Diary

if the days they seem to fall through you well just let them go

18. května 2014 v 11:01 | Hipís
V poslední době se mi chce prostě jen tak psát hromadu keců, který si možná někdo přečte. Nevím proč, mám pocit, že se o to musím podělit s někým, kdo mě nezná, aby to neovlivnilo můj život.
Víte, já se totiž normálně s lidma moc otevřeně nebavím, myslím, že kdybyste mě poznali ve skutečnosti, vlastně vůbec nepoznáte, že to jsem já. Ne, že bych se nějak přetvařovala, spíš jen nedávám nic najevo, je to jako brnění.
Připadá mi, že se poslední dobou obrňuju vším, co se dá, ale jelikož mě někdo na asku sprdnul za to, že sem někdy píšu nevhodné věci, nebudu vám psát, co mi třeba pomáhá, abych se zbavila špatný nálady, přestala na všechno myslet a alespoň na pár minut se zbavila tý bolesti, kterou v sobě mám, protože to asi není vhodné pro dvanáctileté holky.
Nejsem žádný hipstr, co si tu bolest v sobě vytváří pomocí toho, co se mu honí hlavou, abyste si nemysleli.

life makes love look hard

17. května 2014 v 8:45 | Hipís
Potvrdili mi jednu z oblíbených kapel na školní festival. Přijedou k nám až odněkud z Moravy No Distance Paradise a já jsem neuvěřitelně šťastná, protože to bude další důvod, proč bych neměla pít. Nechci, aby mě kdokoliv z nich viděl opilou, tak je to.
Jenže čím víc se to blíží, tím větší mám strach. Mám strach, že ten člověk, kvůli kterému se na to tak těším, vůbec nepřijde. Mám z toho takový strach, že to není možné. A pořád doufám, to je to nejhorší. Protože až mě zklame moje naděje, tak spadnu na dno a to budou depky neskutečný. A já nechci depky, je rozdíl v tom bejt někdy smutná a mít depky, protože když mám depky, mám je dlouho a já nechci.
Láska je v jednom ohledu fakt na nic, protože pro ní obětujeme všechno. Všimli jste si, že celý svět se točí kolem lásky? Všechno je jen a jen o lásce. A mě to přijde strašně fascinující, protože lidi na lásku nadávají, že jen bolí, dělají z toho vědu. Ale představte si, že by nic takového jako láska neexistovalo. Místo ní by byla prázdnota. Prázdnota v srdci každého z nás, to je přeci horší než kterákoliv bolest na světě.

now im glad you've got a broken heart cause im trying to fix mine from the start

8. května 2014 v 13:59 | Hipís
POZOR SPOILER NA ČTVRTOU ŘADU SKINS!
Právě jsem dokoukala čtvrtou řadu Skins. A víte, co mě štve? Že je to takové přehnané. Opravdu, doktor psychopat, který se zamiluje do své pacientky a proto jejího kluka umlátí baseballovou holí? A taky mě štve, že si nejsem jistá, jak chápat konec, protože já osobně bych usoudila, že Cook toho doktora zbije, jenže doktro je vyšší, starší a má zbraň, taky mě štve, že nevím, jak by ostatní reagovila, kdyby zjistili, že je Freddie mrtvý.
Zrovna jsem nedávno četla rozhovor s tvůrci přátel, ta ženská přesně říkala, že naznačování je na nic. A to bych jí dala za pravdu. Cook byl můj oblíbenec, jak mám být sakra spokojená, když nevím, co se mu stalo.

V challenge se mi zrovna pokračovat nechce. Nechce se mi dělat nic a to musím jít koupit tátovi aspoň blbou čokoládu, protože měl svátek a já se za ním chci stavit na jeho garáži. Vlastně bych měla kupovat dárky nejen otci. Můj otčím a moje macecha právě taky něco slavili, jenže na mém účtě je 44,- korun, tak asi chápete mojí situaci.
Hlavně, že jsem si z ASOS objednala tyhle Jelly Shoes. Koukám na ně už asi dva měsíce, od té doby, co mi moje oblíbená blogerka napsala, že boty nakupuje výhradně tam, modlím se za to, abych jednou byla bohatší než teď a mohla si těch bot koupit víc. Přeci jen, už to, že dávám litra za plastové sandále je docela psycho.

