Diary

všichni jsou kokoti

9. dubna 2017 v 13:24 | Hipís
Úplně jsem ze svýho života smazala jednu osobu, kterou jsem poznala v říjnu ve škole. Zapomněla jsem na něj a on mně včera začal psát hrubý nechutný zprávy. Budu mu říkat třeba Mára, protože jeho jméno je stejně nudný jako je jméno Marek. Hmmm.

Bylo to naše první večerní sbližování s partou. Seděli jsme v Druhým Světě na pivu a ten člověk na mě pořád upřeně zíral, tak jsem začala se svým obvyklým jednáním s klukama, kteří blbě čumí a náš vztah se od toho dne začal ubírat přesně tím směrem, kterým jsem chtěla. Pořád jsme se pošťuchovali a rýpali do sebe, ten kluk se mně fakt líbil. Ani nevím, jestli líbil jako líbil nebo jen prostě nevinně líbil. Jenomže pak začal chodit se spolubydlící mojí milovaný Rézinky a nějak jsme přestali komunikovat. Vídali jsme se jen občas na společných akcích naší party, když třeba někdo slavil narozeniny. A pořád měl debilní kecy a já jsem z toho vždycky byla špatná, protože jsem cejtila, že mezi náma něco je a on očividně taky, vzhledem k tomu, jakým způsobem se mnou jednal.

A pak se rozešli. Alenka slavila narozeniny a pozvala ho tam taky (čemuž nerozumím, protože se nerozešli zrovna v nejlepším, ale co já vím, třeba měla naději, že se dají znova dohromady - každopádně se nedivím, že ho poslala k vodě, takovýho vola bych doma nezvládla ani já a to jsem docela tvrďas ha).
"Otoč se a běž domů," volal na mě přes poloprázdnou ulici. Bylo půl dvanáctý večer a tak jsme nějak hledali podniky, kam bychom mohli jít.
A byl zpátky, ten úžasnej člověk, kterým býval, než se dali dohromady s Alenkou. Ten večer začalo strašně moc sněžit, auta už moc nejezdila, protože byla noc, pondělí a před výplatou, všude mrtvo. Házeli jsme po sobě sníh a snažili se jeden druhýho shodit na zem, ono to většinou vždycky dopadlo blbě pro mě, ač nejsem žádnej trpaslík, tenhle člověk má přes dva metry a sílu snad větší než můj otec. No.

Nakonec jsme zalezli do Vagonu, protože všude jinde měli zavřeno. A i ve Vagonu jsme byli uplně sami. Nikde nikdo. Jenom my a obsluha, skvělý. A pak do sebe ti dva začali šít. Dobrou půlhodinu se hádali a já jsem byla příčinou, protože se mě Alenka zastala, když do mě Mára začal rýpat. Vylezli jsme ven a on se to u ní snažil urovnat, takže dělal všecho, co řekla, což mě strašně naštvalo. Měla jsem hlad jako vlk a protože Alenka neměla hlad, Marek řekl:
"Alenka nic nechce, na jídlo se nejde."
Asi mu došlo, že se chová jako kretén a doběhl pro mě, že se teda na jídlo jde a ať přestanu hrát uraženou. Já ji nehrála, byla jsem uražená. A celý zbytek večera jsem byla pořád jenom uražená.

Alenka chtěla jít domů a my ostatní jsme ještě zvažovali možnost jménem Vzorkovna. Tedy on tam nikdo z nich předtím nebyl, takže mně důvěřovali v tom, že Vzorkovna je dobrý nápad. Všichni šli vyprovodit Alenku na tramvaj a já jsem s ním zůstala sama.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zazubil se na mě.
"No, povídej," byla jsem trochu ovíněná a tak jsem seděla s debilním úsměvem a přivřenýma očima. No jo, to je můj opilej výraz.
"V čem jsi fakt jako dobrá? Jako hodně dobrá?"
"Já? V ničem. Proč si myslíš, že končím s touhle školou, protože nic neumím. Umím od každýho jenom trochu. Zpívat umím, ale jenom trochu. Psát umím, ale jen tak průměrně. Malovat umím, ale celkem podrpůměrně. Nejsem hodně dobrá v ničem, jsem ve všem jenom průměrná."
"Ale tak určitě je něco, v čem jsi lepší, než ostatní."
"V konzumaci vína, to je pravda, vína zvládnu víc než ostatní."
"No vidíš. A když to víno piješ, polykáš ho?"
Vyprskla jsem smíchy. "Ne, jenom ho vocucam a vyplivnu zpátky do skleničky," plácla jsem rukou do stolu a chytla se za břicho, protože jsem z toho záchvatu smíchu dostala křeč.
Mára se nesmál. Jenom na mě zase upřeně zíral.
Vím, co se mi na něm vždycky líbilo. Má stejný oči jako Božský. Ale fakticky moc. Vždycky, když se na mě takhle dívá, mám pocit, že ani nemluvím s ním, ale sedí tu se mnou právě B.

