Diary

doháňka asi

2. dubna 2017 v 21:28 | Hipís
Tak jo, píšu asi proto, že to potřebuju někomu říct. Mam takovou potřebu zase celej logovej svět obohatit o můj úžasnej život. No, dobře, nebudu přehánět, vlastně je to docela na hovno, ale všechno postupně.

Nepsala jsem přes rok, já vím. Můj poslední příspěvek se týkal oné úžasné svatby, kde jsem vlastně vůbec neměla být. A pak se děly věci. Začala jsem chodit ven s kamarády ze školy. No fakt. Neuvědomovala jsem si to, nikdy dřív jsem si neuvědomovala, že se distancuju od lií ve svým okolí. Žila jsem Lake Malawi. Žila jsem naší skvělou fanouškovskou famílií, kde všechno bylo růžový. Protože jsme se zase tak dobře neznali.

Začala jsem chodit ven s kamarády a taky jsem si začala uvědomovat, že jsem tak učinila na poslední chvíli a přišla jsem o tři skvělý roky na střední. Vyměnila jsem je za neustálý depky kvůli Božskýmu. No jo, na toho vola jsem ještě pořád nezapomněla. K němu se asi taky dostanu. Taky jsem plakala. Hrozně moc jsem plakala na svým maturitním plese, během maturit, po maturitách. Ještě teď jsem trochu zničená. Můj nejlepší kamarád Fíla je v Liberci a já jsem skončila ve městě, kde jsem vlastně nikdy být nechtěla.

Nedávno jsem si četla dopis, co mně dala Lee k osmnáctým narozeninám a došlo mi, že naše světy se úplně otočily. Lee studuje v Brně, má našlápnuto ke skvělý kariéře, myslím, že tady neexistuje možnost, že by Lee tu školu nedodělala, i kdyby se měla zcvoknout. Vypadá to, že si našla kamarády na úrovni, ne takový chodící bordely, jako jsem já. Lee vypadá šťastně. Problém je, že tak jen vypadá, protože mně před Vánocema oznámila, že mně nemá co říct. Nepopřála mi k narozeninám, když jsem za ní dojela do Brna, neozvala se a já málem skončila na ulici. (Dobře, to nikdy, pořád mám svoje drahý kamarádky z ostatních konců země.)
Studuje v Brně, kde jsem chtěla studovat já. Bude mít skvělou kariéru, pravděpodobně dokonalou rodinu a bohatýho manžela. A přesně to byla ta věta v tom dopise: "Doufám, že si najdeš bohatýho manžela, protože můj bude chudej hudebník na volný noze, kterýho uvidíš hrát možná tak v zaplivaným baru."