Co dneska budete dělat? (Ano, jsem nějaká přátelská a zajímám se, světe div se.)
Já jak jsem říkala. Ale zatím celý den sedím ve své posteli s notebookem a poslouchám Be Your Own Pet a ještě k tomu všemu se snažím přesvědčit celou školu, aby na náš školní gymplfest pozvali Admiral Ackbar, víte jak by to bylo mega, kdyby tam přijela kapela, kterou chci tak moc vidět?

if i should rise before the darkness turns to light i will always be your slave

2. května 2014 v 15:15 | Hipís
Včera jsem se vrátila z Prahy, ale byla jsem tak vysílená, že jsem nebyla schopna napsat nějaký článek.
Majáles byl supr, přišla jsem hned na začátku a ještě předtím, než jsem se vůbec dostala dovnitř vylezl Voxel a zamával na mě, což jsem se docela divila, že si mě pamatuje, viděl mě jednou, ale vzhledem k tomu, že pár hodin předtím na recitaci mi paní, která mi s recitací pomáhá řekla, že jsem dost výrazná osobnost, tak to asi není tak nemožné.
Styděla jsem se sama uvnitř a tak jsem zavolala mamce a zrovna uprostřed hovoru s ní na mě někdo vybafl a já se tak lekla, že jsem jí do sluchátka sprostě začala nadávat. Pak jsem se tedy otočila a za mnou stál vysmátý Albert s Jeronýmem a Monikou, jo tohle se jim povedlo, dobře.
Ze začátku nic moc dobrého nehrálo, tak jsem si šla poslechnout Adama Mišíka a přišlo mi docela komické, když jsem tam stála jak puk a neznala jedinou z písniček, co zpíval, ale když začal zpívat Sluneční hrob, který zase neuměla jediná fanynka, mávala jsem a zpívala jak divá, i přes to, jaké je to ucho musím uznat, že hlas má opravdu pěkný.
Na Johnyho Machettu (nevím, jak se to píše, tak se kdyžtak omlouvám :D) jsem zůstávat nechtěla, ale prošla jsem všechny stage a na chvilku se pak zastavila u Gambrinus pódií. Když jsem ale slyšela nějakou začínající kapelu, zdrhla jsem při první větě, kteoru zpěvák zazpíval. Nejen, že jeho výslovnost angličtiny byla na úrovni dětí ze záladních škol, ale zpíval tak falešně, že ve mě úplně hrklo. Pořád si nerozumím, že I Love You Honey Bunny se na majáles nedostali, ale tihle kluci jo. I když musím jim pochválit hudbu, abych jim nekřivdila.
Tak jsem se vrátila na Machettu a zazpívala si s ním Se Zbláznim, no. Zvuk byl fakt příšerný, ale on se za to pořád omlouval. A po něm konečně Voxel. Stepovala jsem v první řadě hned po konci Johnyho. A ne, nebylo mi trapně, že jsem tam stála jediná.
Nejlepší bylo, že jak po Voxelovi měli přijít Lake Malawi, Vojta už tam přijížděl s jejich autem (Vojta je manažer kapely) a ze zákulisí zvedl tu svou dlouhou ruku a s takovým úsměvem na mě tak šíleně mával, potěšilo mě to, ne že ne. Pak samozřejmě přišel i Patrik, který na mě taky mával a usmíval se (a já si připadala blbě a to ani nevím proč), a taky Viktor (což je zvukař) a ten na mě taky mával a od něj mě to potěšilo téměř nejvíc ze všech, protože to bylo poprvé, co mě Viktor kdy pozdravil.
Koncert Voxela jsem si užila, ale na Lake Malawi nic nemělo. Myslím, že tenhle koncert Lake Malawi jsem si zatím užila ze všech nejvíc, no, dávala jsem do toho všechno, protože jsem chtěla být dobrá podpora, když tam většina předních řad stála a jen divně civěla. :D Eliška mi říkala, že dost lidí už na mě tak v půlce koncertu začalo tak divně koukat, protože jsem se se svojí náladou stala sledovaným objektem od samotného zpěváka. On to vždycky říká, že si na koncertě vybere někoho s dobrou náladou, na koho se pak dívá. Ne, že by mi to vadilo, ale bylo to dost vtipné, jak při jedné písničce zpíval: "you must believe me!" a zíral na mě těma svýma vykulenýma očima, zatímco já dělala vlastně úplně to samé, dobře. :D Ale po koncertě za mnou přišel a děkoval mi, prý jsme si dali takové duo, plácli jsme si a to bylo vše, no. Jeroným přišel se zacpanýma ušima a s kyselým výrazem ve tváři, že si s námi dneska nepokecá a kývl hlavou směrem na kapelu, která zkoušela zvuk a nakonec přišel i Patrik, který nás s El tak hezky objal, což bylo moc milé.
Potom jsem se šla podívat na skupinu The Feud a ti mě moc mile překvapili. I přes to, jak moc unavená jsem byla, jsem si zaskákala snad nejlíp od posledního koncertu skupiny Krucipüsk, na kterém jsem byla. (A ano, poslouchám někdy i tohle, vážně se mi líbí písniška o tom, jaká je láska kurva, jenom na to musím mít náladu. :D) Nevím, k jakému hudebnímu žánru bych to přirovnala, ale bylo to fakt super, nehledě na pohledného zpěváka (na kterého jsem téměř nekoukala, protože jsem si to tak užívala, že jsem při skákání měla zavřené oči a řeknu vám, tohle někdy zkuste, máte pak pocit, že vás ta atmosféra pohlcuje, je to fakt mega). Skupina mimochodem jede turné a ještě spoustu dat má po ČR, takže pokud bude někde blízko vás, vřele doporučuji, užila jsem si to a ani jsem nemusela znát texty.
Chtěla jsem zůstat ještě na Kensington, což je skupina z Nizozemska, ale byla jsem tak unavená, že jsem se na to vykašlala a posledním metrem s Eliškou odjela na muzeum, kde jsme se svalily do boxu v KFC a celou noc chodily s bezedným kelímkem pro pepsi, abychom neusnuly. Tam nás sledovali nějací turci, fakt hnus, ale mě přišlo docela vtipné na ně dělat oči, protože prostě úchyláci, no. Jo, můj otčím by mi na tohle řekl, že bych se pak asi divila, kdyby mě za rohem naložili do auta a pak mě odvezli někam k nim a udělali ze mě prostitutku, ale no tak, na Václaváku?
Neusnula jsem a asi v půl šesté ráno jsem Elišku dokopala k tomu, abychom se zvedly a šly se projít. Takže jsem chodily po Praze, tam narazily na spoustu dalších úchyláků, ale jen tak mimo téma, jeden z těch úchyláků byl nejhezčí úchylák, jakýho jsem kdy viděla a dost mě štve, že Eliška byla tak otrávená a nevrlá, protože úchylák byl frantík a řekl mi, že jsem hot. No tak, Francouz! (A byl fakt hezký, moc a moc hezký, že asi musel být hodně opilý. Já po noci bez spánku, s odpornými vlasy, rozmazaným make upem a roztrhlými punčochami, docela jsem se divila, že si myslel, že jsem hot. :D)
Musím uznat, že jsem asi na půl hoďky tedy usnula v mekáči, kde jsem měla další coca colu. Ale v 11 už jsem zase stála na hlaváku a ještě jednou si přišla poslechnout Lake Malawi. Dost vtipné bylo, když Jeroným s Albertem odehráli třetí písničku a přiběhla nějaká paní a seřvala Alberta, že tam prý děláme bordel, že vůbec nemůže pracovat.
Nejhorší asi byla cesta domů, když jsem vlezla do úplně narvaného autobusu a nezbylo na mě místo na sezení. A lidi v autobuse se vám vykašlou na to, že jste 30 hodin nespali, takže jsem si dřepla do uličky a spokojeně si klimbala. Ještě pořád jsem unavená, ale jo, stálo mi to za to. Přála bych si The Feud vidět znovu a kdy znovu uvidím Lake Malawi, tím si zatím nejsem jistá. Na to, abych přijela do Náchoda nemám peníze a hlavně je to ve všední den, zase. Tak si asi počkám na červen, no.

