Diary

you've gotten into my bloodstream, i can feel you flowing in me.

23. června 2014 v 17:32 | Hipís
Sedím s nohama v příkopě a přemýšlím.
Pomalu mě opuští můj vztek.
Myslela jsem si, že už konečně budu mít to srdce pořádně rozbitý a že aspon budu schopná Božskýho nenávidět.
Ale mám pocit, že zase ulomil jen kousek.
Jako vždycky.
Jen byl možná o trochu větší, než ty předtím.
A já ho nemůžu nenávidět.
Zlobím se.
Křičím.
Ale nedokážu se přinutit k tomu, abych ho nenáviděla.

A dokonce přemýšlím, že se ponížím k tomu, abych mu napsala znovu.
Lee mi řekla, že to má rozfázované.
Nejdřív má vztek, pak jí to začne být líto, potom si začne všechno dávat za vinu a nakonec sama za tím klukem přileze, aby dala vše do pořádku.
Ale já nemám, co bych dávala do pořádku.
Jen se připomenout.
Že jsem ještě tady.
Jenže u mě se ty fáze přeměnují nějak rychle.
Ráno jsem byla naštvaná, když jsem seděla s nohama v příkopě, byla jsem neštastná a chtělo se mi brečet. Moc. A pak jsem si začala říkat, že je to přeci jen všechno moje vina, že je to jasné. Věděla jsem, jaký je. Vím, jaký je. A stejně ho nemůžu nechat jít. A ted přemýšlím o tom, že se znovu ponížím a znovu mu napíšu.


Moje klávesnice je postižená, tak se omlouvám za to, jak hrozně píšu.

is this love? maybe someday.

22. června 2014 v 13:39 | Hipís
Snad nikdy nebudu šťastná.
Neberte to jakože se mám špatně. Jen trpím sebelítostí.
Ne, že by mi páteční večer nevyšel tak, jak jsem si představovala. Tedy nevyšel, ale byla jsem šťastná. Nevěřila jsem, že se to všechno děje, nechápala jsem, že ten kluk, se kterým sedím u stolu je fakticky Božský. Byla jsem hrdá. Hlavně sama na sebe, protože jsem dokázala vdržet tu úděsnou zimu a počkat si na něj.
Ale nenapsal.
A mě to štve.
A nevím, jestli jsem do něj vážně zamilovaná.
A to mě taky štve.

No Distance Paradise byli úžasní, nic k nim dodat nemůžu, snad jen to, že asi bylo fakt divné, že jsem skákala mezi samými primánky, ale co.
A dneska Okoř, ten byl také super. I když byl koncert strašně krátký. Nekontaktní Jeroným se nechal ukecat ke kontaktnímu způsobu pozdravu, Albert si vzal placku, kterou mu moje milovaná Maki předala minulý týden a všechno to bylo super.

Jen jsem unavená.
Všechno mě bolí.
On ani Božský není tak Božský.
A nenapsal.
A jediný, co teď mám, jsou modřiny a odřeniny po celým těle a větve ve vlasech.
A je mi zima.
Mám mu napsat?

we could be together if you set me free

18. června 2014 v 18:37 | Hipís
Milostivý Božský si nepotvrdil účast na facebookové události našeho školního gymplfestu.
Jestli se ten idiot neukáže, přísahám, zajedu si za ním do té jeho úžasné Prahy a zabiju ho. Možná pak konečně budu mít pokoj.
Od včerejška mám brouka v hlavě a přemýšlím o věcech, které jsou vlastně absurdní, ale přála bych si, aby byly pravdivé.
Myslím, že bych pak byla šťastná. Možná i víc než šťastná.
Já neříkám, že se mám nějak zle, žádný depky na mě nejdou, cítím se spokojeně, unaveně a plná naděje, ale spokojeně.
Naděje je fakt děsná věc, možná, kdybych doufala o něco míň, nebudu pak ze všeho tak zklamaná.
Zítra jedu s mamkou do Prahy, takže si aspoň na chvilku odpočinu od té pitomé školy. A poslední test mě čeká v pátek, ten musím napsat na jedničku, protože já nechci mít dvojku z angličtiny. (Ha ha, říkáte si, že jsem blbá, že mám teda fakt velký problém, ale angličtina je jediný předmět, ve kterém jsem si jistá!) A pak jen sladký gymplfest a připadá v úvahu další koncert Lake Malawi, na který bych se i nechala přemluvit, jsem z Novýho Boru tak moc odvařená, že je všechny chci vidět znovu co nejdřív!

