Diary

jak bejt Carrie Bradshaw, aneb sami si vyvolejte milostný drama, protože lyfe iz short

18. února 2018 v 16:40 | Hipís
You ever love somebody so much, you can barely breathe when you're with them.
You meet and neither one of you even know what hit 'em.

Můj kamarád Filip má problém. S holkou.
Včera jsem s kamarádkou byla u ní doma na brku, pak jsme vyráběly nějaký papírový čísla z barevných papírů na oslavu, kam nejsem pozvaná. Sypala jsem všude třpytky jako blázen a pak přišla její máti a dostaly jsme hejta za marihuanovej zápach v její ložnici. No jo, tak jsme špatně vyvětraly. Do toho mě nakonec ještě sprdla za to, že musí kámošce pomáhat s výrobou papírových čísel místo mě, protože já odcházím. Mám ji ráda, je super.
Po cestě domů jsem narazila na místní putyku s partičkou lidí před vchodem.
"Tady smrdí skéro," řekl neznámej blonďák v trapným tričku.
"Čégo," praštil mě Filip do ramene a já se mu to chtěla aspoň pokusit vrátit, ale vrhnul se na mě další známej obličej. Ze všech stran na mě lítaly pozdravy opilých kluků a já se cítila úplně mimo jejich sféru. Všichni byli přítulní a já nejsem moc kontaktní osoba, dokud se nenapiju. A pít jsem nechtěla.
Filip mi začal osahávat nohu, když jsem vztekle vytáhla drtičku, protože všichni ostatní byli sračky (nemam páru, jaký i/y má bejt ve slově být, protože prostě ostatní byli nebo sračky byly?) a nechtěli balit.
"Já to pro tebe sbalim," zašeptal mi do ucha a objal mě. Setřásla jsem ho a postavila se. Ostatní mě většinou jen chytali kolem ramen, což jsem zvládla přežít.

Na druhý brko přišel týpek, plešatej, v teplákách a kšiltovce, pohled psychopata. Vztekal se. Pochopila jsem, že se jedná o spor mezi ním a nějakým kamarádem jeho přítelkyně, na něhož si ona neustále stěžuje a jeho vytáčí, že se s ním pak ve společnosti stejně baví. Přičemž prý spor vznikl zničeho nic, že se spolu před požitím alkoholu kluci spolu kamarádili. Zvláštní.
On se vztekal, křičel a hulil brko půl hodiny, protože pořád mluvil a nezavřel hubu a nehulil.
Štval mě, protože byl hloupej. Měla jsem u sebe dost trávy na zhulení celýho autobusu a k putyce přijeli policajti.
"Mně nikdo z nich nezajímá!" křičel. "Já vezmu to brko a plivnu jim ho do huby, sleduj."
"Mě to ale zajímá," postavila jsem se a naštvaně jsem na něj zírala.
Chvilku předtím mluvil o tom, že jestli s ním má někdo problém, ať mu to řekne, ale ať ho nesere nebo ho tady na trávníku pokouše. Wow. Asi jsem to chtěla otestovat. A hlavně mi to doopvrady jedno nebylo. Zjistila jsem, že moje kámoška je drbna, její matka ještě větší a tak si teď rodiče mezi sebou šeptaj o tý dceři místní hračkářky, co strašně moc hulí a šňupe kokain. Fak of, doopravdy. Každopádně jsem se taky dozvěděla o policejní činnosti týkající se marihuany v mém městě a není to úplně v pohodě, jak jsme si doteď všichni mysleli. Každopádně někde moje jméno nebo obličej ve spojitosti s marihuanou určitě mají.
"Jo, jí to zajímá, vyser se na to a buď zticha," okřikl ho Loki.
"A píču vole, nikdo mě nezajímá, já tady nikoho z těch lidí nepotřebuju, chápeš to? Já za těma zmrdama půjdu a rozbiju jim auto," hulákal. "Vyhulim si s nima to brko, sleduj."
"Říkala jsem, že mě to ale zajímá, to brko, co máš v ruce už tak dvacet minut je z mojí marihuany a já nepotřebuju mít žádný problémy s policajtama. Nehledě na to, že u sebe dost tý trávy mám, takže buď se uklidni aspoň než odjedou, nebo přestaň už mluvit o tom, jak tady na všechny sereš a jdeš domů a zmiz," zasyčela jsem a on otráveně podal brko Filipovi.
Cítila jsem se mocně. Cítím se v jejich společnosti mocně. Kdo by si dovolil na holku mezi deseti klukama.

Ale k problému mého kamaráda Filipa.
Miluje jednu holku, ona je zákeřná manipulátorka, co mu pořád jenom ubližuje, ale on si to na jednu stranu pořád dokola nechá líbit. Seděla tam s jejíma perfektníma vlasama a sladkým obličejíčkem. Mrkala na ostatní a usmívala se jako vždycky. Vypadala jako socha. Pořád ten stejný výraz. Panenka.
Sedl si k ní, ona si s ním chvíli povídala a pak se otočila zády. Když odešel na bar, zvedla se, následovala ho, zastavila se metr před ním, zamrkala, usmála se, odešla za někým jiným.
Myslela jsem si, že jsem jen zaujatá a nedělá to, ale Filip mi dosvědčil, že to doopravdy dělá. Nechápavě jsem je pozorovala, přišlo mi to dost zábavný. Což by asi nemělo, každopádně jeho mučednický pohledy byly vskutku kouzelný.
Mám kamarádku, která Filipa miluje tak jako já Božskýho. A Filip má taky holku, kterou takhle miluje. Jednou mi řekl, že by si tu mojí kamarádku chtěl vzít. Ale že je na to mladej. Možná už jsem to tu i zmiňovala, nejsem si tím ale jistá.

Přemýšlím o tom, kolikrát o mně kdy Božský řekl něco pěknýho, když jsem u toho nebyla. Jestli vůbec.
Říkám si, že z toho vyrostu, ale s každým hártbrejkem mi přijde, že se do něj akorát víc zamilovávám. A na jednu stranu mám strach, že ten hártbrejk přijde brzo, protože už to budou dva roky od posledního. Říkala jsem si, že by to ale mělo znamenat, že ho znovu uvidím, což je pozitivum, protože za to by mně to zlomený srdce snad i stálo. Jenže pak mě napadlo, co se mnou dokázal udělat jeden dvouhodinovej telefonát ve pět ráno. Bojím se, že až mi přijde email o přijetí na univerzitu (jestli vůbec), překonám se a budu ho chtít vidět. A on mě odmítne. Přičemž dobře ví, jak ubližovat. Had.

