Diary

you've got a girl at home and everybody knows that

23. srpna 2015 v 19:40 | Hipís
Mám ráda alkohol.
Alkohol je super.
Mám ráda všechny omamný látky, což o to.
Ale drogy jsou drahý a alkohol ne. (Dobře, dělam si srandu, neberu drogy. A když už tak jen experimentálně, no tak. Dobře, fakt ne, fakt neberu drogy.)
Teda jo, je.
Ale když se čirou náhodou objevíte na cizí svatbě, kde je alkohol zadarmo, tak v čem je problém?

Neumíte si představit, jak dlouho jsem se neopila.
Taky to podle toho vypadalo dneska ráno, ale mně za to včerejší večer stál.
No tak, kolikrát za život stojíte s ženichem, kterýho vidíte poprvý v životě, na stole a necháte do sebe lít zelenou z láhve. (Nesnáším zelenou, takže pravděpodobnost, že se mi tohle stane, klesá ještě víc.)
Chtěla bych mít takovou svatbu.
Na statku ve stanu, s ohňostrojem, se spoustou lidí, na seně.
Chtěla bych mít statek, což o to, ale já se bojím velkých zvířat, takže zase k čemu.

Jsem to zase já.
A myslím, že jsem to ještě lepší já.
Štěpánka je ctnost sama.
Štěpánka pije, ale ne jako prase.
Štěpánka nekouří.
Štěpánka je slušná.
Mám ráda, jak si lidi dělají o ostatních předsudky.

Jsem zlá. Vždyť má manželku a dítě.

tomorrow i know im feeling fine

18. srpna 2015 v 23:34 | Hipís
Jo.
Pořád jsem neumřela.
Takže čaute.

No, chvilku mně to štěstí vydrželo. Asi měsíc. Pak přišla depka, depka, depka, pak jsem byla chvilku happy, pak zase depka, depka, depka, konečný smíření, konec depky a najednou jsem byla znovu happy.
A mám se fakt dobře, což o to. Tedy měla bych se mít. Ale kdybych se měla dobře, tak se sem asi nevracím. Zjistila jsem totiž, že sem si chodím jen stěžovat na svůj podělanej život, kterej vlastně neni tak podělanej, ale já si ho podělávám tím, jak přemýšlím.
Ale dneska jsem vařila a uklízela a hrála karty. A není to tak hrozné, když je člověk pořád zaměstnaný. Mám trochu strach, že půjdu zpátky k tomu dnu, ze kterýho jsem se takovou dobu hrabala, ale pořád si říkám, že když to v sobě udržím a nepustím to ven, všechno se přežene a já aspoň ten vztek, který mě teď tlačí v mým hrudníku, můžu využít k seberozvíjení.
Mohla bych zase začít malovat. Mohla bych se konečně pořádně naučit na kytaru. A mohla bych zase začít psát písničky. Taky bych mohla jít do lesa. (jo, koukat se, jak veverkám padají na hlavy oříšky - miluju tě, THome, tohle je fakt perfektní číst tvojí písničky)

Před týdnem a půl jsem byla v Třinci a všechno bylo tak pohádkově skvělý.
A ono to zaase bude, že jo?
Vždycky se všechno vyřeší.
Vždycky jdete ke dnu a pak zase nahoru.
To je prostě život, ne?
Říká se to tak?
Že jo?
No tak, mám pravdu?
Mám.
Musím mít pravdu.
Protože jestli to tak není, tak všichni lžou a tohle není svět ale peklo.

we're fated to pretend.