Rebel, rebel, how could they know? Hot tramp, i love you so.

15. června 2014 v 19:51 | Hipís
Nazdar bazar!
Chtěla jsem napsat článek k tématu týdne, ale to už asi nestíhám, jelikož na vás v tuhle chvíli vychrlím strašnou spoustu informací těsně předtím, než oběhnu všechny svoje milované spřátelené blogy a zanechávám tam svoje zdlouhavé a trapné komentáře. :D

all the beauty that has been lost before wants to find us again

3. června 2014 v 18:13 | Hipís
Hvězdy jsou asi na mý straně, protože všechny sny, co si v poslední době vykládám jsou o tom, že nemám ztrácet naději a že budu šťastná a samé podobné blbiny, ale já jsem pověrčivoá trubka, takže vám říkám, že tohle vyjde a já uvidím svýho Božskýho.
Z shirtnatoru mi tričko udělají a dokonce v mojí velikosti, jen jsem teď zjistila, že jsem si ho zase udělala moc velké, to nevadí, prostě budu mít nějaké.
Tenhle týden je tak únavný a cítím se tak znechucená sama sebou a to i přes to, že mi každý večer dodává sebevědomí můj nejoblíbenější nejlepší kamarád Steve během hodin skypování. No řekněte, nepotěšilo by vás, kdyby vám gay řekl, že se přeorientuje na hetero, protože vás tak moc miluje? Někdy si říkám, že bychom se mohli bavit vážně, ale to prostě nejde, v posledních dnech je to jediný člověk, se kterým nemluvím vážně.
Chci jet zítra nakupovat, ale matka s tím má nějaký problém. Ve čtvrtek totiž jedu hrát petanque s lidmi s handicapem a hned potom musím na předávání maturitního vysvědčení zazpívat písničku Gaudeiamus Igitur, nevím, jestli to znáte, zní to fakt super, ale nesnáším ji.


Příští týden mám zkoušky, to tu asi vůbec nebudu, protože se budu drtit jak pes. Hned v pondělí mám ty nejtěžší a to dějepis, matiku a základy společenských věd. Moc prima je, že jsem nezačala dělat ještě vůbec nic. Na ZSV si asi vezmu referát o Judaismu nebo Hinduismu, religionistika je mnohem lepší než nějaké posrané právo.
Bože, ať už je to za mnou, ať mám samé jedničky ze zkoušek, protože já potřebuju mít vyznamenání! Potřebuju, potřebuju, potřebuju. Dneska je to přesně 25 dní do prázdnin a pro mě osobně pohých 11 dní, ve kterých navštívím školu. 11 dní do koncertu Lake Malawi a 17 dní do Gymplfestu, kam prostě Božský přijít musí. Jedním z mých snů bylo právě o tom, jak Božský na Gymplfest nepřišel, přičemž výklad právě toho snu znamenal: "Není větší chyby, než přestat zkoušet," a dále pak, že budu spokojená. Držte mi palce, možná se tu ještě brzy ukážu, protože musím napsat další recenzi pro shirtnator, ale teď momentálně moc aktivní nebudu.
Ádios amígos, uvidíme se brzy!
Však mě to nedá a napíšu vám o tom, jaký byl koncert nebo gymplfest. O jednom z toho beztak, protože vsadím se, že jedno bude hotová katastrofa a já se budu muset vypsat.

you're an inconvenient kind of satisfaction, welcome distraction.

26. května 2014 v 15:30 | Hipís
Mám trable.
Nějak jsem ztratila kontrolu.
Víte, jeden můj kamarád o mě stojí, jenže on prostě nikdy nebyl můj typ a navíc je to těžké, že. Nikdy nechcete zničit, to co máte mezi kamarády a já vím, že kdyby mezi námi k něčemu někdy došlo a já se na něj pak vykašlala, bude mě nenávidět. Vždycky jsem to brala tak, že je super, když o mě někdo stojí, potěší to.
Jenže čím víc je na mě nepříjemný a čím víc do mě rýpe, tak tím menší mám já zábrany. Řekněme, že přišel na tu správnou taktiku, která mě dostává do kolen a já vážně nevím, co s tím dělat.