Můj milostnej život. Šlo to tak nějak dobře, od posledního článku. Přenesla jsem se od Božskýho. Myslela jsem, že úplně. Viděla jsem ho v naprosto jiným světle. Zamilovala jsem se do finskýho hokejisty, kterej u nás byl na tři měsíce a já ho potkala až čtrnáct dní před jeho odjezdem, asi osud. A pak jsem se zamilovala do člověka, kterej mně každej víkend v baru objímal, vykládal, jak jsem úžasná, krásná a chytrá a když mně jednou dal pusu, pochopila jsem to jako takový to gesto, že mezi námi něco bude. No, tady asi začala moje posedlost feťákama, protože očividně v barech líbáte svoje kamarádky, který nejsou váš typ. A narazila jsem na Božskýho. Přesně v tenhle nevhodnej moment.
Bylo to perfektní, bylo to přesně takový, jaký jsem to chtěla.
Maturitní ples jeho bratra. Přikráčela jsem jako královna a periferním viděním sledovala jeho. A on na mě zíral. Vždycky jsem si představovala, jak někam přijdu a on ze mě nebude moct spustit oči. Cítila jsem se tak mocně. A povídali jsme si, bylo to všechno pohádkově úžasný a já cejtila, jak zase propadám tomu jeho neuvěřitelně silnýmu kouzlu.
"Dáme rychlovku?" řekl a objal mě.
Samozřejmě jsem se otřepala a poslala ho do hajzlu, jenomže o pět panáků později jsem si uvědomila, že bych ho vlastně chtěla. A tak jsem za ním šla sama.
Byla jsem i u něj doma. Opil se. V neděli odpoledne se opil.
Doteď ci umím živě představit, jak mi ležel opřený o hrudník, potilo se mu čelo a vypadal, že každou chvílí omdlí. V tom to bylo jiný. Starala jsem se o něj. Starala jsem se o něj i na plese, kdy ho snad třikrát někdo praštil a já mu pak otírala krev ze rtu. Díval se na mě jinak. Myslím, že možná tohle období byl nějakej zranitelnej, že se pomalu mohlo zdát, že mě přeci jen má aspoň trochu rád.
A pak se neozval. Já se tomu vysmála, i když mi pořád v hlavě hrála hitovka oné doby: "Before you play with fire do think twice, if you get burned, well baby, don't you be surprised." A já se samozřejmě spálila.
Mezitím ale přišla svatba mýho bratránka, kde jsem byla jediná mladá holka, tudíž mě balili snad tři kluci najednou a víte, no, do té doby se mně to nikdy nestalo. Bejvala jsem vždycky ta vtipná a divná holka, ne ta, která se klukům líbí, ta, co je možná tak baví. Nikdy jsem nevěřila, že mam nějaký kouzlo osobnosti nebo tak, očividně mám a nějak se s tím pořád snažím smířit, ale k tomu se taky dostanu. Jeden z těch kluků byl tak moc podobnej Božskýmu. A začal mně nalejvat už v jedenáct dopoledne. Pak jsem usnula v kapli a večer zvracela na záchodech, no jo. Celej ten večer byl kouzelnej, bylo to jak vystřihnutý z nějakýho americkýho filmu, leželi jsme nad starým opuštěným koupalištěm na rozpitým skákadle a dívali se na hvězdy. Recitoval mi Villona ve francouzštině a utíral mi slzy z tváře, když jsem se před ním rozbrečela. Znala jsem ho den a on se fakticky snažil a já najednou chytla nějaký blok a když pak řekl: "Já nevím, co se ti kdy stalo, ale věř mi, že nejsem jeden z těch kreténů, co by ti někdy chtěl ublížit."
A tak jsem mu napsala. Když jsme si domluvili rande, prožila jsem nejhorší sex svýho života s člověkem, kterej mě fyzicky přitahoval asi tak jako nohy. (NESNÁŠÍM NOHY) No jo, já nevím, možná to byl alkohol, možná to společenský oblečení, možná jen ta atmosféra svatby. Nějak mně z očí spadly brýle. Ale nezvdávala jsem to, byla jsem ve fázi, kdy jsem si řekla, že bych potřebovala mít kluka, že se ho třeba naučím mít ráda. Přestal mi odepisovat.
A pak se Božský vrátil do Varnsdorfu. A zrovna onoho večera, kdy jsem mu posílala opilý zprávy přes facebook, jsem pak seděla ve dvě ráno před domem na lavičce a kolem šel můj bratranec. S kamarádem ze svatby. Okamžitě jsem si vyslechla výčitky, proč jsem se mu neozvala, bla bla bla, pak se mě pokoušel svést můj vlastní bratranec a celý to bylo příšerný.
A pak si se mnou Božský domluvil rande, na který nepřišel.
Zdevastoval mě znova.
Koncem srpna přišel můj objev z Tinderu, ze kterýho se vyklubal stalker, kterej se pořád nemůže smířit s tím, že ho nechci a přesně v den, kdy mi začala škola, se mně ozval kluk ze svatby.
ON MĚL CELÝ LÉTO NA TO, ABY MI NAPSAL A NEUDĚLAL TO A PAK SE ZAČAL OBHAJOVAT TÍM, ŽE MĚL HODNĚ PRÁCE.