Děkovala jsem Bohu za příchod ostatních, kteří mě vysvobodili z tohohle divnýho momentu a pokračovali jsme do Vzorkovny, kde to pak začalo být ještě trapnější. Než mně došlo, že je Marek opilej, chvíli mi to trvalo a říkala jsem si, jestli je to doopravdy takovej kokot i normálně a já si toho dřív nevšimla.
Hráli jsme fotbálek a ten člověk mně říká: "Víš, že jsme se s Alenkou rozešli?"
"No jo, vím, smutný."
Rozesmála jsem ho.
"Nevím, co ti na to mám říct jinýho. Mrzí mě to?"
"Ne, nic, nemusíš říkat nic."
"Víš, musíš s těma tyčkama trochu kroutit, abys zastavila ten míček," řekl mně Dominik, otravnej člověk, se kterým už se skoro vůbec nevídám, protože nechci. Ale ten večer tam byl.
"Prosímtě, já vím, jenom jsem nedávala pozor. Teď už budu kroutit jak divá."
"Umíš s tím kroutit, jo?" říká Mára.
"Si piš, to by ses divil, jak umím kroutit."
(Typická trapná konverzace o sexu, no jo, asi jsem moc basic.)
"Jo, kde ses to naučila? To je tim, jak honíš péra, že jo, přiznej se."
"Proč bych honila péra? Můžeš si ho vyhonit sám, na to nepotřebuješ holku," pokrčila jsem rameny a znuděně otáčela fotbalisty.
Ostatní byli z naší konverzace trochu nesví (nevím, proč se obklopuju lidma, pro který je i slovo prsa sprostý), takže jsme vyhrávali, ale já už jsem začínala bejt nasraná, protože do mě ten člověk pořád rýpal. Do mě a do mýho sexuálního života, co mu je sakra do toho.
A potom, když jsme se bavili o filmech, který by popisovaly naše sexuální životy, Dominik řekl dva roky prázdnin a Mára Sám Doma, tak jsem se jim trochu vysmála, čímž jsem si vysloužila větu: "Tak my nespíme s každým, koho potkáme jako ty, že jo."
"Tak to si užijte svoje dva roky prázdnin," zvedla jsem se a šla pryč.

Po cestě domů jsem brečela, protože jsem byla nešťastná z mojí současný situace s objektem číslo jedna a tyhle kecy jsem doopravdy nemohla snýst nikdy. Aspoň ne od lidí, kterým jsem víceméně věřila. Netvrdím, že jsem matka Tereza, souložím o sto šest a ne s jedním člověkem, ale já prostě nejsem schopná se teď zavázat k monogamnímu vztahu, jsem ještě děcko a většina z mých objektů stejně hledá jenom milenku, protože přítelkyně už mají.
Je pravda, že až se to jednou ty holky dozví, budu já ta kurva. Jen si tu potřebuju sama sobě vysvětlit, že kurva nejsem. Možná jsem. Toť otázka. Ale já sama si myslím, že to vlastně až zas tak špatný není. Nikoho nemám, nikoho nepodvádím, jenom mám ráda sex (a kdo ne).
Ale brečela jsem, protože mě to prostě ranilo. Jsem nějaká ubulená v poslední době.

A včera mně ten člověk napsal. Naše konverzace o alkoholu se změnila v konverzaci o kouření, přičemž mně nakonec napsal: "Pošli kozy," což ve mně vyvolalo všechny ty vzpomínky na Božskýho.
Všichni moji objekti jsou teď zaneprázdnění a tak se ptám sama sebe, jestli do toho mám s tímhle volem jít, abych pak nebrečela jako u objektu číslo jedna...

doháňka IV.

6. dubna 2017 v 15:20 | Hipís
Objekt číslo 3.

Po narozeninový oslavě O.1 jsem šla na koncert jedný garage rock'n'rollový kapely, kde vystupoval i O.3. Nevím, proč mám takovou slabost pro ty performery, ale která holka nemá, že jo.
O.3 a já jsme se náramně bavili až do doby, než jsem vyšla ven, protože mi volala Maki. O.3 tam stál a čekal na autobus. Dvacet minut. A já telefonovala. Odjel. Neřekl ani ahoj, nezamával, nic. A dvě minuty po jeho odjezu mi přišla zpráva.
"Jsem se ani nestihl rozloučit, promiň, trochu mě to mrzí." NESTIHL?!