Jsem smutná z Filipa, jsem smutná ze mě. A na jednu stranu říkám, že jsem si zase musela najít cestu zpátky k někomu, protože mi chybí milostný dramata v mým životě. Teď se pokusim soustředit na práci a třeba to bude dobrý. Mám problém s marihuanou a s nehynoucí láskou. NAPÍČU.


Párty dopadla v pohodě. Debilní týpek se uklidnil, já se nechala ukecat na cígo. Bylo skvělý sedět, pozorovat situaci a do toho si vykládat s Lokim a Zbyškem a ostatníma. Poznala jsem pár nových lidí, většina z nich byli kluci. Možná, že jsem jako malá vyhledávala špatnou společnost, když jsem se snažila zapadnout mezi normální holky. Nezapadám ani mezi klukama, ale o to je to lepší, protože jejich reakce na mojí přítomnost jsou jedna z nejhezčích věcí, kterou v současným životě mám.
Zjistila jsem, že opačná strana sporu byl člověk, kterýho znám. Kuky. Kuky je hodně mladej, drzej fotbalista. Ale nějak mi sedl, líbí se mi, jak se do sebe navážíme, ale s úctou. A taky se mi líbí, jak se na mě vždycky snaží udělat dojem. Nevím proč, ten kluk je tak o hlavu menší než já, včera se mi opíral o kozy, když jsem mu psala do telefonu odkaz na můj instagram. Ale možná jen chce bejt v mojí přízni a včera byl opilej a stejně jako všichni opilí kluci z týhle party, chtěl by je vidět. Podle toho, kdo z nich mi kdy pokládá otázku, zda mu ukážu prsa, se dá dobře určit i jejich opilecká hladinka. U Zbyška je to pivo a brko, u Filipa je to stav, kdy už by měl jít domů a spát, protože přestává racionálně uvažovat.
Donutili mě pózovat na fotkách, i když jsem vypadala jako barbecue taťka.
Domů jsem došla v půl dvanáctý a krásně se mi spinkalo. Alkohol jsem nepožila a večer jsem si skvěle užila.
Nevím, co bez těch mejch kluků ušatejch budu dělat.

článek, co mi zhoršil den

13. února 2018 v 22:56 | Hipís
V posledních dnech se necítím úplně dobře. Ne, že bych byla nemocná, i když to jsem možná taky, těžko rozpoznat s mým kuřáckým kašlem, zním jako bych měla choleru, hnus.
Každopádně nevím, co přesně mně je. Jsem si vědoma toho, že moje psychika zažívá něco jako stres, kterej vlastně tak uplně nevnímám, protože jsem pořád zhulená. Přičemž trávu používám jako prostředek k úniku.

Každý den kontroluju email. Fakticky každý den. V pátek to bude pět týdnů od podání mojí přihlášky na vysokou ve Velký Británii a mně zatím nepřišlo ani jedno vyjádření. Přičemž je to moje poslední šance. Na vysokou. Jestli tohle krachne, krachne celej můj studentskej život, leda bych byla schopna si všechno zafinancovat příští rok sama a do toho pečlivě studovat ve městě, který nenávidím na škole, která mě nebaví.
Dobře, ta nenávist k Praze asi není až tak úplně nenávist. Mám Prahu ráda. Hodně mi dala a hodně mi vzala, hodně mě naučila a žádný město na světě se jí nikdy nevyrovná. Další věc, co mě trápí. Občas jen tak jezdím tramvají na černo sem a tam a poslouchám svůj pražskej playlist z loňskýho jara. Nostalgicky vzpomínám na rozmazaný rána u objektu číslo dva a na noci, který nikdy nekončily, když jsem potkala jednorožce.
Zbývají mi tři týdny tohohle šílenství. Za tři týdny už budu vědět, jestli jsem v hajzlu nebo jestli jdu na vysokou.
Ne, že by se tyhle dvě věci vylučovaly, stejně jsem v hajzlu a nezáleží na tom, jestli mě vezmou nebo ne.

Mé špatné nálady mají původ v uvědomění si toho, že držím svůj osud ve vlastních rukou. Upřímně, z týhle věty se mně teď dost navalilo.
Otec je nemocný. Jakože na hlavu nemocný. Moc o tom nikdy a nikde nemluvím, protože lidi berou některý druhy poruch osobnosti jako něco, co je strašně cool, protože Kurt Cobain byl přeci taky bipolární. Dost často se shledávám s tím, jak o sobě spousta lidí tvrdí, že jsou bipolární, ba dokonce i schizofrenici a podobně, na svých sociálních sítích, na blogu, všude. Každopádně maniodepresivní lidi si většinou vůbec neuvědomují, že jsou nemocní. Nebo si to uvědomují, ale rozhodně o tom nemluví a nepřipouští si to.
Můj otec mě trápí. Pracuje pod firmou mýho otčíma, kterej mu dává výplatu v přídělech podle toho, kolik má zrovna odpracovaných hodin, protože můj otec není schopnej vyjít z měsíční výplaty jako normální lidi. Takže se dost často stává, že nemá co jíst. Moje rodina je v tomhle ohledu dost zvláštní, v podstatě k nám můj otec patří, i když jsou s mamkou rozvedení, ona se o něj pořád stará, protože po někom jsem tuhle záchranářskou povahu zdědit musela. Každopádně mi láme srdce ho vidět na dně, trápí mě. Trápí mě, že když mu balím do krabičky zbytky z oběda, kroutí se a vymlouvá se, že doma jídlo má a že to vůbec nemusím, protože nechce, abych věděla, jak špatně na tom je.
Je nezodpovědnej. A to víc než já.

Nemám peníze. Jakože vůbec.
V práci teď mají hodně lidí a já mám vysoký výdaje. Nezaplacená pokuta za jízdu na černo v MHD, taky jsem si půjčovala od kamarádky, abych zbytek měsíce vyžila, půjčovala jsem si od mamky, měla bych zaplatit to a tamto a já nemám. Nemám ani na jídlo. A jo, uvědomuju si, že jsem si právě před chvílí kvůli tomuhle stěžovala na tátu.
Jenže jeho jediná povinnost je chodit do práce. Já jsem student. Nedávno bylo zkouškový a já prostě nemůžu chodit do práce mezi zkouškama, protože se svým laxním přístupem bych se nenaučila absolutně nic. A navíc je mně dvacet, pořád mám nárok na to se teprve učit tomu, jak být zodpovědná.
V neděli večer jsem snědla jedno kolečko salámu z ledničky mojí spolubydlící, protože jsem měla hlad a neměla jsem peníze na jídlo, tak jsem potřebovala nějak umlčet můj kručící žaludek.
Děsí mě to, kolik věcí musím zaplatit a že na to nemám. Bojím se toho, že mi někde něco uteče a já se zadlužím a dostanu do průseru.

