Téma Týdne

melancholická holka

14. března 2018 v 1:23 | Hipís
Sedíme v mým domovským městě s kamarádkama ze střední na kávě v místní kavárně. Neviděla jsem je několik měsíců, když nepočítám maturitní ples našeho gymplu, kdy jsem byla pod vlivem mnoha omamných látek a večer mám docela v mlze. Nechala jsem se ukecat, protože jsem poslední dobou velmi pozitivně naladěná a hlavně jsem strávila tři týdny v posteli s chřipkou.

Bývaly jsme prima parta. Měla jsem kamarádku Lee. Vlastně to byla holka, co mi udělala první layout na blog. Skamarádily jsme se v osmý třídě, kdy nás okolnosti donutily si k sobě přisednout. Byly jsme jediný členky party, co neměly sousedku. Ona nosila plísňový džíny a třpytivý trika, když byla přestávka, zapnula si písničky a házela hlavou při předstírání, že je zpěvačka. Já jsem většinou seděla v koutě, kreslila si obrázky a snažila se vyhnout úderům tělocvikového pytle, který po mně házel král plísně.
Našla si kluka a já jí vyčetla, že se na mě vykašlala. Štvalo mě to hodně dlouho, ale pak jí dal kopačky a všechno bylo jako dřív, než v roce 2012 odjela na dovolenou do Řecka, našla si tam jinýho a s tím se na mě vykašlala skoro úplně, ale pořád byl pryč. A pak přišel ten rok, co se dala dohromady s naším spolužákem a ten nám úplně rozvrátil přítelství. Naše rozhovory probíhaly jedině v její lavici, kdy jsem já musela přijít, abych s ní probrala můj dramatickej život. A pak skončila střední a my se pohádaly. Přijela jsem za ní až do Brna a ona na tu posranou kávu nedorazila.

S tou druhou se známe od dětství. Je to ta holka, o který si myslíš, že je píča, ale máš ji ráda. Co nastoupila na vejšku, vídáme se zřídka. Má svojí partu a čuchá s nima poprs.

Kávu jsme vypily, zdrbnuly jsme spolužáky, nevěřila bych, co všechno se děje. Kluk mojí spolužačky je ve vězení, jiná chce DALŠÍ dítě.
A pak přišla ta chvíle, kdy jsme začaly vzpomínat na starý časy.
"Nechybí vám ta jednoduchost středoškolskýho života?" řekla jsem zamyšleně a to bez požití marihuany.
Pamatujete, jak jsme se ožraly v bordelu, když nám bylo třináct? Na to, jak jsi volala a zazvonil ti mobil! Nebo jak jsme byly na týden v Německu a bydlely na tamnějším intru. Pletly jsme si náramky se jmény One Direction a přihlašovaly se na ty jejich pošahaný počítače, jen abychom mohly číst twitter členů kapely. Harry Styles měl tenkrát jen 250 tisíc followerů! Skládaly jsme písničky a psaly si kulturní deníky. Král plísně mě mlátil a šikanoval, ale vždycky jsme byli kamarádi. Chodily jsme na párty na místní diskotéku napodobovat tančící smažky a ten finskej hokejista mi zpíval finský koledy pod městským vánočním stromkem u pití levnýho červenýho vína. Měl dlouhý vlasy, modrý oči a byla to láska na první pohled. Zval mě na jeho chatu v Laponsku, říkal, že je tam teď vidět polární záře. Skončilo to obyčejně, na lavičce v parku předtím, než odjel. Chodil s finskou vice miss a pak jsem tu byla já a naše krátká aférka. Proč já, to snad nikdy nepochopím.

Objednaly jsme si další pití a se smutnými úsměvy si vykládaly o tom, jak je dospěláckej život strašnej. Chtěla bych být zase dítě. Chtěla bych mít třináct, jezdit na skejtu po břiše a stanovat na zahradě se spoustu energeťáků a chipsů, číst bravíčko, vykládat si budoucnost a ztrapňovat se před staršíma klukama. A taky se ožrat v bordelu, jasně, to je veselá historka, ale o tý někdy jindy.
Z toho vzpomínání je mi vždycky smutno. Život utíká tak strašně rychle a nemůžu uvěřit tomu, když mamka tvrdí, že s věkem je to rychlejší a rychlejší, protože můj život se jistojistě řítí do neznáma neskutečnou rychlostí a já mám strach. Přeci už to nemůže být rychlejší.