Naštvala jsem se. Samozřejmě tam byl i O.1, kterej se mě znovu ptal, jestli nemám doma spolubydlící, že by u mě chtěl přespat. No jo. Od O.1 jsem si tuhle větu vyslechla tolikrát, přičemž za to vždycky dodal: "Ale ne, já už jsem hodnej, takhle jsem to nemyslel, fakt jenom spát." Předhazoval mi Káju a to mě ničilo. Brečela jsem. Jednoho večera, když jsem jela domů a můj bejvalej gympl měl maturitní ples, brečela jsem tak strašně moc. Lehla jsem si do postele a vzlykala jsem tak nahlas, že to museli slyšet i sousedi. Tiskla jsem si k hrudi kocoura a ptala se svojí krysy, proč se tohle děje. Nikdo mi neodpověděl, nemohla jsem se uklidnit. Bylo to, jako by byl všude kolem mě. Možná je to tím, že je ze stejnýho města. A když na plese začala hrát písnička, kterou mi zpíval, když jsme spolu jeli poprvý k nám, zamknula jsem se na záchodech a mlátila hlavou do zdi. "Rozmažeš si řasenku," nadávala jsem si v duchu.

Všechno mě trápilo. Trápil mě O.1, trápil mě O.3, byla jsem nešťastná.

Potkala jsem holku. Cecílii. (nikdo se nejmenuje tak, jak mu tady říkám, to je doufám jasný, ale má podobně divný jméno, proto je z ní Cecílie)
Cecílie pila. A pořád pije. Seznámili jsme se hned o letní škole ve výtahu na koleji. Bydlela v pokoji vedle mě a měla tmavý vlasy. Jela jsem na pivo s jedním svým dobrým kamarádem a měly jsme stejnej odstín rtěnky. V tý době vypadala Cecílie ještě mnohem líp, než vypadá teď. Je z ní troska, ještě větší než ze mě.
Cecílii jsem pak potkala jednoho večera znovu, vlastně toho večera o Halloweenu. Měla na sobě kostým Hugh Heffnera a byla zrzavá a já neměla vůbec ani tušení, že bydlí vedle mě, než jsem jí dalšího rána potkala v kuchyni. Měla jsem jí na jedné fotce, takže jsem se jí šla zeptat, jestli to je ona.
Slyšela jsem spoustu historek o tom, co se dělo. O jejím životě. Nepadla mi do oka. Mluvila jen o sobě, působila tak, že si myslí, jak je výjimečná. Ona si to doopravdy myslí, ale nevěří tomu. Navíc je nemocná.
Začaly jsme spolu chodit na ranní cigarety, ona pila kávu a já černej čaj s citrónem, přičemž jsme dokázaly sedět v kuřárně několik hodin. Poslouchala jsem její historky z baru, kam chodí. Poslouchala jsem o jejím bývalým příteli, kterej bere heroin a píše poezii. (pak jsem zjistila, že je i docela známej, má i fanklub, hustý) Vykládala mi o spoustě lidí a já je neznala. Ztrácela jsem se v jejích příbězích, ale začínala jsem ji mít ráda. Byla taková nespoutaná. A hlavně pořád ožralá, to je pravda.

Jednoho večera mě donutila jít s ní do toho jejich vyhlášenýho baru, kde jsem se seznámila s jedním operním pěvcem. Byl hodně atraktivní. Měl oblek a voněl jako koriandr. Vysokej, hnědovlasej, s krásným hlubokým basbarytonem. Ze začátku byl galantní. Připaloval mi cigarety, neustále mi skládal komplimenty a zajímal se o všechno, co jsem říkala. Dle jeho chování jsem soudila, že je mu minimálně pětatřicet, což nebyla pravda, bylo mu dvacet čtyři. (nechápala jsem, jak je možný, že tenhle člověk, co má charisma padesátiletýho chlapa, je takhle mladej)
Když se pak trochu připil, začal se dostávat k tomu svýmu pravýmu já.
"Ty kozy máš pravý nebo umělý?" zeptal se mě bez servítek.
Jak už jsem zjistila, když si někdo zadá do googelu: "Moje jméno - velký prsa - město, kde jsem se narodila - Praha," vyjede mu můj facebook. Já vím, že mám skvělý prsa, ale tahle otázka už mě docela otravuje. Jsem mladá, jaký si představujou, že bych ty prsa měla mít?
Každopádně jsem se opila tak, že došlo na moje první veřejný obnažování, kdy mě vyhecoval celej bar k tomu, abych jim je ukázala. A já to udělala. A všichni tleskali. A řeknu vám, veřejný svlíkání je parádní záležitost.