29. ledna 2015 v 18:59 | Hipís
Juchu! Můj blog 26. ledna oslavil třetí narozky.
A víte co? Já jsem docela šťastná.
Jakože vždycky může být líp, ale tak nějak jsem se smířila s faktem, že Božskej bude navždycky Božskej a ten kluk, co se neustále tak culí a sype ze sebe jednu srandovní urážku za druhou, do toho se klidně můžu zamilovat a neřešit to. Nechat tomu volný průběh. Protože když to budu řešit způsoby, jakými jsem to řešila v prosinci, všechno jen zhorším.
Asi jsem zase našla tu správnou chuť do života.
Začala plesová sezóna, já ještě neudělala ostudu a to za sebou mám dva plesy (no, třeba to přijde tenhle pátek).
A i když se občas hroutím a zapíjím to alkoholem, vlastně jsem ráda za ten fakt, že jsem se možná už doopravdy smířila s tím, že Božský bude navždycky Božský a nic proti tomu nezmůžu. Jsem ráda, že se stalo všechno, co se v minulým roce stalo. Sice jsem teď docela zoufalec, zbloudilá dušička, ale za to mám svůj gang čičinek (já + Maki + Evi = čičinky; pro objasnění jsou tyhle dvě moje kamarádky, někomu přijde, že jen virtuální, protože se vidíme jen občas, ale pro mě jsou mnohem víc), mám vlnovky a jejich koncerty (achjo Lejkáčci, ani nevíte, jak se já na vás těším) a dostala jsem docela dobrou životní lekci. Ne, že bych si z ní vzala ponaučení, mám takový pocit, že jakmile Božskýho uvidím znovu, vrhnu se mu kolem krku.
Mám vlastně super život. I když ho nežiju uplně nejlíp, mám dobrej život. Dobrej život je za tři, ale konečně jsem začala být vděčná za to, že ho mám.
A co vy moji spřátelení kulišáci? Vím, že vám během minutky projedu blogy a zjistím, co se zase děje. Především u Alexandry čekám nějakou převratnou změnu, kdy zase nebudu vědět, co se děje a budu muset projet všechny články, co jsem nečetla, abych to zjistila.
Omlouvám se, že jsem tak příšernej a neaktivní bloger, ale mám toho nějak moc. Dneska jsem musela do knihovny a na kosmetiku, zejtra jedu na pohřeb a večer mám ples (nehledě na to, že musím sepsat recenzi na nějaký supr čupr album pro vybezek.eu, kam jsem začla psát a odevzdat jí nejpozději v sobotu ráno), v sobotu směr Karlovy Vary a v neděli šťastný návat. Pak hezky znovu do školy a konzultace o ročníkový práci, FCE kurzy, semináře, recitace, důchodci, no, aspoň nemám čas depkařit. Tak možná proto jsem v poslední době tak málo nešťastná...

Nešťastně Štastný Nový Rok, přeju.

1. ledna 2015 v 14:20 | Hipís
Nechtěla jsem se vyhnout tomu novoročnímu článku. Protože chci napsat, že rok 2014 byl pro mě osobně jedním z nějtěžších a zároveň nejúžasnějších roků.
Já nevím, mám pocit, že všechny ty špatný nálady mi stály za ty zážitky, kvůli kterým jsem se pak tak trápila. Ono z něčeho špatnýho je vždycky něco dobrý.
Novoroční předsevzetí si nedávám, stejně bych je nedodržela.
Jo a můj blog bude mít za pár dní narozky. Fakt nevím, kolikátý narozeniny to budou, ale měla jsem potřebu to napsat.
Tak šťastný nový rok, bobíci.

EDIT: Týjo, uplně jsem zapomněla, že mam udělanej ten seznam věcí, co jsem chtěla udělat v roce 2014. Tak se na to kouknu, hm. Nesplnila jsem šest věcí. Jednu, vlastně dvě, ne svou vinou. Sestra mi zrušila cestu do Itálie, protože jí ten tlustej ital, co se jmenuje jak klobása, vyhodil z bytu a album Taylor Swit jsem si nekoupila, protože se mně nelíbilo. Hm, ale nakonec jsem zjistila, že je vlastně docela fajn, zní trochu jak takovej ten taneční popík z osmdesátek. A je čas na novej seznámek! Ha.

4 dny do Vánoc

20. prosince 2014 v 18:52 | Hipís
Pořád žiju.
Teda stěží.
Ale jo, žiju.

Z jednoho hlediska Vánoce nenávidím. Nenávidím to, že jsem po mojí matce zdědila tu hnusnou předvánoční náladu, která mě děsně stresuje. Na všechny jsem nepříjemná, nic nestíhám, panikařím.
Rozdíl mezi mnou a mojí madr je ten, že já se následně opiju a neřeším nic.

Stalo se toho hodně v době, kdy jsem kašlala na blog.
Řekněme, že můj život je momentálně jeden velký chaos, ale užívám si ho. Nevím, co si na něm užívám. Vlastně mě tak napadlo, že si životy můžeme užívat všichni, jen musíme chtít. Když budete chtít, můžete si užít i vynášení odpadků.
Ale sakra, já si vynášení odpadků neužívám, protože odpadky nevynáším. Nedělám nic, co bych dělat měla. Dělám samý špatný věci. A pak se divím, že mi ostatní ubližují.

