Diary

Rebel, rebel, how could they know? Hot tramp, i love you so.

15. června 2014 v 19:51 | Hipís
Nazdar bazar!
Chtěla jsem napsat článek k tématu týdne, ale to už asi nestíhám, jelikož na vás v tuhle chvíli vychrlím strašnou spoustu informací těsně předtím, než oběhnu všechny svoje milované spřátelené blogy a zanechávám tam svoje zdlouhavé a trapné komentáře. :D

all the beauty that has been lost before wants to find us again

3. června 2014 v 18:13 | Hipís
Hvězdy jsou asi na mý straně, protože všechny sny, co si v poslední době vykládám jsou o tom, že nemám ztrácet naději a že budu šťastná a samé podobné blbiny, ale já jsem pověrčivoá trubka, takže vám říkám, že tohle vyjde a já uvidím svýho Božskýho.
Z shirtnatoru mi tričko udělají a dokonce v mojí velikosti, jen jsem teď zjistila, že jsem si ho zase udělala moc velké, to nevadí, prostě budu mít nějaké.
Tenhle týden je tak únavný a cítím se tak znechucená sama sebou a to i přes to, že mi každý večer dodává sebevědomí můj nejoblíbenější nejlepší kamarád Steve během hodin skypování. No řekněte, nepotěšilo by vás, kdyby vám gay řekl, že se přeorientuje na hetero, protože vás tak moc miluje? Někdy si říkám, že bychom se mohli bavit vážně, ale to prostě nejde, v posledních dnech je to jediný člověk, se kterým nemluvím vážně.
Chci jet zítra nakupovat, ale matka s tím má nějaký problém. Ve čtvrtek totiž jedu hrát petanque s lidmi s handicapem a hned potom musím na předávání maturitního vysvědčení zazpívat písničku Gaudeiamus Igitur, nevím, jestli to znáte, zní to fakt super, ale nesnáším ji.


Příští týden mám zkoušky, to tu asi vůbec nebudu, protože se budu drtit jak pes. Hned v pondělí mám ty nejtěžší a to dějepis, matiku a základy společenských věd. Moc prima je, že jsem nezačala dělat ještě vůbec nic. Na ZSV si asi vezmu referát o Judaismu nebo Hinduismu, religionistika je mnohem lepší než nějaké posrané právo.
Bože, ať už je to za mnou, ať mám samé jedničky ze zkoušek, protože já potřebuju mít vyznamenání! Potřebuju, potřebuju, potřebuju. Dneska je to přesně 25 dní do prázdnin a pro mě osobně pohých 11 dní, ve kterých navštívím školu. 11 dní do koncertu Lake Malawi a 17 dní do Gymplfestu, kam prostě Božský přijít musí. Jedním z mých snů bylo právě o tom, jak Božský na Gymplfest nepřišel, přičemž výklad právě toho snu znamenal: "Není větší chyby, než přestat zkoušet," a dále pak, že budu spokojená. Držte mi palce, možná se tu ještě brzy ukážu, protože musím napsat další recenzi pro shirtnator, ale teď momentálně moc aktivní nebudu.
Ádios amígos, uvidíme se brzy!
Však mě to nedá a napíšu vám o tom, jaký byl koncert nebo gymplfest. O jednom z toho beztak, protože vsadím se, že jedno bude hotová katastrofa a já se budu muset vypsat.

you're an inconvenient kind of satisfaction, welcome distraction.

26. května 2014 v 15:30 | Hipís
Mám trable.
Nějak jsem ztratila kontrolu.
Víte, jeden můj kamarád o mě stojí, jenže on prostě nikdy nebyl můj typ a navíc je to těžké, že. Nikdy nechcete zničit, to co máte mezi kamarády a já vím, že kdyby mezi námi k něčemu někdy došlo a já se na něj pak vykašlala, bude mě nenávidět. Vždycky jsem to brala tak, že je super, když o mě někdo stojí, potěší to.
Jenže čím víc je na mě nepříjemný a čím víc do mě rýpe, tak tím menší mám já zábrany. Řekněme, že přišel na tu správnou taktiku, která mě dostává do kolen a já vážně nevím, co s tím dělat.