Long story short mýho ztracenýho roku. Ne moc short, ale to nevadí. Kdo to přečte, zatleskám mu.

jsem živá

2. dubna 2017 v 17:58 | Hipís
Asi ahoj?

Tak nějak jsem se snažila přijít na moje heslo na blog a vůbec by mě nenapadlo, že to bude jedno z těch nejprimitivnějších, co mám. Zkoušela jsem všechny ty šílený kombinace a vztekala se nad tím, že mi nejde se přihlásit.

No, nastoupila jsem na vysokou školu.
A píšu.
Píšu toho hodně, protože je fakticky co psát.
Ze školy mě zase vyhodili.
Žiju tak nějak ze dne na den a jsem docela v hajzlu, ale tak od čeho je blog, abych si tu pěkně postěžovala, samozřejmě.

Ani nevíte, jak skvělej pocit to je, bejt zpátky...

you've got a girl at home and everybody knows that

23. srpna 2015 v 19:40 | Hipís
Mám ráda alkohol.
Alkohol je super.
Mám ráda všechny omamný látky, což o to.
Ale drogy jsou drahý a alkohol ne. (Dobře, dělam si srandu, neberu drogy. A když už tak jen experimentálně, no tak. Dobře, fakt ne, fakt neberu drogy.)
Teda jo, je.
Ale když se čirou náhodou objevíte na cizí svatbě, kde je alkohol zadarmo, tak v čem je problém?

Neumíte si představit, jak dlouho jsem se neopila.
Taky to podle toho vypadalo dneska ráno, ale mně za to včerejší večer stál.
No tak, kolikrát za život stojíte s ženichem, kterýho vidíte poprvý v životě, na stole a necháte do sebe lít zelenou z láhve. (Nesnáším zelenou, takže pravděpodobnost, že se mi tohle stane, klesá ještě víc.)
Chtěla bych mít takovou svatbu.
Na statku ve stanu, s ohňostrojem, se spoustou lidí, na seně.
Chtěla bych mít statek, což o to, ale já se bojím velkých zvířat, takže zase k čemu.

Jsem to zase já.
A myslím, že jsem to ještě lepší já.
Štěpánka je ctnost sama.
Štěpánka pije, ale ne jako prase.
Štěpánka nekouří.
Štěpánka je slušná.
Mám ráda, jak si lidi dělají o ostatních předsudky.

Jsem zlá. Vždyť má manželku a dítě.

tomorrow i know im feeling fine

18. srpna 2015 v 23:34 | Hipís
Jo.
Pořád jsem neumřela.
Takže čaute.

No, chvilku mně to štěstí vydrželo. Asi měsíc. Pak přišla depka, depka, depka, pak jsem byla chvilku happy, pak zase depka, depka, depka, konečný smíření, konec depky a najednou jsem byla znovu happy.
A mám se fakt dobře, což o to. Tedy měla bych se mít. Ale kdybych se měla dobře, tak se sem asi nevracím. Zjistila jsem totiž, že sem si chodím jen stěžovat na svůj podělanej život, kterej vlastně neni tak podělanej, ale já si ho podělávám tím, jak přemýšlím.
Ale dneska jsem vařila a uklízela a hrála karty. A není to tak hrozné, když je člověk pořád zaměstnaný. Mám trochu strach, že půjdu zpátky k tomu dnu, ze kterýho jsem se takovou dobu hrabala, ale pořád si říkám, že když to v sobě udržím a nepustím to ven, všechno se přežene a já aspoň ten vztek, který mě teď tlačí v mým hrudníku, můžu využít k seberozvíjení.
Mohla bych zase začít malovat. Mohla bych se konečně pořádně naučit na kytaru. A mohla bych zase začít psát písničky. Taky bych mohla jít do lesa. (jo, koukat se, jak veverkám padají na hlavy oříšky - miluju tě, THome, tohle je fakt perfektní číst tvojí písničky)

Před týdnem a půl jsem byla v Třinci a všechno bylo tak pohádkově skvělý.
A ono to zaase bude, že jo?
Vždycky se všechno vyřeší.
Vždycky jdete ke dnu a pak zase nahoru.
To je prostě život, ne?
Říká se to tak?
Že jo?
No tak, mám pravdu?
Mám.
Musím mít pravdu.
Protože jestli to tak není, tak všichni lžou a tohle není svět ale peklo.

we're fated to pretend.

