
Můj vnitřní Satan se vzbudil.
Už nějakou dobu jsem to cítila, jen jsem si to nechtěla přiznat, protože pořád nevím, jak se s touhle svojí částí osobnosti vyrovnat. Prvně jsem si všimla svýho divnýho chování, když bylo pálení čarodějnic. Ale svedla jsem to na to, že jsem sjetá a dál se chovala jako prase.

Myslím si, že za mojí obsesi Declanem taky může vnitřní Satan, protože tohle všechno skončilo, jakmile jsem si všimla, že je vzhůru.
Necítím se dobře.

Mám tu jedno malé přiznání. Občas se cítím jako blázen, protože mluvím sama se sebou. Spíše se sama se sebou hádám. Já v sobě to zlo cítím. Loňský rok jsem touhle dobou čelila následkům svého zbrklého jednání. Když jsem pak následně utekla do Anglie, všechno se to ve mně začalo prát a já jsem vzbudila Satana. Nevím, kdy k tomu došlo prvně, ale občas mám období, kdy se cítím být ztracená a přijde mi to zatraceně skvělý, jenže většinou je to jen období, které předchází tomu horšímu.
Každý v sobě máme kousek dobra a kousek zla a je jen na nás, jak se k životu postavíme, jak budeme jednat s ostatními, záleží na nás, zda si vybereme být dobrými lidmi nebo špatnými lidmi.
Nevím, zda je to tím, že jsem mladá, ale cítím, jak se ve mně perou obě moje já. Přišla jsem na způsob, jak vnitřního Satana umlčet, většinou mi pomůže dlouhá procházka a trocha marihuany na utišení myšlenek. Mám v hlavě milion způsobů, jakými bych chtěla ubližovat okolí.
Když jsem po několikaletým ročním spánku tu mrchu vzbudila, poprvé v životě jsem se cítila vyšinutě. Jako když ve filmech o exorcismu volá oběť o pomoc. Volala jsem i já.
Možná to mám jen pomotaný v hlavě, protože jsem chodila na církevní školu, ale tak nějak to do sebe všechno hezky zapadá, že ve mně všechny nekalosti vzbuzujou tuhle jedovatou stvůru. Drogy, sex a nerozvážnost ve mně vyvolávají chtíč ubližovat lidem. A taky je to dost možná i tohle místo. Zkuste si vygooglit nejstrašidelnější místa v Lancashire a můžete jen hádat, kolik jich mám v okolí do deseti kilometrů.

Pondělní ráno jsem byla naštvaná už od ráda, koháně mě vzbudil. Volala mi jedna z kolejních sester a tak jsme si hezky poklábosily u kafíčka. Udělalo se mi lépe. Jenže stačilo do mě z její strany šťouchnout. Od doby, co jsem odjela, se ke mně chová jako matka. Jako by mi nevěřila. Jako by ona byla ta chytřejší. Jediné, co od svých přátel požaduji, je respekt, nic víc.
Začalo to. Stačila jedna věta, aby probrečela odpoledne. Všimla jsem si, co se děje a tak jsem ze zvědavosti kontaktovala Declana. No, ze zvědavosti. Z vůle mýho vnitřního Satana.
Po chvilce konverzace mě Declan nazval crazy, insane, mad a k tomu se mě ještě odvážil zeptat, na jakých jsem drogách. Snažila jsem se držet na uzdě a tak jsem se s ním rozloučila v dobrém. Sedla jsem si na ruce a modlila se, aby se mnou nepřišel nikdo do kontaktu, ale chvilku na to dorazil domů koháně. Naše konverzace se po chvíli taky změnila přes výměnu názorů až k tomu, že po mně řval, jak mě nenávidí. A mně to bylo jedno, on se se slzami na krajíčku zamkl v ložnici a já zůstala s úsměvem na tváři sedět v obýváku.