Vzpomínky mě zachraňují. Vzpomínky na úsměvy, oční kontakty, na šťastný momenty. A to je možná to, co lidi drží zpátky. Píšu si blog, protože si chci pamatovat, co se v mým životě dělo. Neopakovat stejný chyby. Ale hlavně se k tomu vracet. Znovu prožívat to, co jsem prožívala v danej moment. Skrze hudbu, skrze články, skrze fotky. A pak si píšu i deník. Maluju obrázky z daných momentů.
Tvrdila jsem, že jsem pozitivně naladěná. Ale mám strach. Zapírám sebe samotnou, tvrdím, že jsem v pořádku, ale vzorně se chovám jen proto, že se bojím nového. Lpím na starém. Žiju z toho, co už se stalo a předstírám, že mě omrzelo drama.

we are the reckless, we are the wild youth

25. února 2018 v 12:50 | Hipís

Nedávno jsem četla jeden tweet:

"Chtěla bych hrozně žít v Česku v době po revoluci. Chodit na koncerty do grunge klubů, brát drogy, hrát, užívat si takovej ten čerstvej nezávislej svobodnej život, hudbu, kupovat si desky a bejt taková ta groupie."

Nebudu zmiňovat autorku tweetu, není to podstatné. Ovšem tweet jsem zmínit musela, proč.
Poslední dobou čtu podobných tweetů hodně. Podobně jsou na tom instagramy a veškerý sociální sítě, ovšem na twitter lidi píšou všechno. Snaží se vybudovat si internetovej fejm skrze wannabe hipstery, kterým tohle všechno přijde cool.
Přišla mi soukromá zpráva:

"Ahoj, hrozně ti fandím, jsi fakt super."

Nejprve jsem nechápala, o co jde, načež mi můj fanda vysvětlil, že jsem jeho vzor proto, že beru drogy, chodím na párty a užívám si života. Když jsem mu tuhle teorii vyvrátila, dotyčný už mi nenapsal. Takže asi nejsem vzor.
Já chápu, že pro lidi v sedmnácti je strašně super ta představa, že až se odstěhujou od rodičů do velkoměsta, všechno bude skvělý, budou si žít svůj nezávislej život a dělat si, co chtějí...
Nebyla jsem jiná. Při snění o mým budoucím životě jsem si pouštěla písničku od Amy McDonald This is the Life a představovala si, jak sedím na schodech domu mého kamaráda ve čtyři ráno, protože jsem trochu nezvládla situaci a nemám kde bydlet. Chtěla jsem dobrodružství a dekadenci.

V knihách to zní skvěle, na stříbrným plátně to vypadá ještě líp, ale nikdo si neuvědomuje, co všechno s sebou tenhle život přináší.
Nikdo nevidí ty nemytý smradlavý ožralý umělce, co jenom hulákaj a chovaj se na chlup stejně hulvátsky jako třeba ožralý sportovci nebo právníci, ožralej chlap je ožralej chlap. Sex na veřejných záchodech v zaplivaných pajzlech není vášnivej a romantickej, naopak s každým podobným zážitkem přichází depky a sebelítost. Pocit z drog je skvělej jen prvních pár večírků a ani to, že v každým klubu potkáte lidi, co vás znají, vám nepomáhá.
Myslím si, že nikdo nechce šňupat z donucení, aby zastavil svoje nevolnosti z alkoholu. Nebo aspoň já to nechci. Nechci sedět v osm ráno po čtyřiceti dvou hodinách bez spánku na posteli a snažit se zastavit krev z nosu. Nechci prozvracet každej bílej den a nechci, aby moje jméno bylo napsaný zlatou lihovkou na záchodech v žižkovský putyce.