Pak se to nějak zvrtlo a já jsem se s ním líbala na dámských záchodech, přičemž jsme si to tam ještě rozdali a doteď nemůžu přijít na to, jak jsme se tam vešli, když on má přes dva metry a já taky nejsem zrovna prcek a už vůbec ne hubeňour. Na tom záchodě se vám sotva vejdou kolena, když se jdete vyčurat.
Byla jsem unavená a chtěla jsem jet domů, což se mně splnilo, ale měla jsem na pokoji dva nahý operní pěvce a Cecílii. Chtělo se mi spát, ale já jsem byla ta střízlivější a pravděpodobně jsem asi v posteli i lepší než Cecílie, protože se mi zdá, že při tom vytuhne vždycky. Takže mě nechala oddřít celou tu těžkou práci a spokojeně si chrupkala v povlečení mojí spolubydlící, kterou už jsem v té době začala nesnášet. Nikdy jsem jim neřekla, že tam Cecílie souložila a ani jedna z nich si povlečení od prosince nepřevlíkla. Od prosince. Nekecám.

Mělo to bejt naše tajemství, ale nějakou náhodou se to dozvěděl celej bar a od té doby mně tam říkají: "Nazdar ty, cos prcala s basbarytonem."

doháňka II.

4. dubna 2017 v 13:17 | Hipís
Samozřejmě, že můj život nabyl uplně jinejch rozměrů, když jsem nastoupila na vysokou. Ještě teď si vzpomínám, jak mi naši donesli kufry na kolejní pokoj a šli jsme na večeři do čínskýho bistra na Karláku. Pak jsem s nimi jela metrem na Holešovice, kde měli zaparkovaný auto. No a jak odjížděli, začala jsem hystericky plakat.

Ono je to takový divný, když si uvědomíte, že najednou vlastně máte zodpovědnost jen sami za sebe. Pořád jsem z toho trochu vykolejená, mam pocit, že jsem dospěla hrozně rychle a kolikrát se vracím ke svým starým deníkům, kdy mi bylo čtrnáct a maturoval Božský. Chtěla bych se do těch let vrátit, prožít to všechno znova. Prožít znova ten věk, kdy jsem byla bezstarostná malá holka, jasně, měla jsem starosti, ale starosti typu: "Panebože, on se na mě podíval, když jsem žvýkala s otevřenou pusou."

Ještě k tomu všemu hned ten večer přijely moje spolubydlící a hned se chtěly kamarádit. Samozřejmě jsem je neodsoudila hned na první pohled (jo, uvědomuju si svoje častý použití slova hned), ale takový nástin toho, jaká byla situace s holkama na pokoji.
"Ahoj, já jsem Danča," řekla vysoká, hubená, kudrnatá holka, se skejtem v ruce a piercingem v nose.
"Ahoj, těší mě, pěknej piercing. Ty jezdíš na skejtu? U nás máme skvělej skatepark, skejťáci každej rok pořádají festival, kde letos vystupoval třeba Rest."
"No, díky, ale já nejezdím na skejtu. Nosím ho jen proto, že vypadá dobře."
Ty dvě holky byly kamarádky a mně bylo jasný, že si s něma nebudu mít o čem povídat, už od začátku. Musely si myslet, že jsem fakt divná, každej večer jsem se sbalila, odešla a přišla až v době, kdy spaly, přičemž jsem spala celý dopoledne, do školy odešla v době, kdy ony nebyly doma a pak zase přišla až k ránu.

Měla jsem krušný období. Byla jsem tady nešťastná. Když jsem neměla s kým jít ven, tak jsem se prostě sebrala, koupila si pivo a šla si ho vypít na Florenc do parku, kde jsem krmila krysy zbytky z mojí večeře. A když jsem měla s kým jít ven, nevracela jsem se dřív než ve dvě ráno a pořád jsem jenom zvracela. Nějak jsem neuměla koordinovat svoje picí schopnosti.

Zakoukala jsem se do spolužáka, kterej měl šlechtický jméno (asi proto, že byl šlechtic, to nekecám, Brit). Chodil se mnou na hodiny rockový hudby. Líbil se mně už na Letní škole, kde si ho žádná z jeho fanynek nevšimla. Pak jsem zjistila, že hraje v kapele (ajéje) a přidala si ho na facebooku. Psali jsme si a já jsem z něj byla naprosto unešená. Ale ve škole jsem se mu vždycky snažila vyhnout, jenomže jednou, když jsem šla na hodinu, jsem do něj omylem vrazila. Byla jsem znova outsider. Příšerný časy. Vrátilo se mně všechno ze základky, ze střední, všechno to vynechávání mojí osoby z plánovanejch akcí na víkendy, jedinej, koho jsem tu měla, byla Maki. Po chodbách ve škole jsem chodila se sklopenou hlavou a předstírala jsem, že neexistuju, což zapříčinilo, že jsem narazila do šlechtice, co vypadal jako Jim Morrison.
Ještě večer toho dne jsem šla na koncert jeho kapely a když mě pozdravil na baru, zrudla jsem, řekla čau a zdrhla.