Jak svítí sluníčko, pořád se válím venku. Ve škole je maturitní týden a my máme každý den jen do třičtvrtě na dvanáct, takže když přijdu, zakempím si na zahradě, taky už jsem pěkně seškvařená. Nohy mám hnědé, ale v obličeji jsem rudá jak rak.

idk if im scared of dying but im scared of living too fast or too slow

20. května 2014 v 19:42 | Hipís
Nestíhám.
Nestíhám absolutně nic, i když ve skutečnosti vlastně nedělám nic proto, abych stíhala. Znáte to, vyhýbat se věcem co nejdýl to jde.
A tak jsem dneska neodevzdala kontrolní sloh, zítra píšu z fyziky a nějak spoléhám na to, že to prostě dám, ve čtvrtek píšu z dějepisu a zatím taky nějak spoléhám na to, že v nejhorším nemusím jít do školy, ztratila jsem index, ale dneska jsem peníze na novej utratila za oběd, jo jo. A ještě k tomu všemu ve čtvrtek recituju na recitační přehlídce a pořádně ani neumím text.
A jsem pořád unavená.
Včera jsem se taky rozhodla, že půjdu spát v dvět, ale přesně ve 20:52 mi zavolal milostivý Steve, což je můj inetnerový kamarád, kterého znám z jedné z přehlídek, kam jsme jeli s divadlem, a kecali jsme do půl jedenácté. Já ho fakt miluji, to ano, jenže je to fakt na pěst, protože jsem ráno jak chodící zombie. A to pako mi pak volá ještě uprostřed vyučování.
Přemýšlím nad létem, pořád a pořád a pořád. A teď mě taky napadlo, že je to dneska přesně měsíc do té školní akce, Gymplfestu, kterého se tak moc obávám, ale zároveň se na něj tak moc těším, protože uvidím svého Božského, ha ha ha.
A nad létem přemýšlím v tom smyslu, že chci, aby bylo dokonalé, ne jako to poslední. To poslední bylo fakt děsné, samé depky, samé depky. Jenže se ho taky moc bojím, protože si ho maluju tak dokonale. Maluju si, že mi vyjde Rock For People a já uvidím znovu Toma, že přijede Steve a bude to dokonalé (toho se taky bojím, co když si nebudeme mít v reálu co říct?), jak pojedeme na pouť, jak pojedu s Lee k její babičce (což pravděpodobně nevyjde, ale doufejme v nejlepší), jak pojedu za ségrou do Itálie, zůstanu tam až na Jamboree, pak se pojedu podívat na tábor a potom už jen nechám prázdniny doznít v takovém tom klidném rytmu tak, že budu jezdit s rodinou k vodě. A samozřejmě spousty koncertů!
Ale tak moc se bojím, že jak věřím, že my plány vyjdou, nevyjdou a já budu nešťastná.
A vidíte? Místo toho, abych šla psát sloh nebo se učit, dřepím a píšu svoje úvahy nad prázdninama.
Ještě, že jsou příští týden maturity a pak už červen. Červen bývá uvolněnější, všichni začínají být milejší. Především ti nervní učitelé. Děkuji za pozornost dalšímu článku o ničem.
Váš milovaný Hipíseček.
Btw. Tahle písnička je fakt dokonalá, plánuju holky vidět na podzim v Akropoli, tak doufám, že to mi vyjde.