Trápí mě tolik věcí. V mojí hlavě vyskakuje jedna myšlenka za druhou. Jako lavina. A čím víc nad tím přemýšlím, tím hůř mi je. Mám problém s marihuanou, jsem si toho vědoma. A mám problém čelit tomu, že jsem svýho štěstí strůjcem, sama sobě pánem a že bych se měla naučit objednat sebe samotnou k doktorovi. Mám problém s tím být dospělá, protože nemam páru, jak se to dělá.
A protože mi je mizerně a myslela jsem si, že psaní tohohle článku mi třeba trochu pomůže, ale naopak jen zhoršilo činnost mýho mozku, co se týká přemýšlení nad píčovinama, jdu si ubalit brko, abych mohla ležet v posteli jako tělo bez duše a usmívat se nad tím, jak je všechno easy a v klídku.

Možná se předtim ještě vybrečim do polštáře.
Zkurvený stresy.

alkoholy ze mě dělaj příšeru

8. února 2018 v 18:41 | Hipís
Měla jsem za to, že když se jednorožec dostane mezi ty správný lidi, přestane bejt kokot. Vedle.

Na koleji máme různý zkratky znamenající všemožný věci. Když se ovšem řekne PP, všichni si držte klobouky a hlavně kyblíky blízko postele, protože PP je zkratka pro "pijem pyčo". A jo, pořádně tvrdě.
S holkama jsme to původně plánovaly na poklidnej večer u televize s lahví vína. Samozřejmě, že takhle to plánujeme vždycky. V deset večer už jsem měla láhev vína v sobě a na ruce kérku udělanou dost na punk. Ničeho nelituju, moje nová kérka je skvělá.
"Co to znamená?" ptají se mě lidi z okolí.
"To je číslo mojí prababičky z koncentráku."
Samozřejmě, že nemam vytetovaný číslo mojí prababičky z koncentráku, moje prababička tam ani nebyla, ale je to skvělej způsob, jak dostat lidi do nepříjemný situace. Ne, že bych vůči takovým věcem neměla úctu... Přemýšlím, jak bych se mohla obhájit, asi nijak, prostě čím horší životní situace se odehrává, tím větší srandu si z toho dělám. Omlouvám se všem, jejichž praprarodiče byli v koncentračním táboře.

S novýma kérkama jsme vyrazily na Žižkov oběhnout si pár zaplivanejch podniků a koupit hulení, takže už po cestě do Nekázanky jsem se potácela po ulici ožralá tak, jako dřív bývalo mým každodenním zvykem. Zamířily jsme si místní hospody za klukama z koleje, přičemž jeden venku u cigarety povídá:
"Nezná jednorožec Marka Ebena? Kdyby ho znal, tak bych se s ním snad i chtěl seznámit."
"Nevím, ale můžu mu napsat," vytáhla jsem telefon z kapsy a nemotorně se snažila odesla otázku.
Samozřejmě jsem byla ožralá husa, takže jsem si neuvědomovala následky svých činů, který zněly: "Budu tam za padesát minut."

Zbytek večera mám dost v mlze a moc si nepamatuju, co se dělo, jen vím, že se jednorožec strašně urazil, když si z něho kluci u stolu dělali srandu. "Ten člověk na mě útočil každým slovem, co řekl," vztekal se při kouření mých cigaret a pití mýho piva. Zase neměl prachy.
Když jsem se ho snažila utěšit, poslal mě do hajzlu a ještě mě začal tahat Na Perštýn.
Po cestě mi pak ukazoval nahý fotky jeho přítelkyně, což už ze svojí hlavy asi nikdy nesmažu. Díky tomu ale u mě jeho přítelkyně dost klesla, takže jsem konečně přestala mít morální kocovinu. Nikdy jsem nechápala posílání nahých fotek, nepřijde mi to ani sexy, ani nic jinýho, prostě nahej člověk, na jednu stranu je to dost fuj.
A ano, i u člověka jako já je možný, že zrovna moc nemusí nahotu. Proto souložím v noci. A za tmy.

V pět hodin ráno jsem mu zaplatila za to, aby mě nechal jít. Vážně. Byla jsem tak ožralá, že mi vůbec nedošlo, že to tak může vypadat a on s tím neměl vůbec žádný problém, když jsem mu do ruky nacpala dvě stovky a zamířila ke dveřím.
Zavolal na mě jménem, rozeběhl se za mnou a začal mě vášnivě líbat přímo před celým osazenstvem nonstopu. Což byla babka za barem, nějaká šlapka s nohama na stole a týpek, co si přišel mačkat bedny.
"V pohodě, hlavně to teď neutrať za alkohol, ať máš zejtra co jíst," obdařila jsem ho svým nejmilejším úsměvem a nadšeně jsem vyběhla z toho odpornýho pajzlu a volala jsem holkám, že už se vracím.
Po cestě jsem prej ještě stihla poděkovat Pákistáncovi za to, že není Vietnamec, což mně přijde hrozně škaredý od mýho opilýho já, ovšem myslela jsem to v tom smyslu, že prodává samosu, té se člověk ve vietnamské večerce nedočká.

Stydím se, že jsem dala jednorožcovi prachy, stydím se za svoje rasistický kecy, stydím se za to, že jsem hloupá husa a když se ožeru, jsem ještě horší.
Pozitivní věcí na tomhle příšerným večeru je, že jednorožec dostal od mých kolejních kámošů hejta. Ošklivýho hejta. Ocházel nasranej a uraženej a neumíte si představit, jak mně to dělalo dobře. Cítím se kvůli tomu trochu provinile, ale na druhou stranu myslím, že neexistuje člověk, kterej se ještě nikdy neradoval z cizího neštěstí.

dont you see the starlight? dont you dream impossible things?