Díky dvouhodinnové procházce jsem se dokázala po náročném dni uklidnit a uvědomit si, co se děje. Nemůžu si dovolit se hroutit, tím pádem si nemůžu dovolit drama. A ta čubka ve mně je nasraná, protože se živí na mojí bolesti. Pravděpodobně je to jen nějaká divná forma duševního masochismu, ale přísahám, že ji doopravdy cítím.
Vždycky, když se jí něco nelíbí, začne se mně od žaludku směrem nahoru šířit nepříjemná tupá bolest. Vnímám, jak se mi snaží dostat do hlavy a pošťuchuje tam všechny ty špatný myšlenky.
Jak se pomstít Declanovi, že mě nazval šílencem - dokázat mu, že měl pravdu.
Ale v tomhle případě bych asi ani nemusela vzhledem ke zprávám, který má moje sestra v tabletu jako důkazní materiál o tom, že ji nevhodně obtěžoval. Jediný, co koháně potřebuje, je adresa a hodinka volnýho času. Declan by dostal přes čumák a mýmu špatnýmu já by se udělalo líp. Asi tak na dvacet vteřin, pak by začalo plánovat, jak toho člověka dovést k šílenství.
A pak je tu moje hodný já, který se to špatný snaží přesvědčit o tom, že Declan je jen kluk s dobrým pérem a takových po světě běhaj miliony. Proč bych měla plýtvat energií na někoho, kdo mi nesahá ani po špičky prstů.
To jsou kecy, sere mě to, protože jsem sebou nechala vyjebat. Nejsem nasraná na něj, jsem nasraná na sebe, ale potřebuju, aby to někdo odnesl.

Tohle byl jen příklad.
Jsem vyděšená. Posledně to skončilo naprostým psychickým zhroucením, kdy se můj život sesypal jako domeček z karet. Nemám na to čas, nemám na to sílu.
Vždycky jsem si přála být dobrým člověkem. Vždycky jsem si přála lidem pomáhat jen proto, že z toho mám dobrý pocit. A vždycky, když mě někdo zklame, zabolí to, ale otřepu se a jdu pomoct těm, kteří o to zrovna v danou chvíli stojí.
Můj vnitřní Satan se živí z mýho ponížení. Vzbuzuje ve mně pomstychtivost, vztek a vyvolává agresivní chování.

A tak přemýšlím, mám radši klid, pohodu a vzrůšo jednou za čas, nebo jsem vždycky spěla k tomu bejt krysa. Nejsem si totiž jistá, zda jsem dostatečně připravená na to čelit sobě samotný.

declanovství II. část

20. května 2018 v 23:52 | Hipís
Nevím, jestli tohle nebude oversharing, takže u večeře to asi nečtěte.

Dnešní ráno mě koháně vzbudil, protože vedle v místnosti skypoval. Ležela jsem pak v posteli celý dopoledne a nudila se, to když mně Declan napsal na snapchatu, jasně, že jsem se hned ozvala zpátky. I přes to, že ze mě celej tejden dělá píču. "Take off your pants," napsal a tak jsem ho poslechla, protože proč ne. Když ale znovu přišla otázka na trojku, uvědomila jsem si, že je v práci a ten jeho zrzek pravděpodobně čekuje všechno, co mu pošlu.
Někdy kolem oběda Decy dorazil domů, pičemž zničeho nic i přes moji jedovatost mi zavolal taxíka, abych mohla přijet k němu domů.
Všechno bylo skvělý, i když se občas v jeho přítomnosti cítím být sexuálně zneužívána. Na druhou stranu si užívám bejt něčí děvka, protože většinou jsem zatím vždycky já spala s děvkama (kromě Božskýho, no jasně).
Jenže jsem se snad poprvý v životě udělala dřív než kluk, takže jsem ho ze sebe rovnou skopla. Stál tam, držel si penis a zbledl tak, že splynul s šedou na jeho závěsech.
"Panebože, ty krvácíš, já jsem ti ublížil," začal vyšilovat.
Zpozdila se mi menstruace a tak jsem si myslela, že už je to ono, takže jsem ho začala uklidňovat, že se nic neděje, že to je v pohodě. Jenže když jsem přišla domů, zjistila jsem, že jsem to nedostala. Doopravdy mi ublížil. Jenže tentokrát to nebylo pár kapek krve, co hned zmizí, vážně jsem byla od krve já, on, všechno, jatka. Všude byla krev a jemu to očividně nedělalo dobře.
"Co děláš zítra?" zeptal se mě.
"To samý, co jsem dělala celej předchozí tejden."
Zasmál se a trochu se mu vrátila barva do obličeje. "Tak to můžeš přijít zítra," řekl.
"Můžu? Páni, děkuju, to je od tebe tak laskavý. Slibuješ, že můžu přijít?"
Znovu jsem ho trochu rozesmála a už nevypadal tak nezdravě a na umření.