if the days they seem to fall through you well just let them go

18. května 2014 v 11:01 | Hipís
V poslední době se mi chce prostě jen tak psát hromadu keců, který si možná někdo přečte. Nevím proč, mám pocit, že se o to musím podělit s někým, kdo mě nezná, aby to neovlivnilo můj život.
Víte, já se totiž normálně s lidma moc otevřeně nebavím, myslím, že kdybyste mě poznali ve skutečnosti, vlastně vůbec nepoznáte, že to jsem já. Ne, že bych se nějak přetvařovala, spíš jen nedávám nic najevo, je to jako brnění.
Připadá mi, že se poslední dobou obrňuju vším, co se dá, ale jelikož mě někdo na asku sprdnul za to, že sem někdy píšu nevhodné věci, nebudu vám psát, co mi třeba pomáhá, abych se zbavila špatný nálady, přestala na všechno myslet a alespoň na pár minut se zbavila tý bolesti, kterou v sobě mám, protože to asi není vhodné pro dvanáctileté holky.
Nejsem žádný hipstr, co si tu bolest v sobě vytváří pomocí toho, co se mu honí hlavou, abyste si nemysleli.

life makes love look hard

17. května 2014 v 8:45 | Hipís
Potvrdili mi jednu z oblíbených kapel na školní festival. Přijedou k nám až odněkud z Moravy No Distance Paradise a já jsem neuvěřitelně šťastná, protože to bude další důvod, proč bych neměla pít. Nechci, aby mě kdokoliv z nich viděl opilou, tak je to.
Jenže čím víc se to blíží, tím větší mám strach. Mám strach, že ten člověk, kvůli kterému se na to tak těším, vůbec nepřijde. Mám z toho takový strach, že to není možné. A pořád doufám, to je to nejhorší. Protože až mě zklame moje naděje, tak spadnu na dno a to budou depky neskutečný. A já nechci depky, je rozdíl v tom bejt někdy smutná a mít depky, protože když mám depky, mám je dlouho a já nechci.
Láska je v jednom ohledu fakt na nic, protože pro ní obětujeme všechno. Všimli jste si, že celý svět se točí kolem lásky? Všechno je jen a jen o lásce. A mě to přijde strašně fascinující, protože lidi na lásku nadávají, že jen bolí, dělají z toho vědu. Ale představte si, že by nic takového jako láska neexistovalo. Místo ní by byla prázdnota. Prázdnota v srdci každého z nás, to je přeci horší než kterákoliv bolest na světě.

now im glad you've got a broken heart cause im trying to fix mine from the start

8. května 2014 v 13:59 | Hipís
POZOR SPOILER NA ČTVRTOU ŘADU SKINS!
Právě jsem dokoukala čtvrtou řadu Skins. A víte, co mě štve? Že je to takové přehnané. Opravdu, doktor psychopat, který se zamiluje do své pacientky a proto jejího kluka umlátí baseballovou holí? A taky mě štve, že si nejsem jistá, jak chápat konec, protože já osobně bych usoudila, že Cook toho doktora zbije, jenže doktro je vyšší, starší a má zbraň, taky mě štve, že nevím, jak by ostatní reagovila, kdyby zjistili, že je Freddie mrtvý.
Zrovna jsem nedávno četla rozhovor s tvůrci přátel, ta ženská přesně říkala, že naznačování je na nic. A to bych jí dala za pravdu. Cook byl můj oblíbenec, jak mám být sakra spokojená, když nevím, co se mu stalo.

V challenge se mi zrovna pokračovat nechce. Nechce se mi dělat nic a to musím jít koupit tátovi aspoň blbou čokoládu, protože měl svátek a já se za ním chci stavit na jeho garáži. Vlastně bych měla kupovat dárky nejen otci. Můj otčím a moje macecha právě taky něco slavili, jenže na mém účtě je 44,- korun, tak asi chápete mojí situaci.
Hlavně, že jsem si z ASOS objednala tyhle Jelly Shoes. Koukám na ně už asi dva měsíce, od té doby, co mi moje oblíbená blogerka napsala, že boty nakupuje výhradně tam, modlím se za to, abych jednou byla bohatší než teď a mohla si těch bot koupit víc. Přeci jen, už to, že dávám litra za plastové sandále je docela psycho.