Je mi jednadvacet. Před rokem bych dala cokoliv, abych měla tyhle zkušenosti, dala bych cokoliv za to, aby mě můj milovanej muzikant líbal v backstagi za rohem, když jeho přítelkyně stojí o dva metry dál a šeptal mi do ouška, jestli si s ním dám čáru, až ona odejde. Dala bych cokoliv za to, aby mi někdo řekl: "Víš, že jsi dost vyhlášená pražská groupie. Není studentská kapela v Praze, co by neznala tvoje jméno." O tomhle životě jsem na střední snila.
Teď se snažím, aby tahle společnost moje jméno zapomněla a já mohla myslet na budoucnost. Protože tohle není život. Je to obyčejná hra znuděnejch vysokoškolskejch pózérů, kteří si myslí, že jsou lepší než ostatní jen proto, že poslouchaj osmdesátkový hity, oblíkají se jako důchodci a nasbírali spoustu životních zkušeností díky svýmu nezávislýmu a divokýmu životu.

Tímhle článkem bych všem lidem, co si tajně přejou tenhle život chtěla říct, ať přestanou koukat na Skins pořád dokola a zamyslej se nad tím, jestli by vážně chtěli tenhle život osamělýho vlka. Protože jsme mladý jenom jednou, tak to neproserte.

it feels like a perfect night for breakfast at midnight

6. června 2014 v 22:43 | Hipís
Něco jako má buzík, kterýmu se nezdaj chlapy, feťák, co hledá zlato a nemůže za to, že nepřestává se trápit.
Vzpomněla jsem si na tu písničku, když jsem viděla téma týdne a měla jsem potřebu vám to napsat.
Ne, protože Téma týdne se mi prostě nezdá, nemám ráda neurčitá témata, zní to jako zadání slohové práce u olympiády z Češtiny (Nikdy nemám nouzi o...; Za dvěřmi je...; Takový ten pocit... - prostě jo!).
A navíc je tohle depkařící téma, to je prostě špatný téma. Každý bloger bude psát o jednom z esvých pocitů, vsadím se, že většinou o těch špatných, takže celý portál blog.cz bude v depkách.
Víte, "Takový ten pocit" prostě není dobré téma už jen proto, že každý z nás má jiné pocity, každý z nás cítí jinak intenzivně. Myslím, že nikdo nemůže znát přesně ten pocit, který myslíte, protože každý ho pocítil jinak, i když už ho někdy pocítil.
Jen takový moje zamotávání myšlenek do strašně složitých hoven, která nedávají smysl.
Omlouvám se affs, mám toho teď strašně a převelice moc, až mi skončí zkoušky, budu zase normálně čučet na vaše blogy. Tedy já na ně čučím i tak, ale nekometuju, protože ty moje rozsáhlý komenty (který jsou většinou taky složitý hovna) mi zaberou vždycky dost čau při psaní. Ale brzy budu zpátky.
Zatím se jdu ponořit do učebnic a sešitů, protože vážně bych si přála na vysvědčení jedničku z matiky.

he's shaun the sheep (he's shaun the sheep), he even mucks about with those who cannot bleat