Jak svítí sluníčko, pořád se válím venku. Ve škole je maturitní týden a my máme každý den jen do třičtvrtě na dvanáct, takže když přijdu, zakempím si na zahradě, taky už jsem pěkně seškvařená. Nohy mám hnědé, ale v obličeji jsem rudá jak rak.

idk if im scared of dying but im scared of living too fast or too slow

20. května 2014 v 19:42 | Hipís
Nestíhám.
Nestíhám absolutně nic, i když ve skutečnosti vlastně nedělám nic proto, abych stíhala. Znáte to, vyhýbat se věcem co nejdýl to jde.
A tak jsem dneska neodevzdala kontrolní sloh, zítra píšu z fyziky a nějak spoléhám na to, že to prostě dám, ve čtvrtek píšu z dějepisu a zatím taky nějak spoléhám na to, že v nejhorším nemusím jít do školy, ztratila jsem index, ale dneska jsem peníze na novej utratila za oběd, jo jo. A ještě k tomu všemu ve čtvrtek recituju na recitační přehlídce a pořádně ani neumím text.
A jsem pořád unavená.
Včera jsem se taky rozhodla, že půjdu spát v dvět, ale přesně ve 20:52 mi zavolal milostivý Steve, což je můj inetnerový kamarád, kterého znám z jedné z přehlídek, kam jsme jeli s divadlem, a kecali jsme do půl jedenácté. Já ho fakt miluji, to ano, jenže je to fakt na pěst, protože jsem ráno jak chodící zombie. A to pako mi pak volá ještě uprostřed vyučování.
Přemýšlím nad létem, pořád a pořád a pořád. A teď mě taky napadlo, že je to dneska přesně měsíc do té školní akce, Gymplfestu, kterého se tak moc obávám, ale zároveň se na něj tak moc těším, protože uvidím svého Božského, ha ha ha.
A nad létem přemýšlím v tom smyslu, že chci, aby bylo dokonalé, ne jako to poslední. To poslední bylo fakt děsné, samé depky, samé depky. Jenže se ho taky moc bojím, protože si ho maluju tak dokonale. Maluju si, že mi vyjde Rock For People a já uvidím znovu Toma, že přijede Steve a bude to dokonalé (toho se taky bojím, co když si nebudeme mít v reálu co říct?), jak pojedeme na pouť, jak pojedu s Lee k její babičce (což pravděpodobně nevyjde, ale doufejme v nejlepší), jak pojedu za ségrou do Itálie, zůstanu tam až na Jamboree, pak se pojedu podívat na tábor a potom už jen nechám prázdniny doznít v takovém tom klidném rytmu tak, že budu jezdit s rodinou k vodě. A samozřejmě spousty koncertů!
Ale tak moc se bojím, že jak věřím, že my plány vyjdou, nevyjdou a já budu nešťastná.
A vidíte? Místo toho, abych šla psát sloh nebo se učit, dřepím a píšu svoje úvahy nad prázdninama.
Ještě, že jsou příští týden maturity a pak už červen. Červen bývá uvolněnější, všichni začínají být milejší. Především ti nervní učitelé. Děkuji za pozornost dalšímu článku o ničem.
Váš milovaný Hipíseček.
Btw. Tahle písnička je fakt dokonalá, plánuju holky vidět na podzim v Akropoli, tak doufám, že to mi vyjde.