21. ledna 2018 v 18:15 | Hipís
Na maloměstským plese jsem potkala dvě holky, když jsme mrzly venku na cígu. U nás není takový teploučko jako v Praze, sněhu máme půl metru a chodit v lodičkách po takovým náledí, to je panečku paráda. Samozřejmě jsem si lodičky nazula, prošla se v nich po bytě, abych zjistila, že už na nich neumím ani stát, natož chodit. Nohy mě bolely zbytek večera a to jsem šla nakonec v botaskách.
Ale zpátky k těm dvěma holkám. Byla jsem už dost ožralá, když jsme se tak nějak začaly socializovat. Sex ve městě, to bylo naše téma, jasně.
"Která z nich jsi?" zeptala se mě vysoká bruneta s ošklivým obočím.
"Vždycky jsem chtěla bejt Samantha, ale jsem spíš taková Carrie Bradshaw, protože píšu a jsem stejná píča."
A tak jsem dvěma random holkám slíbila, že tuhle maloměstskou událost vylíčím na mým blogu, protože chtěj bejt zvěčněný a bla bla bla.

Plesová sezóna odstartovala. Nostalgicky jsem si projížděla starý články na blogu, kdy se můj veškerej společenskej život odehrával pouze v tomhle období. Plesy, no jo. Rozhodla jsem se nehulit, ale stejně jsme si s holkama rádno zahulily, protože přeci jen, volnej den. Začala jsem vínem. Potkávala jsem známý lidi, celej večer mam v takový podivný mlze, strašně rychle to všechno uteklo.
Nejlepší bylo, když jsem konečně narazila na krále plísně, protože jsme pak celej večer strávili spolu. V backstagi. A co se dělá v backstagi na maturitních plesech? Chlastá zadarmo, jej! Sama vím, že už moc pít nezvládám, takže jsem po třech vínech měla krásnou hladinku, která mi ale začínala upadat.
"Jacka? Redbull? Vodku?" podával mi Loki, králův kámoš maturant, flašku za flaškou.
Po dlouhý době jsem se zase dostala do stavu, kdy mně je jedno, co piju, hlavně, že piju.
Tatra tea. Nikdy jsem tu sračku neměla. A už to nikdy nechci. N E C H C I.

Já a král jsme celej večer měli emo náladu, vyznávali jsme si lásku a objímali se, což děláme jen v opojení alkoholem, protože jinak náš maximální fyzickej kontakt vypadá tak, že se navzájem mlátíme pěstma do ramen.
"Mám tě rád," řekl.
"Já tě mám taky ráda," řekla jsem já. "A Lokiho a Zbyška a všechny tvoje kamarády."
"My tě máme taky rádi," řekl Loki.
Nevím, jak se to stalo, ale pamatuju si, že jsem měla v ruce brko a stáli jsme na tom stejným místě po celou tu dobu, ale nějakým záhadným způsobem Loki zmizel a objevil se právě Zbyšek. V ruce držel láhev tequilly a skandoval.
"Zmenšily se mně prsa," řekla jsem.
"Pořád jsou dobrý," kývnul na mě hlavou král.
"Jak vypadaj tvoje kozy?" povídá Zbyšek a naklání hlavu na stranu, přičemž se zasekl pohledem přesně v mým výstřihu.
"Dobře," oznámila jsem.
"Ukaž nám je, však jsme tady jen my tři," začali se oba dožadovat.
Samozřejmě jsem je poslala do hajzlu, pak se ještě Zbyšek pokoušel o něco ve stylu "pojďme dát trojku, ty, já a moje holka".

Skvělá věc na králi plísně je ta, že není můj typ a já nejsem jeho. A to samý jsem si vždycky myslela o jeho kamarádech. Přičemž valná většina z nich se ke mně fakt chová jako ke kámošovi, s tím rozdílem, že jsem holka, takže mě učí hrát videohry a porovnávat holčičí zadky. Což samozřejmě umím mnohem líp než oni, ale předstírám že ne, protože kluci jsou kokoti a kdykoliv řeknu, že to něčí holce sluší, už mě podezírají z toho, že s ní chci mít sex.
Ale pak je tu Zbyšek.
Jednou jsme já, král a Zbyšek jeli na výlet a já začala mluvit o tom, jak mi přijde sexy, když se kluci perou. Kreténi po sobě skočili a začali se řezat.
"Líbí se ti moje auto?" zeptal se mě, když jsem vyjádřila svůj názor ohledně holek, který si vybíraj kluky podle aut. A jo, fakt takový existujou, taky jsem tomu nevěřila. No jo, jenže maloměsto.
Mám ho ráda, je strašně hloupej a věci mu dochází hrozně pomalu.
Takže mi v hlavě vrtalo už jen to, zda bych s ním chtěla spát.

A pak přišel moment, kdy se objevila na scéně moje nejlepší kamarádka. Moje nejlepší kamarádka, která se vyspala jak s Lokim, tak s králem plísně a vůbec se za to nestydí.
Zoufale se snažila nabrnknout nějakýho frajera, přičemž když jí to nevyšlo u krále, vrátila se za Lokim. Jenže ten měl sjednanej sex se svojí expřítelkyní a taky jí poslal do hajzlu.
Stály jsme na parketě, jen my dvě, opilá kočička začala plakat a tak jsem ji objala a ploužila se s ní do rytmu poslední písničky.
"Potřebuju kluka," odstrčila mě, rozhlídla se a popadla za ruku náhodnýho frajera, co stál mimo tanenčí parket.
Sebrala jsem se a šla jsem domů. Ztratila jsem zájem o to, ji pořád zachraňovat. Ale kdo to bude dělat, když ne já? Proč to ta holka dělá? Neuvědomuje si, že ztrácí svojí hodnotu? Nehledě na to, že kluci jsou taky udrbaný kokoti, co si všechno vyslepičej. A tohle byl ten moment, na kterej jsem čekala. Spát s kamarádama kamarádů je špatně.

Bejvaly časy, kdy bych pro ni umřela.
Bejvaly.

neštěstí na štěstí

14. ledna 2018 v 15:15 | Hipís
Naplánovala jsem si svůj velkolepej návrat na jednorožcovu oslavu narozenin s tím, že moje pomsta bude spočívat v tom, že na sebe strhnu pozornost. A dokonce nechtěně se mně to podařilo.

Během první kapely jsme do sebe s kamarádkou vyklopily tři vína, takže jsem byla nalitá jak prase, protože už neumim pít, že jo. A začalo se projevovat moje emo já. Jednorožec mě viděl, jak do sebe liju alkohol a jak se pomalu začínám dostávat do svýho opileckýho stavu. Nemohla jsem si nevšimnout, že mu to udělalo radost. Přišel za mnou, chytil mě za ruku a zatáhl do pogujícího davu. Už na to nejsem asi tolik stavěná, zaskákala jsem si a hned jsem se musela jít vydejchat.
Celou dobu jsem jeho holku hejtovala. A pak jsem si jí všimla, jak od začátku večera pořád jen sedí někde sama v koutě. V podstatě mně jí bylo líto a tak jsem se začala socializovat. A tím začal můj velkej comeback.