Tady je písnička od The Feud, neoficiální klip, je fakt trapný, no. :D Ale takhle písnička mě asi nejvíc zaujala. :]

curse me most of all for loving you more than i should.

29. dubna 2014 v 21:25 | Hipís
Zítra jedu na majáles, lásky! :D
Nechtěla jsem to psát, protože jsem si tím nebyla jistá, ale dneska jsem se zachovala jako jedna velká vlezka a napsala osobě, na které záviselo, jestli pojedu.
Voxel na stagi před Lake Malawi, co víc si přát, že. Docela mě mrzí, že Tomáš Klus se s Lake Malawi kříží, to je určitě proto, že jsem si z toho dělala dneska srandu. Ale co nadělám, nic. Možná bych se chtěla podívat na Monkey Bussines a určitě na nějaké studentské kapely, na ty se těším asi nejvíc (když nepočítám Lake Malawi, samozřejmě, protože jen jim vděčím za to, že se tam vůbec dostanu - taky jsem dnešní zbytek odpoledne strávila pečením muffinů pro ně, jako úplatek, že :D).
No, nevím proč, články se mi teď psát nechce.
A víte, co je na zítřku nejlepší? Že asi nepujdu do školy! Jupijajé! Tedy slíbila jsem, že přijdu na hodinu recitace, protože jsem už čtrnáct dní nebyla a za tři týdny vystupuji (haha, ani to neumím nazpaměť). Akorát mají oktaváni poslední zvonění, takže se nenápadně zpozdím! :D
Popřejte mi good luck v Práglu, zítra jsem up all night, ale bude to jízda, to vám říkám! :D