Co dneska budete dělat? (Ano, jsem nějaká přátelská a zajímám se, světe div se.)
Já jak jsem říkala. Ale zatím celý den sedím ve své posteli s notebookem a poslouchám Be Your Own Pet a ještě k tomu všemu se snažím přesvědčit celou školu, aby na náš školní gymplfest pozvali Admiral Ackbar, víte jak by to bylo mega, kdyby tam přijela kapela, kterou chci tak moc vidět?

if i should rise before the darkness turns to light i will always be your slave

2. května 2014 v 15:15 | Hipís
Včera jsem se vrátila z Prahy, ale byla jsem tak vysílená, že jsem nebyla schopna napsat nějaký článek.
Majáles byl supr, přišla jsem hned na začátku a ještě předtím, než jsem se vůbec dostala dovnitř vylezl Voxel a zamával na mě, což jsem se docela divila, že si mě pamatuje, viděl mě jednou, ale vzhledem k tomu, že pár hodin předtím na recitaci mi paní, která mi s recitací pomáhá řekla, že jsem dost výrazná osobnost, tak to asi není tak nemožné.
Styděla jsem se sama uvnitř a tak jsem zavolala mamce a zrovna uprostřed hovoru s ní na mě někdo vybafl a já se tak lekla, že jsem jí do sluchátka sprostě začala nadávat. Pak jsem se tedy otočila a za mnou stál vysmátý Albert s Jeronýmem a Monikou, jo tohle se jim povedlo, dobře.
Ze začátku nic moc dobrého nehrálo, tak jsem si šla poslechnout Adama Mišíka a přišlo mi docela komické, když jsem tam stála jak puk a neznala jedinou z písniček, co zpíval, ale když začal zpívat Sluneční hrob, který zase neuměla jediná fanynka, mávala jsem a zpívala jak divá, i přes to, jaké je to ucho musím uznat, že hlas má opravdu pěkný.
Na Johnyho Machettu (nevím, jak se to píše, tak se kdyžtak omlouvám :D) jsem zůstávat nechtěla, ale prošla jsem všechny stage a na chvilku se pak zastavila u Gambrinus pódií. Když jsem ale slyšela nějakou začínající kapelu, zdrhla jsem při první větě, kteoru zpěvák zazpíval. Nejen, že jeho výslovnost angličtiny byla na úrovni dětí ze záladních škol, ale zpíval tak falešně, že ve mě úplně hrklo. Pořád si nerozumím, že I Love You Honey Bunny se na majáles nedostali, ale tihle kluci jo. I když musím jim pochválit hudbu, abych jim nekřivdila.
Tak jsem se vrátila na Machettu a zazpívala si s ním Se Zbláznim, no. Zvuk byl fakt příšerný, ale on se za to pořád omlouval. A po něm konečně Voxel. Stepovala jsem v první řadě hned po konci Johnyho. A ne, nebylo mi trapně, že jsem tam stála jediná.
Nejlepší bylo, že jak po Voxelovi měli přijít Lake Malawi, Vojta už tam přijížděl s jejich autem (Vojta je manažer kapely) a ze zákulisí zvedl tu svou dlouhou ruku a s takovým úsměvem na mě tak šíleně mával, potěšilo mě to, ne že ne. Pak samozřejmě přišel i Patrik, který na mě taky mával a usmíval se (a já si připadala blbě a to ani nevím proč), a taky Viktor (což je zvukař) a ten na mě taky mával a od něj mě to potěšilo téměř nejvíc ze všech, protože to bylo poprvé, co mě Viktor kdy pozdravil.