Lidi křičeli moje jméno z každýho koutu klubu, každejch deset minut jsem slyšela někoho s nadšením volat a to včetně lidí, který jsem neznala. Každej se se mnou chtěl seznámit, každej mi říkal, jak mi to sluší a jak jsem krásná. Ego by mně mělo vystoupat hrozně vysoko, ale nějak to nešlo. Ne s jednorožcovou přítelkyní v závěsu, která mně pořád říkala, jak je ráda, že mě vidí, že je hrozně ráda, že mě zná, starala se o mně, nosila mi vodu, hlídala mě, abych nešňupala a odháněla ode mě úchyly. A já chytla depresi z toho, že je tak moc hodná a já taková mrdka.

Nevím, jestli tenhle blog čte ještě někdo, kdo ví o objektu číslo tři. Potom, co jsem odjela do Anglie si našel holku, přičemž jsem zjistila, že jsem byla jednou z kandidátek, kterou si samozřejmě nevybral. Nemám mu to za zlý, psal mi před odjezdem, že se mu bude stejskat. Ale za zlý mu mám to, že co je s tou holkou, vůbec se se mnou nebaví a kdykoliv se někde vidíme, chová se divně. On po pár pivech, já po pár vínech, seděli jsme v backstagi na červeným gauči a kouřili.
"Strašně ti to sluší, jsi fakt... Fakt nádherná," řekl.
A mně se chtělo plakat. Sama nevím proč. Možná proto, že jsme se tak skvěle bavili a já celou dobu myslela jen na to, že bych mu chtěla dát pusu, ale nemůžu, protože má přítelkyni a takový věci já už dělat nechci.
"Hrozně moc bych se chtěl odstěhovat do Japonska."
"Jo, vždycky jsem jako malá koukala na Objektiv v neděli ráno a doufala, že budou prozkoumávat Asii. Japonsko bylo moje oblíbený, co se týče přírody. Strašně moc bych se tam chtěla podívat."
"Co kdybychom se na všechno vysrali, dostudovali a po škole se spolu odstěhovali do Japonska?"
Smála jsem se. Ale on to myslel vážně.
"Odstěhuj se se mnou do Japonska, budeme bydlet v Tokyu, jednou za čas pojedeme na vesnici, abychom si mohli dát brko, protože v Japonsku se to řeší víc než u nás. Budeš dělat hudební producentku nějaký japonský kapele a budeme si dělat domácí sushi."

Moje srdce mě bolí. Jednorožcova přítelkyně mi ho zlomila, objekt číslo tři mi ho zlomil a pak je tu ten prvák na koleji. Celý odpoledne jsme spolu koukali na televizi a já mluvila jenom o tom, jak se těším na tu párty.
V půl čvtrý ráno se ten člověk zvedl z postele, aby se mnou mohl jít na cígo. A já zase jen mluvila o jednorožcovi. Když odešel, holky se na mě tak podívaly a řekly:
"Máme tady hrozně zamilovanýho kluka. Do tebe."
Vnímala jsem to celou dobu, jen jsem si to nechtěla připustit, protože kdo by se zamiloval do tak hrozný osoby jako já.
"Však to bylo jasný už od začátku roku. Ty jsi vždycky dělala hrozný kokotiny a on jenom seděl a díval se na tebe. Pokaždý tu seděl tak dlouho, dokud jsi chtěla. A když jsme tu teď seděli a tys šla na záchod, začal se mě ptát, proč pořád pálíš za tím jednorožcem, když je to kokot. Řekl, že se mu líbíš, když jsi měla narozeniny a v půl čtvrtý ráno vylezl z postele, jen aby s tebou mohl jít na cígo."
Mělo mi to dojít, ještě když mi pořád píše. A to mi taky zlomilo srdce. Ten kluk musí mít strašně špatnej vkus.

Teď jsem si to uvědomila. Jaký to je bejt v pozici Božskýho nebo v pozici jednorožce. S tím rozdílem, že nejsem debilní kluk a nevyužila bych toho, že je do mě někdo zamilovanej jen proto, abych ho mohla vojet. Každopádně tady jsem znova, zdroj lidskýho neštěstí. Jednorožec to vystihl, když mi řekl, že ho se mnou baví bejt smutnej. I já jsem to vystihla, když jsem mu před odjezdem do Anglie řekla: "Ozvi se, až zase budeš chtít bejt smutnej."

velkolepej návrat a já, když jsem emoušn-l

3. ledna 2018 v 14:35 | Hipís
"Koukám, že jdeš do sebe," slyšela jsem několikrát při včerejším návratu na kolej. Jasně, dokud jsem se na tu kolej nevrátila, že jo. Všechno bylo skvělý, přestala jsem hulit, přestávala jsem kouřit, akorát moje já bylo neskutečně zničený. V momentě, kdy ten přecpanej autobus zastavil na Holešovicích, moje nový vylepšený já zase skončilo.
Brko sem, brko tam. Dej si prda, dáme kýbl?
Spala jsem do půl jedný, no, aspoň jsem zaplatila nájem. A pravdou je, že moje personal statement je víc než jen napsaný, nebo vlastně je jen napsaný, ale je dobře napsaný. Akorát mám tisíc slov místo šesti set. Upsí.

Plánuju odjezd domů. Nenávidim Prahu. Začínám si všímat toho, jak moc jí nenávidím, čím víc se blíží rozhodnutí o mým studiu v Anglii. Bože pomáhej mi.

Každopádně je leden a to znamená, že když přestávám hulit, měla bych se vrátit zpátky do ulic. No jo. Stala se mně na Silvestra taková podivná věc. Jelikož jsem nechtěla nikam jít, všechny jsem poslala do prdele a rozhodla se, že strávím volný večer doma, v klidu, s rodinou. To přesně jsem dělala, ale moje mamka šla spát v devět a její přítel čuměl na televizi. Smotala jsem brko. Smotala jsem druhý. Bylo půl dvanáctý, když jsem seděla na zahradě a začínala chytat depku, že jsem sama na největší noc v roce. Bylo by to v klidu, protože jsem věděla, že stejně ještě půjdu dát novoroční brko se svým nejlepším kamarádem.
A pak mi zavolala kámoška ze střední, která nikdy nepila. No jasně, na sračku. A byla na párty nerdů, kde byli všichni na sračku. Největší outsideři z mojí střední a párty. Nic by se nedělo, kdyby mě najednou nezačali přemlouvat, ať se stavím. Bylo jim mě líto.
Cejtila jsem se jako zapomenutá celebrita. Párty královna sedí doma sama o největší noci v roce. Zhulená jsem plakala a přemejšlela nad tím, jak moc se mně za ten poslední rok život změnil. A jak jsem za tu změnu byla ráda a najednou tady sedím, v ruce mam špatně zabalený brko v nechutným kokosovým papírku, protože ousíbíčka mně došly a vzpomínám na to, kdy každej v pražský kavárenský společnosti znal moje jméno.
"Reputaci, kterou si většina z nás budovala už od základky, sis tady ty zvládla udělat za půl roku," řekl mi jednou jednorožec. Byla jsem na to hrdá, byla jsem hrdá, že mě každej zná, i když mě to občas sralo, protože mě znali i lidi, který jsem neznala já.