if the days they seem to fall through you well just let them go

18. května 2014 v 11:01 | Hipís
V poslední době se mi chce prostě jen tak psát hromadu keců, který si možná někdo přečte. Nevím proč, mám pocit, že se o to musím podělit s někým, kdo mě nezná, aby to neovlivnilo můj život.
Víte, já se totiž normálně s lidma moc otevřeně nebavím, myslím, že kdybyste mě poznali ve skutečnosti, vlastně vůbec nepoznáte, že to jsem já. Ne, že bych se nějak přetvařovala, spíš jen nedávám nic najevo, je to jako brnění.
Připadá mi, že se poslední dobou obrňuju vším, co se dá, ale jelikož mě někdo na asku sprdnul za to, že sem někdy píšu nevhodné věci, nebudu vám psát, co mi třeba pomáhá, abych se zbavila špatný nálady, přestala na všechno myslet a alespoň na pár minut se zbavila tý bolesti, kterou v sobě mám, protože to asi není vhodné pro dvanáctileté holky.
Nejsem žádný hipstr, co si tu bolest v sobě vytváří pomocí toho, co se mu honí hlavou, abyste si nemysleli.

life makes love look hard

17. května 2014 v 8:45 | Hipís
Potvrdili mi jednu z oblíbených kapel na školní festival. Přijedou k nám až odněkud z Moravy No Distance Paradise a já jsem neuvěřitelně šťastná, protože to bude další důvod, proč bych neměla pít. Nechci, aby mě kdokoliv z nich viděl opilou, tak je to.
Jenže čím víc se to blíží, tím větší mám strach. Mám strach, že ten člověk, kvůli kterému se na to tak těším, vůbec nepřijde. Mám z toho takový strach, že to není možné. A pořád doufám, to je to nejhorší. Protože až mě zklame moje naděje, tak spadnu na dno a to budou depky neskutečný. A já nechci depky, je rozdíl v tom bejt někdy smutná a mít depky, protože když mám depky, mám je dlouho a já nechci.
Láska je v jednom ohledu fakt na nic, protože pro ní obětujeme všechno. Všimli jste si, že celý svět se točí kolem lásky? Všechno je jen a jen o lásce. A mě to přijde strašně fascinující, protože lidi na lásku nadávají, že jen bolí, dělají z toho vědu. Ale představte si, že by nic takového jako láska neexistovalo. Místo ní by byla prázdnota. Prázdnota v srdci každého z nás, to je přeci horší než kterákoliv bolest na světě.

now im glad you've got a broken heart cause im trying to fix mine from the start

8. května 2014 v 13:59 | Hipís
POZOR SPOILER NA ČTVRTOU ŘADU SKINS!
Právě jsem dokoukala čtvrtou řadu Skins. A víte, co mě štve? Že je to takové přehnané. Opravdu, doktor psychopat, který se zamiluje do své pacientky a proto jejího kluka umlátí baseballovou holí? A taky mě štve, že si nejsem jistá, jak chápat konec, protože já osobně bych usoudila, že Cook toho doktora zbije, jenže doktro je vyšší, starší a má zbraň, taky mě štve, že nevím, jak by ostatní reagovila, kdyby zjistili, že je Freddie mrtvý.
Zrovna jsem nedávno četla rozhovor s tvůrci přátel, ta ženská přesně říkala, že naznačování je na nic. A to bych jí dala za pravdu. Cook byl můj oblíbenec, jak mám být sakra spokojená, když nevím, co se mu stalo.

V challenge se mi zrovna pokračovat nechce. Nechce se mi dělat nic a to musím jít koupit tátovi aspoň blbou čokoládu, protože měl svátek a já se za ním chci stavit na jeho garáži. Vlastně bych měla kupovat dárky nejen otci. Můj otčím a moje macecha právě taky něco slavili, jenže na mém účtě je 44,- korun, tak asi chápete mojí situaci.
Hlavně, že jsem si z ASOS objednala tyhle Jelly Shoes. Koukám na ně už asi dva měsíce, od té doby, co mi moje oblíbená blogerka napsala, že boty nakupuje výhradně tam, modlím se za to, abych jednou byla bohatší než teď a mohla si těch bot koupit víc. Přeci jen, už to, že dávám litra za plastové sandále je docela psycho.

Co dneska budete dělat? (Ano, jsem nějaká přátelská a zajímám se, světe div se.)
Já jak jsem říkala. Ale zatím celý den sedím ve své posteli s notebookem a poslouchám Be Your Own Pet a ještě k tomu všemu se snažím přesvědčit celou školu, aby na náš školní gymplfest pozvali Admiral Ackbar, víte jak by to bylo mega, kdyby tam přijela kapela, kterou chci tak moc vidět?

 
 

Reklama