Každopádně jsem přišla domů, sedla si na gauč, zkouřila se a nevím, kdy se to stalo, ale pravděpodobně se nějak musel otřít o mojí mikinu, protože mě ten parfém začal mlátit do obličeje.
Uvědomila jsem si, že celou dobu stojim nad obrovskou propastí na tenoučkym prkně a právě jsem do něj začala řezat pilkou. A já už si myslela, že jsem aspoň trochu dospěla, že mě dramata neberou a že jsem rozhodně v pohodě. Navíc jsem si to celý udělala sama. Declan by pravděpodobně potřeboval jen prostitutku, který nemusí platit, ale bude na drátě 24 hodin denně.
Říká mi babyface, protože prý vypadám jako děcko. Je hezký, že to říká během toho, co mi trhá dělohu (přeháním, já vím).

declanovství

20. května 2018 v 1:03 | Hipís
Tak jo, asi tady vážně začínám bláznit. Declanovství.
Celý týden se tak nějak domlouváme a vždycky to nakonec padne a moje vagína už dokonce přestala být i zklamaná, že se nic neděje. Decy mi včera dokonce přísahal, že se sejdem. A co z toho.
Pobavila mě ta přísaha.
Jenže jsem byla přistihnuta, jak si prohlížím fotky jeho kamaráda, na kterých je on. Ne jeho penis, on.
Já netvrdím, že jsem zakoukaná nebo tak něco. I když to možná jo. Decy je roztomilej blbeček, ale zároveň kluk. A to pro mě je neskutečně nemožný vzhledem k tomu, v jaký společnosti jsem se poslední dva roky plácala.
Když jsem loni v létě přijela, líbil se mi drogovej dealer, protože byl Polák a choval se jako opice. Polština trochu zní jako opičí řeč, takže jsme to měli komplet a mně přišlo strašně sexy, že je to prachobyčejnej kluk, co boxuje a kouří trávu. Má rád videohry a ke štěstí mu stačí málo. Líbil se mi v teplákách v parku, protože jak jinaj se jít vyvalit do parku, než pohodlně. Neměl žádnou poruchu osobnosti, deprese, nebyl to umělec ani žádná jiná podivná bytost, kluk.
Declan je taky kluk. Hloupej kluk. Jeho vyjadřování fakt stojí za to a ten skvělej vidláckej přízvuk. Debilní smysl pro humor a stupidní kecy. Mám ráda kluky.

Za posledních pár let jsem se zamilovávala jen do samých podivných individuí. Božský je manipulátorská děvka, ten podle mě rozhodně nějakou nemocí trpí, jednorožec i objekt číslo dva byli rozervaní umělci. A pak přišla Anglie, drogovej dealer a mně najednou kluci v teplákách přestali připadat odporní. Naopak, jedny tepláky jsem si koupila taky, doplnila to obrovskou mikinou a začala chodit po městě jako žumpa.
I když se mi líbí tihle obyčejní kluci, kterým se líbí holky z katalogů, pořád si říkám, že je lepší, když mě rovnou uvidí v mé nejhorší podobě, aspoň pak budou mile překvapeni, až mě uvidí v lepší podobě. (což se přesně stalo u drogovýho dealera, jeden z nejhezčích pocitů v mým životě byl, když mě viděl na večírku)

Přemýšlím o tom, zda bych proti svojí posedlosti Declanama měla začít bojovat. Nedá mi to spát. No, i když... Včera jsem si nastavila budík, abych mohla Declanovi odpovědět ve dvě ráno a stejně jsem spala jak zabitá. Ale už tohle je známka toho, že se děje něco divnýho. Nevím, jestli ke mně promlouvá moje vagína stylem: "Nechceš se vzdát toho super penisu," nebo jsem namotaná jen proto, že se ke mně chová jako ke kusu hovna, klasika.

První Declan prohrál prachy svojí přítelkyně na školu v automatech a občas tady bloudí jeho maminka a hledá. No jo, smutnej příběh. Taky jsem fascinovaná mentalitou prvního Declana. Pracoval na warehousu a kradl elektroniku v hodnotě několika stovek liber, prochází se tam skenerem, proč a jak.
A aby toho nebylo málo, potkala jsem kluka se psem jménem Declan, když jsem venčila toho mýho raubíře nad kanálem. Tak nějak jsme se dali do řeči a novej Declan se mnou šel skoro až k domu, jak se nám dobře povídalo. Mám na něj kontakt, ale on na mě taky, takže v případě, že by se ozval, představuji vám dalšího Declana s pořadovým číslem tři.
Ale kromě úchylky na Declany, smrt a násilí, jsem docela normální.
 
 

Reklama