V tý době jsem si uvědomila, že můj německej Tinder kluk je vlastně na nic, protože k němu necejtim vůbec žádnej chtíč, lásku, nic. Jenom jsem ho chtěla, protože jsem nechtěla být sama a chtěla jsem něco cítit. A když jsem začala něco cítit tady k Morrisonovi, uvědomila jsem si, že Tinder kluk je mi k ničemu. Jenomže on se nějak nemohl smířit s faktem, že ho nechci. Řekla jsem mu, že nekouřím, když jsem u něj byla naposledy a on mně prohrabal tašku, aby mi vmetl do obličeje, že jsem mu lhala a že kouřím. Jezdila jsem domů v depce a poslouchala Razor Blade od Luka Bryana, představující si šlechtice na baru a jeho anglický ahoj.

doháňka asi

2. dubna 2017 v 21:28 | Hipís
Tak jo, píšu asi proto, že to potřebuju někomu říct. Mam takovou potřebu zase celej logovej svět obohatit o můj úžasnej život. No, dobře, nebudu přehánět, vlastně je to docela na hovno, ale všechno postupně.

Nepsala jsem přes rok, já vím. Můj poslední příspěvek se týkal oné úžasné svatby, kde jsem vlastně vůbec neměla být. A pak se děly věci. Začala jsem chodit ven s kamarády ze školy. No fakt. Neuvědomovala jsem si to, nikdy dřív jsem si neuvědomovala, že se distancuju od lií ve svým okolí. Žila jsem Lake Malawi. Žila jsem naší skvělou fanouškovskou famílií, kde všechno bylo růžový. Protože jsme se zase tak dobře neznali.

Začala jsem chodit ven s kamarády a taky jsem si začala uvědomovat, že jsem tak učinila na poslední chvíli a přišla jsem o tři skvělý roky na střední. Vyměnila jsem je za neustálý depky kvůli Božskýmu. No jo, na toho vola jsem ještě pořád nezapomněla. K němu se asi taky dostanu. Taky jsem plakala. Hrozně moc jsem plakala na svým maturitním plese, během maturit, po maturitách. Ještě teď jsem trochu zničená. Můj nejlepší kamarád Fíla je v Liberci a já jsem skončila ve městě, kde jsem vlastně nikdy být nechtěla.

Nedávno jsem si četla dopis, co mně dala Lee k osmnáctým narozeninám a došlo mi, že naše světy se úplně otočily. Lee studuje v Brně, má našlápnuto ke skvělý kariéře, myslím, že tady neexistuje možnost, že by Lee tu školu nedodělala, i kdyby se měla zcvoknout. Vypadá to, že si našla kamarády na úrovni, ne takový chodící bordely, jako jsem já. Lee vypadá šťastně. Problém je, že tak jen vypadá, protože mně před Vánocema oznámila, že mně nemá co říct. Nepopřála mi k narozeninám, když jsem za ní dojela do Brna, neozvala se a já málem skončila na ulici. (Dobře, to nikdy, pořád mám svoje drahý kamarádky z ostatních konců země.)
Studuje v Brně, kde jsem chtěla studovat já. Bude mít skvělou kariéru, pravděpodobně dokonalou rodinu a bohatýho manžela. A přesně to byla ta věta v tom dopise: "Doufám, že si najdeš bohatýho manžela, protože můj bude chudej hudebník na volný noze, kterýho uvidíš hrát možná tak v zaplivaným baru."