29. ledna 2015 v 18:59 | Hipís
Juchu! Můj blog 26. ledna oslavil třetí narozky.
A víte co? Já jsem docela šťastná.
Jakože vždycky může být líp, ale tak nějak jsem se smířila s faktem, že Božskej bude navždycky Božskej a ten kluk, co se neustále tak culí a sype ze sebe jednu srandovní urážku za druhou, do toho se klidně můžu zamilovat a neřešit to. Nechat tomu volný průběh. Protože když to budu řešit způsoby, jakými jsem to řešila v prosinci, všechno jen zhorším.
Asi jsem zase našla tu správnou chuť do života.
Začala plesová sezóna, já ještě neudělala ostudu a to za sebou mám dva plesy (no, třeba to přijde tenhle pátek).
A i když se občas hroutím a zapíjím to alkoholem, vlastně jsem ráda za ten fakt, že jsem se možná už doopravdy smířila s tím, že Božský bude navždycky Božský a nic proti tomu nezmůžu. Jsem ráda, že se stalo všechno, co se v minulým roce stalo. Sice jsem teď docela zoufalec, zbloudilá dušička, ale za to mám svůj gang čičinek (já + Maki + Evi = čičinky; pro objasnění jsou tyhle dvě moje kamarádky, někomu přijde, že jen virtuální, protože se vidíme jen občas, ale pro mě jsou mnohem víc), mám vlnovky a jejich koncerty (achjo Lejkáčci, ani nevíte, jak se já na vás těším) a dostala jsem docela dobrou životní lekci. Ne, že bych si z ní vzala ponaučení, mám takový pocit, že jakmile Božskýho uvidím znovu, vrhnu se mu kolem krku.
Mám vlastně super život. I když ho nežiju uplně nejlíp, mám dobrej život. Dobrej život je za tři, ale konečně jsem začala být vděčná za to, že ho mám.
A co vy moji spřátelení kulišáci? Vím, že vám během minutky projedu blogy a zjistím, co se zase děje. Především u Alexandry čekám nějakou převratnou změnu, kdy zase nebudu vědět, co se děje a budu muset projet všechny články, co jsem nečetla, abych to zjistila.
Omlouvám se, že jsem tak příšernej a neaktivní bloger, ale mám toho nějak moc. Dneska jsem musela do knihovny a na kosmetiku, zejtra jedu na pohřeb a večer mám ples (nehledě na to, že musím sepsat recenzi na nějaký supr čupr album pro vybezek.eu, kam jsem začla psát a odevzdat jí nejpozději v sobotu ráno), v sobotu směr Karlovy Vary a v neděli šťastný návat. Pak hezky znovu do školy a konzultace o ročníkový práci, FCE kurzy, semináře, recitace, důchodci, no, aspoň nemám čas depkařit. Tak možná proto jsem v poslední době tak málo nešťastná...

Nešťastně Štastný Nový Rok, přeju.

1. ledna 2015 v 14:20 | Hipís
Nechtěla jsem se vyhnout tomu novoročnímu článku. Protože chci napsat, že rok 2014 byl pro mě osobně jedním z nějtěžších a zároveň nejúžasnějších roků.
Já nevím, mám pocit, že všechny ty špatný nálady mi stály za ty zážitky, kvůli kterým jsem se pak tak trápila. Ono z něčeho špatnýho je vždycky něco dobrý.
Novoroční předsevzetí si nedávám, stejně bych je nedodržela.
Jo a můj blog bude mít za pár dní narozky. Fakt nevím, kolikátý narozeniny to budou, ale měla jsem potřebu to napsat.
Tak šťastný nový rok, bobíci.