Koncert Voxela jsem si užila, ale na Lake Malawi nic nemělo. Myslím, že tenhle koncert Lake Malawi jsem si zatím užila ze všech nejvíc, no, dávala jsem do toho všechno, protože jsem chtěla být dobrá podpora, když tam většina předních řad stála a jen divně civěla. :D Eliška mi říkala, že dost lidí už na mě tak v půlce koncertu začalo tak divně koukat, protože jsem se se svojí náladou stala sledovaným objektem od samotného zpěváka. On to vždycky říká, že si na koncertě vybere někoho s dobrou náladou, na koho se pak dívá. Ne, že by mi to vadilo, ale bylo to dost vtipné, jak při jedné písničce zpíval: "you must believe me!" a zíral na mě těma svýma vykulenýma očima, zatímco já dělala vlastně úplně to samé, dobře. :D Ale po koncertě za mnou přišel a děkoval mi, prý jsme si dali takové duo, plácli jsme si a to bylo vše, no. Jeroným přišel se zacpanýma ušima a s kyselým výrazem ve tváři, že si s námi dneska nepokecá a kývl hlavou směrem na kapelu, která zkoušela zvuk a nakonec přišel i Patrik, který nás s El tak hezky objal, což bylo moc milé.
Potom jsem se šla podívat na skupinu The Feud a ti mě moc mile překvapili. I přes to, jak moc unavená jsem byla, jsem si zaskákala snad nejlíp od posledního koncertu skupiny Krucipüsk, na kterém jsem byla. (A ano, poslouchám někdy i tohle, vážně se mi líbí písniška o tom, jaká je láska kurva, jenom na to musím mít náladu. :D) Nevím, k jakému hudebnímu žánru bych to přirovnala, ale bylo to fakt super, nehledě na pohledného zpěváka (na kterého jsem téměř nekoukala, protože jsem si to tak užívala, že jsem při skákání měla zavřené oči a řeknu vám, tohle někdy zkuste, máte pak pocit, že vás ta atmosféra pohlcuje, je to fakt mega). Skupina mimochodem jede turné a ještě spoustu dat má po ČR, takže pokud bude někde blízko vás, vřele doporučuji, užila jsem si to a ani jsem nemusela znát texty.
Chtěla jsem zůstat ještě na Kensington, což je skupina z Nizozemska, ale byla jsem tak unavená, že jsem se na to vykašlala a posledním metrem s Eliškou odjela na muzeum, kde jsme se svalily do boxu v KFC a celou noc chodily s bezedným kelímkem pro pepsi, abychom neusnuly. Tam nás sledovali nějací turci, fakt hnus, ale mě přišlo docela vtipné na ně dělat oči, protože prostě úchyláci, no. Jo, můj otčím by mi na tohle řekl, že bych se pak asi divila, kdyby mě za rohem naložili do auta a pak mě odvezli někam k nim a udělali ze mě prostitutku, ale no tak, na Václaváku?
Neusnula jsem a asi v půl šesté ráno jsem Elišku dokopala k tomu, abychom se zvedly a šly se projít. Takže jsem chodily po Praze, tam narazily na spoustu dalších úchyláků, ale jen tak mimo téma, jeden z těch úchyláků byl nejhezčí úchylák, jakýho jsem kdy viděla a dost mě štve, že Eliška byla tak otrávená a nevrlá, protože úchylák byl frantík a řekl mi, že jsem hot. No tak, Francouz! (A byl fakt hezký, moc a moc hezký, že asi musel být hodně opilý. Já po noci bez spánku, s odpornými vlasy, rozmazaným make upem a roztrhlými punčochami, docela jsem se divila, že si myslel, že jsem hot. :D)
Musím uznat, že jsem asi na půl hoďky tedy usnula v mekáči, kde jsem měla další coca colu. Ale v 11 už jsem zase stála na hlaváku a ještě jednou si přišla poslechnout Lake Malawi. Dost vtipné bylo, když Jeroným s Albertem odehráli třetí písničku a přiběhla nějaká paní a seřvala Alberta, že tam prý děláme bordel, že vůbec nemůže pracovat.
Nejhorší asi byla cesta domů, když jsem vlezla do úplně narvaného autobusu a nezbylo na mě místo na sezení. A lidi v autobuse se vám vykašlou na to, že jste 30 hodin nespali, takže jsem si dřepla do uličky a spokojeně si klimbala. Ještě pořád jsem unavená, ale jo, stálo mi to za to. Přála bych si The Feud vidět znovu a kdy znovu uvidím Lake Malawi, tím si zatím nejsem jistá. Na to, abych přijela do Náchoda nemám peníze a hlavně je to ve všední den, zase. Tak si asi počkám na červen, no.