29. května 2014 v 14:59 | Hipís
Matka mi zabavila počítač, že prý mi ho nedá dřív, než si uklidím v pokoji. Ha ha. Nemyslím si, že tohle je zrovna chytrý výchovný tah, protože já většinou všechno naházím do skříní, šuplíků a pod postel, na to, abych opravdu začala ukízet musím mít fakt náladu.
Napadlo mě zase něco napsat k tématu týdne.
Černá ovce.
Popravdě, když tady na to téma týdne tak koukám, vidím ovečku Shaun a její ovčí kámoše a mezi nimi jednu černou obludku, ale správci blog.cz tohle asi na mysli neměli.
A tak jsem se tak zamyslela, jestli znám někoho, kdo je taková ta černá ovce. Vždycky to bývala moje sestra, potížistka, ale to proto, že byla cvok, když dobrala prášky, vrátila se do normálu, zůstala z ní obyčejná cholerická puberťačka. Předtím to bylo docela psycho, párkrát na mě v kuchyni vytáhla kudlu, když jsem jí nechtěla pujčit ovladač od televize, sama sebe chtěla zabít, pořezala se stejným kusem železa s holkou, co měla žloutenku typu C, nafackovala mámě... A pořád dělala problémy. Když si to takhle přečtu, říkám si, že je fakt dobře, že je v pohodě, ale ono to ani tak drsné nebylo, jen to tak vyzní, mě ty její špatný skutky připadaly spíš o tom, že se na sebe snažila upoutat pozornost. Umřela jí kamarádka.
Možná je to tím, že chodím na docela slušnou školu, že se s děckama tohohle typu moc nesetkávám. Když jsem byla na základce, snad v každé třídě byl člověk, o kterém by se dalo mluvit jako o tom špatném, s kým se nikdo nekamarádil, protože přátelství s dotyčným vyvolává potíže.
I když bych řekla, že moje třída je černá ovce naší školy, nikdo nás nemá rád, všechny špatnosti se svádí na sextu, sexta je rozcapená, hlučná, nemá úctu k učitelům a pořád se o nám mluví při poradách.


A i když se tu snažím vytvořit něco, co nějak pojednává o černých ovcích v mým okolí, pořád mám před sebou ovečku Shaun a černou zrůdičku. Napadlo vás někdy, z čeho je Shaun? Mě vždycky zajímalo, jestli není třeba z modelíny, protože tak vypadá. A taky jsem si pak vytvářela vlastní příběhy z modlíny, ale nikdy tak hezký nebyli, takže to modelína asi nebude.
Nebo mě taky napadá počítání oveček před spaním. Jak skáčou přes řeku a najednou skočí jedna černá.
Víte co? Nechápu, proč píšu k tématům týdne, vždycky napíšu nějaké stupidní kecy, které nemají skoro žádný význam.
Vtipnější jak lanovka v Zoo Praha, ha ha.

Madr má zítra narozeniny, nemáte někdo nějaký nápad, co jí na poslední chvíli koupit? :D

mám svek a ostatní ne

10. května 2014 v 15:13 | Hipís
Jen tak jsem si projížděla, co ostatní blogeři psali k tématu "styl". A většinou se to motalo kolem oblečení. Ono slovo styl je docela velký pojem, ale taky se mi především vybaví oblečení.
A po dnešním dopoledni stráveném s mou drahou kamarádkou Lee se mi vybaví moje rádoby kamarádky, které neustále komentují to, co nosím za mými zády, ale nikdy mi nic neřekly. Snad jen: "Panebože, co to máš na sobě?" A ta druhá na to výsměšným tónem: "To víš, nesleduješ fashion blogerky, tohle nepochopíš."
To, že sleduju fashion blogerky je pravda. Ale nesnažím se napodobovat jejich styl. Myslím, že každý má svůj osobitý styl oblékaní, ke každému sedí něco jiného a doopravdy si neumím představit, že by si třeba Miki obula jelly shoes nebo že by si Lee někdy vzala neonový svetr.

(Hot or not?)

Žiju v maloměstě a každý tady řeší ostatní, na to jsem si zvykla. Takže jsem si zvykla na to, že pokaždé někdo kometuje to, co mám na sobě. Nedávno to byly ponožky v plesovkách, ještě předtím martensky k šatům (a to je teď kůl, to nosí každý, všimli jste si?) a v nejbližší době ponožky v oxfordkách ke kraťasům. A ano, myslím to vážně a nestydím se za to.
Protože v dnešní době chce být každý něčím jiný a já se od těch svých maloměšťáků odlišuju slytelm oblékání. Pravdou je, že když přijde du Prahy nebo Brna, už nijak originální nejsem. Ale mě to tady prozatím stačí.
Momentálně se nemůžu dočkat, co princezny řeknou na moje batikované triko a průhledný batoh, o kterém ještě nevědí.
Víte co? Já si myslím, že mám styl. A že oni jsou ti nudní a trapní.
Přijde mi docela vtipné to takhle napsat, ale jo, mám styl. Jsem superfešnlejdy a jsem megakůl.