so i kiss goodbye to every little ounce of pain.

13. dubna 2014 v 20:50 | Hipís
Tak jo.
Mohla bych pokračovat v challenge, co?
Ani náhodou, nechce se mi. Od pátka na mě něco leze a tím včrejškem v Praze jsem to celé pokazila, protože mi právě teď třeští hlava neskutečným způsobem, nos mám odřený od smrkání a strašně mě boí v krku, aha.
Tak jsem včra poprvé viděla Voxela naživo a víte co? Vypadá jako můj Božský, jako přes kopírák. Jediný, čím se ti dva liší je pusa a výška. Je pravda, že je Voxel docela malý, no.

(Na té fotce jsem vypadala fakt nechutně, takhle mi to aspoň sekne, hehee.)

Já si včerejšek užila, jen bylo takové divné, jak už jsem zapomněla téměř všechny texty One Direction, přeci jenom, dva roky nejsou tak dlouhá doba na to, jak jsem do nich byla zažraná. Donutilo mě to zamyslet se nad sebou, nad tím, jak jsem se změnila. A docela mě to děsí, řeknu vám. Protože jsem úplně někdo jinej. V tý době jsem byla nevinná malá pipka, který bylo všechno jedno a jediná věc, která jí zajímala bylo, kdy vyjde nový klip její oblíbené kapely, kdy se objeví nové candids a těšila se, až přijde domů, zasedne za počítač a bude psát fan fictions. Teď nejsem ani nevinná, ani malá, ani mě nezajímaj videoklipy a fotky a za kompem sice sedím dost často, ale většinu z toho stejně jen zírám na prázdnou obrazovku, protože mě nic nebaví. To je to blbý jaro, vždycky na podzim a na jaře mám tyhle stavy, kdy čumím do prázda, protože mě nic nebaví. Modlím se, aby to co nejdřívě přešlo, protože mě to fakt užírá.
Jinak byl Voxel fajn. Takový milý kluk, sympaťák.

Hezkou dobrou noc a to popřejte i vy mě, protože já mám pocit, že dneska s tím svým ucpaným nosem asi neusnu.

i wanna break you down brick by brick

8. dubna 2014 v 21:13 | Hipís
Mám takovou tu krizovku.
Ráno jdu do školy utahaná jak pes, vracím se a jsem na tom stejně, ale jakmile večer zalehnu do postele, nemůž spát, takže je to takový začarovaný kruh.
A mám hodně špatný nálady. Jsem mrzutá a nepříjemná, anebo naopak šílím a každý dělá, že mě nezná, protože zpívám jak je Jája v koutku žumpy a jak Šmoulinka vaří makarony.
Myslím, že tohle všechno je kvůli škole. Nakládají nám toho teď fakt dost. A to mám ještě zítra recitaci. Já recitovat nechtěla, tedy ještě ne teď, jenže třídní mě k tomu dokopala, protože si tu chce udělat nějaký festival a má málo recitátorů. Podle mě se to nechytne. Já miluju recitaci, ale musí to být proložený něčím jiným. Protože posluchat několik hodin jenom recitaci, z toho vám pak téměř jebne. Znám to z Wolkerova Prostějova, když musíme vždycky sedět a poslouchat všechny. Moc prima.
Ale aspoň už jsem klasifikovaná z češtiny. Jo, za první pololetí, hehe.

Prostě se omlouvám, že tady jedu challenge podle vlastních pravidel a vlastně sem téměř nechodím.
Taky už od včera mám pocit, že se pozvracím a to celý den. Plus nízký tlak, takže bolesti hlavy a ta blbá únava. A právě teď myslím, že mi ta hlava fakt pukne.
Takže jdu spát.
Poslechněte si tuhle úžasnou pecku, je to skupina středoškoláků z Prahy a já nestačím zírat. Jestli někde v létě budou hrát, běžím na jejich koncert, protože ta písnička je fakt pecka. Další dvě, co jsem slyšela jsou starší a řekla bych, že nic moc, ale tak šanci tomu dát musím.
Dobrou noc pusíci.
Mám vás všechny ráda, i přes to, že na vás házím bobky.