Můj milostnej život. Šlo to tak nějak dobře, od posledního článku. Přenesla jsem se od Božskýho. Myslela jsem, že úplně. Viděla jsem ho v naprosto jiným světle. Zamilovala jsem se do finskýho hokejisty, kterej u nás byl na tři měsíce a já ho potkala až čtrnáct dní před jeho odjezdem, asi osud. A pak jsem se zamilovala do člověka, kterej mně každej víkend v baru objímal, vykládal, jak jsem úžasná, krásná a chytrá a když mně jednou dal pusu, pochopila jsem to jako takový to gesto, že mezi námi něco bude. No, tady asi začala moje posedlost feťákama, protože očividně v barech líbáte svoje kamarádky, který nejsou váš typ. A narazila jsem na Božskýho. Přesně v tenhle nevhodnej moment.
Bylo to perfektní, bylo to přesně takový, jaký jsem to chtěla.
Maturitní ples jeho bratra. Přikráčela jsem jako královna a periferním viděním sledovala jeho. A on na mě zíral. Vždycky jsem si představovala, jak někam přijdu a on ze mě nebude moct spustit oči. Cítila jsem se tak mocně. A povídali jsme si, bylo to všechno pohádkově úžasný a já cejtila, jak zase propadám tomu jeho neuvěřitelně silnýmu kouzlu.
"Dáme rychlovku?" řekl a objal mě.
Samozřejmě jsem se otřepala a poslala ho do hajzlu, jenomže o pět panáků později jsem si uvědomila, že bych ho vlastně chtěla. A tak jsem za ním šla sama.
Byla jsem i u něj doma. Opil se. V neděli odpoledne se opil.
Doteď ci umím živě představit, jak mi ležel opřený o hrudník, potilo se mu čelo a vypadal, že každou chvílí omdlí. V tom to bylo jiný. Starala jsem se o něj. Starala jsem se o něj i na plese, kdy ho snad třikrát někdo praštil a já mu pak otírala krev ze rtu. Díval se na mě jinak. Myslím, že možná tohle období byl nějakej zranitelnej, že se pomalu mohlo zdát, že mě přeci jen má aspoň trochu rád.
A pak se neozval. Já se tomu vysmála, i když mi pořád v hlavě hrála hitovka oné doby: "Before you play with fire do think twice, if you get burned, well baby, don't you be surprised." A já se samozřejmě spálila.
Mezitím ale přišla svatba mýho bratránka, kde jsem byla jediná mladá holka, tudíž mě balili snad tři kluci najednou a víte, no, do té doby se mně to nikdy nestalo. Bejvala jsem vždycky ta vtipná a divná holka, ne ta, která se klukům líbí, ta, co je možná tak baví. Nikdy jsem nevěřila, že mam nějaký kouzlo osobnosti nebo tak, očividně mám a nějak se s tím pořád snažím smířit, ale k tomu se taky dostanu. Jeden z těch kluků byl tak moc podobnej Božskýmu. A začal mně nalejvat už v jedenáct dopoledne. Pak jsem usnula v kapli a večer zvracela na záchodech, no jo. Celej ten večer byl kouzelnej, bylo to jak vystřihnutý z nějakýho americkýho filmu, leželi jsme nad starým opuštěným koupalištěm na rozpitým skákadle a dívali se na hvězdy. Recitoval mi Villona ve francouzštině a utíral mi slzy z tváře, když jsem se před ním rozbrečela. Znala jsem ho den a on se fakticky snažil a já najednou chytla nějaký blok a když pak řekl: "Já nevím, co se ti kdy stalo, ale věř mi, že nejsem jeden z těch kreténů, co by ti někdy chtěl ublížit."
A tak jsem mu napsala. Když jsme si domluvili rande, prožila jsem nejhorší sex svýho života s člověkem, kterej mě fyzicky přitahoval asi tak jako nohy. (NESNÁŠÍM NOHY) No jo, já nevím, možná to byl alkohol, možná to společenský oblečení, možná jen ta atmosféra svatby. Nějak mně z očí spadly brýle. Ale nezvdávala jsem to, byla jsem ve fázi, kdy jsem si řekla, že bych potřebovala mít kluka, že se ho třeba naučím mít ráda. Přestal mi odepisovat.
A pak se Božský vrátil do Varnsdorfu. A zrovna onoho večera, kdy jsem mu posílala opilý zprávy přes facebook, jsem pak seděla ve dvě ráno před domem na lavičce a kolem šel můj bratranec. S kamarádem ze svatby. Okamžitě jsem si vyslechla výčitky, proč jsem se mu neozvala, bla bla bla, pak se mě pokoušel svést můj vlastní bratranec a celý to bylo příšerný.
A pak si se mnou Božský domluvil rande, na který nepřišel.
Zdevastoval mě znova.
Koncem srpna přišel můj objev z Tinderu, ze kterýho se vyklubal stalker, kterej se pořád nemůže smířit s tím, že ho nechci a přesně v den, kdy mi začala škola, se mně ozval kluk ze svatby.
ON MĚL CELÝ LÉTO NA TO, ABY MI NAPSAL A NEUDĚLAL TO A PAK SE ZAČAL OBHAJOVAT TÍM, ŽE MĚL HODNĚ PRÁCE.

Long story short mýho ztracenýho roku. Ne moc short, ale to nevadí. Kdo to přečte, zatleskám mu.

jsem živá

2. dubna 2017 v 17:58 | Hipís
Asi ahoj?

Tak nějak jsem se snažila přijít na moje heslo na blog a vůbec by mě nenapadlo, že to bude jedno z těch nejprimitivnějších, co mám. Zkoušela jsem všechny ty šílený kombinace a vztekala se nad tím, že mi nejde se přihlásit.

No, nastoupila jsem na vysokou školu.
A píšu.
Píšu toho hodně, protože je fakticky co psát.
Ze školy mě zase vyhodili.
Žiju tak nějak ze dne na den a jsem docela v hajzlu, ale tak od čeho je blog, abych si tu pěkně postěžovala, samozřejmě.