A tak sedím u notebooku, věnuju se personal statement, nehulím a snažím se, abych odsud mohla vypadnout. Když jsem to tak milovala, proč? Protože toho mám plný zuby. A projevenej sentiment je stejně jen známkou toho, jak špatně nesu veškerý svátky.

jsem trapák strženej konzumem, šťastnej a veselej, jo a začaly se mně líbit kýčovitý kérky hah

31. prosince 2017 v 2:47 | Hipís
Za rok se toho může stát hodně.

Blíží se leden a já poprvý v životě zažívám něco jako stres. Sedím doma, učím se, najednou se nemůžu nadechnout, začnu se klepat, hrdlo se mi svírá, nemůžu nic, všechno mě bodá a mám pocit, že umřu. Zjistila jsem, že mi pomáhá běhat. Což je u mě docela zvláštní, jelikož běh je jedna z věcí, kterou nejvíc nesnášim.
Blíží se leden, já dostala k Vánocům stejnej parfém jako loni a mám pocit, že se to všechno bude opakovat.

Za rok se toho stalo spoustu. Touhle dobou jsem loni depkařila nad zakázanýma pocitama k jednorožcovi. Teprve jsem ho poznávala. Zlomil mi srdce. Začala jsem šňupat, začala jsem souložit až moc, vyhodili mě ze školy, měla jsem moc špatný období, žádná práce, žádná škola, nasraný rodiče, zlomený srdce, rozsračkovaná psychika, byla jsem na dně. V červenci jsem odjela do Anglie, abych utekla před svýma neskutečnýma telenovelama, bylo mi mizerně, že jsem pryč. A pak mi bylo mizerně, že se vracím. Celej podzim jsem proseděla za oknem v dalších depkách s brkem v ruce a přemýšlela nad tím, co si počnout. Co s jednorožcem. Znovu mi zlomil srdce, udělal ze mě krávu ještě několikrát.
A celej ten rok se točil kolem něj, dokud jsem nenašla novej domov.
A teď tu sedím, jsou skoro tři ráno, měla bych psát personal statement a přihlášku na univerzitu do Anglie a místo toho poslouchám melancholický písničky ze soudtracků různých anime, zavíraj se mi oči, ale nemůžu spát, protože jsem vypila moc kafe.

Celej život jsem konce roku brala jako povinnou oslavu. Nikdy jsem nevnímala rozdíl. Zkoušela jsem se ohlížet, ale moc se toho v mým životě neměnilo. A najednou se ohlížím za rokem 2017 a zírám nad tím, jak moc jinej člověk jsem.
Je mi z toho smutno. Je mi smutno, že se lidi mění.

Zdar a sílu do osmnáctky. Hlavně při psaní datumů během ledna, haha.

ANGLIEEEEEEEEEE

21. prosince 2017 v 15:57 | Hipís
Byla jsem v Anglii. Týden.

Přijela jsem v úterý a moje sestra stála v zácpě, takže jsem dvě hodiny seděla na letišti a čekala. Přijel pro mě kamarád jejich spolubydlícího Ryan. Ryan je vysokej a překvapivě pěknej angličan, kterej odpovídá tomu, co si pod pojmem angličan představuju. Gentleman.
Zhulily jsme se hned první večer a vykládaly si historky z dětství. Miluju svojí sestru.
Celý týden byl probíhal celkem klidně, sestra s D. se nehádali, dokud se nerozhodli si koupit štěně. Začalo to tím, že se moje sestra ptala D., kdo jsou ti lidi, co zdravil. "Nebuď paranoidní," začal se vztekat. Pokračovalo to konfliktem, který nastal při rozhodování o výchově novýho mimina v domácnosti. Štěně udělalo loužičku.
Chtěly jsme jít se ségrou v sobotu na koncert, protože D. šel na vánoční večírek s lidma z práce. Jenže jí vybral z účtu strašně moc peněz, který pak prošňupal. Naštval se totiž, že jsme s ním nechtěli jít na brovárka a místo toho jsme si uvařily svařák a zhulily se jen my a jejich spolubydlící.

V pátek k nám do domu přišla moje jediná britská chyba, přičemž vypadal dost šťastně, že mě vidí. Což setrvalo jenom do neděle, no. Rozbila se nám elektrika. A moje sestra psala drogovýmu dealerovi, kterýho viděla naposledy, když mě vezl na letiště. Srdíčko mě zabolelo, když jsem se dozvěděla, že můj milovanej drogovej dealer přestal dealovat a začal brát speed. Ani se na mě nepodíval. Jednou. Řekl mi siema a pak se ani nerozloučil, když odcházel. Dobře, ještě se mě zeptal, jestli nechci lajnu.
Byla jsem smutná a ožrala jsem se do sraček. Šly jsme se sestrou na ten koncert, na který jsme chtěly už v sobotu. Nějací dva mladí angličani vedle nás hráli biliárd a očividně se chtěli socializovat. Ani jsem se nenadála a roztomilej angličan mě držel kolem ramen. Moje sestra rozhodla, že jdeme a já nechtěla opakovat stejnou chybu jako v létě, přeci jen bylo v baru se mnou dvanáct chlapů a jedna holka.
Vyčetla jsem angličanovi, se kterým jsem v létě NEspala, že všem řekl, že ano. "What the duck?" opakoval. A pak mě zablokoval. Takhle jsem ukončila svojí jedinou britskou chybu.