PS: Další podíl na mé psychické nevyrovnanosti má nejmenovaný kluk. Vlastně dva, joho. Myslím, že vám někdy napíšu, co se stalo, ale teď jdu fakt spát, nebo mi za chvilku padne hlava na klávesnici!
PPS: Teď proběhlo dilema, zda mám článek zařadit do music nebo do diary. Diary pro všechno, haha. Teď už fakt dobrou! :D

she does what the night does to the day

22. března 2014 v 23:32 | Hipís
Neaktivita má své důvody.
Víkendové depky, celostátní přehlídka církevních škol v Odrách a koncert.
Ples byl strašný, zmrskala jsem se tak neskutečným způsobem, že ještě teď nechci radši vědět, co jsem kde a s kým provedla. Mě stačí, že mám pár super fotek, jak sotva stojím opřená o zeď, když mi bylo strašně špatně. Ne, že bych si pamatovala, jak se to fotilo, ale dobře.
Přehlídka byla taky super. Ještě ten večer, co jsme si po devítihodinové cestě s kámoškou vylévaly navzájem jedna druhé srdce jsme se seznámili s novými lidmi. Dvě holky z Třince a jeden kluk z Ostravy, Štěpán. Vlastně jsem se s ním pak ve středu a ve čtvrtek docela bavila a teď mi strašně chybí. Vím, že to přejde, ale opravdu, hrozně, hrozně moc mi chybí. A hlavně jsem se s ním ani nestihla rozloučit. Domů jsme jeli včera a vyjížděli jsme v půl šesté, učitelka nás budila ve čtyři ráno a Štěpán zpíval o půlnoci, takže jsem ho vidět nemohla, protože bych ráno nevstala do vlaku. Nemálo mě mrzelo, když za mnou chodily kámošky a říkaly, jak se s ním loučily. Ještě včera jsem si o tom s ním psala, prý ho to taky mrzí, že jsme se nerozloučili, ale tak třeba za rok, že. :D Pokud mě někde sledujete (twitter, instagram), mám tam s ním fotku. A ano, je gay. :D
No a včerejší koncert. Kdybych měla napsat, všechny detaily, trval by mi to půl dne. Můžu takhle říct, že byl hodně super, No Distance Paradise byli úžasní, zpívala jsem si jejich texty a Marcel z toho byl úplně hotový, že jsem jakože znala některé písničky. :D Moc mi děkoval a já si odnesla domů jedno dřevěné CDčko, podepsané. Doufám, že je ještě uvidím, jsou fakt senzační, miluji písničku This Road a Leaves on the Ground, ale to byste si museli stáhnout celé CD na internetu, protože na youtube nejsou. A Lake Malawi, já nevím, co už k tomu mám napsat, prostě úžasní. Odjížděli jsme domů někdy kolem druhé hodiny ranní, protože jsme se tam s nimi bavili ještě strašně dlouho. Kluci jsou hrozně milí, opravdu. Jeroným je fakt vtipný, je strašně společenský a pořád něco mele, pořád mluví, jemu ta pusa prostě jede a nezastaví se jen tak. :D A Patrik je taky super, hlavně se strašně těším, co vyleze z té jejich spolupráce s Michalem Šupákem, protože oba jsou úplně skvělí hudebníci, jsem hrozně moc zvědavá.

(Tuhle fotku fotil Jeroným, řekl, že prý se nerad fotí, až teď jsem si všimla, že Patrick spí, tak škoda, ale jinak tu fotku miluji. ^^)

Takže nová kapela super, myslím, že je to i takové energičtější než Charlie Straight, vypadají, že si to strašně užívají. ^^
S challenge budu pokračovat od pondělka, protože dneska mám pocit, že brzy padnu. :D

Nadpis je z písničky She's Thunderstorms od Arctic Monkeys.

we can take the highway and we will never stop

2. března 2014 v 14:41 | Hipís
Tak jo.
Byla jsem na dvou koncertech a prostě jsem nemohla o tom nenapsat. Takže jsem se rozhodla, že vás obohatím jednou ze svých rozsáhlých slohovek. Protože zážitků je spousta. A vlastně nejen z těch koncertů. Z celých prázdnin.
Prázdniny mám od pondělka, ale beru to jakože od minulého pátku, kdy jsem šla na ples se svým bratránkem. Řeknu vám, nudnější ples jsem nezažila! Ondra, bratranec, se opil a pořád mi cpal jeho placatku s finskou vodkou. Nebudu tvrdit, že nebyla dobrá, byla. A byla jsem napitá tak akorát, abych si to začala aspoň trochu užívat. Ondra mě pořád nutil tančit, pak jsem s ním tancovala Waltz, já, která nechodila do tanečních. Jasně.