O upírech, čokoládě a vlnce, která mi pomalu mění život.

5. května 2014 v 18:50 | Hipís
Závislosti, závislosti, závislosti!
Zrovna jsme ve škole nedávno s učitelkou tělocviku řešily závislosti. A zrovna jsem nedávno jednu svou závislot probírala s internetovou kamarádkou.
Tak, můžeme být závislí na spoustě věcí, že, ale já si myslím, že dost často to jsou jen zlozvyky. Víte, podle mě je závislost něco, na co pořád myslíte. Na co se těšíte celé dny, něco, bez čeho němůžete žít.
Jedna má spolužačka řekla, že je závislá na odemykání telefonu, aha. A tohle přesně podle mě závislost není, protože sotva se celý den těší na to, až si odemkne telefon. Haha.
Lidi o mě říkají, že jsem závislá na telefonu, ale řeknu vám, kdybych ho neměla, nic se neděje. Je pravda, že většinu dne ve škole prosedím, píšu tweety o tom, jak je škola nudná a o přestávkách si s kamarády volám přes messenger, jo, to byla sranda, když mi kamarád Steve zavolal uprostřed hodiny chemie, protože mají jinak přestávky. Ale bez mobilu bych s klidem přežila.
Já bych řekla, že mojí největší závislostí jsou ve své podstatě koncerty. Taky už jsem pěkně nervní, že pořád neznám data dalších koncertů Lake Malawi a nemám den, na který bych se mohla těšit. Když jsem totiž delší dobu bez koncertu, začínám být otrávená a nevrlá. Když nevím, na jaký další koncert se podívám, jsem nervní a nešťastná a když vím, že na další koncert pojedu přesně za měsíc, odškrtávám si dny v kalendáři a těším se, jak malé děcko.
Ale taky to neberu jako závislost, jen je to takové hezké. Říkat, že jsem závislá na koncertech Lake Malawi. (To Lake Malawi obvykle neříkám, protože jsem zatím byla na pěti a kapela existuje půl roku, haha.) Já se totiž většinou těším hlavně na to, až se uvidím s Albertem a Patrikem a Jeornýmem a Pavlem a Vojtou a Viktorem a až si s nimi budu moct popovídat a až si s Albertem budeme notovat, zatímco on bude namáhat své hlasivky na pódiu a zírat na mě dolu do obecenstva (já pak miluji ty vražedné pohledy ostatních holek, jo, jsem v tomhle ohledu trochu zlá). A taky miluji, když slyším Barcelonu a i po tolika poslechnutí mi přijde pořád tak srdceryvná a dokonalá, že u ní vždycky brečím tak moc, že na konci musím vytáhnout kapesník a vysmrkat se.
A taky jsem závislá na kakau. Myslím jako třeba i v čokoládě nebo tak. Nevydržela bych ani týden bez toho, abych si nedala něco, v čem je kakao. Zkoušela jsem to, vydrželo mi to šest dní a šestý den se mi doslova klepaly ruce, když jsem se vzbudila, takže jsem si dala kakao a tím porušila můj půst.
Od té doby, co jsem začala koukat na Upíří deníky si říkám, že se musím naučit ovládat. Jako Stefan. Taky několikrát ovládl svou touhu po krvi. Jenže ono je to tak těžké...