EDIT: Týjo, uplně jsem zapomněla, že mam udělanej ten seznam věcí, co jsem chtěla udělat v roce 2014. Tak se na to kouknu, hm. Nesplnila jsem šest věcí. Jednu, vlastně dvě, ne svou vinou. Sestra mi zrušila cestu do Itálie, protože jí ten tlustej ital, co se jmenuje jak klobása, vyhodil z bytu a album Taylor Swit jsem si nekoupila, protože se mně nelíbilo. Hm, ale nakonec jsem zjistila, že je vlastně docela fajn, zní trochu jak takovej ten taneční popík z osmdesátek. A je čas na novej seznámek! Ha.

4 dny do Vánoc

20. prosince 2014 v 18:52 | Hipís
Pořád žiju.
Teda stěží.
Ale jo, žiju.

Z jednoho hlediska Vánoce nenávidím. Nenávidím to, že jsem po mojí matce zdědila tu hnusnou předvánoční náladu, která mě děsně stresuje. Na všechny jsem nepříjemná, nic nestíhám, panikařím.
Rozdíl mezi mnou a mojí madr je ten, že já se následně opiju a neřeším nic.

Stalo se toho hodně v době, kdy jsem kašlala na blog.
Řekněme, že můj život je momentálně jeden velký chaos, ale užívám si ho. Nevím, co si na něm užívám. Vlastně mě tak napadlo, že si životy můžeme užívat všichni, jen musíme chtít. Když budete chtít, můžete si užít i vynášení odpadků.
Ale sakra, já si vynášení odpadků neužívám, protože odpadky nevynáším. Nedělám nic, co bych dělat měla. Dělám samý špatný věci. A pak se divím, že mi ostatní ubližují.

Víte, co je nejhorší? Když si ten druhý ani neuvědomuje, jak vám ubližuje, co v daném momentě dělá. Nebo si to uvědomuje?
Nejvíc mě žere, že mi tohle vrtá hlavou. Udělal by, co udělal, kdybych já neudělala, co jsem udělala? Vím, že to zní nesmyslně, ale sakra... Nejhorší je, že to sem nemůžu napsat. Nemůžu sem napsat, co se stalo. I když stejně by mi nikdo nepomohl.
A ještě něco. Jsem už definitivně přesvědčená, že Bůh existuje. Řekněte mi, co doopravdy znamená ten znak Iluminati s tím okem? Protože přesně tohle má římskokatolický kostel u nás ve městě nad oltářem. Cítím se zmateně.

dont leave me high, dont leave me dry.

29. listopadu 2014 v 15:20 | Hipís
Překonala jsem jedno z nejhorších období mýho života. Jako vždycky, za všechno může listopad.
Moje zoufalý bytí se narodilo v listopadu. Moje zoufalá kamarádka v listopadu vznikla.
Listopad je zoufalství samo.

Nebo jsem možná tak neuvěřitelně moc zaneprázdněná, že nemám čas se stresovat a litovat.
V pondělí ve škole do půl sedmý, v úterý do čtyř a pak na schůzu webu, pro který jsem právě začala psát, ve středu znovu do čtyř a pak honem do apoštolský církve napsat článek, který působí jak reklama na Boha, protože kluk, který zpívá vešekrý otázky, na který se ptám, stáčí k Bohu, ve čtvrtek jdu odpoledne za školu a courám se po městě, abych konečně měla jen na moment chvilku pro sebe, ale po hodince se stejně ozve člověk, který mě chce vidět a tak klábosíme až do tmy. A pátek... pátky jsou vždycky nejhorší.

Teď už jen balím a vyrábím dárky a snažím se uklidnit.
Moje srdce dělá takový divný věci. Vždycky když slyším ten hlas.
A naopak nedělá nic, když mi na facebooku zabliká modře oknéko s jménem Božského.
Řeknu vám, je to pěkně v háji.

No a teď se chystám na vánoční trhy. Musím se odregovat. Vážně už zbývá jen tak málo dní do Vánoc?