(Ples s Makčou, tou kámoškou, ke které jsem šla pak domů. Měla jsem vlasy jak Skrillex, no. :D)

Vlastně si to ani celé nepamatuju, tančila jsem skoro celou noc. Ale něco bylo fakt super. Jeden klu, strašně se mi líbil, ale když vedle mě tančil, bylo mi jasné, že to není můj level, ale to se podržte, udobřila jsem se s Miki (no, udobřila, spíš jsme prostě začaly obě dělat, že se nic nestalo - to umí alkohol, pak že je špatné ho pít, haha) a seděly jsme spolu u stolku a povídaly si no a znáte takový ten pocit, že za vámi o vás někdo mluví. Tak tedy jsem se otočila a přímo tam seděl ten kluk a ptal se mě, jestli v cigaretě, kteoru si balil nemá moc tabáku. Oslovoval mě přitom "Pane Lorenci". Haha. No, pak jsme si povídali a představili se, samozřejmě, jenže po chvilce přišlo asi pět jeho kamarádů a začali se mi představovat všichni. To bylo psycho.
Večer jsem pak šla domů s kámoškou a on šel s námi. Plus další dva jeho kámoši. Bylo to úžasný a skvělý, k ránu jsme seděli u té kámošky v paneláku na schodech a on se mi hlavou opřel o nohy a já ho hladila po vlasech a bylo to milionkrát lepší, než co jsem doposud zažila. Tedy pokud pominu Božského, ale toho nikdo nikdy nenahradí.

V pondělí jsem jela nakupovat, to taky bylo senzační. S Lee jsme si koupily stejné sukně a konstatovaly jsme, že naše přátelství se asi posunulo na jiný level, když už jsme si koupily stejný kus oblečení, haha. Pak jsme si pořád zpívaly část písničky Hello Kitty od Avril Lavigne "let's be friends forever, wanna do everything with you together, come on, play with kitty and me".
A to je fakt velká věc, že máme stejnou sukni, my dvě prostě nejsme ten typ kamarádek, který by si kupoval stejný obleční, poslouchal stejnou hudbu a tak. I když i přes to se chováme jako pindy, to je fuk. Někdy tak posloucháme jiný holky, o čem se baví a smějeme se jim, ale pak si uvědomíme, že mi v podstatě řešíme to samé, jen používáme inteligentnější výrazy.

No a v úterý nastal můj velký den, aka první koncert Lake Malawi. Bála jsem se? Nevím. Byla jsem nervózní. Ze všeho. Protože mi to tak moc připomínalo minulý rok, kdy jsem jela na Charlie Straight. Bála jsem se, že se mi to nebude líbit. Bála jsem se, že mě nikdo nepozná. Bála jsem se, že se mi rozpadne dort, který jsem pekla Albimu k narozeninám. Takže jo, bála jsem se.
Ale přesvědčili mě.
Jako první hrál jakýsi Andrew Sychra. Jeho písničky jsou fakt super. Jestli máte rádi Mumford & Sons, poslechněte si to, mohlo by se vám to líbit. A hlavně to byl frajer. Hrát na kytaru rytmus, jaký hrál a do toho foukat na harmoniku, respekt. Navíc vypadal jako Blaine s Glee, akorát s vousy.
Pak přišla předkapela A Banquet. Takže jako minulý rok. Jen s rozdílem, že zpěvák si ostříhal ofinku, takže už neměl čím házet. Byli míň strašidelní, než před rokem a tak jsem si stáhla jejich CDčko. Písničky špatné nemají, ale hlavně má jejich zpěvák božský hlas. Líbí se mi, líbil se mi vždycky. Ale na jejich koncert bych asi nešla. Mám z nich prostě strach, jsou takoví temní a tak. :D
Než přišli Lake, za mnou s Elounkem přišel Albert a říkal nám, že mají nový pokřik. Já z toho tedy nepoznala, jestli si mě pamatuje nebo ne, proto jsem byla trochu nervní, ale El mě ubezpečovala, že jsem nezapomenutelná. Nejlepší bylo, když jsem pořád opakovala Viktorovo jméno v takové jednoduché melodii. Prostě pořád dokola, měla jsem dobrou náladu. A Viktor pořád nic. A pak se otočil, protože si myslel, že ho někdo volal. Kdybych dělala, že nic, pravděpodobně by si myslel, že má haldy, ale já vyjekla a dala si ruku před pusu. Ale oukej, pravděpodobně už to zapomněl.
Písnička Holidays Forever mě nebaví. Je nudná. Ale jsem ráda, že ji odbyjou na začátku koncertu a pak už jedou jen samé pecky. Nejlepší je Gingerbread Heart a Young Blood, podle mě tedy. Při Barceloně jsem se rozbrečela a Albert na mě celou dobu zíral.
Po koncertě jsme čekaly, chvilku jsme si povídaly s Jeronýmem, bavily jsme se i s Vojtou, já si s ním domluvila rozhovor s Lake do školního časopisu. Jeroným je fakt super, je takvý hrozně upovídaný a milý. Albert za námi přišel, to jsem se docela divila, zamávala jsem na něj a natáhla k němu ruce, že ho chci obejmout, protože jsem ho dlouho neviděla a on mě začal imitovat, tak děkuji pěkně. Ještě jsem mu ukazovala triko, tak mi říkal, že už mu Patrik hlásil a že z toho byl úplně hotový, že jsem si udělala vlastní triko. :D