článek, který s tématem týdne souvisí jen trochu, haha

17. dubna 2014 v 13:48 | Hipís
Pamatujete si na článek o hipsterech?
V té době jsem byla přesvědčená, že se mi líbí jejich styl oblékání a že jsou vlastně oukej.
Ale nějak jsem to přehodnotila a víte proč? Protože teď je hipsta všechno. Projíždím si takhle obrázky na we♥it a najedu na obrázek moře. Hádejte, co je tam za tag! To platí i obrázků, na kterých jsou lesy, hrnky s čajem, jeleni a především knížky a deníky!
Moje mamka mi od mala říkala, že jsem knihomol. Já si vždycky jen představila toho mola, jak se zakuklil v knížce. Existuje vůbec mol, který žere knížky? Jestli jo, tak doufám, že ho nikdy nepotkám!
Není to tak, že bych byla do knih ponořená pořád, ale pravdou je, že každý den přečtu alespoň kus nějaké knížky. Díky Bohu, že se pořád píší nové a nové a já mám pořád, co číst. Zajímalo by mě, jaké by to bylo, přečíst všechny knihy světa, víte, muselo by to být husté, kdybyste znali úplně každou knihu na světě!
A proč jsem začínala s těmi hipstery? Protože mě štve, že je teď strašně hipster číst a každý všude postuje, jak je čtení úžasný únik od reality, ale ve skutečnosti přečetli možná tak Harryho Pottera a Letopisy Narnie a připadají si, že mají nejvíc swag. A ne, Harryho Pottera jsem nedočetla, kdyby vás to zajímalo. Skončila jsem na konci čtvrtého dílu, když jsem tu bichli s hrdostí odložila s pocitem: "Jo, přečetla jsem tě ty tlustá mrcho!" První tři díly Harryho Pottera jsou super, o tom žádná. Ale přečetla jsem spoustu tlustých knih a pravdou je, že Harry Potter a Ohnivý pohár bylo to nejnudnější, co jsem kdy četla. (Pokud pominu knížku Anejet a kluci, kterou mi věnovala teta a já doteď nechápu zápletku té knížky.) A Letopisy Narnie jsem četla ještě ve starém vydání, než vyšel film, připadám si fakt hustě, víte.
Na jednu stranu je dobře, že je čtení jakýmsi trendem, protože aspoň víc lidí začne číst, ale stejně mě to na druhou stranu štve.
A nesnáším populární knihy jako Hvězdy nám nepřály nebo Padesát odstínů jánevímčeho.
Johna Greena jsem četla, zas taková trhák to není a Padesát odstínů? Omlouvám se všem, kterých se to dotkne, ale opravdu si myslíte, že jste in, když je vám patnáct a čtete tuhle sračku? Tyhle knížky čte moje máma a má je shovaný pod postelí, protože se bojí, že bych je našla já a myslela si o ní, že je úchyl (Našla jsem je a myslím si, že je to nechutný, ale k tomu už ty knížky byly napsaný, ne? Pro ženský ve středním věku, kterým už tradiční sex připadá nudný a chtějí si něčím spestřit život?).

Vím, že jsem spíš zkritizovala hipstery, Harryho Pottera a holky, co čtou Padesát odstínů v patnácti, než abych se zaměřila na knihomolství, ale víte co? Já ani nevím, co bych o knihomolství měla napsat. Nudila jsem se, protože jsem nemocná a tohle aspoň úzce s tématem týdne souvisí. Říkám úzce, samozřejmě.
A tak abych to nějak ukončila nějakou větou o knihomolství: Mám s tím problém, protože nevacím knížky do knihovny včas!

and she's buying a stairway to heaven.