Ani nevíte, jak skvělej pocit to je, bejt zpátky...

you've got a girl at home and everybody knows that

23. srpna 2015 v 19:40 | Hipís
Mám ráda alkohol.
Alkohol je super.
Mám ráda všechny omamný látky, což o to.
Ale drogy jsou drahý a alkohol ne. (Dobře, dělam si srandu, neberu drogy. A když už tak jen experimentálně, no tak. Dobře, fakt ne, fakt neberu drogy.)
Teda jo, je.
Ale když se čirou náhodou objevíte na cizí svatbě, kde je alkohol zadarmo, tak v čem je problém?

Neumíte si představit, jak dlouho jsem se neopila.
Taky to podle toho vypadalo dneska ráno, ale mně za to včerejší večer stál.
No tak, kolikrát za život stojíte s ženichem, kterýho vidíte poprvý v životě, na stole a necháte do sebe lít zelenou z láhve. (Nesnáším zelenou, takže pravděpodobnost, že se mi tohle stane, klesá ještě víc.)
Chtěla bych mít takovou svatbu.
Na statku ve stanu, s ohňostrojem, se spoustou lidí, na seně.
Chtěla bych mít statek, což o to, ale já se bojím velkých zvířat, takže zase k čemu.

Jsem to zase já.
A myslím, že jsem to ještě lepší já.
Štěpánka je ctnost sama.
Štěpánka pije, ale ne jako prase.
Štěpánka nekouří.
Štěpánka je slušná.
Mám ráda, jak si lidi dělají o ostatních předsudky.

Jsem zlá. Vždyť má manželku a dítě.

tomorrow i know im feeling fine

18. srpna 2015 v 23:34 | Hipís
Jo.
Pořád jsem neumřela.
Takže čaute.

No, chvilku mně to štěstí vydrželo. Asi měsíc. Pak přišla depka, depka, depka, pak jsem byla chvilku happy, pak zase depka, depka, depka, konečný smíření, konec depky a najednou jsem byla znovu happy.
A mám se fakt dobře, což o to. Tedy měla bych se mít. Ale kdybych se měla dobře, tak se sem asi nevracím. Zjistila jsem totiž, že sem si chodím jen stěžovat na svůj podělanej život, kterej vlastně neni tak podělanej, ale já si ho podělávám tím, jak přemýšlím.
Ale dneska jsem vařila a uklízela a hrála karty. A není to tak hrozné, když je člověk pořád zaměstnaný. Mám trochu strach, že půjdu zpátky k tomu dnu, ze kterýho jsem se takovou dobu hrabala, ale pořád si říkám, že když to v sobě udržím a nepustím to ven, všechno se přežene a já aspoň ten vztek, který mě teď tlačí v mým hrudníku, můžu využít k seberozvíjení.
Mohla bych zase začít malovat. Mohla bych se konečně pořádně naučit na kytaru. A mohla bych zase začít psát písničky. Taky bych mohla jít do lesa. (jo, koukat se, jak veverkám padají na hlavy oříšky - miluju tě, THome, tohle je fakt perfektní číst tvojí písničky)

Před týdnem a půl jsem byla v Třinci a všechno bylo tak pohádkově skvělý.
A ono to zaase bude, že jo?
Vždycky se všechno vyřeší.
Vždycky jdete ke dnu a pak zase nahoru.
To je prostě život, ne?
Říká se to tak?
Že jo?
No tak, mám pravdu?
Mám.
Musím mít pravdu.
Protože jestli to tak není, tak všichni lžou a tohle není svět ale peklo.

we're fated to pretend.