Další den v Praze jsme nejprve šly na ten rozhovor. To jste měly vidět, já se hrozně styděla. Nejhorší asi bylo přijít dovnitř, pak už to bylo v pohodě, Vojta za námi přišel, chvilku se s námi i bavil, takže jsme tam nemusely stát jak tvrdá ý. Pak nás Albert vzal, že tdy půjdem do backstage, jenže tam za ním přiběhla Míša, že jsou dole ještě nějací němci. Takže jsme zůstaly stát v backstagi jak trubky. A díky Bože za Jeronýma!
"Vezměte si židle, sedněte si, nechcete dort? Nebo něco k pití? Já vám tady sudnám ty věci z těch židlí, no."
Patrik se nás pak ptal, jestli jsem včera přijely z Prahy do Pardubic nebo obráceně a pak přišel Vojta, že si dají dort a Jeroným na to: "Ten je ale Albertův, ne?" A Vojta:" Ten nemá nárok, včera snědl muffiny."
Pak se zeptaly, kdo upekl dort a El mě samozřejmě práskla. Viktorovi jsem popisovala, jak se potahuje marcipánem a nějaký chlápek mluvící anglicky si ho fotil a strašně ho chválil.
"Je dobrý?" zeptal se někdo, už ani nevím kdo.
"No, bála bych se toho, po té čtyřhodinové cestě vlakem, abych vás před koncertem neotrávila."
"Vypadá nějak jedovatě, no," poznamenal Viktor.
Haha, fakt sranda, já se toho docela bála, ale El ten dort jedla a byla v pořádku, takže snad oukej. I Albert mi pak psal, že byl výborný, takže na něj asi přeci jen zbylo.
Mám navíc úžasný rozhovor, kdy se Albert rozkecal o tom, co pro něj znamená hudba, o tom, proč bychom neměli pít alkohol (pffff, právě mi to zachránilo vztah s kámoškou, takže víš, co si o tom myslím :D) a co by doporučil začínajícím hudebníkům. "Hlavně si vyfoťte nějakou pěknou fotku!" :D

(Nahoře s Vojtou, vpravo dole s Jeronýmem, vlevo dole se zpěvákem a kytaristou No Distance Paradise, já miluji ty dakfejsy, no. :D)

Zapomněli jsme pak s Elounkem lístky, takže jsme na koncert přijely kapku pozdě. Což mě dost mrzí, protože jako předkapela hrála kapela No Distance Paradise a ti byli prostě úžasní. Už se na ně těším do Děčína, musím si koupit to jejich supr dřevěný CDčko.
Mám i pár fotek, pír videí, Akropole byla narvaná, koncert byl úžasný, během Gingerbread Heart jsme s Albertem jeli oba na stejné vlně, to bylo fakt husté. Užívala jsem si celý koncert jako nikdy. Při Aubrey se na mě Patrik tak hezky usmíval, tohle je to, co mám na nich ráda. Na koncertě Toma Odella bych se tohohle prostě nedočkala, no. I když na něj asi pojedu na RFP, protože je fakt úžasný.