Jsem smutná. Dealer je smažka, angličan mě zablokoval a moje sestra s D. se zase začali hádat.
Když jsem v pondělí večer ležela v posteli se štěnětem, D. přišel do mojí ložnice, podal mi brko a říká: "See you later, shitface. Have a safe journey, alright?"
Rozplakala jsem se a zhulila se do sraček.
V úterý jsem šla do knihovny, kde jsem se musela zaregistrovat, abych si mohla vytisknout letenky. Loučení se sestrou bylo horší než jindy, musela jsem ubulená dojít ještě zpátky domů, kde už na mě čekal Ryan.
Bála jsem se s ním jet sama. Nebo jsem se spíš styděla. Ale ten člověk se mě celou cestu na něco vyptával, jen aby nestála řeč. A pak mi slíbil, že až se vrátím, vezme mě do opuštěnýho lunaparku za městem, koupíme si hovězí páj s cibulí z Greggs a prý si tam můžu nafotit spoustu fotek.
"Come here, give me a hug," rozpřáhl ruce, když mě dovezl na letiště. Když jsem šla domů od sestry z práce, přemýšlela jsem, že se ho na letišti zeptám, jestli bych ho mohla obejmout, protože je jedinej, kdo tam se mnou jede, takže mi splnil, co jsem si přála.
Ten člověk celej tejden kdykoliv jsme se viděli, tak přesně věděl, co má dělat, aby mně udělal radost. Což bylo hrozně milý. Ryan je takovej angličan, jak si angličany představuju. Ryan je hustej.
Brečela jsem jak mimino, ale na druhou stranu jsem se domů těšila, protože mi Božský psal, jestli půjdeme ven.

Ale je to Božský. Asi ani nejsem zklamaná, protože jsem to čekala. Nepamatoval si, že mi psal, tak mu říkám, že jestli si nepamatoval ani to, tak má problém s pitím. "To asi mám," napsal. No, zamrzelo to. Ale je to jen další důkaz toho, že je to kokot a že bych se na něj už mohla vysrat.

ITS FRIDAY IM I N L O V E

20. prosince 2017 v 12:09 | Hipís
Ha ha ha ha ha. Ha ha. Ha ha ha. Ha. Ha ha ha ha ha ha.

Jestli tyhle mindfucky nejsou vtip, tak jsem ztracená.
Pátek. Od mýho příjezdu se držim na uzdě, málo piju, píčuju na svět a nadávám na kluky.
Jednorožce jsem neviděla dva měsíce. Dokud nepřišel ten zkurvenej pátek. Pátek.

Zahlídla jsem na facebooku příspěvek, že jede autobusem, kam asi. No a nebyla bych to já, kdybych mu nedala vědět, že pravděpodobně míříme na stejný místo. Začal mě přemlouvat, abych šla na pivo.
Všechno to bylo děsně easy, protože se od začátku choval jako kokot.
"Jak jsme se teď dva měsíce neviděli, tak jsme se s Kájou asi desetkrát rozešli a zase dali dohromady a teď je to lepší, než kdy jindy."
"Wow, gratuluju," obdařila jsem ho křečovitým úsměvem.
"Neházej na mě ten tvůj odsuzující pohled, jo," řekl.
Jako bych mohla za to, že mam xicht jak píčus.
Deset minut. Trvalo mu deset minut, než mě začal osahávat.
"Neříkals náhodou, že teď to máš s Kájou lepší, než kdy jindy."
Kývnul.
"Tak proč tohle děláš?"
"Já nevím, asi mě baví bejt smutnej."
WOW. DĚKUJU ZA TO, ŽE MŮŽU BEJT TOU, KTERÁ TĚ UDĚLÁ SMUTNÝM, FAKT.
Bránila jsem se dost dlouho, sešli jsme se v deset, povolila jsem v půl třetí. Protože jsem byla unavená a chtěla jsem jít spát. A bylo mi jasný, že dokud ten člověk nědostane to, co chce, nedostanu to ani já. A vlastně to bylo docela fajn. Mohla jsem ho líbat, když jsem chtěla, mohla jsem ho obejmout, když jsem chtěla. A líbat jsem ho chtěla furt, protože poslouchat ho mluvit dýl než půl hodiny, to se nedá. Odcházela jsem s úsměvem na tváři a s kočkou za prdelí. Uvědomila jsem si, že takhle to vlastně může fungovat. Strašně moc mě přitahuje, je to až divný, protože vzhledem k tomu, jakej je to idiot, mně jeho charakter neskutečně leze na nervy. Ale jenom jeho charakter. Kdyby mlčel, byl by neuvěřitelně hot.

A ta kočka. Ha. Našli jsme spolu kočku, která mě sledovala domů. Myslela jsem, že zůstane jen přes noc, nebo že se po cestě zatoulá někam jinam a ne zrovna ke mně. Nevyšlo to. Jako odměnu za to, že jsem porušila všechny svoje nově stanovený zásady mám kočku, která mi to bude do konce života připomínat.
Přišla jsem tedy s kočkou domů někdy po třetí. Ubalila si brko, lehla do postele a dívala se na Sherlocka, když mně začal zvonit mobil.
Bylo pět hodin ráno. Rozklepanýma rukama jsem přijala hovor a co nejvíc nepříjemným hlasem jsem zavrčela do sluchátka:
"Co je?"
"Ahoj lásko, jak co je? Chtěl jsem se zeptat, jak se máš."
Božský se opil. Kdyby opil, sjel na emku. Božský.
Je to dva roky, co jsem ho viděla naposledy.
Vykládal mi o tom, jak dospěl (myslím, že samo za sebe mluví to emko, co si dal - fun fact: on a jeho kamarádi si občas hází navzájem emko do pití, aby se jeden mohl tomu druhýmu smát, hlavně, že jsme dospělí), jak by se mně chtěl omluvit a vzít mě na večeři. Ptal se mě, jestli jsme kamarádi.
"Nevím, znám tě tak dlouho, že mám pocit, že jo, ale na druhou stranu tě vlastně už vůbec neznám."
"Neznáme se, máš pravdu," řekl trochu smutně. "Víš, já mám pocit, že v mým věku už nemůžu s nikým, koho jsem právě potkal, navázat upřímný přátelství."
To, že chci být jeho upřímná kamarádka je od tý doby jediná věc, na kterou myslím, ha ha.

Sdíleli jsme svoje pocity, obavy, myšlenky, který vyjdou na povrch jen v pět ráno a s alkoholem v krvi. A najednou se z toho parchanta, co mně trápil několik let, stal kluk, kterýho jsem si vysnila, když mi bylo devět. Chodila jsem do třetí třídy, nosila jsem dlouhý copánky a tak nějak jsme s holkama řešily, kdo se nám líbí ze třídy a proč. Všechny moje spolužačky měly celkem jasný perference - blond vlasy, modrý oči, v tý době ještě frčelo mít značkový oblečení, takže čím víc značek, tím líp. Každá samozřejmě neměla ráda blonďáky, ale to byla ta nejčastější verze.
"Já bych chtěla někoho, s kým si pozdě v noci budu moct povídat o tom, co mě už dlouho trápí, ale i o tom, co mě zrovna napadlo," pronesla moje moudrá mladší verze.
Jo, tohle bylo něco, co jsem fakt chtěla. A takhle jsem si Božskýho představovala.
No...