Víte, co je nejhorší? Když si ten druhý ani neuvědomuje, jak vám ubližuje, co v daném momentě dělá. Nebo si to uvědomuje?
Nejvíc mě žere, že mi tohle vrtá hlavou. Udělal by, co udělal, kdybych já neudělala, co jsem udělala? Vím, že to zní nesmyslně, ale sakra... Nejhorší je, že to sem nemůžu napsat. Nemůžu sem napsat, co se stalo. I když stejně by mi nikdo nepomohl.
A ještě něco. Jsem už definitivně přesvědčená, že Bůh existuje. Řekněte mi, co doopravdy znamená ten znak Iluminati s tím okem? Protože přesně tohle má římskokatolický kostel u nás ve městě nad oltářem. Cítím se zmateně.

dont leave me high, dont leave me dry.

29. listopadu 2014 v 15:20 | Hipís
Překonala jsem jedno z nejhorších období mýho života. Jako vždycky, za všechno může listopad.
Moje zoufalý bytí se narodilo v listopadu. Moje zoufalá kamarádka v listopadu vznikla.
Listopad je zoufalství samo.

Nebo jsem možná tak neuvěřitelně moc zaneprázdněná, že nemám čas se stresovat a litovat.
V pondělí ve škole do půl sedmý, v úterý do čtyř a pak na schůzu webu, pro který jsem právě začala psát, ve středu znovu do čtyř a pak honem do apoštolský církve napsat článek, který působí jak reklama na Boha, protože kluk, který zpívá vešekrý otázky, na který se ptám, stáčí k Bohu, ve čtvrtek jdu odpoledne za školu a courám se po městě, abych konečně měla jen na moment chvilku pro sebe, ale po hodince se stejně ozve člověk, který mě chce vidět a tak klábosíme až do tmy. A pátek... pátky jsou vždycky nejhorší.

Teď už jen balím a vyrábím dárky a snažím se uklidnit.
Moje srdce dělá takový divný věci. Vždycky když slyším ten hlas.
A naopak nedělá nic, když mi na facebooku zabliká modře oknéko s jménem Božského.
Řeknu vám, je to pěkně v háji.

No a teď se chystám na vánoční trhy. Musím se odregovat. Vážně už zbývá jen tak málo dní do Vánoc?

PS: George Ezra byl fajn. Problém byl se mnou. A i s ním. Jeho úsměv byl ten problém. Je mu tak podobný, jak se culí a naprosto nevnímá. Jak je ve svém světě.

it must've been somewhere between your smile and the way you say my name

9. listopadu 2014 v 22:49 | Hipís
Rejpal. A přece je tak úžasný.
Myslím, že kdyby nebyl rejpal, nepřijde mi tak úžasný.
Jenomže někteří lidi neumí poznat hranici mezi rýpáním a řečmi, které zabolí. A co hůř mě štve, že mě to štve. Jsem naštvaná, že mě štvou věci, co mě štvát nemají. Sakra, takhle to nemělo být. Přes Božskýho se mám dostat jinak a ne zakoukáním se do toho nejroztomilejšího úsměvu pod sluncem.

Ale ono je to tak těžké.
To, jak se vá dívá upřeně do očí, když s vámi mluví.
To, jak vás obejme, i když protestujete.
To, jak si ze sebe navzájem děláte srandu.
To, jak jeden druhého pořád oslovujete jménem.
To, jak se culí, neustále.
To, jak hýbe obočím, když se vaše pohledy setkají.
To jeho neustálé promlouvání do duše o škole.
Kázání o alkoholu, když sám drží v ruce pivo.