Začala jsem používat instagram, tak si mě můžete follownout. A možná začnu psát fan fiction, napadlo mě pár dobrých nápadů, problém bude asi jen s tím, že už 1D nesleduju víc jak rok a tak o některých věcech nemám přehled. Proto bych byla ráda, kdybyste mě za to pak nekamenovaly.
I když zatím radši neslibuju, k tomu psaní se chystám pěkně dlouho. :D

hraju flappy birds a moje skóre je 25! jupí!

9. února 2014 v 13:23 | Hipís
Haha!
Jsem tady!
Můj blog nedávno oslavil druhé narozeniny, což je trochu divný, představa, že už ho mam dva roky. Totiž vím, ne že bych sem chodila zrovna často, ale když přijdu, obohtaím vás svými zdlouhavými nudnými kecy.
Teď jsem byla čtrnáct dní doma, páč jsem onemocněla. Miki tomu říkala "záhadná krční nemoc", protože jsme se po jednom plesu zrovna dvakrát nepohodly, ale měla jsem normální angínu. Myslela jsem, že zemřu, protože jsem k tomu měla strašně nízký tlak a vysokou teplotu, no, nebylo mi nejlíp, jednou jsem dokonce omdlela, heh.
Byla jsem zatím jen na dvou plesech, v pátek jsem chtěla jít na další, ale pak jsem si to rozmyslela a strávila večer sledováním Harryho Pottera a později Lake Malawi v Tečce sobotní noci. Čekala jsem, až zahrají Aubrey, čekala jsem zbytečně, protože ji hráli hned na začátku. Ale nelituji!
Ostatní písničky byly super, líbí se mi Gingerbread Heart, ne, že by mi nebylo jasné, že nemáte tušení, o čem mluvím, ale to je fuk, protože sem už skoro nikdo nechodí. :D (Možná Miki, jestli ještě stále stalkuješ můj twitter, ask.fm, instagram a bůhvícoještě.)
Jinak plesy byly super, ohromě jsem si je užila. Po jednom jsem chtěla napsat pokračování TÉHLE story, ale pak jsem na to zapomněla a nevím, jestli bych na to měla ještě nervy. Jediné, co k tomu mohu říct je, že 17. ledna jsme se viděli a něco bylo a 24. ledna jsem ho tak neskutečně dokonale podělala, že tomu doteď nevěřím. Kluk, kterému říkám Adam (ne, že by se tak jmenoval) doslova čuměl a bylo dost vtipné ho pozorovat, jak komicky trsá se svojí partnerkou, která byla nejen o dost starší než on, ale taky se k němu moc neměla. Řekněme, že jsem si to prostě užila, i přes mé neshody s Miki.

Ondra, Maty, Lemur a já, říkáme si twittergang nebo twitterfriends, chybí nám tu xoxo, aka moje drahá Lee. To s tím twitterem proto, že v našem okolí jsme jediní, kdo pravidelně užívá twitter, jako největšího twitterbossíka bych označila Ondru, protože nás neustále stalkuje. Haha.

No a pak jsem byla na "koncertě" Noaha Ellenwooda. Moje láska z dětství. Měla jsem teplotu 39°, vypadala jsem jako chodící mrtvola, ale byla jsem tam. A viděla ho. A zpívala. A celá jeho kapela se na mě usmívala při každé písničce, kterou jsem znala. Pak mě kamarád Ondra nechal sedět s nimi a přihlížet, jak s ním dělá rozhovor, musím vám říct, Noah je neskutečně úžasný. Já vím, že ho neznám, ale je tak nějak strašně rozkošný.
A zítra je škola. Vůbec se mi tam nechce. Tedy na jednu stranu chce, ale ne, nechce.
Přeji vám, abyste to ve zdraví přežili (pro ty, co jim zítra začínají prázdniny - trhněte si, já si je užiju za čtrnáct dní!) a abychom se viděli dřív než po dvou měsících. (Není tam čárka, že ne? "Než" mi vždycky dělá problémy. -_-)

Moje drahá Lee, Noah a já. Ano, jsem tu nechutná jak starý brambor, ale měla jsem angínu, no. (Bez toho efektu byla ta fotka ještě horší, proto jsem ho tam dala. :D)

Možná se někdy dokopu k tomu, abych to tu zase trochu obnovila, ale nic neslibuju. :D
Předčasně hezkýho Valentýna přeju, protože se pravděpodobně do té doby už zase neukáu. (Znáte mě! :D)
 
 

Reklama