10. dubna 2014 v 14:45 | Hipís
Když jsem viděla název témata týdne, říkala jsem si: "Ha, město v oblecích!" Až pak mi došlo, že jsem se překoukla, achjo.
Možná by město v oblecích byla větší sranda, protože já si představím postavu v obleku se sztředověkým městem místo hlavy. Jo, já vím, že město v oblecích spíš znamená, že lidi v tom měste chodí v oblecích, ale nemůžu si pomoct.
A když slyším o městě v oblacích, představím si to samé středověké město v bílém oparu.
Co je pro vás město v oblacích?
Prostě mě to tak zajímá. Já nevím, přijde mi, že v poslední době jsou témata týdne moc konkrétní. Každý totiž bude psát o tom, co je pro něj město v oblacích. A až dopíšu tenhle článek, přečtu si desítky článků o tom, jak někde existuje to úchvatné místo, kterému říkáme "město v oblacích". Ať už po smrti, ať už před smrtí, podle mě si nikdo nepředstaví nic špatného.
Cokoliv, co souvisí s mraky je hezký. Teda aspoň já si to myslím. Vždycky, když slyším slovo mrak nebo vidím na obloze nějaký hezký mrak, vrátím se zpátky do dob, kdy mi bylo sedm a představovala jsem si, jak s Peterem Panem skáču po těch růžových obláčkách v Zemi Nezemi.
Myslíte, že je město v oblacích třeba nějaké boží město?
Hej, to by bylo husté. Představte si město, nad kterým stojí hrad a v něm bydlí Bůh. To by bylo jako v pohádce, akorát by místo krále mělo město za vládce Boha a každý by si mohl dělat, co by chtěl. Teda asi ne úplně všechno, třeba zabíjet. I když jak bychom mohli zabít někoho, kdo nežije, takže možná by bylo povolení i mordování se navzájem. Ale stejně by se nikdo nemordoval, protože bychom byli všichni tak hotoví z toho, že Bůh existuje, že bychom nemysleli na nic jiného.
Taky by to mohlo být město z cukrové vaty. Cukrovou vatu nesnáším, ale kdyby třeba chodníčky byly dlážděné lentilkami, bylo by to prima. Vždycky bych šla do školy a uloupla si obrovskou lentilku k svačině. Ne, nevím, proč mi přijde, že cukrová vata souvisí s mraky.

Nedává to smysl, že?
V mojí hlavě už nic nedává smysl.
Přeskakuju od jednoho k druhému a občas, když mluvím, utopím se ve svých myšlenkách tak, že ze mě vylejzají úplné pitomosti. Jako je tahle. Ale stejně ten článek postnu, protože mě překvapuje, jaký hovadiny ještě dokážu ze sebe vypustit.

Cestování časem > téma týdne

24. března 2014 v 16:04 | Hipís
Fakt bych chtěla umět cestovat časem.
Zrovna čtu super knížky, první se jmenuje Rudá jako Rubín a další jsou pak taky po drahokamech. Teda přečetla jsem zatím jen dvě, protože tu třetí doma nemám a v knihovně je pořád půjčená. :'(
Je to o tom, jak holka zdědí časocestovací gen a je to absolutně husté! Prostě si představte, že si jen tak sedíte ve škole a najednou se objevíte ve čtrnáctém století, kde ještě k tomu všemu potkáte samu sebe, protože se tam někdy v budoucnosti vydáte znovu!
Hrozně moc bych chtěla umět cestovat časem. Třeba Gwendolyn (ta holka z té knížky) nemůže cestovat do doby, kdy už byla na světě. Ale to bych rpávě já chtěla. Jako ve filmu Lásky čas, vždycky bych to vrátila a udělala jinak. Tak jak si říkám, že jsem to měla udělat.
I když na jednu stranu by bylo nespravedlivé, kdyby někteří lidé mohli cestovat v čase a ostatní ne. A kdyby v čase mohli cestovat všichni, tak by to byla nuda, protože by na tom nebylo nic výjimečného. I když! Zmizelo by slovo "kdyby" možná z našich slovních zásob na dobro. Což by bylo fajn, nemuseli bychom se zaobírat, co by se stalo kdybych to tenkrát udělala jinak.
Ale i to je vlastně na světě úžasný. Něco uděláte a nemůžete to zvrátit, takže si pořád říkáte, co by se stalo, kdybyste to tenkrát udělali tak a ne tak, ale vlastně je to jedno, protože v tu chvíli jste to chtěli udělat přesně tak, jak jste to udělalo. Ano, sama se v tom motám.

Nemám ráda témata týdne v tomhle nádechu, protože řešit věci, které se stejně neuskuteční je na nic. Stejně jako řešit velikost Vesmíru nebo jestli člověk vznikl evolucí nebo podle bible. A cestování v čase je zase o tom "kdyby". Kdybychom měli stroj na cestování v čase... Vidíte? Cestovat v čase nelze a i když by to bylo super, není důvod řešit něco, co nikdy nebude možné.
Chtěla bych umět cestovat časem, ale neumím.
 
 

Reklama