Je jako kluk, kterýho jsem si vysnila, ale je skutečný. Jediný, co mu chybí jsou city ke mě. Tak se do mě sakra zamiluj a já ti přísahám, že se vykašlu na Božského a i všechno, co s ním mám spjaté.
Vím, že nebude nikdy pryč. Ale možná na tom něco je. Možná, že ho musím nechat před somnáctkou. A poosmnáctková láska mě teprve čeká. I když se zlobím, takhle to být nemělo.

the water filled my lungs i screamed so loud but no one heard a thing

5. listopadu 2014 v 23:34 | Hipís
Ahojte!
Je mi osmnáct!
Slavila jsem v sobotu.
V Třinci.
A pak v Bašce.
Bylo to všechno tak krásné. Ranní rozjímání nad výhodami lesbických kamarádek, velkých prsou, nad červenými kalhoty a kokainem. Až budete umírat, budete litovat, že jste nikdy v životě nezkusili kokain? Já ano, pokud ho nezkusím. Šťouchání do ponožek s deštníčky, andílci s ďábelskými úsměvy. Sprostá slova, kozácká pětatřicítka, osvětlovač a marihuana. Ale tohle jsou jen slova, která nikomu z vás moc neřeknou. Pro mě znamenají hodně.

Je to jako sen. Jako by se mi celá noc jen zdála. Ale ve skutečnosti se stala. Možná už někdy strašně dávno, protože já už si ani nevzpomínám na ty tváře. Jedna vždy vysmátá, píšící mi do deníčku. Bylo jich tam víc. Ale ten jeden úsměv mi uvízl v paměti.
Děsí mě to.


Dostala jsem dopis. Dostala jsem jich víc, ale v jednom jsem si přečetla něco šíleně pravdivýho o lásce.
Nikdy nebude takový, jakýho bych ho chtěla, nikdy s ním nebudu, ale vždycky to bude on.
Asi přišel ten čas.
Měla bych ho nechat jít.
Obzvlášť, když se na mě v hlavě pořád culí ten známý úsměv. Přemýšlím, jestli je to znamení. Znamení, že Božský musí jít.
When I was drowning that's when i could finally breathe. Čteš mi myšlenky, bloncko. The butterflies turned to dust that covered my whole room. Nechci ho nechat jít. Za ta léta je část mě.
Moje chytrá Lee tvrdí, že ve mě vždycky zůstane nějaký zbyteček těch citů. Něco divnýho. Já vím. Ale já nechci nechat jít to ostatní. To, co není divný.
Vždycky to bylo a vždycky to bude o lásce.
Ale nikdy mi nikdo nevysvětlí, proč to musí bejt tak složitý.

I'm never gonna love again.

5. října 2014 v 17:51 | Hipís
Párty byla super. Opila jsem se tak, že mi střízlivé zážitky připadají tak vzdálené, na spoustu z nich jsem dokonce zapomněla, ale užila jsem si to. Ztratila jsem ponožky, ale myslím, že je to dobře, protože byly stejně celé mokré a špinavé, jak jsem rychlostí blesku vyběhla z kamarádova domu, když se mi udělalo blbě. A pak jsem tam snad půl hodiny seděla s Miki na dešti a snažila se vydýchat, abych někde nehodila šavli.
A tahle část večera byla špatná, protože jsem si uvědomila, že nelžu jen všem okolo o tom, jak jsem v pohodě a jak jsem se dávno přenesla přes Božskýho. Lžu o tom hlavně sama sobě, protože ne, nepřenesla. Jen bych vážně moc chtěla. Až ho znovu uvidím, chtěla bych mu říct něco fakt hustého. Odpálkovat ho. Ale jak to mám sakra udělat a nedostat u toho hysterák, když se mi z něj pořád třesou kolena.

Tohle je moje oblíbená fotka, co jsem vyfotila včera na Mezi Ploty v Bohnicích. Je fakt boží, nemyslíte? Možná, že budu fakt dobrá fotografka! (A ne, samochvála nesmrdí. Aspoň ne ta moje.)

Tenhle víkend byl mega. Včera jsem si vyrazila na Mezi Ploty, abych se zase po měsíci shledala se svýma oblíbenýma kámoškama (aka fanynkama Lejků) a právě s Lake Malawi. Dáša přinesla dort a nealko sekt, takže jsme oslavili Jeronýmův svátek a můžu říct, že tohle byl jeden z mých nejoblíbenějších dnů v životě.
Jedli jsme dort, pili jsme sekt, řešili smysl života (to kecám, ale řešili jsme spoustu věcí, třeba s Jeronýmem to, že by mohli s Admiral Ackbar hrát u nás na gymplfestu příští rok - prý jenom za pitíčko - a teď si představte Jeronýma, jak říká slovo pitíčko s tím jeho vtipným brněnským přízvukem). Jela jsem domů v sedm a chtělo se mi tak neskutečně plakat, když jsem se loučila s holkama.
Aspoň, že mám krásný fotky, no.