PS: George Ezra byl fajn. Problém byl se mnou. A i s ním. Jeho úsměv byl ten problém. Je mu tak podobný, jak se culí a naprosto nevnímá. Jak je ve svém světě.

it must've been somewhere between your smile and the way you say my name

9. listopadu 2014 v 22:49 | Hipís
Rejpal. A přece je tak úžasný.
Myslím, že kdyby nebyl rejpal, nepřijde mi tak úžasný.
Jenomže někteří lidi neumí poznat hranici mezi rýpáním a řečmi, které zabolí. A co hůř mě štve, že mě to štve. Jsem naštvaná, že mě štvou věci, co mě štvát nemají. Sakra, takhle to nemělo být. Přes Božskýho se mám dostat jinak a ne zakoukáním se do toho nejroztomilejšího úsměvu pod sluncem.

Ale ono je to tak těžké.
To, jak se vá dívá upřeně do očí, když s vámi mluví.
To, jak vás obejme, i když protestujete.
To, jak si ze sebe navzájem děláte srandu.
To, jak jeden druhého pořád oslovujete jménem.
To, jak se culí, neustále.
To, jak hýbe obočím, když se vaše pohledy setkají.
To jeho neustálé promlouvání do duše o škole.
Kázání o alkoholu, když sám drží v ruce pivo.

Je jako kluk, kterýho jsem si vysnila, ale je skutečný. Jediný, co mu chybí jsou city ke mě. Tak se do mě sakra zamiluj a já ti přísahám, že se vykašlu na Božského a i všechno, co s ním mám spjaté.
Vím, že nebude nikdy pryč. Ale možná na tom něco je. Možná, že ho musím nechat před somnáctkou. A poosmnáctková láska mě teprve čeká. I když se zlobím, takhle to být nemělo.

the water filled my lungs i screamed so loud but no one heard a thing

5. listopadu 2014 v 23:34 | Hipís
Ahojte!
Je mi osmnáct!
Slavila jsem v sobotu.
V Třinci.
A pak v Bašce.
Bylo to všechno tak krásné. Ranní rozjímání nad výhodami lesbických kamarádek, velkých prsou, nad červenými kalhoty a kokainem. Až budete umírat, budete litovat, že jste nikdy v životě nezkusili kokain? Já ano, pokud ho nezkusím. Šťouchání do ponožek s deštníčky, andílci s ďábelskými úsměvy. Sprostá slova, kozácká pětatřicítka, osvětlovač a marihuana. Ale tohle jsou jen slova, která nikomu z vás moc neřeknou. Pro mě znamenají hodně.

Je to jako sen. Jako by se mi celá noc jen zdála. Ale ve skutečnosti se stala. Možná už někdy strašně dávno, protože já už si ani nevzpomínám na ty tváře. Jedna vždy vysmátá, píšící mi do deníčku. Bylo jich tam víc. Ale ten jeden úsměv mi uvízl v paměti.
Děsí mě to.


Dostala jsem dopis. Dostala jsem jich víc, ale v jednom jsem si přečetla něco šíleně pravdivýho o lásce.
Nikdy nebude takový, jakýho bych ho chtěla, nikdy s ním nebudu, ale vždycky to bude on.
Asi přišel ten čas.
Měla bych ho nechat jít.
Obzvlášť, když se na mě v hlavě pořád culí ten známý úsměv. Přemýšlím, jestli je to znamení. Znamení, že Božský musí jít.
When I was drowning that's when i could finally breathe. Čteš mi myšlenky, bloncko. The butterflies turned to dust that covered my whole room. Nechci ho nechat jít. Za ta léta je část mě.
Moje chytrá Lee tvrdí, že ve mě vždycky zůstane nějaký zbyteček těch citů. Něco divnýho. Já vím. Ale já nechci nechat jít to ostatní. To, co není divný.
Vždycky to bylo a vždycky to bude o lásce.
Ale nikdy mi nikdo nevysvětlí, proč to musí bejt tak složitý.
 
 

Reklama