29. ledna 2015 v 18:59 | Hipís
Juchu! Můj blog 26. ledna oslavil třetí narozky.
A víte co? Já jsem docela šťastná.
Jakože vždycky může být líp, ale tak nějak jsem se smířila s faktem, že Božskej bude navždycky Božskej a ten kluk, co se neustále tak culí a sype ze sebe jednu srandovní urážku za druhou, do toho se klidně můžu zamilovat a neřešit to. Nechat tomu volný průběh. Protože když to budu řešit způsoby, jakými jsem to řešila v prosinci, všechno jen zhorším.
Asi jsem zase našla tu správnou chuť do života.
Začala plesová sezóna, já ještě neudělala ostudu a to za sebou mám dva plesy (no, třeba to přijde tenhle pátek).
A i když se občas hroutím a zapíjím to alkoholem, vlastně jsem ráda za ten fakt, že jsem se možná už doopravdy smířila s tím, že Božský bude navždycky Božský a nic proti tomu nezmůžu. Jsem ráda, že se stalo všechno, co se v minulým roce stalo. Sice jsem teď docela zoufalec, zbloudilá dušička, ale za to mám svůj gang čičinek (já + Maki + Evi = čičinky; pro objasnění jsou tyhle dvě moje kamarádky, někomu přijde, že jen virtuální, protože se vidíme jen občas, ale pro mě jsou mnohem víc), mám vlnovky a jejich koncerty (achjo Lejkáčci, ani nevíte, jak se já na vás těším) a dostala jsem docela dobrou životní lekci. Ne, že bych si z ní vzala ponaučení, mám takový pocit, že jakmile Božskýho uvidím znovu, vrhnu se mu kolem krku.
Mám vlastně super život. I když ho nežiju uplně nejlíp, mám dobrej život. Dobrej život je za tři, ale konečně jsem začala být vděčná za to, že ho mám.
A co vy moji spřátelení kulišáci? Vím, že vám během minutky projedu blogy a zjistím, co se zase děje. Především u Alexandry čekám nějakou převratnou změnu, kdy zase nebudu vědět, co se děje a budu muset projet všechny články, co jsem nečetla, abych to zjistila.
Omlouvám se, že jsem tak příšernej a neaktivní bloger, ale mám toho nějak moc. Dneska jsem musela do knihovny a na kosmetiku, zejtra jedu na pohřeb a večer mám ples (nehledě na to, že musím sepsat recenzi na nějaký supr čupr album pro vybezek.eu, kam jsem začla psát a odevzdat jí nejpozději v sobotu ráno), v sobotu směr Karlovy Vary a v neděli šťastný návat. Pak hezky znovu do školy a konzultace o ročníkový práci, FCE kurzy, semináře, recitace, důchodci, no, aspoň nemám čas depkařit. Tak možná proto jsem v poslední době tak málo nešťastná...

Nešťastně Štastný Nový Rok, přeju.

1. ledna 2015 v 14:20 | Hipís
Nechtěla jsem se vyhnout tomu novoročnímu článku. Protože chci napsat, že rok 2014 byl pro mě osobně jedním z nějtěžších a zároveň nejúžasnějších roků.
Já nevím, mám pocit, že všechny ty špatný nálady mi stály za ty zážitky, kvůli kterým jsem se pak tak trápila. Ono z něčeho špatnýho je vždycky něco dobrý.
Novoroční předsevzetí si nedávám, stejně bych je nedodržela.
Jo a můj blog bude mít za pár dní narozky. Fakt nevím, kolikátý narozeniny to budou, ale měla jsem potřebu to napsat.
Tak šťastný nový rok, bobíci.

EDIT: Týjo, uplně jsem zapomněla, že mam udělanej ten seznam věcí, co jsem chtěla udělat v roce 2014. Tak se na to kouknu, hm. Nesplnila jsem šest věcí. Jednu, vlastně dvě, ne svou vinou. Sestra mi zrušila cestu do Itálie, protože jí ten tlustej ital, co se jmenuje jak klobása, vyhodil z bytu a album Taylor Swit jsem si nekoupila, protože se mně nelíbilo. Hm, ale nakonec jsem zjistila, že je vlastně docela fajn, zní trochu jak takovej ten taneční popík z osmdesátek. A je čas na novej seznámek! Ha.

4 dny do Vánoc

20. prosince 2014 v 18:52 | Hipís
Pořád žiju.
Teda stěží.
Ale jo, žiju.

Z jednoho hlediska Vánoce nenávidím. Nenávidím to, že jsem po mojí matce zdědila tu hnusnou předvánoční náladu, která mě děsně stresuje. Na všechny jsem nepříjemná, nic nestíhám, panikařím.
Rozdíl mezi mnou a mojí madr je ten, že já se následně opiju a neřeším nic.

Stalo se toho hodně v době, kdy jsem kašlala na blog.
Řekněme, že můj život je momentálně jeden velký chaos, ale užívám si ho. Nevím, co si na něm užívám. Vlastně mě tak napadlo, že si životy můžeme užívat všichni, jen musíme chtít. Když budete chtít, můžete si užít i vynášení odpadků.
Ale sakra, já si vynášení odpadků neužívám, protože odpadky nevynáším. Nedělám nic, co bych dělat měla. Dělám samý špatný věci. A pak se divím, že mi ostatní ubližují.

Víte, co je nejhorší? Když si ten druhý ani neuvědomuje, jak vám ubližuje, co v daném momentě dělá. Nebo si to uvědomuje?
Nejvíc mě žere, že mi tohle vrtá hlavou. Udělal by, co udělal, kdybych já neudělala, co jsem udělala? Vím, že to zní nesmyslně, ale sakra... Nejhorší je, že to sem nemůžu napsat. Nemůžu sem napsat, co se stalo. I když stejně by mi nikdo nepomohl.
A ještě něco. Jsem už definitivně přesvědčená, že Bůh existuje. Řekněte mi, co doopravdy znamená ten znak Iluminati s tím okem? Protože přesně tohle má římskokatolický kostel u nás ve městě nad oltářem. Cítím se zmateně.

 
 

Reklama