No řekněte, nezávidíte mi tyhle skvělý lidi? Protože já závidím mýmu včerejšímu já, že tam je s nimi. Teď se koukněte na Jeronýmův výraz na té fotce a představte si, jak říká pitíčko. (Jestli nevte, kdo je Jeroným, třetí zleva - važte si toho, že jsem to napsala, musela jsem se podívat na svoje ruce, abych určila správnou stranu.)

Psala bych víc. Dokonce bych vám i na blogy psala víc komentářů, jenže jsem tak neskutečně zaneprázdněná, že fakt nevím, kam dřív skočit. Právě sedím v kumbálu, abych se zašila před celou domácností a mohla napsat tenhe pitomý článek. Nejenom, že nám toho škola nakládá jak na čtyřicet let dopředu, taky mě momentálně obtěžují otázky typu: "Už sis rozmyslela, kam půjdeš na vysokou?" a kromě toho všeho do mě matka hustí, abych už sakra vyžehlila to blbé prádlo a uklidila si ten svůj nechutný pokoj.
Aspoň, že mi dovolila jet do Třince. A teď si to představte - já, holka ze severních Čech, v Třinci. A co víc? koncert v Třinci je 1. listopadu a hádejte, komu v ten den bude osmnáct? ^^

young blood in your veins

15. září 2014 v 11:41 | Hipís
Myslím, že jsem prokletá. Nemůžu vycestovat do zahraničí, prostě ne. Vždycky, když už konečně myslím, že všechno vyjde, stejně se něco posere na poslední chvíli.
Takže místo toho, abych jela do Itálie, dřepím doma a poslouchám svoje oblíbené Lejky, protože konečně mám jejich písničky v ucházející kvalitě na poslouchání, kde se dá dokonce rozeznat, co zpívají.


Řekla jsem mamce, že do školy tento týden prostě nepůjdu, mám omluvený tři týdny, takže aspoň ten jeden z nich zůstanu doma. No, doma. Bůhví, co ona nevymyslí, aby mi vynahradila, že jsem nikam nejela.
Zatím můžu říct, že mi dovolila úplně všechny koncerty, na které na podzim a na začátku prosince chci jet, dokonce mi nabídla, že mi na ně přispěje peníze. Potom jsem se zmínila, že Albert uvažoval o tom, že až pojedou do Anglie, udělají bus pro fanoušky (ha ha, ale to mělo být už s Charlie Straight a nakonec z toho sešlo) a ona řekla, že by to byla super náhrada za Itálii (škoda jen, že šance, že ten autobus fakt udělají je tak pětiprocentní). Zase tak ublíženě se necítím, aby ke mě musela být tak hodná. Pravdou je, že nejsem vůbec zklamaná. Tak nějak jsem očekávala, že to nevyjde. Ještě v pátek večer (měla jsem odjet v sobotu v 18:00) jsem čekala, co se teda stane. O pár hodin později zavolala sis, že jí ten tlustej chlápek, co se jmenuje jako klobása, vyhodil z bytu a že teď bydlí u svýho přítele Mirca a nemá mě kam nastěhovat, jelikož Mirco bydlí ještě se svou matkou v bytě dva plus jedna.
Abyste si nemysleli, že moje sestra je flákač, co neplatí nájem (to je taky, ale momentálně to nehrálo žádnou roli), klobásák ji vyhodil, protože se do ní zamiloval a štvalo ho, že si domů vodí Mirca. (Podle mě když se do někoho zamilujete, chcete, aby byl šťastný a nedáte mu to najevo tak, že ho vyhodíte z bytu, ale tak možná, že italové to mají jinak.)


Čas tu netrávím proto, že jsem naštvaná, občas smutná, občas vydeptaná (a to z věcí, které za to vůbec nestojí, ale chápejte, podzim...) a nechce se mi.
Většinu času ležím v posteli, poslouchám Bombay Bicycle Club nebo Bena Howarda a civím do stropu. Anebo si čtu.
Ale i přes to, že jsem na podzim taková vláčná, ho miluji. Protože podzim je prostě dokonalý. A za měsíc a půl slavím osmnáctky, budu velká holka. Úžasný
 
 

Reklama