Tady je písnička od The Feud, neoficiální klip, je fakt trapný, no. :D Ale takhle písnička mě asi nejvíc zaujala. :]

curse me most of all for loving you more than i should.

29. dubna 2014 v 21:25 | Hipís
Zítra jedu na majáles, lásky! :D
Nechtěla jsem to psát, protože jsem si tím nebyla jistá, ale dneska jsem se zachovala jako jedna velká vlezka a napsala osobě, na které záviselo, jestli pojedu.
Voxel na stagi před Lake Malawi, co víc si přát, že. Docela mě mrzí, že Tomáš Klus se s Lake Malawi kříží, to je určitě proto, že jsem si z toho dělala dneska srandu. Ale co nadělám, nic. Možná bych se chtěla podívat na Monkey Bussines a určitě na nějaké studentské kapely, na ty se těším asi nejvíc (když nepočítám Lake Malawi, samozřejmě, protože jen jim vděčím za to, že se tam vůbec dostanu - taky jsem dnešní zbytek odpoledne strávila pečením muffinů pro ně, jako úplatek, že :D).
No, nevím proč, články se mi teď psát nechce.
A víte, co je na zítřku nejlepší? Že asi nepujdu do školy! Jupijajé! Tedy slíbila jsem, že přijdu na hodinu recitace, protože jsem už čtrnáct dní nebyla a za tři týdny vystupuji (haha, ani to neumím nazpaměť). Akorát mají oktaváni poslední zvonění, takže se nenápadně zpozdím! :D
Popřejte mi good luck v Práglu, zítra jsem up all night, ale bude to jízda, to vám říkám! :D

so i kiss goodbye to every little ounce of pain.

13. dubna 2014 v 20:50 | Hipís
Tak jo.
Mohla bych pokračovat v challenge, co?
Ani náhodou, nechce se mi. Od pátka na mě něco leze a tím včrejškem v Praze jsem to celé pokazila, protože mi právě teď třeští hlava neskutečným způsobem, nos mám odřený od smrkání a strašně mě boí v krku, aha.
Tak jsem včra poprvé viděla Voxela naživo a víte co? Vypadá jako můj Božský, jako přes kopírák. Jediný, čím se ti dva liší je pusa a výška. Je pravda, že je Voxel docela malý, no.

(Na té fotce jsem vypadala fakt nechutně, takhle mi to aspoň sekne, hehee.)

Já si včerejšek užila, jen bylo takové divné, jak už jsem zapomněla téměř všechny texty One Direction, přeci jenom, dva roky nejsou tak dlouhá doba na to, jak jsem do nich byla zažraná. Donutilo mě to zamyslet se nad sebou, nad tím, jak jsem se změnila. A docela mě to děsí, řeknu vám. Protože jsem úplně někdo jinej. V tý době jsem byla nevinná malá pipka, který bylo všechno jedno a jediná věc, která jí zajímala bylo, kdy vyjde nový klip její oblíbené kapely, kdy se objeví nové candids a těšila se, až přijde domů, zasedne za počítač a bude psát fan fictions. Teď nejsem ani nevinná, ani malá, ani mě nezajímaj videoklipy a fotky a za kompem sice sedím dost často, ale většinu z toho stejně jen zírám na prázdnou obrazovku, protože mě nic nebaví. To je to blbý jaro, vždycky na podzim a na jaře mám tyhle stavy, kdy čumím do prázda, protože mě nic nebaví. Modlím se, aby to co nejdřívě přešlo, protože mě to fakt užírá.
Jinak byl Voxel fajn. Takový milý kluk, sympaťák.

Hezkou dobrou noc a to popřejte i vy mě, protože já mám pocit, že dneska s tím svým ucpaným nosem asi neusnu.
 
 

Reklama