Ptal se mě, jestli někam půjdem a já řekla, že určitě, protože jsem nepoučitelná.

život je k nasrání

7. listopadu 2017 v 3:49 | Hipís
Jsem cvok. Magor. Fakticky.

Poslala jsem do hajzlu kyberkluka, protože mi poslal spoiler ke Stangers Things. A teď se mně po něm stýská. Kyberkluk je člověk, kterej během dne ví i to, že jsem si právě prdla v metru během cesty do Jinonic z Náměstí Republiky mezi zastávkou Smíchovské nádraží a Radlická.
Ale postupně, jak se to všechno stalo a co všechno jsem zase provedla. Já v podstatě nic, ale popořádku.
V pátek jsem dojela večer, unavená, jak jinak. Ve čtvrtek jsme se zmrskali jako prasata a prvák, co se mi líbí měl kocovinu, chuděrka. Na jednu stranu z toho mám ale radost, nikdy mu není špatně.
Kamarádka mi poslala naštvanou textovku, že mně volá celej tejden a nejde to a že jsem jí ještě neodpověděla na přání k mým narozeninám. Pravda. Ale měla jsem hodně práce s opíjením se, jak bych to stihla. Už to mě vytočilo. Ale nakonec jsem se stejně rozhodla, že se večer půjdu podívat na naší maloměstskou diskotéku, protože jsem dlouho nebyla znechucena.

Můj nejlepší kamarád, kterého nazývám králem plísně, mě vyzvedl doma s dalšíma třema klukama a zamířili jsme na místo činu společně. Byla jsem střízlivá. Pila jsem jen Fantu a nedůvěřivě pozorovala okolí. Všude se to hemžilo maskama a ty krvavý xichty na pohled nebyly uplně příjemný. Já s králem jsme si tancovali na Wonderwall a pak se tajně vytratili na brko, aby nikdo nešel s náma a nepřipravil nás o stav, kterej naběhl hned a byl fakt skvělej. Bavila jsem se. Bavila jsem se se svým králem, kterej mně přes tejden strašně moc chybí, protože nejlepší kámoši jsou nejlepší kámoši.
Došla mně jedna věc. Jsem jeho jediná kamarádka, ke který se nechová jako kokot. Je to jeden z nejvíc sobeckých lidí, jaký jsem kdy potkala, ale ke mně z nějakýho záhadnýho důvodu ne. Možná proto, že ví, že by dostal hejta.
A pak do toho všeho přišla moje nejlepší kamarádka.
Kdysi jsme bývali skvělá trojka.
Celou střední jsme spolu chodili na brka, popíjeli Avanti v parku a měli se fajn. Kde byla akce, byli jsme my tři. V podstatě jsem většinou byla já, kamarádka a začaly jsme volat krále, protože jsme dostaly chuť na nějakou lepší akci, než je cígo v parku.
Na našem stužkováku jsme my dva tančili ploužáka na Con Te Partiro, protože tu písničku oba moc milujeme, hlavně když jsme na sračku. Ale pak přišla vysoká, já s králem jsme se odcizili a kamarádka mě na chvíli skoro zavrhla, protože jsem bývala monstrum. Dobře. Jenže u mě v tu dobu šlo o něco úplně jinýho, než že bych spala s klukama pro nedostatek sebeúcty. Souložila jsem čistě proto, že jsem mohla. A chtěla jsem. Láska a sex byly jsou dvě věci, který mě v životě snad nikdy neomrzí. Samozřejmě se to nikdy neobejde bez slziček a trápení, takže jsem si tím na jednu stranu pestřila život. V létě jsem pak byla v Anglii, takže jsem se s nimi už vůbec neviděla. A teď nastoupila na vysokou i ta moje kočička. Kočička dojela do velkoměsta.
Měla jsem ji párkrát u sebe, když jsme v Praze mířily na nějakou bláznovinu, viděla jsem, co umí. Na vesnici to je tak, že se každý s každým zná. Nemáte moc možností, co se hledání protějšku týče. Ve velkoměstě je to jiný, že jo. Všude samý neznámý xichty a i ti kluci jsou mnohem otevřenější a něčím i atraktivnější. Jo, jenže ona si nikdy neuvědomila, že do ní žádnej z těch idiotů, co jí nabalují, rozhodně není a nebude zamilovanej.
Takhle to začalo u ní na vejšce taky. Miliony kluků. Začala pít. Má schizofrenii. Nemůže pít.
Díkybohu s ní nežiju, takže ty jejich kolejní párty nesleduju, ale v tenhle večer byla fakt skvělá.
Vyspala se s mým nejlepším kamarádem. I s jejím nejlepším kamarádem.

A to je ten rozdíl mezi námi. Já a král jsme taky měli chvilku. Bavíme se už několik let, oba jsme měli svoje hodný a zlobivý období, řešíme spolu naprosto všechno, známe se jako brácha a ségra a i náš vztah je takovej sourozeneckej. On mě šikanuje. A když přišel maturitní ročník, nějak jsme nezvládli tu představu, že budeme bez sebe. Byli jsme spolu pořád. Ve škole, po škole, po večerech, když jsme spolu nebyli, aspoň jsme drželi kontakt pomocí messengeru. Každý den. Já jsem svoje deprese z toho, že mě opustí, řešila vyplakáním se z okna před spaním, on mě začal přemlouvat k tomu, že by byl fakt dobrej nápad si spolu zapíchat. Ha ha ha...
A já ho samozřejmě poslala do hajzlu a vyjasnila naši situaci.
Kočička to nezvládla.
Naštvali mě, oba dva. Zkurvili úplně všechno.

Další ráno jsem se pak vzbudila, spoiler ke Stranger Things, jednorožcova fotka na facebooku z křtu alba jeho kapely, jak objímá svojí přítelkyni a oba dva jsou naprosto sjetí. Smazal ji chvíli po tom, co ji přidal, ale já ji mám. Do toho do mě šila mamka, ať jí pomáhám a já se prostě naštvala.
Ječela jsem, brečela a vztekala se.
A zase jsem poslala všechny do prdele. Všechny, kromě mojí sestry, kterou miluju nadevše. Nazdar.
 
 

Reklama